Tak včera jsme odolali nákupům v Bac Ha a už včera večer při krátké obchůzce ulicemi Sapa jsme zjistili, že to byla možná chyba. Zboží v Bac Ha bylo hodně jiné, zvláštní, své, originální, ve většině případů ještě z přírodních materiálů. Ručně vyšívané obrázky, které se mi tam líbily, už tady nejsou. Byli jsme líní se hned na začátku něčím naložit a zatížit tak naše zavazadla... a teď nám zbývá jediné - utřít slzu nebo se vrátit zpátky do Bac Ha!
Ale teď už jsme vyspaní, v Sapa, opravdu v klidném hotelu Mimóza - jen ráno nás možná už od 4 hodin budil svým vřískáním (za zpěv jsme to rozhodně nepovažovali) místní kohout. Vytrvalý, nesmírně úporný svým projevem, pro nás městské lidi, to byl zvuk zcela rušivý.
Ráno 6 hodin je chladné, lehce zahalené oparem, ale okolní hory jsou viditelné. Snad prožijeme výjimku a mine nás místní velmi obvyklé spatné počasí.
O půl osmé sluníčko už začíná mít sílu, hory jsou prokreslené, rozeznáváme už i jednotlivá políčka. Vyrážíme na tůru.
Nejdříve se ovšem musíme zásobit na cestu, abychom náhodou nestrádali hlady. Obzvláště Dušánek má přímo hrůzu z nedostatku nejen vody, to bychom chápali, ale i z případného smrtelného hladu. Už včera jsme nakoupili krabičku Veselé krávy a dvě balení Oresi sušenek, teď to doplňujeme o čtyři bagety a Dušánek si ještě přímo do ručičky bere další...
Záhy se na nás lepí tři ženské, které se nás ptají odkud jsme, jestli je Dušan náš manžel a Jirka syn. Po chvíli jsme pochopili, že je to jejich způsob, jak navázat kontakt a stát se našimi průvodkyněmi, o což nestojíme. Rozhodli jsme se, že trasu zvládneme sami a raději si užijeme klidu. Trvalo hodně dlouho, než to pochopily... A bohužel nebyly poslední, kdo zatoužil, stát se naším guru.
Opouštíme Sapu směrem k vesnici Catcat, platíme vstupné a ihned odmítáme se podřídit a jít vyznačenou trasou. Máme přece mapy a svoji namyšlenou trasu!
Počasí nám přeje, sice již není jednolitě modro, to vydrželo opravdu jen vzácnou chvíli, ale výhledy jsou nádherné, hory jako na dlani, vidíme i nejvyšší vrchol Fan Si Pan, který bývá v mracích skoro vždy. Jirka říká, že zde bylo několik jeho kamarádů a nikdo z nich vrchol neviděl. Září štěstím, že nám se to zadařilo.
Jdeme k vodopádu. Dušánek tvrdí, že je umělý, že prostě někdy v minulosti potřebovali svést vodu z polí. Ale je hezký, atrakce na trase. Kousek nad ním nás zaujme zajímavé zařízení, dřevěná lžíce, do které teče voda, v určité chvíli tíha vody lžíci převáží a vzápětí vyteče a buchar umístěný na druhé straně dopadá - je to drtič rýže... Zařízení bylo funkční, stále využívané.
Vystoupíme nad vodopád a pak již zase pomalu klesáme, kocháme se pohledy do všech stran. Místní rýžová políčka jsou jakoby méně úhlednější než ta, co jsme viděli v Číně, ale zjevně zde nejsou pouhou atrakcí pro turisty, jsou funkční, opravdu sloužící k obživě. Poprvé vidíme mlácení rýže, používají k tomu buď dřevěné prkno nebo necky bez dna. Vezmou trs rýže a tlučou jím o stranu necek nebo prkna, čímž zrníčka vypadávají a zachytávají se na plachtě... Trs není jen v ruce, aby byl větší a dobře se držel, omotá se jakoby krátkým švihadlem tj. páskem kůže na koncích s dřevěnými držadly...
Posléze, během další chůze potkáváme ženy i dívky, jak nosí ve vědrech na zádech pytle vymlácené rýže. Jdou lehce jako laňky, nožky mají štíhlé, bez křečových žil.
Kousek dál si jedna z žen zřejmě odskočila, nůši nechala ležet na zemi, tak mne nenapadlo nic lepšího, než si ji zkusit vzít na záda. Nejprve jsem s nůší zaháknutou na ramenech zcela naivně zkusila vstát sama, ale ani jsem s ní nehnula, tak byla těžká. Dušánkovi se moje snaha zalíbila, tak povzbudil Jirku, aby mi pomohl vstát. Nepodařilo se. Jen jsme docílili toho, že se nůše po mírném svahu sesunula trochu níž a hrozilo, že se překotí. Nepřekotil, Jirka úrodu zachránil, nůši umístil na původní místo a dost se přitom nadřel. Odhadl to tak minimálně na 30 kg...
Přiblížili jsme se nad nádhernou kamenitou řeku, místní "Vydru" a pak jsme klesli až k ní, přičemž stezka byla občas nehezky blátivá a bláto bylo čvachtavě smícháno s produkty kraviček, které tu zcela jistě často procházely... Krásně to zahnívalo. Naštěstí toto nejhorší místo bylo jen jedno a následně jsme si tenisky ve "Vydře" mohli umít...
Přicházíme k malému občerstvení, dáváme si kolu. Postupně se kolem nás nashromáždilo cca 15 dětí s nudlemi u nosů, ve stáří od dvou do osmi let, pravda, ty větší holčičky už nudle neměly... Hošíci čekali, až dopijeme koly a s dychtivýma očičkama si od nás brali prázdné plechovky, které lačně shromažďovali ale také olizovali... Protože se mi udělal čerstvý opar, hodila jsem tu svou plechovku do odpaďáku, což ovšem neodradilo a záhy měl i moji plechovku... Tak nějak došlo k vyhubení národů v Amazonii. Snad klučíka nebudu mít na svědomí!
Jdeme cca 15 minut kolem řeky, v jednu chvíli jsme zakufrovali, ale ztracení nejsme. Při procházení kolem místní školy se nás ujímají víceméně tiše a nenápadně dva cca 10li letí kluci a ukazují nám mlčky směr, kam jít. Mysleli jsme, že nám ukáží prstem, ale oni stále jdou s námi. Oni nám nevadí, na rozdíl od hlučných a vlezlých babek jsou milí, pozorní a hlídají si nás podobně jako ovčáčtí psi - jeden hlídá prvního člena, další čeká na posledního... A pak, když už je jasné, že nemáme kam sejít, loučí se s námi. Dáváme jim 50 korun, šli s námi asi hodinu a zdají se s touto částkou víc než spokojení.
Po pár krocích se na nás lepí zase místní babky, Liduška s nimi konverzuje v rámci pocvičení si agličtiny, zjišťuje, že jsou tak staré jak ona. Ale pak se jich zbavit, je téměř nemožné. Ukončujeme jejich chůzi s námi zasednutím k obědu, usedáme na kameny podél cesty a vytahujeme bagety se sýrem. Jedna z ženských docela dlouho vytrvale zůstává, ale pak ji zřejmě přestáváme bavit...
V této části trasy je Dušánek již hodně jetý, navíc na rozdíl od nás si neumí odpočinout v sedě, je zcela promáčený potem, a lehnout si není kam, na co...
Posilněni scházíme do údolí, po cestě plné kamenů, úzké, samá zatáčka. Proti nám do kopce začínají najíždět chlapi na motorkách a vozí 1-2 pytle rýže vzhůru do kopců. Někdo jede jako závodník, něčí motorka jen taktak funí... Mizí nám, aby se vzápětí znovu objevili v zákrutách vysoko nad námi...
Sestupujeme do vesnice ........, kde jdeme na oběd (bageta byla opravdu jen lehká svačinka na přežití!).
Dáváme si nudlovou polévku, jak jinak, s masem. Je jí plná velká miska a je moc dobrá, slaná, vychucená. Hoši, aby ji neměli tak "málo" pálivou, si vyžadují dabl nakrájených chilli papriček a sypou si je do polévky. Velmi záhy jim tečou slzy, ale pochutnávají si velice!
Následuje už poslední krátký úsek do další vesnice, kam přicházíme už poměrně pozdě, obloha je už šedivá nejen kouřem z okolních četných pálení rýžové slámy, ale i oblaky.
Nohy máme docela bolavé, ale ještě jim poroučíme rozejít se. Pokud v této vesnici jsou nějaké turistické zajímavosti, tak teď už jsou zavřené...
Zbývá závěrečná část - dopravit se nějak zpět do Sapy. Je to cca 10 km vzhůru do kopce, 450 výškových metrů. Nyní by to sice bylo po asfaltu, dát se jít i v noci, ale...
Zdá se, že jsme poslední turistí v této oblasti a že už nikdo nemá zájem nás odvézt. Turisti jsou pryč, domorodci doma. Kluci se jen tak projíždí na motorkách bez zájmu o kšeft... Pak uvidíme v dáli mikrobusek a zkusíme ho stopovat. Říkáme si, i když bude plný, tak alespoň ať odveze téměř kolabujícího Dušánka, mi že to přinejhorším dojdeme pěšky. Dveře se otevírají, rozesmátý Vietnamec nás zve do mikrobusu všechny, místo na sezení sice není, ale ostatní cestující se mačkají, abychom se vlezli. Jízdné nechce řidič žádné! Není to místní dopravce, ale zájezd... Ach, jak je to blažené, jak je to od nich hezké! Cesta do Sapy je dlouhá 8 km, jak záhy říká ukazatel, je opravdu docela dlouhá, táhne se a je strmá. Pěšky bychom se odrovnali. Usměvaví Vietnamci nás vypustili přímo u našeho hotelu, jaká nádhera!
Na večeři si pochutnáváme na dýňové polévce - tentokrát je v nazelenalé barevné verzi - a na jarních závitcích. Mají je zde grilované, servírované na kameninovém tácečku, na kterém se přímo připravovaly. Lahůdka!
Zcela zmoženi uléháme ke spánku... Déšť začíná docela razantně bubnovat na plechové střechy...
pondělí 29. prosince 2014
neděle 28. prosince 2014
8. 2. 2014 - sobota - Colombo
Při snídani nás pán domu obsluhuje, stále obíhá kolem nás, opečovává nás, přilévá čaj, loupe mi banán, až je ta péče skoro moc obtěžující. Ale pro něj je to zjevně radost a přirozená slušnost. Jíme chléb, takové bílé pápěří, je čerstvý, paní ho byla pro nás ráno koupit...
Po snídani jdeme na pláž, trošku se osvěžit a hlavně - rozloučit se s mořem.
A už balíme, loučíme se s úžasnou rodinkou, tuktukem se necháváme odvézt na autobusovou zastávku směr Colombo. Chytáme malý klimatizovaný autobusek, takže cestování docela ujde. Ovšem i tak trvá více jak dvě hodiny. V Colombu je pěkná zácpa. Je to město mnoha rozporů, jako ostatně skoro každé velkoměsto. Špinavé staré čtvrtě střídají nové výškové budovy, hodně se staví, hodně se boří...
Batohy dáváme do úložny na nádraží a rozhodujeme se pro procházku směrem ke královskému paláci. K němu se ale vůbec nedostaneme na dohled, ani v k zahradě se nejde přiblížit.
V okolí jsou koloniální budovy, ale že by byly nějak výrazně zajímavé, se nedá říci. Po obědě se jdeme podívat k jednomu luxusnímu hotelu, kde nás kupodivu bez námitek pustí na záchod a posléze jdeme do čtvrtého patra do restaurace, čekáme, že se jen podíváme na nákladní přístav a že to bude zde pro nás cenově nepřijatelné. Jsme mile překvapeni, že ceny jsou veskrze příznivé, dáváme si pivo, já ovocný pohár na spravení chuti.
