Přes veškeré dobré předsevzetí, že vstaneme brzy a odjedeme do dalšího města co nejdříve, se nám to nepodařilo. Budík jsme si nenatáčeli, a tak jsme po celkem neklidné noci vstali až o půl osmé. Neklidná byla hlavně v důsledku nedostatku přikrývek. V místnosti bylo bez puštění klimatizace na padnutí a s klimatizací zase zima. Tenká plachta s řešením problému nepomohla, optimální teplotu nastavit nešlo. Ještě že mám svůj bavlněný prezervativek! Ten mne zachránil.
Snídani jsme si dali ve stejném podniku jako večeři, skládala se ze tří druhů jakýchsi palačinek a mističky kari. Opět se mu nedalo nic vytknout...
Teď je devět hodin a Jirka smlouvá s řidičem - buď navrhne tak dobrou cenu, nebo pojedeme autobusem... Vyhrála jízda s řidičem. Bude to dražší ale má pohodlné auto a určitě toho více stihneme. Vyjíždíme cca 9.15 hod, ale již v autě se od Jirky dozvídáme, že stále není dohodnuto, jestli řidiče bereme nebo nás popoveze jen k autobusu. No, zdálo se nám to smlouvání na Jirku krátké, to je pravda. Nabádá nás, abychom se netvářili tak spokojeně, že sedíme v autě! Jedeme jako na nádraží, ale již u něj padne konečně rozhodnutí, Jirka i řidič každý ustoupili o kousek ze svého. K nádraží jsme jeli kvůli ustavičnému smlouvání krokem. Ale když už řidič věděl, že nás má v hrsti, rozjel se docela rychle a tím jsme byli u naší dnešní první atrakce brzy. Mihintalel. Díky autu jsme byli ušetřeni asi valné části stoupání po schodech. Má jich být celkem cca 1800.
Takže nyní kráčíme vzhůru po kamenných schodech, při vstupu k chrámovému prostranství se musíme vyzout. Dokonce i tatínek postupuje tuto potupu a v černých podkolenkách jde s námi vzhůru k místní dágobě. Jsou z ní hezké rozhledy po krajině, viděli jsme i chrámy Anuradhapury. Poté jsme se vydali po kamenných stupech na vyhlídkovou skálu, táta to celé nevyšel, horní část byla docela náročná, uhlazené stupy - jít po nich v ponožkách bezpečné vůbec nebylo. Bosky jsme na tom lépe, neklouže to. A zábradlí nás jistí. Pohled do kraje na dágobu i na bílého Budhu opravdu stojí za to.
Pak nás řidič veze k dalšímu chrámu, cca 30 km odsud, jedeme k němu úzkou cestou džunglí, po oranžové pískové cestě. Pak vyfasujeme průvodce, který nás vede vzhůru mezi kameny a džungli do neznáma. Nejhorší je začátek, kdy se zdá, že táta to nedá. ale po prvotním nástupu prudce mezi balvany už jdeme docela pohodlně po tisícileté kamenné cestě. Prohlížíme ruiny modliteben, knihovny, stoupacího záchodu údajně pro mnichy, mezitím nám průvodce ukazuje ebenové dřevou, vodní strom... Slyšíme řvát černé opice. Procházka trvala cca 1,5 hodiny, úžasné na ní bylo, že byla téměř bez lidí.
Pak jedeme do města Habarana, kde jsme se najedli ovoce a jdeme do zahrad. Konečně vidíme, jak vypadá rostoucí vanilka, hřebíček, skořice, pepřovník, cirdamon, zázvor, citrónová tráva. Je to velmi zajímavé a místní průvodce nám podává zasvěcený výklad. Na závěr kupujeme pro tátu zaručený lék na jeho špatné žíly. Stojí skoro tisíc korun ale je 100% účinný. Černé skvrny z nohou zmizí, kůže bude opět jako u batolátka...
Náš řidič nám ještě doporučuje jízdu na slonech, já jsem se pro ni opravdu nadchla, obzvlášť když prý jinde na Srí Lance již tato možnost nebude. Nakonec po chvilce smlouvání (docela tentokrát nepodařeného) jedeme. Tatínkovi se protáčí panenky, jak je to drahé, ten nesmysl. A to ještě neví, že se na slonovi poveze také... No vzhledem k tomu, že cena je stejná ať pojede nebo ne, tak se rozhoduje "ušetřit" a jet.
Kupodivu se všichni vlezeme do ohrádky na slonovi, my s Jirkou sedíme, táta si pohodlně leží a slon nás nese nejprve po silnici, pak v místním lese mezi domky. Nejhezčí je ovšem jízda močálem, krajem jakéhosi jezera, kdy jde slon po břicho ve vodě. Zrovna zapadá slunce, je to krásné, romantické... tedy vlastní jízda na slonovi nic moc, úžasné je spíše to vědomí, že nás nese toto zvíře a ta divukrásná příroda kolem, její zvuky, oranžové slunce klonící se mezi stromy třpytící se ve vodě.
Slunce se sklonilo k západu úplně, přichází tma a my jedeme do Panurawari. Necháváme se vysadit u vybraného hostelu, ale ještě nejsme rozhodnutí, zda v něm zůstaneme, což našeho řidiče velice rozhodí. Zjevně jsme ho připravili o poslední možný výdělek z nás plynoucí, dýžko za dohození nocležníků. Krátce s Jirkou jdeme napravo i nalevo, abysme zkusili vyhledat lepší místo, ale nikde nic nevidíme. Zůstáváme tedy v hostelu doporučovaném Lonely planet. Třílůžkový pokoj s plísní na stropě. Ale koupelna je krásně veliká, čistá, nová, teče teploučká voda - a co víc chtít?
Náš hostitel měl už co do činění s Čechy, dokonce prohodí pár slovíček česky a hlavně, ví, že Češi s sebou vozí slivovici. Tak mu dáváme ochutnat také. Jeho blaho nezná mezí, je vrcholně spokojen, stejně tak i kuchař, který se přišel pochlubit, že to vynikající jídlo uvařil on. A vynikající je opravdu. Kari je tak chutné a tak akorát pálivé - naše chuťové buňky plesají. Pro mne je to úplně přesně, pánové by si možná trochu čili přidali. Ale pochutnáváme si všichni i díky tomu, že servírují konečně i pivo...
Žádné komentáře:
Okomentovat