Probouzíme se asi v 7.30, čistotný správce nám zase zametá práh... Být tu na týden, tak ho asi shodíme ze svahu.
Je slunečno, na zápraží nám krásně svítí slunce, teploměr v nyní otevřeném pokoji ukazuje ale jen 22°C.
Na snídani mi pánové přímo tady dopřávají černý stoute a sušenky. Nádherná snídaně! I když se prvně ušklíbám, brzy zjišťuji, že je to skvělé. Skoro se mi nechce opouštět tuto chatičku, toto krásné ubytování. Zatím mne uchvátilo nejvíc ze všech v celé doposud poznané Asii. Cottigies. Chatky ve stráni.
Dnes se máme přesunout k národnímu parku Uda Valavé, o kus dál na jih.
Nasedáme do poloprázdného autobusu a sjíždíme z Vysočinských kopců do údolí. Je slunečno, okolní kopce jsou prokreslené, silnice je samá serpentýna.
V městečku Kudá Oja přesedáme do dalšího autobusu směr Colombo i když náš cíl je podstatně blíž.
V tomto městě, v Kudá Oja, naší pouze přestupní stanici, je už diametrálně odlišné počasí než kterého jsme si užili posledních pár dnů. Je krásně teploučko, tropy jsou tu! Autobus nás vyhazuje v ..., kde skládáme batohy na schody před výčepnou. Neleníme a nakupujeme tři piva. Téměř okamžitě nás oslovil chlapík s nabídkou auta na safari. Po chvilce smlouvání se domlouváme na hodině, kdy pro nás přijede. Řidič ale bude mít tu nevýhodu, že neumí ani slovo anglicky. To se nám moc nelíbí, ale nakonec s tím souhlasíme, protože se nám líbí auto. V určený čas přijíždí jiný řidič s jiným autem. Umí anglicky. Těžko říct, zda nám dohazovač chtěl vyhovět s tou angličtinou a nebo nás jen "lovil" na lepší auto. Nejvíc rozčarovaný je Jirka, bere to jako podraz - někdo ho přechytračil a to se neodpouští! My s tátou se rychle smiřujeme se situací, tátovi se toto auto dokonce líbí víc, protože si může natáhnout tělo. Má sedadla podél korby (nikoli sedadla ve směru jízdy jak to mělo lepší auto)... Nakonec se ukázalo, že auto i řidič byli skvělí. Dovolil nám oddělat horní krycí plachtu a stát na sedačkách. Viděli jsme tím na všechny strany, mnohem lépe než z těch sedačkových aut. Po zaplacení vstupu do parku jsme byli přivezeni k zelenému bahnitému rybníku, tůňce, kde se rochnilo několik slonů a bylo nehybně ponořeno pár buvolů. Na břehu pobíhalo buvolí mládě a utíkalo mamince, která ho marně naháněla. Byli jsme okouzleni... Postupně jsme spatřili spoustu slonů, to je největší místní atrakce, také ptáci byli zajímaví i jen samotné projíždění touto přírodou bylo úžasné... A západ slunce nad přehradou, mistrně načasovaný a pohled na malého zeleného ptáčka lovícího mouchu. Zahlédli jsme velikého varana, největšího, co jsme kdy viděli. Byli nám ukázáni krokodýli - nehybné klády... Sloních mláďat bylo docela hodně, od dvoutýdenních po tříletá... Byl to jiný svět, příroda téměř nedotčená, svět zvířat, vody, rostlin... zmocňoval se nás pocit neskutečna, jiného světa, jiného života...
Řidič nás podle domluvy džípem zavezl ještě na autobusové nádraží do cca 12km vzdáleného města. Jel s námi jako závodník, bez plachty a v podvečer na nás foukalo, já a Jirka jsme se natáhli na břicho na sedadla, aby nás vítr tak nedral. Nesměli jsme ale myslet na případný čelní náraz, to bysme byli jasní.
Úderem 19 hod jsme byli u autobusu, byl narvaný, ale my si ještě stihli sednout. Naštěstí! Pár lidí viselo i ze dveří a další se chtěli ještě přesto svést ale už se zkrátka při nejlepší vůli nevešli. A byl to poslední dnešní autobus, proto ten zájem.
Na křižovatce na hlavní silnici podél pobřeží jsme vysedli s tím, že brzy máme přesednout do jiného autobusu podél pobřeží... No čekali jsme nepěkných 50 minut a pak byl autobus narvaný. Dostali jsme se do něj, ale o sednutí si mohli nechat zdát. Stáli jsme unavení, zpocení, uprášení... Zajímavé je, že domorodci stále vypadali čistě a o tom co je pot na těle asi nic nevědí. V Městečku Tangala vystupujeme.
Ale teď už ležíme v postelích v bungalovu u moře a jsme zvědaví, do jakého okolí se vlastně probudíme....
Žádné komentáře:
Okomentovat