Pak jdeme na pobřeží, já a Jirka se trochu osvěžujeme nohy, sledujeme stánkaře rozkládající své krámky. Na konci nábřeží se noříme do rušných ulic, Jirka s Lonely planet v ruce nás neomylně vede k mešitě, posléze k hinduistickému chrámu. Překvapila nás po všech stránkách. Na jedné straně lešení signalizovalo, že neuvidíme nic. Opak byl pravdou. Byl to svatostánek, jaký jsme ještě neviděli - něco mezi muzeem a vetešnictvím, v četných místnostech zde bylo naskládáno (dost často bez ladu a skladu) opravdu cokoli si vzpomenete. Starožitné předměty a cetky, porcelán a šperky, slonovinové vyřezávané věci, ale i hodinky, staré i nové, rádia a také auta - historické Rolls - Roysi i auta novější. Co kdo věnoval během trvání chrámu kněžím nebo církvi tam zkrátka zůstalo...
Poté jsme zde byli svědky formování se průvodu invalidních - zejména dětí - za účelem pouti po městě a vybírání peněz pro ně. Součástí průvodu je do zlatého hávu zahalený slon...
Vracíme se na nábřeží na západ slunce. Nyní je zde už mnohem více rušno, stánky jsou v obležení. To, co se zde předtím jen chystalo, je nyní v plném provozu. Odevšad se linou vůně jídel, smažení, grilování, opékání. Zaujalo nás to natolik, že ani nevíme jak a zase končíme u jídla. Dáváme si rybu, krevety a táta své oblíbené kottu roti - sekané všechno. Ryba je výborný, pikantní , s česnekovou chlebovou plackou. Připíjíme si zázvorovým pivem, shlížíme na západ slunce a pomalu se loučíme se Srí Lankou...
Tentokrát sluníčko zapadlo do moře, tak nějak tiše, důstojně...
S posledním vypětím sil jsme zamířili opět mezi domy, vyhledáváme supermarket, abychom něco nakoupili domů...
Od něj už se tuktukem necháváme odvézt k nádraží - pro zpestření závěrečné jízdy to první tuktukář nepochopil, nechal nás u nějakého malinkého nádraží, vystoupili jsme,protože mu něco ruplo v kole a o moc dál by nás stejně nedovezl... Podruhé se zadařilo, vyzvedli jsme si v pořádku uložená zavazadla a přešli na druhou stranu silnice, odkud nás autobus měl odvézt na letiště. Celou dobu svolával náhončí lidi na "to airport", tak jsme byli trochu překvapení, když nás vyhodil v zatáčce asi 1 km před letištěm. Ale tuk tuky byly vzorně nachystány, tak jsme za 100 rupií se na letiště za chvíli dostali...
Že by se naše současné výletování pomalu schýlilo ke konci? Asi už to tak bude...
Po snídani jdeme na pláž, trošku se osvěžit a hlavně - rozloučit se s mořem.
A už balíme, loučíme se s úžasnou rodinkou, tuktukem se necháváme odvézt na autobusovou zastávku směr Colombo. Chytáme malý klimatizovaný autobusek, takže cestování docela ujde. Ovšem i tak trvá více jak dvě hodiny. V Colombu je pěkná zácpa. Je to město mnoha rozporů, jako ostatně skoro každé velkoměsto. Špinavé staré čtvrtě střídají nové výškové budovy, hodně se staví, hodně se boří...
Batohy dáváme do úložny na nádraží a rozhodujeme se pro procházku směrem ke královskému paláci. K němu se ale vůbec nedostaneme na dohled, ani v k zahradě se nejde přiblížit.
V okolí jsou koloniální budovy, ale že by byly nějak výrazně zajímavé, se nedá říci. Po obědě se jdeme podívat k jednomu luxusnímu hotelu, kde nás kupodivu bez námitek pustí na záchod a posléze jdeme do čtvrtého patra do restaurace, čekáme, že se jen podíváme na nákladní přístav a že to bude zde pro nás cenově nepřijatelné. Jsme mile překvapeni, že ceny jsou veskrze příznivé, dáváme si pivo, já ovocný pohár na spravení chuti.
Pak jdeme na pobřeží, já a Jirka se trochu osvěžujeme nohy, sledujeme stánkaře rozkládající své krámky. Na konci nábřeží se noříme do rušných ulic, Jirka s Lonely planet v ruce nás neomylně vede k mešitě, posléze k hinduistickému chrámu. Překvapila nás po všech stránkách. Na jedné straně lešení signalizovalo, že neuvidíme nic. Opak byl pravdou. Byl to svatostánek, jaký jsme ještě neviděli - něco mezi muzeem a vetešnictvím, v četných místnostech zde bylo naskládáno (dost často bez ladu a skladu) opravdu cokoli si vzpomenete. Starožitné předměty a cetky, porcelán a šperky, slonovinové vyřezávané věci, ale i hodinky, staré i nové, rádia a také auta - historické Rolls - Roysi i auta novější. Co kdo věnoval během trvání chrámu kněžím nebo církvi tam zkrátka zůstalo...
Poté jsme zde byli svědky formování se průvodu invalidních - zejména dětí - za účelem pouti po městě a vybírání peněz pro ně. Součástí průvodu je do zlatého hávu zahalený slon...
Vracíme se na nábřeží na západ slunce. Nyní je zde už mnohem více rušno, stánky jsou v obležení. To, co se zde předtím jen chystalo, je nyní v plném provozu. Odevšad se linou vůně jídel, smažení, grilování, opékání. Zaujalo nás to natolik, že ani nevíme jak a zase končíme u jídla. Dáváme si rybu, krevety a táta své oblíbené kottu roti - sekané všechno. Ryba je výborný, pikantní , s česnekovou chlebovou plackou. Připíjíme si zázvorovým pivem, shlížíme na západ slunce a pomalu se loučíme se Srí Lankou...
Tentokrát sluníčko zapadlo do moře, tak nějak tiše, důstojně...
S posledním vypětím sil jsme zamířili opět mezi domy, vyhledáváme supermarket, abychom něco nakoupili domů...
Od něj už se tuktukem necháváme odvézt k nádraží - pro zpestření závěrečné jízdy to první tuktukář nepochopil, nechal nás u nějakého malinkého nádraží, vystoupili jsme,protože mu něco ruplo v kole a o moc dál by nás stejně nedovezl... Podruhé se zadařilo, vyzvedli jsme si v pořádku uložená zavazadla a přešli na druhou stranu silnice, odkud nás autobus měl odvézt na letiště. Celou dobu svolával náhončí lidi na "to airport", tak jsme byli trochu překvapení, když nás vyhodil v zatáčce asi 1 km před letištěm. Ale tuk tuky byly vzorně nachystány, tak jsme za 100 rupií se na letiště za chvíli dostali...
Že by se naše současné výletování pomalu schýlilo ke konci? Asi už to tak bude...
7. 2. 2014 - pátek - ubytování v soukromí
Jsem na tátu naštvaná, že musí brzy lomozit a hlavně rozžínat hlavní světla. Rožnul je a hlavně - odešel si pak číst milostivě někam jinam aniž by se namáhal zhasnout. Když se objevil, vyčinila jsem mu za to, ale on se bránil, že nerozžíhal. Tak kdo asi, když mi s Jirkou se snažíme stále poctivě spát?! Mhouřivě jsem se zadívala do světel a ejhle - nad postelí jsou 2 otvory do střechy velikosti cca 20*20 cm a pronikající denní světlo dávalo pocit světla stropního...
Balíme a suneme se zase o kus dál. Rozhodujeme se pro popojetí vlakem, není to daleko a z vlaku budeme lépe vidět než při stání v přeplněném autobuse... Je to cca 60 km, tak tak hodku a půl počítáme na přesun... Vlak nám odjíždí načas, přesně v 9 hodin. Zastavuje opravdu všude. Rychlost posouvání se k cíli je znepokojivě pomalá. V 10.30, kdy jsme snad nebyli ani v půli cesty a dlouhodobě jsme stáli na zastávce, jsme to psychicky nevydrželi a rozhodli se vystoupit. Autobusem to bude přece jen rychlejší! Vidina, že poslední den u moře trávíme ve vlaku, nás deptala. Autobus uháněl opravdu rychle a nebyl ani přecpaný... V cílovém Aluthgama jsme byli v 11.30 hodin, tj. určitě o hodinu dříve než ten náš slavný vlak...
Ujal se nás tuktukář a zavezl nás na surfařskou pláž. Běda, vlny nikde. Několik půjčoven prken dávalo tušit, že jsme správně, vlny se však nekonaly. Jirka byl nešťastný, už mu zase otrnula, ale bohužel, větru neporučíme...
Tuktukář se nabídl, že nás zaveze kus odsud, kde je docela levné ubytování a osamělá pláž... Zkusíme mu věřit, nic jiného nám ani nezbývá...
Ubytování nebylo špatné, ale WC bylo mimo pokoj, společné... Tak to zamítáme a nastává klasická situace - táta hlídá bágly, my hledáme ubytování... Zdá se to v těchto končinách opravdu opuštěné, tak moc, že tu ani nejsou žádné hostely. Ptáme se jakéhosi domorodce a ten nás posílá do boční uličky, do domu bez reklamy na ubytování. Vítá nás usměvavá dobrosrdečná rodina a bleskurychle se rozhodujeme pro malý pokoj, do kterého nám přináší matraci...
A honem na pláž! Jsme na ní opravdu sami, kromě pár domorodých kluků...
S Jirkou po vykoupání vyrážíme na obhlídku pobřeží, přicházíme k bílé budově školy pro muslimy, pokračujeme k přístavišti pro rybáře a vracíme se. Další procházka nás přivádí do městečka, kde bádáme, zda sem půjdeme na večeři. Nepůjdeme. Jednak je to daleko a jednak tu nic lákavého není. Rozhodujeme se pro nabídnutou variantu večeře s našimi domácími.
A děláme dobře, večeře je domácky lahodná, všeho je dostatek, kromě kari máme i rybu. Trochu se stydíme za tátu, který přesunuje, aniž by se dovolil, stůl na jiné místo, než je nachystaný, jako slon se dere ke zdi. Samozřejmě to mohl udělat lépe a kulturněji...
Naši hostitelé mají jednu dceru, jejich dům je čistý, vybaven v podstatě jen tím stolem, pak skříní, několika ratanovými křesly. Vidíme miniaturní ložničku a malou kuchyňku... Hrdí jsou na svůj ayuvedský masážní trávník z bylinkové trávy, která léčí všechno a po kterém se každý den cíleně několikrát bosky prochází. při večeři cítím, že mi po nártu neco leze, domnívám se, že nějaký hmyz, ale když ani po několikerém odehnání šimrání nepřestává, podívám se dolů a uvidím na nártu malého, cca 10 cm gekonka.
Balíme a suneme se zase o kus dál. Rozhodujeme se pro popojetí vlakem, není to daleko a z vlaku budeme lépe vidět než při stání v přeplněném autobuse... Je to cca 60 km, tak tak hodku a půl počítáme na přesun... Vlak nám odjíždí načas, přesně v 9 hodin. Zastavuje opravdu všude. Rychlost posouvání se k cíli je znepokojivě pomalá. V 10.30, kdy jsme snad nebyli ani v půli cesty a dlouhodobě jsme stáli na zastávce, jsme to psychicky nevydrželi a rozhodli se vystoupit. Autobusem to bude přece jen rychlejší! Vidina, že poslední den u moře trávíme ve vlaku, nás deptala. Autobus uháněl opravdu rychle a nebyl ani přecpaný... V cílovém Aluthgama jsme byli v 11.30 hodin, tj. určitě o hodinu dříve než ten náš slavný vlak...
Ujal se nás tuktukář a zavezl nás na surfařskou pláž. Běda, vlny nikde. Několik půjčoven prken dávalo tušit, že jsme správně, vlny se však nekonaly. Jirka byl nešťastný, už mu zase otrnula, ale bohužel, větru neporučíme...
