Spali jsme docela dobře, přikrývky zde byly teplejší než jinde i když to byly jen plachty. Nad hlavou se nám točil větrák, který ale nepraskal, byl tichý a přes lůžko jsme si dali růžovou síť proti komárům.
Ráno nám po otevření dveří do pokoje vstoupil pejsek, docela milý, ale Dušánkovi se vůbec nelíbilo, že se shlédl v jeho voňavých věcech a posléze mu uzmul jeho kapesník, který si utírá pot z obličeje... Vyprala jsem mu ho, Dušánek si ho rozložil na sušení a pejsek si ho zase našel...
... Pěšky jsme se vydali ke skále Sigiria, Lví skále. Vstup byl kus od místa, kterým jsme se vydali, zvolili jsme totiž zjevně příjezdovou cestu pro vozidla, nikoli pro pěší. Dušánek byl nyní silně nervózní, posléze jsme pochopili, že má z dnešního výletu docela strach - nejradši by byl už na cestě dávno, nejlépe už nahoře na skále, aby to měl za sebou před tím, než začnou proudit davy lidí. Lístky stojí 30 dolarů na osobu, tak snad to bude stát za to! Už jen příchod ke skále je zajímavý, jde se kolem vodních zahrad se spoustou jezírek zbudovaných z cihel, spěcháme, Dušánek nás pohání... A již jsme na schodech, stoupáme vzhůru, vzduch je nehybný, po nočním deštíčku je dusno. Krásně z nás leje pot, ale moc nepijeme, necháváme si vodu na horší časy. A taky odskočit si tu na záchod se tu dost dobře nedá. Prohlížíme si stupy ve skalách po minulých generacích, které ještě neměly cestu tak krásně jištěnou jako my. Snad měli alespoň řetěz, kterého se mohli držet. Přicházíme ke zdi kolem skály, skleněná nebo zrcadlová zeď se jí říká, skála naproti ní je natolik vyleštěná, že se leskne při prudkém slunci jako zrcadlo. My máme pod mrakem, tak ten odraz není tak znatelný. Po kovových schůdcích stoupáme k jeskyni, kde jsou zachovalé fresky dívek mocně vyvinutých. Dušánek sem nejde, schodu jsou prudké a ještě nevíme, co všechno nás čeká... Přichází o dost, tady by si přišel na své. Vzpomenu si i na Lubora a jeho přímý pohled pouze do očí...
Přicházíme k prostranství, kde lví tlapy lemují schodiště, původně to byl mohutný lev vytesaný do skály, zůstaly z něho ty tlapy... ale i ty jsou úžasné. Byla to brána ke vstupu do paláce, lví hlavu smetl čas, tlapy jsou stále majestátní. Čeká nás závěrečný výstup na plošinu na skále. Jdeme po kovových schůdcích, Dušánek jde stále v předstihu a už na nás mává se šťastným výrazem z vrcholu skály... A už jsme tam taky! A není to jen holá plošina,jak se to zdá při pohledu zespodu, je tu pozůstatek paláce, protože já nevěřím že by to byl jen meditační prostor pro lidi... Prohlížíme základy zdí původních budov i zachovalý velký bazén, ve kterém si tedy mniši zřejmě dávali délky... I teď je tam voda a úplně ty dávné lidi vidím, jak tam plavou... Nejsou to ale mniši, vidím zamilované páry, pak vystupují z vody, nachází si místečko ve stínu stromů a na vrcholu skály se milují. Tak nějak to muselo být, proč by tam níže byly jinak ty vnadné fresky? Pro mnichy? To by nedávalo smysl.Je tu také malý bazén, ten věřím mohl sloužit jako zásobárna vody. Celý vršek je zastavěný, obdivujeme kamenný trůn - Dušánek by na něj potřeboval deseticentimetrový molitan.
Sestup je již snadnější, ale tátu začínají bolet kolena, tak si už odpouští muzeum dole a jde si sednout do Flower garden našeho hostelu.
Při sestupu je ale také ještě co prohlížet - obdivujeme kamenné zahrady, kolem vodních už jen procházíme - kochali jsme se jimi před výstupem.
