Jsem na tátu naštvaná, že musí brzy lomozit a hlavně rozžínat hlavní světla. Rožnul je a hlavně - odešel si pak číst milostivě někam jinam aniž by se namáhal zhasnout. Když se objevil, vyčinila jsem mu za to, ale on se bránil, že nerozžíhal. Tak kdo asi, když mi s Jirkou se snažíme stále poctivě spát?! Mhouřivě jsem se zadívala do světel a ejhle - nad postelí jsou 2 otvory do střechy velikosti cca 20*20 cm a pronikající denní světlo dávalo pocit světla stropního...
Balíme a suneme se zase o kus dál. Rozhodujeme se pro popojetí vlakem, není to daleko a z vlaku budeme lépe vidět než při stání v přeplněném autobuse... Je to cca 60 km, tak tak hodku a půl počítáme na přesun... Vlak nám odjíždí načas, přesně v 9 hodin. Zastavuje opravdu všude. Rychlost posouvání se k cíli je znepokojivě pomalá. V 10.30, kdy jsme snad nebyli ani v půli cesty a dlouhodobě jsme stáli na zastávce, jsme to psychicky nevydrželi a rozhodli se vystoupit. Autobusem to bude přece jen rychlejší! Vidina, že poslední den u moře trávíme ve vlaku, nás deptala. Autobus uháněl opravdu rychle a nebyl ani přecpaný... V cílovém Aluthgama jsme byli v 11.30 hodin, tj. určitě o hodinu dříve než ten náš slavný vlak...
Ujal se nás tuktukář a zavezl nás na surfařskou pláž. Běda, vlny nikde. Několik půjčoven prken dávalo tušit, že jsme správně, vlny se však nekonaly. Jirka byl nešťastný, už mu zase otrnula, ale bohužel, větru neporučíme...
Tuktukář se nabídl, že nás zaveze kus odsud, kde je docela levné ubytování a osamělá pláž... Zkusíme mu věřit, nic jiného nám ani nezbývá...
Ubytování nebylo špatné, ale WC bylo mimo pokoj, společné... Tak to zamítáme a nastává klasická situace - táta hlídá bágly, my hledáme ubytování... Zdá se to v těchto končinách opravdu opuštěné, tak moc, že tu ani nejsou žádné hostely. Ptáme se jakéhosi domorodce a ten nás posílá do boční uličky, do domu bez reklamy na ubytování. Vítá nás usměvavá dobrosrdečná rodina a bleskurychle se rozhodujeme pro malý pokoj, do kterého nám přináší matraci...
A honem na pláž! Jsme na ní opravdu sami, kromě pár domorodých kluků...
S Jirkou po vykoupání vyrážíme na obhlídku pobřeží, přicházíme k bílé budově školy pro muslimy, pokračujeme k přístavišti pro rybáře a vracíme se. Další procházka nás přivádí do městečka, kde bádáme, zda sem půjdeme na večeři. Nepůjdeme. Jednak je to daleko a jednak tu nic lákavého není. Rozhodujeme se pro nabídnutou variantu večeře s našimi domácími.
A děláme dobře, večeře je domácky lahodná, všeho je dostatek, kromě kari máme i rybu. Trochu se stydíme za tátu, který přesunuje, aniž by se dovolil, stůl na jiné místo, než je nachystaný, jako slon se dere ke zdi. Samozřejmě to mohl udělat lépe a kulturněji...
Naši hostitelé mají jednu dceru, jejich dům je čistý, vybaven v podstatě jen tím stolem, pak skříní, několika ratanovými křesly. Vidíme miniaturní ložničku a malou kuchyňku... Hrdí jsou na svůj ayuvedský masážní trávník z bylinkové trávy, která léčí všechno a po kterém se každý den cíleně několikrát bosky prochází. při večeři cítím, že mi po nártu neco leze, domnívám se, že nějaký hmyz, ale když ani po několikerém odehnání šimrání nepřestává, podívám se dolů a uvidím na nártu malého, cca 10 cm gekonka.
Žádné komentáře:
Okomentovat