Tuktukář se nabídl, že nás zaveze kus odsud, kde je docela levné ubytování a osamělá pláž... Zkusíme mu věřit, nic jiného nám ani nezbývá...
Ubytování nebylo špatné, ale WC bylo mimo pokoj, společné... Tak to zamítáme a nastává klasická situace - táta hlídá bágly, my hledáme ubytování... Zdá se to v těchto končinách opravdu opuštěné, tak moc, že tu ani nejsou žádné hostely. Ptáme se jakéhosi domorodce a ten nás posílá do boční uličky, do domu bez reklamy na ubytování. Vítá nás usměvavá dobrosrdečná rodina a bleskurychle se rozhodujeme pro malý pokoj, do kterého nám přináší matraci...
A honem na pláž! Jsme na ní opravdu sami, kromě pár domorodých kluků...
S Jirkou po vykoupání vyrážíme na obhlídku pobřeží, přicházíme k bílé budově školy pro muslimy, pokračujeme k přístavišti pro rybáře a vracíme se. Další procházka nás přivádí do městečka, kde bádáme, zda sem půjdeme na večeři. Nepůjdeme. Jednak je to daleko a jednak tu nic lákavého není. Rozhodujeme se pro nabídnutou variantu večeře s našimi domácími.
A děláme dobře, večeře je domácky lahodná, všeho je dostatek, kromě kari máme i rybu. Trochu se stydíme za tátu, který přesunuje, aniž by se dovolil, stůl na jiné místo, než je nachystaný, jako slon se dere ke zdi. Samozřejmě to mohl udělat lépe a kulturněji...
Naši hostitelé mají jednu dceru, jejich dům je čistý, vybaven v podstatě jen tím stolem, pak skříní, několika ratanovými křesly. Vidíme miniaturní ložničku a malou kuchyňku... Hrdí jsou na svůj ayuvedský masážní trávník z bylinkové trávy, která léčí všechno a po kterém se každý den cíleně několikrát bosky prochází. při večeři cítím, že mi po nártu neco leze, domnívám se, že nějaký hmyz, ale když ani po několikerém odehnání šimrání nepřestává, podívám se dolů a uvidím na nártu malého, cca 10 cm gekonka.
6. 2. 2014 - čtvrtek - Galle
Ráno spíme dlouho, Jirka se probouzí až v 9 hodin... Není divu, po včerejším sportovním výkonu! Čtyři hodiny nepřetržitého surfování. A navíc měl ještě v noci problém s okem. A naše dvorní oční lékařka je kdesi na druhém konci světa! Oko ho strašně řezalo, myslel si, že mu tam něco spadlo, ale nic jsem tam neviděla. Kapky jsme měli jen antibiotikové a já zjistila, že oftalmo mast mezi léčivy nemám. A to těch léčiv tentokrát tahám nejvíce ze všech výprav! Výplach jsme mu nakonec prováděli obyčejnou vodou ve víčku od vody... Nepomohlo nic, tak jsme mu nakonec doporučili, aby to zkusil zaspat...
Ráno se cítil lépe, oko se zdálo v pořádku. Ale tělo ho bolelo docela hodně, skoro jako po Adam's peak...
Rozhodli jsme se zvednout kotvy a jet zase dál...
Autobus z Veligamy do Galle je plně obsazený, stojíme, ale zatím na svých nohou a se životním prostorem kolem sebe. Pozorujeme pobřeží kolem kterého jedeme, konstatujeme, že menších neobsazených plážiček je tu spoustu. Ale v zátiší pod palmami je nepořádek a nezřídka jsou kolem pobřeží také hřbitovy. Taková rekreace by se mi nelíbila...
Do Galle jedem cca 45 minut. Ihned míříme za hradby do starého města... Jsme unavení, zahalení do prachu a potu. Tátu jako již tradičně odkládáme a vyhledáváme nocleh. Daří se nám vybrat si na toto velmi turistické místo relativně levný nocleh na místě, které se zdá mít duši... Je to členitý hostel, s četnou zelení uprostřed domu, se zákoutími k sezení i odpočinku.
Po ubytování a minirelaxu vyrážíme do starého Galle. Uličky připomínají středomořské městečko, je tu plno dárkových obchůdků, muzeí, občerstvení. Slunce zběsile praží - je cca 33°C.
Po ovocném lassi se přesouváme do nového města, ale to nás ničím výjimečným nezaujme. Vracíme se tedy zpět do starého Galle a po hradbách se pozvolna přesunujeme na výhled na západ slunce. Sedíme na kamenné lavičce vyhřáté slunkem a jsme zvědaví, jaké barvy pro nás západ slunce připraví...
Tak hra barev popisovaná v Lonely planet se tentokrát nekonala. Nad mořem byla temná hradba, kterou sluničko neproniklo a s mořem se nesetkalo...Ale i tak to mělo své kouzlo, oblaka byla čárovitě probarvená...
Večeře - pampkinová polévka a kari. Opět nová harmonie chutí - mangové kari - sladko pálivá chuť byla přímo skvělá!
Ráno se cítil lépe, oko se zdálo v pořádku. Ale tělo ho bolelo docela hodně, skoro jako po Adam's peak...
Rozhodli jsme se zvednout kotvy a jet zase dál...
Autobus z Veligamy do Galle je plně obsazený, stojíme, ale zatím na svých nohou a se životním prostorem kolem sebe. Pozorujeme pobřeží kolem kterého jedeme, konstatujeme, že menších neobsazených plážiček je tu spoustu. Ale v zátiší pod palmami je nepořádek a nezřídka jsou kolem pobřeží také hřbitovy. Taková rekreace by se mi nelíbila...
Do Galle jedem cca 45 minut. Ihned míříme za hradby do starého města... Jsme unavení, zahalení do prachu a potu. Tátu jako již tradičně odkládáme a vyhledáváme nocleh. Daří se nám vybrat si na toto velmi turistické místo relativně levný nocleh na místě, které se zdá mít duši... Je to členitý hostel, s četnou zelení uprostřed domu, se zákoutími k sezení i odpočinku.
Po ubytování a minirelaxu vyrážíme do starého Galle. Uličky připomínají středomořské městečko, je tu plno dárkových obchůdků, muzeí, občerstvení. Slunce zběsile praží - je cca 33°C.
Po ovocném lassi se přesouváme do nového města, ale to nás ničím výjimečným nezaujme. Vracíme se tedy zpět do starého Galle a po hradbách se pozvolna přesunujeme na výhled na západ slunce. Sedíme na kamenné lavičce vyhřáté slunkem a jsme zvědaví, jaké barvy pro nás západ slunce připraví...
Tak hra barev popisovaná v Lonely planet se tentokrát nekonala. Nad mořem byla temná hradba, kterou sluničko neproniklo a s mořem se nesetkalo...Ale i tak to mělo své kouzlo, oblaka byla čárovitě probarvená...
Večeře - pampkinová polévka a kari. Opět nová harmonie chutí - mangové kari - sladko pálivá chuť byla přímo skvělá!
5. 2. 2014 - středa - moje první surfování
Ráno nás vítá mnohohlasým zpěvem ptáků, je tu ryk opravdu obrovský. Ale je to konejšivé a pěkné, nikoli rušivé.
Na snídani jdeme do města a hned poté vyrážíme k moři. Táta pořád fňuká (nebo prudí?), že tam stejně nebude, že půjde za chvíli na pokoj, protože nikde není stín a nikde si nelehne. Ponecháváme ho pod slunečníkem u plážové restaurace a vydáváme se hledat stín...A záhy se nám daří. Jirka objevuje dvoulůžkovou dřevěnou konstrukci ve stínu pod stromy. Zabíráme ji, Jirka se vrací pro tátu. Ten, jak náš nález uviděl, přestal frflat a je konečně spokojen. I když mu chybí těch 10 cm molitánku pro plné pohodlí.
Jirka půjčuje okamžitě surf a užívá si to. Musíme konstatovat, že mu to moc jde! Záhy donutí i mne, abych to zkusila taky. Pro začátek vleže. Kladu se na prkno a pánové mě posílají po vlně ke břehu. Ha, je to skvělé. Úžasná jízda na vodní horské dráze... Hoši se mému surfování smějí a trochu se bojí, abych v těch 50 cm vody, kde jedu, prkno nezničila...
U moře jsme strávili celý den, lehce jsme se přes veškerou snahu o krytí připálili, ale užili jsme si to. Zejména Jirka. Večer byl docela rozlámaný a měl pohmožděnou ruku - když mne jednou pouštěl po vlně, zamotalo se mu lano kolem ruky...
Surfování jistě také dokáže být pěkná závislost. Ale já bych k úplné pohodě potřebovala něco jako dýchací přilbu, abych se nebála ponoření do vln...
Na snídani jdeme do města a hned poté vyrážíme k moři. Táta pořád fňuká (nebo prudí?), že tam stejně nebude, že půjde za chvíli na pokoj, protože nikde není stín a nikde si nelehne. Ponecháváme ho pod slunečníkem u plážové restaurace a vydáváme se hledat stín...A záhy se nám daří. Jirka objevuje dvoulůžkovou dřevěnou konstrukci ve stínu pod stromy. Zabíráme ji, Jirka se vrací pro tátu. Ten, jak náš nález uviděl, přestal frflat a je konečně spokojen. I když mu chybí těch 10 cm molitánku pro plné pohodlí.
Jirka půjčuje okamžitě surf a užívá si to. Musíme konstatovat, že mu to moc jde! Záhy donutí i mne, abych to zkusila taky. Pro začátek vleže. Kladu se na prkno a pánové mě posílají po vlně ke břehu. Ha, je to skvělé. Úžasná jízda na vodní horské dráze... Hoši se mému surfování smějí a trochu se bojí, abych v těch 50 cm vody, kde jedu, prkno nezničila...
U moře jsme strávili celý den, lehce jsme se přes veškerou snahu o krytí připálili, ale užili jsme si to. Zejména Jirka. Večer byl docela rozlámaný a měl pohmožděnou ruku - když mne jednou pouštěl po vlně, zamotalo se mu lano kolem ruky...
Surfování jistě také dokáže být pěkná závislost. Ale já bych k úplné pohodě potřebovala něco jako dýchací přilbu, abych se nebála ponoření do vln...
4. 2. 2014 - úterý - surfařská pláž
Probouzíme se do docela ospalého přímořského střediska. Včera v noci jsme měli strach, že neseženeme ubytování a teď zjišťujeme, že naopak - je tu docela pusto. Hotely jsou zjevně poloprázdné. Hned po probuzení vyrážíme nedočkavě na pláž, která je opravdu blízko, celou noc bylo slyšet burácení vln. Ani teď moře není klidnější... A je chladné! Ne, po chvilce je už úžasné. Ovšem až na ty vlny, na můj vkus jsou stále docela velké. Překlopují se hodně často a burácivě za sebou, nesou spoustu písku. Pánové mne vtahují do vln, ale je to pro mne strašný boj se živlem. Bojím se a nejen o sebe! S Jirkou se pak vydáváme na průzkum pláží v okolí, na obě strany jsou další pláže, i ty jsou pusté. Jdeme k místní pamětihodnosti - nejstaršímu hotelu nebo penzionu v této oblasti, ze 17. století. Je opravený, stále se v něm ubytovává...
Pak nás čeká snídaně, obejdeme kde co a s úžasem zjišťujeme, že nikde nemají klasickou srílanskou snídani. Všude jen evropské... Nakonec se vracíme k našemu ubytování a kousek od něj u jedné rodiny zakotvíme. Srí Lanskou snídani nám prý udělají... Byla zatím nejhorší, co jsme v této zemi jedli. Možná nám dokonce dali ze svého, když jsme to tak mermomocí chtěli, ale paní moc dobrá kuchařka nebyla. I čaj tady měl zvláštní pachuť...
Balíme se a tuk tukem se necháváme na 3 km vzdálenou pláž, která má být skvělá. Je zase málo zalidněná, procházíme se na obě strany a přemýšlíme proč. Vysvětlení je asi prosté - je zkrátka po sezóně. Plaveme a zase bojujeme s vlnami. Pozorujeme houfy krabů odnášejících si svou kořist...