Muzeum má být dle průvodce nejlepší z celé Srí Lanky. Čekáme na to zajímavé, jiné, zvláštní a pěkné - a ono to nepřichází. Samotné muzeum je betonové monstrum, kde se docela nachodíme, ale kromě toho, že jsou v něm nástěnné malby přesně okopírované ze Sigirie, nás nic nezaujme. A není to jen tím, že to krásné jsme už dnes shlédli a nic to nemůže překonat. Toto muzeum - je fakt nuda.
Táta se mezitím stihl osprchovat, převléct do čistého a je úplně nový člověk. Zjevně ho to osvěžilo a teď už je jen hrdý na svůj dnešní výkon. Byl fantastický!
Již sbalení a s batohy si dáváme oběd, hned vedle Flower garden a je vynikající - já dýňovo zázvorovou polévku, Jirka rybu, táta kari - všechno je zase velmi lahodné.
Po obědě naskakujeme do právě projíždějícího autobusu směr Dambula. Naskakování by se opravdu konalo - nebýt nás brzd s velkými zavazadly...
V Dambule vystupujeme na autobusovém nádraží a pěšky jdeme kolem velkoskladu zeleniny. I ten je pro nás zážitkem! Šrumec je zde neuvěřitelný, spousta náklaďáčků vyjíždí do haly, kde se zboží prodává, zřejmě i směňuje, zíráme na ten ruch, na to množství zeleniny v autech i na to již vyložené. Bádáme nad jedním druhem zeleniny, nevíme, co to je, je to hladké, žluté, něco jako dyněčka. Prodejce si všímá našeho zájmu, všeho nechá, rozřezává vršek pytle, jeden kus zeleniny vytáhne, ulomí menší část a sní. Aby nám ukázal, co s tím dělat. Větší část dává Dušánkovi. Nedalo se neochutnat. Na omytí můžeme zapomenout. Ale těch hříchů proti stravování v těchto zemích bylo již tolik... Překvapeně zjišťujeme, že to je žlutý okurek - ale není přezrálý, je to prostě jen jiný druh.
Na dohled je již zlatý budha, kýčovitá stavba vybudovaná Japonci cca před 10ti lety. Ale ten není naším cílem, my jdeme k další památce Unesco, k jeskynnímu chrámu. Je vtesaný ve skále, nebo spíše využívá skalního převisu. V 5ti jeskyních jsou vybudované chrámy, jeskyně jsou posvátné, plné budhů a malované stěny jsou úžasné. Jsou nádherné, nepůsobí kýčovitě, malby jsou zajímavé, mají obsah, příběh, v každé jeskyni jsou trochu jiné...
Další autobus nás převáží k městečku Matale, cca 3 km před ním vystupujeme u skalního kláštera Alokavihara. Prohlídka je relativně krátká, oproti skalnímu chrámu v Dambule je tento menší a hlavně hodně kýčovitý. Výzdoba je zjevně pozdějšího data, malby v jeskyních barevné, naivní umění... A co víc, dlažba, po které musíme zase chodit bosky, je chladná, je podvečer, blíží se déšť. Uháníme tedy na autobus směr Kandy, abychom nepřízni počasí ujeli.
Do Kandy nám zbývá už jen asi 25 km, za chvíli tam musíme být. Tak úplně pravda to nebylo. Jízda trvala expres autobusem cca 1 hodinu... No co už, to je ten asijský čas, jiné pojetí vzdálenosti a rychlosti.
Tuk-tukem se necháváme vyvézt k hotelu na vršku nad jezerem - ten je ale plný a drahý. Po chvilce pátrání se nám podařilo najít hotel Starlight, za 3500,- což docela jde. Pokoj je prostorný nebudeme v něm na sebe při každém krou narážet. Večeři volíme podle Lonely planet v Bezejmenném hotelu - No name. Je opravdu levnější než ostatní v okolí, ale pochopitelně ceny uvedené v knížce už dávno neplatí. Kari na Srí Lanský způsob je skvělé a po dlouhé době si zase užíváme i pivo. Skvělý závěr dne!
Žádné komentáře:
Okomentovat