Vstáváme v pět hodin, v 5.30 máme mít přistavené auto jen pro nás. Chlapík z hotelu se diví, že si to myslíme. Pojedeme prý ještě s dalšími dvěma lidmi a později, ne v tak časnou hodinu. Je 16°C. Utěšuje nás, že odjedeme za deset minut. Tak čekáme... V šest hodin přichází polský pár a vyjíždíme. Trochu zuříme, ale oni za to nemohou a jsou příjemní. Tak už to hážeme za hlavu a soustředíme se na náš výlet. Brzy z hlavní silnice uhýbáme na vedlejší, úzkou, klikatou. Míříme vzhůru do kopců. Na cestě je nový asfalt, jede se hezky. Po cca 15 km začíná drobně pršet, vjeli jsme do mraků. Řidič tvrdí, že bude hezky, že budeme mít rozhledy... Tak to jestli bude pravda?! Zatím se tomu moc nechce věřit.
V sedm hodin přijíždíme k bráně do Huttonského parku, je zde již naštosovaných více aut a musíme si jít koupit lístky dopředu k pokladně. Je to úředničina, fronta má cca 30 metrů a chtějí po lidech pas... Cca za 25 minut máme úspěšně vstupenky koupeny... Jedeme zase autem, ještě cca 5 km k místu, kde je parkoviště. Začíná trek. Ale nejprve ještě projdeme kolem kontroly, nejen lístků, ale prohlíží nám batůžky a zabavují veškeré igelitové sáčky. Ty mění za papírové, pokud je potřebujeme. Naše počáteční rozhořčení mizí, když si uvědomíme, že je to kvůli zvěři - igelity by je mohly zahubit, a také mnohem více a trvaleji hyzdí krajinu.
Jsme ve výšce cca 2000 m/nm, je cca 19°C, mlha a chvilkami poprchá. Nevypadá to moc optimisticky. Během chůze se však k naší radosti projasňuje a otevírají se pohledy na jakoby skotská vřesoviště. Jsme opravdu ještě na Srí Lance? Míříme nejprve k Malému konci světa, mlha nás zase chvílemi obestírá docela hustě... Ale na uvedené vyhlídce máme štěstí. Vodní páry se rozestupují a nám se otevírá krásný pohled do údolí... Myslíme na našeho řidiče - domorodou znalost počasí není třeba podceňovat! Kocháme se, fotíme, pak se s Jirkou rozhodujeme jít ještě na vyšší vrchol, ke kterému vede úzká pěšinka. Jistě nepovolená... Pár lidí tam také šlo, tak se toho odvažujeme i my. Rozhled byl lepší na povolené vyhlídce, ale tady je zase klid. Rozhodujeme se jít po pěšince dál, je uzší, okolí neprostupné, houštiny, stezička méně chozená, později skoro neprostupná. Je to dobrodružnější než oficiální "magistrála". Na případné pijavice nebo hady je tu naštěstí zima. Pokračujeme až k Velkému konci světa. Na této vyhlídce se situace s výhledem opakuje - chvílemi je údolí plné mraků a pak se náhle projasňuje tak, že už to vypadá na trvalé jasno. Sráz dolů je strmý, volný pád cca 1.000 metrů, nikde žádné zábradlí, žádná výstraha, že nemáme chodit na kraj. Zjevně se zde spoléhá na vlastní zdravý rozum každého jednotlivce. V údolí jsou domečky, na stráních čajové trsy. A náhle je tu mrak, opět se line a roztahuje po úbočí a vše zahaluje bělostnou tmou. Setrváme, vyčkáme na několik dalších vyjasnění a příchody nových mraků, dokud nejsme dostatečně pokocháni.
Odcházíme k poslední atrakci - k Baker's vodopádu. Scházíme k němu po srázu, sestup nám trvá docela dlouho a máme problémy s koordinací pohybů díky včerejší Adamově hoře... Vodopád je pěkný, ale už jsme viděli spoustu krásnějších - naposledy například Sloní vodopád ve Vietnamu...
Poslední úsek cesty zase připomíná skotská vřesoviště, občas vzdáleně Roháče...
Necháváme se zavést k vlaku, Jirka má diskusi s řidičem, protože paní v hotelu nás natáhla - mi máme platit 3500 a naši spolujedoucí také tolik. Tato sazba měla být na celé auto. Takže výdělek mají dvojnásobný. Jirka něco usmlouvá po několika telefonátech se šéfkou.
Vlak do Elle nám jel za cca 45 minut. Koupili jsme si lístky - jsou krásné, vypadají úplně stejně jako u nás před 40ti lety! Krásné malé papírové kartičky. Nastupujeme do vlaku v Patipole, nejvýše položené železniční stanici na Sri Lance ve výšce 1.891 m/nm.
Projíždíme krajinou čajových plantáží po vrcholcích hor. Železnice je zaříznutá do skal, projíždíme mnoha krátkými tunely. Výhledy, jak jinak, nádherné...
V Elle vystupujeme, je ve výšce cca 1000 m/nm. S Jirkou vyhledáváme hotýlek, budeme tu dvě noci, tak ať je hezký. Zaujme nás bungalovový komplex, ten vyhrává. Jirkovi přidávají jednu matraci, protože je zde jen dvoulůžko.
Po krátkém odpočinku já a Jirka vyrážíme do města s odhodláním dát si masáž. Těla nás bolí po včerejším výstupu docela hodně a zde jsou doporučované Ajurvédské salony. Necháváme se zavřít do dřevěné truhly, ze které nám trčí jen hlava, parní lázeň je bylinková, pot nám crčí i z obličeje, který je venku. Po 25 minutách se každého z nás ujme jedna masérka, utírá nás do ručníku a pokládáme se na lůžko k masáži. Projedou nám celé tělo, od hlavy až po prsty na nohou. Masáž lýtek strašně bolí, já to nemůžu vydržet. Mám je ztvrdlá a masáž je uvolnit nedokáže...Ale Jirkovi to dělá dobře.
Majitel salónu nám pak na náš dotaz doporučuje místo na jídlo. Je to jakýsi obchůdek stylu koloniál, jsou v něm i dva stoly a pár židliček. Kari, které bylo pro rodinu a zřejmě pro takhle náhodně příchozí jsme se najedli skvěle.Místo bylo opravdu jak z první republiky. Podél zdi pak měli několik keramických nádob s čočkou, rybou, paprikou, červenou řepou, chilli, donesli rýži, usmažili papadam. Mohli jsme si přidávat co hrdlo ráčí, což pánové rádi udělali. U vedlejšího stolu jedl právě jeden člen rodiny a vše měl v opačném poměru než my. Velký kopec rýže a malinko kari...
Poté jsme se prošli přes město, plné turistů, víc než které doposud. Našli jsme bar, koupili pivo na večer. Dovláčeli jsme se do bungalovu v kopci a taktak se zvládli osprchovat. Usínali jsme už za chůze. Olej z našich těl se smýval jen velice těžko...
Žádné komentáře:
Okomentovat