Přicházíme zpět k silnici, ihned jede autobus, nasedáme a necháváme se odvézt k další pláži...
Zde je pusto největší. Pláž je nádherná, písečná, moře čistší. Má jedinou nevýhodu, není zde vůbec žádný strom, ani kousíček stínu. V dálce vidíme loďky, za pravého poledne po kotníky v písku se plahočíme k nim a v jejich krátkém stínu si tvoříme stín větší. Táta zuří a považuje nás za ... no raději se nebudu vyjadřovat. Ale nám s Jirkou se tu líbí a hlavně - již se nikam sunout nechceme. Tady vydržíme dvě hodiny.
Autobusem ( zastavuje jakýkoliv, kdekoliv na zamávání ) se přesunujeme do městečka Matara, kde jsme se původně rozhodli zůstat a strávit 2-3 noci. Odkládáme tátu a hledáme ubytování, já se chci podívat na pláž, zda se nám bude líbit. Je podvečer, času není nazbyt. Konečně přicházíme k pláži a málem mne raní mrtvice. Pobřeží je obsypáno lidmi a lemované jedním stánkem vedle druhého, samé bary, občerstvení, "veselá" hudba... Tak to jsme teda "prokaučovali" jak říká Jirka. Když si vzpomeneme na všechny ty dnešní tiché a pusté pláže, je nám to strašně líto, že jsme je nechali za námi. Nejradši bych se vrátila - ale Dušánek o tom nechce ani slyšet - když už jsme se přesunuli sem, žádný návrat nebude. Ale co tedy? Tady nezůstaneme... Pak nás napadá jediné - pojedeme do 4 km vzdálené Veligama, podle průvodce tam nemají být pláže nic moc, ale je to místo pro surfaře. To znamená, že se tam klasičtí plážoví povaleči nepohrnou a alespoň Jirka si užije.
Dobrá volba! Kolem zdejší pláže přinejmenším není hrozen barů. Velká je přibližně stejně, všude jsou vidět surfaři a Jirkovi už září oči. Tátu ponecháváme na lehátku na pláži a vydáme se hledat ubytování. Je to rychlejší, než bysme se nadáli, jeden ze surfařských instruktorů nám nabídne bydlení a tuktukem nás k němu veze.
Zdá se být problém s třílůžkovým pokojem, ale nakonec to vyřeší přidáním nejen matrace, ale celého lůžka!
Po ubytování vyrážíme směr autobusové nádraží, které je odsud cca 10 minut a kde nám bylo doporučeno dobré a levnější jídlo. Táta se plouhá za námi a je stále otrávený. Pláže on nerad... Frflá, že na pláž je to daleko, že tam nebude žádný stín, že si nebude mít kde lehnout, je tu moc lidí, měli jsme zůstat ráno na fleku a ne si vymýšlet s dalšími plážemi...Nám se to tu zdá ideální. Možná pro tátu, pro lenivého, unaveného důchodce je to zklamání, ale Jirka si zde splní sen o surfování. Je štěstím bez sebe, že jsme zakotvili tady - a určitě si tu radost zaslouží za to, co pro nás všechno dělá! A pozorovat surfaře není zase tak špatné...
U autobusového nádraží je vážně asi střed městečka, vybíráme vývařovnu a dáváme si rybu. Já a táta tuňáka, je ukrojený kroužek cca 10 cm široké ryby, Jirka má podobný kroužek z jiné ryby. Pochutnáváme si...
Pak nás čeká snídaně, obejdeme kde co a s úžasem zjišťujeme, že nikde nemají klasickou srílanskou snídani. Všude jen evropské... Nakonec se vracíme k našemu ubytování a kousek od něj u jedné rodiny zakotvíme. Srí Lanskou snídani nám prý udělají... Byla zatím nejhorší, co jsme v této zemi jedli. Možná nám dokonce dali ze svého, když jsme to tak mermomocí chtěli, ale paní moc dobrá kuchařka nebyla. I čaj tady měl zvláštní pachuť...
Balíme se a tuk tukem se necháváme na 3 km vzdálenou pláž, která má být skvělá. Je zase málo zalidněná, procházíme se na obě strany a přemýšlíme proč. Vysvětlení je asi prosté - je zkrátka po sezóně. Plaveme a zase bojujeme s vlnami. Pozorujeme houfy krabů odnášejících si svou kořist...
Přicházíme zpět k silnici, ihned jede autobus, nasedáme a necháváme se odvézt k další pláži...
Zde je pusto největší. Pláž je nádherná, písečná, moře čistší. Má jedinou nevýhodu, není zde vůbec žádný strom, ani kousíček stínu. V dálce vidíme loďky, za pravého poledne po kotníky v písku se plahočíme k nim a v jejich krátkém stínu si tvoříme stín větší. Táta zuří a považuje nás za ... no raději se nebudu vyjadřovat. Ale nám s Jirkou se tu líbí a hlavně - již se nikam sunout nechceme. Tady vydržíme dvě hodiny.
Autobusem ( zastavuje jakýkoliv, kdekoliv na zamávání ) se přesunujeme do městečka Matara, kde jsme se původně rozhodli zůstat a strávit 2-3 noci. Odkládáme tátu a hledáme ubytování, já se chci podívat na pláž, zda se nám bude líbit. Je podvečer, času není nazbyt. Konečně přicházíme k pláži a málem mne raní mrtvice. Pobřeží je obsypáno lidmi a lemované jedním stánkem vedle druhého, samé bary, občerstvení, "veselá" hudba... Tak to jsme teda "prokaučovali" jak říká Jirka. Když si vzpomeneme na všechny ty dnešní tiché a pusté pláže, je nám to strašně líto, že jsme je nechali za námi. Nejradši bych se vrátila - ale Dušánek o tom nechce ani slyšet - když už jsme se přesunuli sem, žádný návrat nebude. Ale co tedy? Tady nezůstaneme... Pak nás napadá jediné - pojedeme do 4 km vzdálené Veligama, podle průvodce tam nemají být pláže nic moc, ale je to místo pro surfaře. To znamená, že se tam klasičtí plážoví povaleči nepohrnou a alespoň Jirka si užije.
Dobrá volba! Kolem zdejší pláže přinejmenším není hrozen barů. Velká je přibližně stejně, všude jsou vidět surfaři a Jirkovi už září oči. Tátu ponecháváme na lehátku na pláži a vydáme se hledat ubytování. Je to rychlejší, než bysme se nadáli, jeden ze surfařských instruktorů nám nabídne bydlení a tuktukem nás k němu veze.
Zdá se být problém s třílůžkovým pokojem, ale nakonec to vyřeší přidáním nejen matrace, ale celého lůžka!
Po ubytování vyrážíme směr autobusové nádraží, které je odsud cca 10 minut a kde nám bylo doporučeno dobré a levnější jídlo. Táta se plouhá za námi a je stále otrávený. Pláže on nerad... Frflá, že na pláž je to daleko, že tam nebude žádný stín, že si nebude mít kde lehnout, je tu moc lidí, měli jsme zůstat ráno na fleku a ne si vymýšlet s dalšími plážemi...Nám se to tu zdá ideální. Možná pro tátu, pro lenivého, unaveného důchodce je to zklamání, ale Jirka si zde splní sen o surfování. Je štěstím bez sebe, že jsme zakotvili tady - a určitě si tu radost zaslouží za to, co pro nás všechno dělá! A pozorovat surfaře není zase tak špatné...
U autobusového nádraží je vážně asi střed městečka, vybíráme vývařovnu a dáváme si rybu. Já a táta tuňáka, je ukrojený kroužek cca 10 cm široké ryby, Jirka má podobný kroužek z jiné ryby. Pochutnáváme si...
3. 2. 2014 - pondělí
Probouzíme se asi v 7.30, čistotný správce nám zase zametá práh... Být tu na týden, tak ho asi shodíme ze svahu.
Je slunečno, na zápraží nám krásně svítí slunce, teploměr v nyní otevřeném pokoji ukazuje ale jen 22°C.
Na snídani mi pánové přímo tady dopřávají černý stoute a sušenky. Nádherná snídaně! I když se prvně ušklíbám, brzy zjišťuji, že je to skvělé. Skoro se mi nechce opouštět tuto chatičku, toto krásné ubytování. Zatím mne uchvátilo nejvíc ze všech v celé doposud poznané Asii. Cottigies. Chatky ve stráni.
Dnes se máme přesunout k národnímu parku Uda Valavé, o kus dál na jih.
Nasedáme do poloprázdného autobusu a sjíždíme z Vysočinských kopců do údolí. Je slunečno, okolní kopce jsou prokreslené, silnice je samá serpentýna.
V městečku Kudá Oja přesedáme do dalšího autobusu směr Colombo i když náš cíl je podstatně blíž.
V tomto městě, v Kudá Oja, naší pouze přestupní stanici, je už diametrálně odlišné počasí než kterého jsme si užili posledních pár dnů. Je krásně teploučko, tropy jsou tu! Autobus nás vyhazuje v ..., kde skládáme batohy na schody před výčepnou. Neleníme a nakupujeme tři piva. Téměř okamžitě nás oslovil chlapík s nabídkou auta na safari. Po chvilce smlouvání se domlouváme na hodině, kdy pro nás přijede. Řidič ale bude mít tu nevýhodu, že neumí ani slovo anglicky. To se nám moc nelíbí, ale nakonec s tím souhlasíme, protože se nám líbí auto. V určený čas přijíždí jiný řidič s jiným autem. Umí anglicky. Těžko říct, zda nám dohazovač chtěl vyhovět s tou angličtinou a nebo nás jen "lovil" na lepší auto. Nejvíc rozčarovaný je Jirka, bere to jako podraz - někdo ho přechytračil a to se neodpouští! My s tátou se rychle smiřujeme se situací, tátovi se toto auto dokonce líbí víc, protože si může natáhnout tělo. Má sedadla podél korby (nikoli sedadla ve směru jízdy jak to mělo lepší auto)... Nakonec se ukázalo, že auto i řidič byli skvělí. Dovolil nám oddělat horní krycí plachtu a stát na sedačkách. Viděli jsme tím na všechny strany, mnohem lépe než z těch sedačkových aut. Po zaplacení vstupu do parku jsme byli přivezeni k zelenému bahnitému rybníku, tůňce, kde se rochnilo několik slonů a bylo nehybně ponořeno pár buvolů. Na břehu pobíhalo buvolí mládě a utíkalo mamince, která ho marně naháněla. Byli jsme okouzleni... Postupně jsme spatřili spoustu slonů, to je největší místní atrakce, také ptáci byli zajímaví i jen samotné projíždění touto přírodou bylo úžasné... A západ slunce nad přehradou, mistrně načasovaný a pohled na malého zeleného ptáčka lovícího mouchu. Zahlédli jsme velikého varana, největšího, co jsme kdy viděli. Byli nám ukázáni krokodýli - nehybné klády... Sloních mláďat bylo docela hodně, od dvoutýdenních po tříletá... Byl to jiný svět, příroda téměř nedotčená, svět zvířat, vody, rostlin... zmocňoval se nás pocit neskutečna, jiného světa, jiného života...
Řidič nás podle domluvy džípem zavezl ještě na autobusové nádraží do cca 12km vzdáleného města. Jel s námi jako závodník, bez plachty a v podvečer na nás foukalo, já a Jirka jsme se natáhli na břicho na sedadla, aby nás vítr tak nedral. Nesměli jsme ale myslet na případný čelní náraz, to bysme byli jasní.
Úderem 19 hod jsme byli u autobusu, byl narvaný, ale my si ještě stihli sednout. Naštěstí! Pár lidí viselo i ze dveří a další se chtěli ještě přesto svést ale už se zkrátka při nejlepší vůli nevešli. A byl to poslední dnešní autobus, proto ten zájem.
