Tak včera jsme odolali nákupům v Bac Ha a už včera večer při krátké obchůzce ulicemi Sapa jsme zjistili, že to byla možná chyba. Zboží v Bac Ha bylo hodně jiné, zvláštní, své, originální, ve většině případů ještě z přírodních materiálů. Ručně vyšívané obrázky, které se mi tam líbily, už tady nejsou. Byli jsme líní se hned na začátku něčím naložit a zatížit tak naše zavazadla... a teď nám zbývá jediné - utřít slzu nebo se vrátit zpátky do Bac Ha!
Ale teď už jsme vyspaní, v Sapa, opravdu v klidném hotelu Mimóza - jen ráno nás možná už od 4 hodin budil svým vřískáním (za zpěv jsme to rozhodně nepovažovali) místní kohout. Vytrvalý, nesmírně úporný svým projevem, pro nás městské lidi, to byl zvuk zcela rušivý.
Ráno 6 hodin je chladné, lehce zahalené oparem, ale okolní hory jsou viditelné. Snad prožijeme výjimku a mine nás místní velmi obvyklé spatné počasí.
O půl osmé sluníčko už začíná mít sílu, hory jsou prokreslené, rozeznáváme už i jednotlivá políčka. Vyrážíme na tůru.
Nejdříve se ovšem musíme zásobit na cestu, abychom náhodou nestrádali hlady. Obzvláště Dušánek má přímo hrůzu z nedostatku nejen vody, to bychom chápali, ale i z případného smrtelného hladu. Už včera jsme nakoupili krabičku Veselé krávy a dvě balení Oresi sušenek, teď to doplňujeme o čtyři bagety a Dušánek si ještě přímo do ručičky bere další...
Záhy se na nás lepí tři ženské, které se nás ptají odkud jsme, jestli je Dušan náš manžel a Jirka syn. Po chvíli jsme pochopili, že je to jejich způsob, jak navázat kontakt a stát se našimi průvodkyněmi, o což nestojíme. Rozhodli jsme se, že trasu zvládneme sami a raději si užijeme klidu. Trvalo hodně dlouho, než to pochopily... A bohužel nebyly poslední, kdo zatoužil, stát se naším guru.
Opouštíme Sapu směrem k vesnici Catcat, platíme vstupné a ihned odmítáme se podřídit a jít vyznačenou trasou. Máme přece mapy a svoji namyšlenou trasu!
Počasí nám přeje, sice již není jednolitě modro, to vydrželo opravdu jen vzácnou chvíli, ale výhledy jsou nádherné, hory jako na dlani, vidíme i nejvyšší vrchol Fan Si Pan, který bývá v mracích skoro vždy. Jirka říká, že zde bylo několik jeho kamarádů a nikdo z nich vrchol neviděl. Září štěstím, že nám se to zadařilo.
Jdeme k vodopádu. Dušánek tvrdí, že je umělý, že prostě někdy v minulosti potřebovali svést vodu z polí. Ale je hezký, atrakce na trase. Kousek nad ním nás zaujme zajímavé zařízení, dřevěná lžíce, do které teče voda, v určité chvíli tíha vody lžíci převáží a vzápětí vyteče a buchar umístěný na druhé straně dopadá - je to drtič rýže... Zařízení bylo funkční, stále využívané.
Vystoupíme nad vodopád a pak již zase pomalu klesáme, kocháme se pohledy do všech stran. Místní rýžová políčka jsou jakoby méně úhlednější než ta, co jsme viděli v Číně, ale zjevně zde nejsou pouhou atrakcí pro turisty, jsou funkční, opravdu sloužící k obživě. Poprvé vidíme mlácení rýže, používají k tomu buď dřevěné prkno nebo necky bez dna. Vezmou trs rýže a tlučou jím o stranu necek nebo prkna, čímž zrníčka vypadávají a zachytávají se na plachtě... Trs není jen v ruce, aby byl větší a dobře se držel, omotá se jakoby krátkým švihadlem tj. páskem kůže na koncích s dřevěnými držadly...
Posléze, během další chůze potkáváme ženy i dívky, jak nosí ve vědrech na zádech pytle vymlácené rýže. Jdou lehce jako laňky, nožky mají štíhlé, bez křečových žil.
Kousek dál si jedna z žen zřejmě odskočila, nůši nechala ležet na zemi, tak mne nenapadlo nic lepšího, než si ji zkusit vzít na záda. Nejprve jsem s nůší zaháknutou na ramenech zcela naivně zkusila vstát sama, ale ani jsem s ní nehnula, tak byla těžká. Dušánkovi se moje snaha zalíbila, tak povzbudil Jirku, aby mi pomohl vstát. Nepodařilo se. Jen jsme docílili toho, že se nůše po mírném svahu sesunula trochu níž a hrozilo, že se překotí. Nepřekotil, Jirka úrodu zachránil, nůši umístil na původní místo a dost se přitom nadřel. Odhadl to tak minimálně na 30 kg...
Přiblížili jsme se nad nádhernou kamenitou řeku, místní "Vydru" a pak jsme klesli až k ní, přičemž stezka byla občas nehezky blátivá a bláto bylo čvachtavě smícháno s produkty kraviček, které tu zcela jistě často procházely... Krásně to zahnívalo. Naštěstí toto nejhorší místo bylo jen jedno a následně jsme si tenisky ve "Vydře" mohli umít...
