Při snídani nás pán domu obsluhuje, stále obíhá kolem nás, opečovává nás, přilévá čaj, loupe mi banán, až je ta péče skoro moc obtěžující. Ale pro něj je to zjevně radost a přirozená slušnost. Jíme chléb, takové bílé pápěří, je čerstvý, paní ho byla pro nás ráno koupit...
Po snídani jdeme na pláž, trošku se osvěžit a hlavně - rozloučit se s mořem.
A už balíme, loučíme se s úžasnou rodinkou, tuktukem se necháváme odvézt na autobusovou zastávku směr Colombo. Chytáme malý klimatizovaný autobusek, takže cestování docela ujde. Ovšem i tak trvá více jak dvě hodiny. V Colombu je pěkná zácpa. Je to město mnoha rozporů, jako ostatně skoro každé velkoměsto. Špinavé staré čtvrtě střídají nové výškové budovy, hodně se staví, hodně se boří...
Batohy dáváme do úložny na nádraží a rozhodujeme se pro procházku směrem ke královskému paláci. K němu se ale vůbec nedostaneme na dohled, ani v k zahradě se nejde přiblížit.
V okolí jsou koloniální budovy, ale že by byly nějak výrazně zajímavé, se nedá říci. Po obědě se jdeme podívat k jednomu luxusnímu hotelu, kde nás kupodivu bez námitek pustí na záchod a posléze jdeme do čtvrtého patra do restaurace, čekáme, že se jen podíváme na nákladní přístav a že to bude zde pro nás cenově nepřijatelné. Jsme mile překvapeni, že ceny jsou veskrze příznivé, dáváme si pivo, já ovocný pohár na spravení chuti.
Pak jdeme na pobřeží, já a Jirka se trochu osvěžujeme nohy, sledujeme stánkaře rozkládající své krámky. Na konci nábřeží se noříme do rušných ulic, Jirka s Lonely planet v ruce nás neomylně vede k mešitě, posléze k hinduistickému chrámu. Překvapila nás po všech stránkách. Na jedné straně lešení signalizovalo, že neuvidíme nic. Opak byl pravdou. Byl to svatostánek, jaký jsme ještě neviděli - něco mezi muzeem a vetešnictvím, v četných místnostech zde bylo naskládáno (dost často bez ladu a skladu) opravdu cokoli si vzpomenete. Starožitné předměty a cetky, porcelán a šperky, slonovinové vyřezávané věci, ale i hodinky, staré i nové, rádia a také auta - historické Rolls - Roysi i auta novější. Co kdo věnoval během trvání chrámu kněžím nebo církvi tam zkrátka zůstalo...
Poté jsme zde byli svědky formování se průvodu invalidních - zejména dětí - za účelem pouti po městě a vybírání peněz pro ně. Součástí průvodu je do zlatého hávu zahalený slon...
Vracíme se na nábřeží na západ slunce. Nyní je zde už mnohem více rušno, stánky jsou v obležení. To, co se zde předtím jen chystalo, je nyní v plném provozu. Odevšad se linou vůně jídel, smažení, grilování, opékání. Zaujalo nás to natolik, že ani nevíme jak a zase končíme u jídla. Dáváme si rybu, krevety a táta své oblíbené kottu roti - sekané všechno. Ryba je výborný, pikantní , s česnekovou chlebovou plackou. Připíjíme si zázvorovým pivem, shlížíme na západ slunce a pomalu se loučíme se Srí Lankou...
Tentokrát sluníčko zapadlo do moře, tak nějak tiše, důstojně...
S posledním vypětím sil jsme zamířili opět mezi domy, vyhledáváme supermarket, abychom něco nakoupili domů...
Od něj už se tuktukem necháváme odvézt k nádraží - pro zpestření závěrečné jízdy to první tuktukář nepochopil, nechal nás u nějakého malinkého nádraží, vystoupili jsme,protože mu něco ruplo v kole a o moc dál by nás stejně nedovezl... Podruhé se zadařilo, vyzvedli jsme si v pořádku uložená zavazadla a přešli na druhou stranu silnice, odkud nás autobus měl odvézt na letiště. Celou dobu svolával náhončí lidi na "to airport", tak jsme byli trochu překvapení, když nás vyhodil v zatáčce asi 1 km před letištěm. Ale tuk tuky byly vzorně nachystány, tak jsme za 100 rupií se na letiště za chvíli dostali...
Že by se naše současné výletování pomalu schýlilo ke konci? Asi už to tak bude...
Žádné komentáře:
Okomentovat