Na křižovatce na hlavní silnici podél pobřeží jsme vysedli s tím, že brzy máme přesednout do jiného autobusu podél pobřeží... No čekali jsme nepěkných 50 minut a pak byl autobus narvaný. Dostali jsme se do něj, ale o sednutí si mohli nechat zdát. Stáli jsme unavení, zpocení, uprášení... Zajímavé je, že domorodci stále vypadali čistě a o tom co je pot na těle asi nic nevědí. V Městečku Tangala vystupujeme.
Ale teď už ležíme v postelích v bungalovu u moře a jsme zvědaví, do jakého okolí se vlastně probudíme....
Je slunečno, na zápraží nám krásně svítí slunce, teploměr v nyní otevřeném pokoji ukazuje ale jen 22°C.
Na snídani mi pánové přímo tady dopřávají černý stoute a sušenky. Nádherná snídaně! I když se prvně ušklíbám, brzy zjišťuji, že je to skvělé. Skoro se mi nechce opouštět tuto chatičku, toto krásné ubytování. Zatím mne uchvátilo nejvíc ze všech v celé doposud poznané Asii. Cottigies. Chatky ve stráni.
Dnes se máme přesunout k národnímu parku Uda Valavé, o kus dál na jih.
Nasedáme do poloprázdného autobusu a sjíždíme z Vysočinských kopců do údolí. Je slunečno, okolní kopce jsou prokreslené, silnice je samá serpentýna.
V městečku Kudá Oja přesedáme do dalšího autobusu směr Colombo i když náš cíl je podstatně blíž.
V tomto městě, v Kudá Oja, naší pouze přestupní stanici, je už diametrálně odlišné počasí než kterého jsme si užili posledních pár dnů. Je krásně teploučko, tropy jsou tu! Autobus nás vyhazuje v ..., kde skládáme batohy na schody před výčepnou. Neleníme a nakupujeme tři piva. Téměř okamžitě nás oslovil chlapík s nabídkou auta na safari. Po chvilce smlouvání se domlouváme na hodině, kdy pro nás přijede. Řidič ale bude mít tu nevýhodu, že neumí ani slovo anglicky. To se nám moc nelíbí, ale nakonec s tím souhlasíme, protože se nám líbí auto. V určený čas přijíždí jiný řidič s jiným autem. Umí anglicky. Těžko říct, zda nám dohazovač chtěl vyhovět s tou angličtinou a nebo nás jen "lovil" na lepší auto. Nejvíc rozčarovaný je Jirka, bere to jako podraz - někdo ho přechytračil a to se neodpouští! My s tátou se rychle smiřujeme se situací, tátovi se toto auto dokonce líbí víc, protože si může natáhnout tělo. Má sedadla podél korby (nikoli sedadla ve směru jízdy jak to mělo lepší auto)... Nakonec se ukázalo, že auto i řidič byli skvělí. Dovolil nám oddělat horní krycí plachtu a stát na sedačkách. Viděli jsme tím na všechny strany, mnohem lépe než z těch sedačkových aut. Po zaplacení vstupu do parku jsme byli přivezeni k zelenému bahnitému rybníku, tůňce, kde se rochnilo několik slonů a bylo nehybně ponořeno pár buvolů. Na břehu pobíhalo buvolí mládě a utíkalo mamince, která ho marně naháněla. Byli jsme okouzleni... Postupně jsme spatřili spoustu slonů, to je největší místní atrakce, také ptáci byli zajímaví i jen samotné projíždění touto přírodou bylo úžasné... A západ slunce nad přehradou, mistrně načasovaný a pohled na malého zeleného ptáčka lovícího mouchu. Zahlédli jsme velikého varana, největšího, co jsme kdy viděli. Byli nám ukázáni krokodýli - nehybné klády... Sloních mláďat bylo docela hodně, od dvoutýdenních po tříletá... Byl to jiný svět, příroda téměř nedotčená, svět zvířat, vody, rostlin... zmocňoval se nás pocit neskutečna, jiného světa, jiného života...
Řidič nás podle domluvy džípem zavezl ještě na autobusové nádraží do cca 12km vzdáleného města. Jel s námi jako závodník, bez plachty a v podvečer na nás foukalo, já a Jirka jsme se natáhli na břicho na sedadla, aby nás vítr tak nedral. Nesměli jsme ale myslet na případný čelní náraz, to bysme byli jasní.
Úderem 19 hod jsme byli u autobusu, byl narvaný, ale my si ještě stihli sednout. Naštěstí! Pár lidí viselo i ze dveří a další se chtěli ještě přesto svést ale už se zkrátka při nejlepší vůli nevešli. A byl to poslední dnešní autobus, proto ten zájem.
Na křižovatce na hlavní silnici podél pobřeží jsme vysedli s tím, že brzy máme přesednout do jiného autobusu podél pobřeží... No čekali jsme nepěkných 50 minut a pak byl autobus narvaný. Dostali jsme se do něj, ale o sednutí si mohli nechat zdát. Stáli jsme unavení, zpocení, uprášení... Zajímavé je, že domorodci stále vypadali čistě a o tom co je pot na těle asi nic nevědí. V Městečku Tangala vystupujeme.
Ale teď už ležíme v postelích v bungalovu u moře a jsme zvědaví, do jakého okolí se vlastně probudíme....
2.2.2014 - neděle - Ella peak
Bolest těla trochu ustupuje, ale úplně skvěle se ještě necítíme. Ráno je slunečné, budí nás stejnoměrný zvuk, brzy pochopíme, že někdo usilovně zametá rýžovým koštětem všude kolem, před naším prahem, pod včera pověšeným prádlem opodál na prostranství... Později otevíráme dveře a na prahu nemáme opravdu ani lísteček...
Peru prádlo, loudáme se s odchodem, dneska je takový trochu odpočinkový den. Musíme se vzpamatovat po Adam's peak a já také po masáži... Ale i Jirku nohy docela bolí, mne vlastně celé tělo. Načínáme zakoupené balení masážního léčivého gelu z botanické zahrady a potíráme si lýtka, snad to pomůže.
Snídani vybíráme skvělou, již klasická naše objednávka - 2x srílanské jídlo, 1x evropské (1x za den, obzvlášť po ránu, mi to dělá dobře). Novinkou je cibule osmažená s chilli, pepřem, solí, trošku cukru - získala tím neuvěřitelně lahodnou chuť.
Dnešním cílem je Ella peak. Část chůze jdeme po kolejích, pořád mám uši našpicované, zda nejede vlak, pánové se mi smějí. Ten pocit, že po kolejích se nesmí chodit, je ve mně zabořený příliš hluboko.
Po cca 1 hodině chůze opouštíme koleje a vnořujeme na stezku džunglí, vede travinami, kolem políček, pak přichází výtržek, který mírný rozhodně není. Po výstupu nás zahaluje mrak, fučí vítr a prší. Docela regulérně. Po včerejších zkušenost s rychlými změnami počasí vytrváme a vyplatí se nám to. Modro se začíná klubat a záhy už se nám otevírají pohledy do údolí i na protilehlý Adam's peak. (Ovšem jiný, místní). Krásné. Včerejší "skotské vysočině" se to sice nevyrovná, ale hezké to je. Ten pocit pokoření hory, krásné rozhledy, nebezpečí na kraji útesu...
Cestou zpět se k nám přidává mladý pes, docela mne překvapil, jak se vynořil, trochu jsem mu šlápla na nohu. Do lýtka se mi nezakousl, jen vykvikl, uskočil a pak o to věrněji šel s námi. Očkování proti vzteklině jsem tedy nevyužila... (Nerouhejme se - ovšem se patří dodat naštěstí nevyužila).
Sestup byl kupodivu snadný, i když cestou nahoru se to tak nezdálo. Deštík byl naštěstí krátký, tak se kameny jsou zase suché i hlína se nevozí. Vše je rychle ofoukané silným větrem. Na stromech v okolí políček objevujeme stromy s plody jack fruitu, plody visí na dosah a tak s Jirkem neodoláme, jeden plod utrhneme ( nejmenší, o váze cca 4 kg ) a snažíme se ho otevřít kapesním nožíkem. U plodu vytéká bíla šťáva, která na vzduchu tuhne, připomíná to latex, jsme ulepení od hlavy k patě, nožík je totálně zalepený, ale plod je nezralý, takže nic.
Odměňujeme se návštěvou hotelu s vyhlídkou na malý Adam's Peak i Elle rock. Jirka chce otestovat buvolí tvaroh s palmovým sirupem. Mají ho zde, zůstáváme. Buvolí "tvaroh" je lahodný tučný jogurt a sirup chutná medově, lehce připáleně, má nedefinovatelnou novou příchuť. Nevíme o ní, zda je výborná nebo nám trochu vadí... K našemu bungalovu přicházíme v 16.30 hodin, příjemně unavení, svaly opět docela bolí...
Peru prádlo, loudáme se s odchodem, dneska je takový trochu odpočinkový den. Musíme se vzpamatovat po Adam's peak a já také po masáži... Ale i Jirku nohy docela bolí, mne vlastně celé tělo. Načínáme zakoupené balení masážního léčivého gelu z botanické zahrady a potíráme si lýtka, snad to pomůže.
Snídani vybíráme skvělou, již klasická naše objednávka - 2x srílanské jídlo, 1x evropské (1x za den, obzvlášť po ránu, mi to dělá dobře). Novinkou je cibule osmažená s chilli, pepřem, solí, trošku cukru - získala tím neuvěřitelně lahodnou chuť.
Dnešním cílem je Ella peak. Část chůze jdeme po kolejích, pořád mám uši našpicované, zda nejede vlak, pánové se mi smějí. Ten pocit, že po kolejích se nesmí chodit, je ve mně zabořený příliš hluboko.
Po cca 1 hodině chůze opouštíme koleje a vnořujeme na stezku džunglí, vede travinami, kolem políček, pak přichází výtržek, který mírný rozhodně není. Po výstupu nás zahaluje mrak, fučí vítr a prší. Docela regulérně. Po včerejších zkušenost s rychlými změnami počasí vytrváme a vyplatí se nám to. Modro se začíná klubat a záhy už se nám otevírají pohledy do údolí i na protilehlý Adam's peak. (Ovšem jiný, místní). Krásné. Včerejší "skotské vysočině" se to sice nevyrovná, ale hezké to je. Ten pocit pokoření hory, krásné rozhledy, nebezpečí na kraji útesu...
Cestou zpět se k nám přidává mladý pes, docela mne překvapil, jak se vynořil, trochu jsem mu šlápla na nohu. Do lýtka se mi nezakousl, jen vykvikl, uskočil a pak o to věrněji šel s námi. Očkování proti vzteklině jsem tedy nevyužila... (Nerouhejme se - ovšem se patří dodat naštěstí nevyužila).
Sestup byl kupodivu snadný, i když cestou nahoru se to tak nezdálo. Deštík byl naštěstí krátký, tak se kameny jsou zase suché i hlína se nevozí. Vše je rychle ofoukané silným větrem. Na stromech v okolí políček objevujeme stromy s plody jack fruitu, plody visí na dosah a tak s Jirkem neodoláme, jeden plod utrhneme ( nejmenší, o váze cca 4 kg ) a snažíme se ho otevřít kapesním nožíkem. U plodu vytéká bíla šťáva, která na vzduchu tuhne, připomíná to latex, jsme ulepení od hlavy k patě, nožík je totálně zalepený, ale plod je nezralý, takže nic.
Odměňujeme se návštěvou hotelu s vyhlídkou na malý Adam's Peak i Elle rock. Jirka chce otestovat buvolí tvaroh s palmovým sirupem. Mají ho zde, zůstáváme. Buvolí "tvaroh" je lahodný tučný jogurt a sirup chutná medově, lehce připáleně, má nedefinovatelnou novou příchuť. Nevíme o ní, zda je výborná nebo nám trochu vadí... K našemu bungalovu přicházíme v 16.30 hodin, příjemně unavení, svaly opět docela bolí...