Přicházíme k malému občerstvení, dáváme si kolu. Postupně se kolem nás nashromáždilo cca 15 dětí s nudlemi u nosů, ve stáří od dvou do osmi let, pravda, ty větší holčičky už nudle neměly... Hošíci čekali, až dopijeme koly a s dychtivýma očičkama si od nás brali prázdné plechovky, které lačně shromažďovali ale také olizovali... Protože se mi udělal čerstvý opar, hodila jsem tu svou plechovku do odpaďáku, což ovšem neodradilo a záhy měl i moji plechovku... Tak nějak došlo k vyhubení národů v Amazonii. Snad klučíka nebudu mít na svědomí!
Jdeme cca 15 minut kolem řeky, v jednu chvíli jsme zakufrovali, ale ztracení nejsme. Při procházení kolem místní školy se nás ujímají víceméně tiše a nenápadně dva cca 10li letí kluci a ukazují nám mlčky směr, kam jít. Mysleli jsme, že nám ukáží prstem, ale oni stále jdou s námi. Oni nám nevadí, na rozdíl od hlučných a vlezlých babek jsou milí, pozorní a hlídají si nás podobně jako ovčáčtí psi - jeden hlídá prvního člena, další čeká na posledního... A pak, když už je jasné, že nemáme kam sejít, loučí se s námi. Dáváme jim 50 korun, šli s námi asi hodinu a zdají se s touto částkou víc než spokojení.
Po pár krocích se na nás lepí zase místní babky, Liduška s nimi konverzuje v rámci pocvičení si agličtiny, zjišťuje, že jsou tak staré jak ona. Ale pak se jich zbavit, je téměř nemožné. Ukončujeme jejich chůzi s námi zasednutím k obědu, usedáme na kameny podél cesty a vytahujeme bagety se sýrem. Jedna z ženských docela dlouho vytrvale zůstává, ale pak ji zřejmě přestáváme bavit...
V této části trasy je Dušánek již hodně jetý, navíc na rozdíl od nás si neumí odpočinout v sedě, je zcela promáčený potem, a lehnout si není kam, na co...
Posilněni scházíme do údolí, po cestě plné kamenů, úzké, samá zatáčka. Proti nám do kopce začínají najíždět chlapi na motorkách a vozí 1-2 pytle rýže vzhůru do kopců. Někdo jede jako závodník, něčí motorka jen taktak funí... Mizí nám, aby se vzápětí znovu objevili v zákrutách vysoko nad námi...
Sestupujeme do vesnice ........, kde jdeme na oběd (bageta byla opravdu jen lehká svačinka na přežití!).
Dáváme si nudlovou polévku, jak jinak, s masem. Je jí plná velká miska a je moc dobrá, slaná, vychucená. Hoši, aby ji neměli tak "málo" pálivou, si vyžadují dabl nakrájených chilli papriček a sypou si je do polévky. Velmi záhy jim tečou slzy, ale pochutnávají si velice!
Následuje už poslední krátký úsek do další vesnice, kam přicházíme už poměrně pozdě, obloha je už šedivá nejen kouřem z okolních četných pálení rýžové slámy, ale i oblaky.
Nohy máme docela bolavé, ale ještě jim poroučíme rozejít se. Pokud v této vesnici jsou nějaké turistické zajímavosti, tak teď už jsou zavřené...
Zbývá závěrečná část - dopravit se nějak zpět do Sapy. Je to cca 10 km vzhůru do kopce, 450 výškových metrů. Nyní by to sice bylo po asfaltu, dát se jít i v noci, ale...
Zdá se, že jsme poslední turistí v této oblasti a že už nikdo nemá zájem nás odvézt. Turisti jsou pryč, domorodci doma. Kluci se jen tak projíždí na motorkách bez zájmu o kšeft... Pak uvidíme v dáli mikrobusek a zkusíme ho stopovat. Říkáme si, i když bude plný, tak alespoň ať odveze téměř kolabujícího Dušánka, mi že to přinejhorším dojdeme pěšky. Dveře se otevírají, rozesmátý Vietnamec nás zve do mikrobusu všechny, místo na sezení sice není, ale ostatní cestující se mačkají, abychom se vlezli. Jízdné nechce řidič žádné! Není to místní dopravce, ale zájezd... Ach, jak je to blažené, jak je to od nich hezké! Cesta do Sapy je dlouhá 8 km, jak záhy říká ukazatel, je opravdu docela dlouhá, táhne se a je strmá. Pěšky bychom se odrovnali. Usměvaví Vietnamci nás vypustili přímo u našeho hotelu, jaká nádhera!
Na večeři si pochutnáváme na dýňové polévce - tentokrát je v nazelenalé barevné verzi - a na jarních závitcích. Mají je zde grilované, servírované na kameninovém tácečku, na kterém se přímo připravovaly. Lahůdka!
Zcela zmoženi uléháme ke spánku... Déšť začíná docela razantně bubnovat na plechové střechy...
Žádné komentáře:
Okomentovat