Probouzíme se do docela ospalého přímořského střediska. Včera v noci jsme měli strach, že neseženeme ubytování a teď zjišťujeme, že naopak - je tu docela pusto. Hotely jsou zjevně poloprázdné. Hned po probuzení vyrážíme nedočkavě na pláž, která je opravdu blízko, celou noc bylo slyšet burácení vln. Ani teď moře není klidnější... A je chladné! Ne, po chvilce je už úžasné. Ovšem až na ty vlny, na můj vkus jsou stále docela velké. Překlopují se hodně často a burácivě za sebou, nesou spoustu písku. Pánové mne vtahují do vln, ale je to pro mne strašný boj se živlem. Bojím se a nejen o sebe! S Jirkou se pak vydáváme na průzkum pláží v okolí, na obě strany jsou další pláže, i ty jsou pusté. Jdeme k místní pamětihodnosti - nejstaršímu hotelu nebo penzionu v této oblasti, ze 17. století. Je opravený, stále se v něm ubytovává...
Pak nás čeká snídaně, obejdeme kde co a s úžasem zjišťujeme, že nikde nemají klasickou srílanskou snídani. Všude jen evropské... Nakonec se vracíme k našemu ubytování a kousek od něj u jedné rodiny zakotvíme. Srí Lanskou snídani nám prý udělají... Byla zatím nejhorší, co jsme v této zemi jedli. Možná nám dokonce dali ze svého, když jsme to tak mermomocí chtěli, ale paní moc dobrá kuchařka nebyla. I čaj tady měl zvláštní pachuť...
Balíme se a tuk tukem se necháváme na 3 km vzdálenou pláž, která má být skvělá. Je zase málo zalidněná, procházíme se na obě strany a přemýšlíme proč. Vysvětlení je asi prosté - je zkrátka po sezóně. Plaveme a zase bojujeme s vlnami. Pozorujeme houfy krabů odnášejících si svou kořist...
Přicházíme zpět k silnici, ihned jede autobus, nasedáme a necháváme se odvézt k další pláži...
Zde je pusto největší. Pláž je nádherná, písečná, moře čistší. Má jedinou nevýhodu, není zde vůbec žádný strom, ani kousíček stínu. V dálce vidíme loďky, za pravého poledne po kotníky v písku se plahočíme k nim a v jejich krátkém stínu si tvoříme stín větší. Táta zuří a považuje nás za ... no raději se nebudu vyjadřovat. Ale nám s Jirkou se tu líbí a hlavně - již se nikam sunout nechceme. Tady vydržíme dvě hodiny.
Autobusem ( zastavuje jakýkoliv, kdekoliv na zamávání ) se přesunujeme do městečka Matara, kde jsme se původně rozhodli zůstat a strávit 2-3 noci. Odkládáme tátu a hledáme ubytování, já se chci podívat na pláž, zda se nám bude líbit. Je podvečer, času není nazbyt. Konečně přicházíme k pláži a málem mne raní mrtvice. Pobřeží je obsypáno lidmi a lemované jedním stánkem vedle druhého, samé bary, občerstvení, "veselá" hudba... Tak to jsme teda "prokaučovali" jak říká Jirka. Když si vzpomeneme na všechny ty dnešní tiché a pusté pláže, je nám to strašně líto, že jsme je nechali za námi. Nejradši bych se vrátila - ale Dušánek o tom nechce ani slyšet - když už jsme se přesunuli sem, žádný návrat nebude. Ale co tedy? Tady nezůstaneme... Pak nás napadá jediné - pojedeme do 4 km vzdálené Veligama, podle průvodce tam nemají být pláže nic moc, ale je to místo pro surfaře. To znamená, že se tam klasičtí plážoví povaleči nepohrnou a alespoň Jirka si užije.
Dobrá volba! Kolem zdejší pláže přinejmenším není hrozen barů. Velká je přibližně stejně, všude jsou vidět surfaři a Jirkovi už září oči. Tátu ponecháváme na lehátku na pláži a vydáme se hledat ubytování. Je to rychlejší, než bysme se nadáli, jeden ze surfařských instruktorů nám nabídne bydlení a tuktukem nás k němu veze.
Zdá se být problém s třílůžkovým pokojem, ale nakonec to vyřeší přidáním nejen matrace, ale celého lůžka!
Po ubytování vyrážíme směr autobusové nádraží, které je odsud cca 10 minut a kde nám bylo doporučeno dobré a levnější jídlo. Táta se plouhá za námi a je stále otrávený. Pláže on nerad... Frflá, že na pláž je to daleko, že tam nebude žádný stín, že si nebude mít kde lehnout, je tu moc lidí, měli jsme zůstat ráno na fleku a ne si vymýšlet s dalšími plážemi...Nám se to tu zdá ideální. Možná pro tátu, pro lenivého, unaveného důchodce je to zklamání, ale Jirka si zde splní sen o surfování. Je štěstím bez sebe, že jsme zakotvili tady - a určitě si tu radost zaslouží za to, co pro nás všechno dělá! A pozorovat surfaře není zase tak špatné...
U autobusového nádraží je vážně asi střed městečka, vybíráme vývařovnu a dáváme si rybu. Já a táta tuňáka, je ukrojený kroužek cca 10 cm široké ryby, Jirka má podobný kroužek z jiné ryby. Pochutnáváme si...
Žádné komentáře:
Okomentovat