1. 2. 2014 - sobota - Huttonský park
Vstáváme v pět hodin, v 5.30 máme mít přistavené auto jen pro nás. Chlapík z hotelu se diví, že si to myslíme. Pojedeme prý ještě s dalšími dvěma lidmi a později, ne v tak časnou hodinu. Je 16°C. Utěšuje nás, že odjedeme za deset minut. Tak čekáme... V šest hodin přichází polský pár a vyjíždíme. Trochu zuříme, ale oni za to nemohou a jsou příjemní. Tak už to hážeme za hlavu a soustředíme se na náš výlet. Brzy z hlavní silnice uhýbáme na vedlejší, úzkou, klikatou. Míříme vzhůru do kopců. Na cestě je nový asfalt, jede se hezky. Po cca 15 km začíná drobně pršet, vjeli jsme do mraků. Řidič tvrdí, že bude hezky, že budeme mít rozhledy... Tak to jestli bude pravda?! Zatím se tomu moc nechce věřit.
V sedm hodin přijíždíme k bráně do Huttonského parku, je zde již naštosovaných více aut a musíme si jít koupit lístky dopředu k pokladně. Je to úředničina, fronta má cca 30 metrů a chtějí po lidech pas... Cca za 25 minut máme úspěšně vstupenky koupeny... Jedeme zase autem, ještě cca 5 km k místu, kde je parkoviště. Začíná trek. Ale nejprve ještě projdeme kolem kontroly, nejen lístků, ale prohlíží nám batůžky a zabavují veškeré igelitové sáčky. Ty mění za papírové, pokud je potřebujeme. Naše počáteční rozhořčení mizí, když si uvědomíme, že je to kvůli zvěři - igelity by je mohly zahubit, a také mnohem více a trvaleji hyzdí krajinu.
Jsme ve výšce cca 2000 m/nm, je cca 19°C, mlha a chvilkami poprchá. Nevypadá to moc optimisticky. Během chůze se však k naší radosti projasňuje a otevírají se pohledy na jakoby skotská vřesoviště. Jsme opravdu ještě na Srí Lance? Míříme nejprve k Malému konci světa, mlha nás zase chvílemi obestírá docela hustě... Ale na uvedené vyhlídce máme štěstí. Vodní páry se rozestupují a nám se otevírá krásný pohled do údolí... Myslíme na našeho řidiče - domorodou znalost počasí není třeba podceňovat! Kocháme se, fotíme, pak se s Jirkou rozhodujeme jít ještě na vyšší vrchol, ke kterému vede úzká pěšinka. Jistě nepovolená... Pár lidí tam také šlo, tak se toho odvažujeme i my. Rozhled byl lepší na povolené vyhlídce, ale tady je zase klid. Rozhodujeme se jít po pěšince dál, je uzší, okolí neprostupné, houštiny, stezička méně chozená, později skoro neprostupná. Je to dobrodružnější než oficiální "magistrála". Na případné pijavice nebo hady je tu naštěstí zima. Pokračujeme až k Velkému konci světa. Na této vyhlídce se situace s výhledem opakuje - chvílemi je údolí plné mraků a pak se náhle projasňuje tak, že už to vypadá na trvalé jasno. Sráz dolů je strmý, volný pád cca 1.000 metrů, nikde žádné zábradlí, žádná výstraha, že nemáme chodit na kraj. Zjevně se zde spoléhá na vlastní zdravý rozum každého jednotlivce. V údolí jsou domečky, na stráních čajové trsy. A náhle je tu mrak, opět se line a roztahuje po úbočí a vše zahaluje bělostnou tmou. Setrváme, vyčkáme na několik dalších vyjasnění a příchody nových mraků, dokud nejsme dostatečně pokocháni.
Odcházíme k poslední atrakci - k Baker's vodopádu. Scházíme k němu po srázu, sestup nám trvá docela dlouho a máme problémy s koordinací pohybů díky včerejší Adamově hoře... Vodopád je pěkný, ale už jsme viděli spoustu krásnějších - naposledy například Sloní vodopád ve Vietnamu...
Poslední úsek cesty zase připomíná skotská vřesoviště, občas vzdáleně Roháče...
Necháváme se zavést k vlaku, Jirka má diskusi s řidičem, protože paní v hotelu nás natáhla - mi máme platit 3500 a naši spolujedoucí také tolik. Tato sazba měla být na celé auto. Takže výdělek mají dvojnásobný. Jirka něco usmlouvá po několika telefonátech se šéfkou.
Vlak do Elle nám jel za cca 45 minut. Koupili jsme si lístky - jsou krásné, vypadají úplně stejně jako u nás před 40ti lety! Krásné malé papírové kartičky. Nastupujeme do vlaku v Patipole, nejvýše položené železniční stanici na Sri Lance ve výšce 1.891 m/nm.
Projíždíme krajinou čajových plantáží po vrcholcích hor. Železnice je zaříznutá do skal, projíždíme mnoha krátkými tunely. Výhledy, jak jinak, nádherné...
V Elle vystupujeme, je ve výšce cca 1000 m/nm. S Jirkou vyhledáváme hotýlek, budeme tu dvě noci, tak ať je hezký. Zaujme nás bungalovový komplex, ten vyhrává. Jirkovi přidávají jednu matraci, protože je zde jen dvoulůžko.
Po krátkém odpočinku já a Jirka vyrážíme do města s odhodláním dát si masáž. Těla nás bolí po včerejším výstupu docela hodně a zde jsou doporučované Ajurvédské salony. Necháváme se zavřít do dřevěné truhly, ze které nám trčí jen hlava, parní lázeň je bylinková, pot nám crčí i z obličeje, který je venku. Po 25 minutách se každého z nás ujme jedna masérka, utírá nás do ručníku a pokládáme se na lůžko k masáži. Projedou nám celé tělo, od hlavy až po prsty na nohou. Masáž lýtek strašně bolí, já to nemůžu vydržet. Mám je ztvrdlá a masáž je uvolnit nedokáže...Ale Jirkovi to dělá dobře.
Majitel salónu nám pak na náš dotaz doporučuje místo na jídlo. Je to jakýsi obchůdek stylu koloniál, jsou v něm i dva stoly a pár židliček. Kari, které bylo pro rodinu a zřejmě pro takhle náhodně příchozí jsme se najedli skvěle.Místo bylo opravdu jak z první republiky. Podél zdi pak měli několik keramických nádob s čočkou, rybou, paprikou, červenou řepou, chilli, donesli rýži, usmažili papadam. Mohli jsme si přidávat co hrdlo ráčí, což pánové rádi udělali. U vedlejšího stolu jedl právě jeden člen rodiny a vše měl v opačném poměru než my. Velký kopec rýže a malinko kari...
Poté jsme se prošli přes město, plné turistů, víc než které doposud. Našli jsme bar, koupili pivo na večer. Dovláčeli jsme se do bungalovu v kopci a taktak se zvládli osprchovat. Usínali jsme už za chůze. Olej z našich těl se smýval jen velice těžko...
V sedm hodin přijíždíme k bráně do Huttonského parku, je zde již naštosovaných více aut a musíme si jít koupit lístky dopředu k pokladně. Je to úředničina, fronta má cca 30 metrů a chtějí po lidech pas... Cca za 25 minut máme úspěšně vstupenky koupeny... Jedeme zase autem, ještě cca 5 km k místu, kde je parkoviště. Začíná trek. Ale nejprve ještě projdeme kolem kontroly, nejen lístků, ale prohlíží nám batůžky a zabavují veškeré igelitové sáčky. Ty mění za papírové, pokud je potřebujeme. Naše počáteční rozhořčení mizí, když si uvědomíme, že je to kvůli zvěři - igelity by je mohly zahubit, a také mnohem více a trvaleji hyzdí krajinu.
Jsme ve výšce cca 2000 m/nm, je cca 19°C, mlha a chvilkami poprchá. Nevypadá to moc optimisticky. Během chůze se však k naší radosti projasňuje a otevírají se pohledy na jakoby skotská vřesoviště. Jsme opravdu ještě na Srí Lance? Míříme nejprve k Malému konci světa, mlha nás zase chvílemi obestírá docela hustě... Ale na uvedené vyhlídce máme štěstí. Vodní páry se rozestupují a nám se otevírá krásný pohled do údolí... Myslíme na našeho řidiče - domorodou znalost počasí není třeba podceňovat! Kocháme se, fotíme, pak se s Jirkou rozhodujeme jít ještě na vyšší vrchol, ke kterému vede úzká pěšinka. Jistě nepovolená... Pár lidí tam také šlo, tak se toho odvažujeme i my. Rozhled byl lepší na povolené vyhlídce, ale tady je zase klid. Rozhodujeme se jít po pěšince dál, je uzší, okolí neprostupné, houštiny, stezička méně chozená, později skoro neprostupná. Je to dobrodružnější než oficiální "magistrála". Na případné pijavice nebo hady je tu naštěstí zima. Pokračujeme až k Velkému konci světa. Na této vyhlídce se situace s výhledem opakuje - chvílemi je údolí plné mraků a pak se náhle projasňuje tak, že už to vypadá na trvalé jasno. Sráz dolů je strmý, volný pád cca 1.000 metrů, nikde žádné zábradlí, žádná výstraha, že nemáme chodit na kraj. Zjevně se zde spoléhá na vlastní zdravý rozum každého jednotlivce. V údolí jsou domečky, na stráních čajové trsy. A náhle je tu mrak, opět se line a roztahuje po úbočí a vše zahaluje bělostnou tmou. Setrváme, vyčkáme na několik dalších vyjasnění a příchody nových mraků, dokud nejsme dostatečně pokocháni.
Odcházíme k poslední atrakci - k Baker's vodopádu. Scházíme k němu po srázu, sestup nám trvá docela dlouho a máme problémy s koordinací pohybů díky včerejší Adamově hoře... Vodopád je pěkný, ale už jsme viděli spoustu krásnějších - naposledy například Sloní vodopád ve Vietnamu...
Poslední úsek cesty zase připomíná skotská vřesoviště, občas vzdáleně Roháče...
Necháváme se zavést k vlaku, Jirka má diskusi s řidičem, protože paní v hotelu nás natáhla - mi máme platit 3500 a naši spolujedoucí také tolik. Tato sazba měla být na celé auto. Takže výdělek mají dvojnásobný. Jirka něco usmlouvá po několika telefonátech se šéfkou.
Vlak do Elle nám jel za cca 45 minut. Koupili jsme si lístky - jsou krásné, vypadají úplně stejně jako u nás před 40ti lety! Krásné malé papírové kartičky. Nastupujeme do vlaku v Patipole, nejvýše položené železniční stanici na Sri Lance ve výšce 1.891 m/nm.
Projíždíme krajinou čajových plantáží po vrcholcích hor. Železnice je zaříznutá do skal, projíždíme mnoha krátkými tunely. Výhledy, jak jinak, nádherné...
V Elle vystupujeme, je ve výšce cca 1000 m/nm. S Jirkou vyhledáváme hotýlek, budeme tu dvě noci, tak ať je hezký. Zaujme nás bungalovový komplex, ten vyhrává. Jirkovi přidávají jednu matraci, protože je zde jen dvoulůžko.
Po krátkém odpočinku já a Jirka vyrážíme do města s odhodláním dát si masáž. Těla nás bolí po včerejším výstupu docela hodně a zde jsou doporučované Ajurvédské salony. Necháváme se zavřít do dřevěné truhly, ze které nám trčí jen hlava, parní lázeň je bylinková, pot nám crčí i z obličeje, který je venku. Po 25 minutách se každého z nás ujme jedna masérka, utírá nás do ručníku a pokládáme se na lůžko k masáži. Projedou nám celé tělo, od hlavy až po prsty na nohou. Masáž lýtek strašně bolí, já to nemůžu vydržet. Mám je ztvrdlá a masáž je uvolnit nedokáže...Ale Jirkovi to dělá dobře.
Majitel salónu nám pak na náš dotaz doporučuje místo na jídlo. Je to jakýsi obchůdek stylu koloniál, jsou v něm i dva stoly a pár židliček. Kari, které bylo pro rodinu a zřejmě pro takhle náhodně příchozí jsme se najedli skvěle.Místo bylo opravdu jak z první republiky. Podél zdi pak měli několik keramických nádob s čočkou, rybou, paprikou, červenou řepou, chilli, donesli rýži, usmažili papadam. Mohli jsme si přidávat co hrdlo ráčí, což pánové rádi udělali. U vedlejšího stolu jedl právě jeden člen rodiny a vše měl v opačném poměru než my. Velký kopec rýže a malinko kari...
Poté jsme se prošli přes město, plné turistů, víc než které doposud. Našli jsme bar, koupili pivo na večer. Dovláčeli jsme se do bungalovu v kopci a taktak se zvládli osprchovat. Usínali jsme už za chůze. Olej z našich těl se smýval jen velice těžko...
sobota 27. prosince 2014
31. 1. 2014 - pátek - Adams peak
Budík nás probouzí ve 2.20 hodin. Vycházíme ve 2.40 hodin. Je 18°C, jasná obloha. Jdeme jen Jirka a já. Kráčíme mezi barevnýma stánkama, svižným krokem. Jde se moc hezky, zjišťujeme, že voda a sušenky jsou všude, tak zásoby pro nás má Jirka jako cvičnou zátěž. Čelovky nevyužíváme, cesta je osvětlená zářivkama. Jakmile vystoupáme trochu výše, vidíme nejen cestu vinoucí se nahoru - vlastně na horu - osvětlenou zářivkama, ale také černočernou oblohu posetou spoustou hvězd. A co je fascinující - hvězdy se zdají níže než my! Tento zážitek je pro mne úplně nový. Záhy svlékáme mikyny, jdeme jen v kraťasích a triku. Stále jdeme svižně, Jirka mi rozkládá tátovy hůlky a já brzy zjišťuji, že jsou skvělé, hodně mi pomáhají. Trochu jsem pro místní jako klaun, protože nedokáži ze začátku zesynchronizovat pohyb s hůlkami, ale brzy se dostávám do správného rytmu a už to jde. Až na občasné výpadky... Jde se mi každopádně s holemi moc dobře. Dvakrát si při výstupu dáváme čaj, poprvé nám ho automaticky servírují i s mlékem. No co už, krčím rameny, nějak to dopadne. Druhý silný černý čaj piji jen s cukrem. Po jeho vypití to se mnou při prvních krocích mávne, jako by v tom byla droga nebo alkohol. Ale asi to bude tou výškou! Nebýt hůlek, seklo by to se mnou doprava mimo stezku...
V posledních metrech před vrcholem se už lidé řadí na krajích schodů, my ale jdeme až ke chrámům, na samotném vrcholu. Křesťanský stánek boží nenacházíme. Policajt nás nutí zout boty, což je při 13°C kruté! Co nejdéle ho ignoruji, ale nakonec mne vyhmátne, tak boty sundávám. Ale jen na chviličku. Oblékáme si všechny zimní doplňky co máme s sebou a scházíme níže na schody, abychom viděli vycházející slunce. Úplně jasno není, trošku oblohou proplouvají mraky. Scházíme cca 5-10 metrů, zaujímáme polohu pro fotografování a kochání se východem slunce. A už to začíná. Fotoaparáty se předhání , pořizujeme spoustu snímků, každou chvíli se obraz mění, stále je obloha trochu oblačná, není tak jasno jako v noci. Sluníčko se klube jen pomaličku, hledá si cestu přes mraky. Z údolí od jezera se táhne mlha a postupně částečně zalévá prostor pod námi. Chladneme, zimní doplňky jsou nezbytné, dáváme si i kapuce. Fotoaparát se nezastaví. A pak najednou jako výbuch se rozjasní, sluneční záře se rozlévá po kraji. A už jsou tu kusy modré oblohy. Neskutečně silný zážitek.
Jirka rozhoduje, že ještě jednou jdeme na horu, že bude pěkný výhled i na druhou stranu. Má pravdu. Na protějším kopci a obloze se rýsuje pyramidový stín naší hory. Neuvěřitelné, zázračné, divukrásné! Nic takového jsem nikdy neviděla...
Při sestupu dolů plně využívám Dušánkovy hůlky. Ze začátku mi zase trvá naučit se chůzi ze schodů, vzbuzuje to opět všeobecné veselí. Snad tak divně nejdu ne?!
Ze schodů je to z neznámých důvodů těžší, ale i když nejdu úplně dobře, hůlky mi hodně pomáhají. Předbíháme lidi, daří se nám jít rychle.
Pod horu přicházíme v 9.15 hodin. Unavení, ale nadmíru spokojení. Mne pobolívá pravé koleno - ale jen lehce.
Snídaně byla skvělá, hojnost chlebů (nikoli toustových!) hoši mají nudle, zeleninu, kari. Výborný černý čaj. Cítíme se po snídani jako znovuzrození.
Hned odcházíme na autobus do údolí Huttonu. Jak cesta probíhala nevím, protože jsem velice rychle vytuhla.
Na autobusovém nádraží byl mumraj. Nacházíme náš autobus, jede cca za 15 minut, což je fajn. A vyjíždí načas! Já si sedám téměř dopředu a protože jsem vyspaná, celou cestu se kochám výhledy. Cca v půli cesty se uvolňuje místo vedle řidiče, tak jsem hned vpředu. To je krásné! Vzdálenost 47 km jedeme dvě hodiny. Silnice je z velké části v rekonstrukci, tak s námi autobus hází na všechny strany. Výhledy jsou stále krásné, zejména na svahy plné čajovníků. Jednou ho vystřídal lán pórku. Část cesty vidíme vlak na protější stráni jedoucí stejným směrem. Přijíždíme do Nuvara Elija, města plného domů po angličanech. Ale co se týká historických památek nebo jakýchkoliv zajímavostí není tu vůbec nic. Procházíme městským parkem, který má být nejkrásnější v jižní Asii... Teď tomu tak není - možná až rozkvetou všechny ty květiny, co nedávno zasadili, tak ano...
V posledních metrech před vrcholem se už lidé řadí na krajích schodů, my ale jdeme až ke chrámům, na samotném vrcholu. Křesťanský stánek boží nenacházíme. Policajt nás nutí zout boty, což je při 13°C kruté! Co nejdéle ho ignoruji, ale nakonec mne vyhmátne, tak boty sundávám. Ale jen na chviličku. Oblékáme si všechny zimní doplňky co máme s sebou a scházíme níže na schody, abychom viděli vycházející slunce. Úplně jasno není, trošku oblohou proplouvají mraky. Scházíme cca 5-10 metrů, zaujímáme polohu pro fotografování a kochání se východem slunce. A už to začíná. Fotoaparáty se předhání , pořizujeme spoustu snímků, každou chvíli se obraz mění, stále je obloha trochu oblačná, není tak jasno jako v noci. Sluníčko se klube jen pomaličku, hledá si cestu přes mraky. Z údolí od jezera se táhne mlha a postupně částečně zalévá prostor pod námi. Chladneme, zimní doplňky jsou nezbytné, dáváme si i kapuce. Fotoaparát se nezastaví. A pak najednou jako výbuch se rozjasní, sluneční záře se rozlévá po kraji. A už jsou tu kusy modré oblohy. Neskutečně silný zážitek.
Jirka rozhoduje, že ještě jednou jdeme na horu, že bude pěkný výhled i na druhou stranu. Má pravdu. Na protějším kopci a obloze se rýsuje pyramidový stín naší hory. Neuvěřitelné, zázračné, divukrásné! Nic takového jsem nikdy neviděla...
Při sestupu dolů plně využívám Dušánkovy hůlky. Ze začátku mi zase trvá naučit se chůzi ze schodů, vzbuzuje to opět všeobecné veselí. Snad tak divně nejdu ne?!
Ze schodů je to z neznámých důvodů těžší, ale i když nejdu úplně dobře, hůlky mi hodně pomáhají. Předbíháme lidi, daří se nám jít rychle.
Pod horu přicházíme v 9.15 hodin. Unavení, ale nadmíru spokojení. Mne pobolívá pravé koleno - ale jen lehce.
Snídaně byla skvělá, hojnost chlebů (nikoli toustových!) hoši mají nudle, zeleninu, kari. Výborný černý čaj. Cítíme se po snídani jako znovuzrození.
Hned odcházíme na autobus do údolí Huttonu. Jak cesta probíhala nevím, protože jsem velice rychle vytuhla.
Na autobusovém nádraží byl mumraj. Nacházíme náš autobus, jede cca za 15 minut, což je fajn. A vyjíždí načas! Já si sedám téměř dopředu a protože jsem vyspaná, celou cestu se kochám výhledy. Cca v půli cesty se uvolňuje místo vedle řidiče, tak jsem hned vpředu. To je krásné! Vzdálenost 47 km jedeme dvě hodiny. Silnice je z velké části v rekonstrukci, tak s námi autobus hází na všechny strany. Výhledy jsou stále krásné, zejména na svahy plné čajovníků. Jednou ho vystřídal lán pórku. Část cesty vidíme vlak na protější stráni jedoucí stejným směrem. Přijíždíme do Nuvara Elija, města plného domů po angličanech. Ale co se týká historických památek nebo jakýchkoliv zajímavostí není tu vůbec nic. Procházíme městským parkem, který má být nejkrásnější v jižní Asii... Teď tomu tak není - možná až rozkvetou všechny ty květiny, co nedávno zasadili, tak ano...
30. 1. 2014 - čtvrtek - přesun k Adamově hoře
Spíme do osmi hodin, budíme se konečně zase do slunečného dne. Pofukuje vítr, je příjemně. Pomalu to směřujeme k snídani - dnes jdeme do Bezejmenné restaurace No name. Pánové si dávají srílanskou - je moc dobrá, místo rýže mají rýžové nudle, klasickou čočku dhal a novinkou pro nás je čerstvý nastrouhaný kokos s cibulkou, chilly práškem, rajčetem. Zajímavá chuťová kombinace.
Vlak nám odjíždí v 11.10 hodin, takže na balení máme času dost. Ochutnáváme včera zakoupenou mangovici - je lahodná, voňavá, ale opravdu po ovoci, nikoli uměle. Na vlak se necháváme odvézt tuk tukem.
Vlak má 20 minut zpoždění, ale to je ještě krásné. Usedáme pak na docela pohodlná sedadla. Cca po hodině jízdy začínají úžasné výhledy a rozhledy po krajině. Jak stoupáme pomaličku do hor, vidíme spoustu čajových plantáží, palmové lesy s podrostem, který jsme viděli v botanické zahradě. Vystupujeme v Hattonu, po 2,5 hodinách jízdy. Ale to ještě nejsme v místě určení. Nastupujeme ihned do autobusu, který je záhy narvaný a 1,5 hodiny stoupáme po křivolaké, serpentýnové silnici do hor. Výhledy jsou zase nádherné, kroužíme kolem krásné přehrady. Naštěstí sedíme, sice každý jinde, ale to je vedlejší. Vzala jsem na klín cca 8miletého klučíka, který s tátou stál u mne. Byl naštěstí éterické dítě, drobňoučký, štíhloučký. Moc nadšený ze mne nebyl, ale jeho táta byl rád, že jsem se ho ujala. Věděl proč - cesta byla opravdu nekonečná. Naštěstí bylo opravdu na co se dívat, ale rovně nejel autobus ani 10 metrů...
Vystupujeme na poslední zastávce, u Adamovy hory.
Kromě zastávky autobusů je zde plno stánků. Ponecháváme tátu na schodech před jedním stánkem a jdeme s Jirkou hledat ubytování. První tři jsou opravdu dost spartánské, temné místnosti jen s lůžkem a společným tureckým záchodem na chodbě - to je i nás moc. Ale další, Mango hotel, nás zaujme. Nu, ale stejně ještě pokračujeme dál. Ještě máme jednu nabídku - prohlížíme o hodně lepší hotel, ovšem nejméně trojnásobně drahý. Máme tu být sice jen jednu noc, přesto se nakonec rozhodujeme pro levnější variantu - Mango tree. Po ubytování se vydáváme na procházku. A přichází bouřka. A docela silná. Provazce vody crčí z nebes. Za chvíli je cesta plná kalné, oranžové vody, která se valí kolem stánků, plachty nad nimi se prohýbají vodou. Po příchodu na pokoj zjišťujeme, že nám do něj lehce zatéká, ale fasujeme hadru a déšť se již mírní. Žádný problém. Je 18.30 hodin,stále ještě prší, ale opravdu už ne tak silně. Z hor se ozývá hrom. Jakpak bude ráno, kdy cca ve 3 hod se máme vypravit na Adamovu horu?
Vlak nám odjíždí v 11.10 hodin, takže na balení máme času dost. Ochutnáváme včera zakoupenou mangovici - je lahodná, voňavá, ale opravdu po ovoci, nikoli uměle. Na vlak se necháváme odvézt tuk tukem.
Vlak má 20 minut zpoždění, ale to je ještě krásné. Usedáme pak na docela pohodlná sedadla. Cca po hodině jízdy začínají úžasné výhledy a rozhledy po krajině. Jak stoupáme pomaličku do hor, vidíme spoustu čajových plantáží, palmové lesy s podrostem, který jsme viděli v botanické zahradě. Vystupujeme v Hattonu, po 2,5 hodinách jízdy. Ale to ještě nejsme v místě určení. Nastupujeme ihned do autobusu, který je záhy narvaný a 1,5 hodiny stoupáme po křivolaké, serpentýnové silnici do hor. Výhledy jsou zase nádherné, kroužíme kolem krásné přehrady. Naštěstí sedíme, sice každý jinde, ale to je vedlejší. Vzala jsem na klín cca 8miletého klučíka, který s tátou stál u mne. Byl naštěstí éterické dítě, drobňoučký, štíhloučký. Moc nadšený ze mne nebyl, ale jeho táta byl rád, že jsem se ho ujala. Věděl proč - cesta byla opravdu nekonečná. Naštěstí bylo opravdu na co se dívat, ale rovně nejel autobus ani 10 metrů...
Vystupujeme na poslední zastávce, u Adamovy hory.
Kromě zastávky autobusů je zde plno stánků. Ponecháváme tátu na schodech před jedním stánkem a jdeme s Jirkou hledat ubytování. První tři jsou opravdu dost spartánské, temné místnosti jen s lůžkem a společným tureckým záchodem na chodbě - to je i nás moc. Ale další, Mango hotel, nás zaujme. Nu, ale stejně ještě pokračujeme dál. Ještě máme jednu nabídku - prohlížíme o hodně lepší hotel, ovšem nejméně trojnásobně drahý. Máme tu být sice jen jednu noc, přesto se nakonec rozhodujeme pro levnější variantu - Mango tree. Po ubytování se vydáváme na procházku. A přichází bouřka. A docela silná. Provazce vody crčí z nebes. Za chvíli je cesta plná kalné, oranžové vody, která se valí kolem stánků, plachty nad nimi se prohýbají vodou. Po příchodu na pokoj zjišťujeme, že nám do něj lehce zatéká, ale fasujeme hadru a déšť se již mírní. Žádný problém. Je 18.30 hodin,stále ještě prší, ale opravdu už ne tak silně. Z hor se ozývá hrom. Jakpak bude ráno, kdy cca ve 3 hod se máme vypravit na Adamovu horu?
29. 1. 2014 - středa
V prostorném pokoji se nám spí dobře, při 25°C nevyužíváme ani větřák. Včera jsme při výběru pokoje odmítli jeden naproti stavby nového hotelu, abychom nebyli ráno rušeni. To jsme ovšem nevěděli, že u tohoto našeho je škola. V 7 hodin ráno začal takový krásný mumraj dětských hlásků, spíš řev jak všude na světě, kde je velký shluk dětí. Táta ale chrní ze všech nejdéle, jeho alergie na děti se projevuje až cca v 7.45, kdy se začíná vrtět a vrčet, jak kvůli tomu nemohl ráno spát.
Dnes se nijak nehoníme, je už 9.30 a teprve se pomalu chystáme vyjít... Ráno párkrát sprchlo, bylo pod mrakem, teď se lehce dere sluníčko.
Bereme si tuk tuka, který nás veze nejprve na hřbitov anglických vojáků. Je krásně udržovaný, plný květin - jsou to důstojné bílé náhrobky se jmény, věkem, obrázkem znázorňujícím příslušenství buď k letce nebo k námořníkům nebo k domorodé jednotce... Poté jsme zavezeni do výrobny šperků, sledujeme průběh od opracování drahokamů až po zasazení do drahého kovu. Shlédli jsme i film o těžbě kamenů a světe div se - v češtině! Prohlídka byla zajímavá, na závěr byla prodejní výstava šperků, opracovaných kamínků. Kamínky byly ve velkém množství barevných odstínů, některé byly nevídaných tvarů i názvů - například kočičí oči nebo měsíční kámen...
Pokračujeme k botanické zahradě, nacpaní do tuktuku.
Zahrada je úžasná! Nádherně upravená, s velkým množstvím zajímavých stromů. Jedná se o původní královskou zahradu. Prohlížíme palmy s obřími plody, velké množství palem rozmanitých tvarů, výšek, stupňů obalení. (Ale klasické palmy terminus technikus "palmy obalené" tu nejsou). Procházíme pod stromy, které jsou obsypané kaloni, bylo jich tam takové množství, až z nich šel strach. Puch z jejich trusu se linul do daleka, je z podivem, že přímý zásah z vrchu dostal jen Jirka a to jen jednou.
Nádherná byla královská alej - rovná cesta lemovaná vzrostlými palmami. Obdivovali jsme bylinnou zahrádku, také stromy s velmi zvláštními kořeny. Prošli jsme zónou, kde je nebezpečno, neboť hrozí pád jack fruitu. A že byl strom hodně obsypaný!
Orchidejový pavilon nás už ničím nepřekvapí, orchideje nás nejvíce dostaly na Taiwanu, před 5ti lety, kde jsme je viděli ve velkém množství a rozmanitosti. Tehdy se u nás prodávali jen vzácně, tak okouzlení bylo o to větší a již ho od té doby nic v oblasti orchidejí nepřekonalo.
Ze zahrady máme namířeno do muzea čaje, které je na opačné straně města. Náš tuktukář nepochopil, kam chceme jet, když zjistil svůj omyl, tak chtěl připlatit - a hodně. Tak jsme ho vyměnili. Muzeum čaje bylo vysoko na kopci, chudák náš nový tuktuk se tam taktak doplazil. A tím se vysvětlil i důvod vysoké ceny, co si stanovil předchozí řidič... Takhle týrat vozidlo, které ho živí, riskuje jen opravdu odvážlivec (a nebo majitel osvědčeného stroje, který si v případě obtíží na koleně opraví).
Muzeum čaje byla vlastně bývalá továrna na výrobu čaje, dřevěná velká budova se spoustou starých strojů na drcení čaje, svinutí, sušení, fermentovací podložky, sušící síta, balící stroj. Na závěr jsme v horním patře dostali šálek lahodného zeleného čaje.
Z kopce dolů jel tuktuk bez motoru - takže to vlastně tento šofér měl dobré, do kopce sice svému miláčkovi dal zabrat, ale z nazpět peníze ušetřil. Zavezl nás na vlakové nádraží, kde jsme koupili lístek do Hattonu. Chtěli jsme 1. třídu se skleněným stropem a výhledem na hory, zavděk jsme museli vzít 3. třídu jen s jedním místem u okna... (Pokud jsme nechtěli čekat 3dny...)
Z nádraží jdeme pěšky přes tržiště, ale jsme docela mrtví (teda dnes já). Pohled na syrové maso mi moc dobře nedělá... Chceme vejít do chrámu Budhova zubu, ale kraťasy Jirky a Dušana, i když stažené ke kolenům, neprošly. Tak já a Dušánek relaxujeme na kraji jezera a Jirka jede tuk tukem pro dlouhé kalhoty (spočítali jsme si, že cesta za tuk tuk je menší než zapůjčení pruhu látky - za tu tady chtějí 300 rupií). A odpočinek nám dvěma nakonec docela bodne. Jirka přichází se zprávou, že za 5 minut začíná divadelní představení, rychle mu odsouhlasuji, že na ně půjdeme. Dušánek něco vrčí, ale jsme v přesile, tak jde taky. Máme místa na balkoně, vidět je docela dobře. Tance, hudba, žonglování, nakonec představení s ohněm. Oheň byl opravdový, stejně tak závěrečné chození po žhavých uhlících.
A už jdeme do chrámu, bezpečnostní opatření jsou zde přísné, paní mi nakukuje do batohu, přehrabuje se v něm...
V chrámu si prohlížíme vnitřní starou dřevěnou část a pak se zařazujeme do fronty - a nevíme v podstatě na co. Jsme jedni z prvních, mysleli jsme, že se někam posuneme, ale nakonec čekáme cca 20 minut téměř bez pohybu vpřed. Na rozdíl od ostatních, kteří trpělivě a v náboženském rozjímání čekají, jsme propocení, lehce znechucení a trochu nám to připomíná socialistické kupení se před obchody. Taky se někdy přesně nevědělo, co dovezou, jen že to bude něco nedostatkového... Přesně v 18.30 prochází kolem nás mnich v oranžovém hábitu, docela vypasený a jak Dušánek zkušeně konstatoval: ten není jen na misce rýže za den... Pak se zástup dal do pohybu a my při pomalé chůzi bez zastavení letmo shlédli cíl tohoto shromáždění - schránku, kde je budhův zub. Ha. A je to. 15 vteřin a dost, něco mi to připomíná...
Chrám jsme pak již docela rychle opustili, vidina večeře byla lákavější než cokoli jiného. Jirka nás vede do muslimské restaurace, kde si dáváme chutná jídelka v chlebových plackách. Hygiena je zde brána po svém, příbory se vkládají po použití do vody na stole, nůž se používá pro více stolů po sobě. No co už. Ovšem chuťové buňky máme uspokojeny...
Na pokoji si dáváme lahvinku údajně Srílanského červeného vína a docela si pochutnáváme...
Dnes se nijak nehoníme, je už 9.30 a teprve se pomalu chystáme vyjít... Ráno párkrát sprchlo, bylo pod mrakem, teď se lehce dere sluníčko.
Bereme si tuk tuka, který nás veze nejprve na hřbitov anglických vojáků. Je krásně udržovaný, plný květin - jsou to důstojné bílé náhrobky se jmény, věkem, obrázkem znázorňujícím příslušenství buď k letce nebo k námořníkům nebo k domorodé jednotce... Poté jsme zavezeni do výrobny šperků, sledujeme průběh od opracování drahokamů až po zasazení do drahého kovu. Shlédli jsme i film o těžbě kamenů a světe div se - v češtině! Prohlídka byla zajímavá, na závěr byla prodejní výstava šperků, opracovaných kamínků. Kamínky byly ve velkém množství barevných odstínů, některé byly nevídaných tvarů i názvů - například kočičí oči nebo měsíční kámen...
Pokračujeme k botanické zahradě, nacpaní do tuktuku.
Zahrada je úžasná! Nádherně upravená, s velkým množstvím zajímavých stromů. Jedná se o původní královskou zahradu. Prohlížíme palmy s obřími plody, velké množství palem rozmanitých tvarů, výšek, stupňů obalení. (Ale klasické palmy terminus technikus "palmy obalené" tu nejsou). Procházíme pod stromy, které jsou obsypané kaloni, bylo jich tam takové množství, až z nich šel strach. Puch z jejich trusu se linul do daleka, je z podivem, že přímý zásah z vrchu dostal jen Jirka a to jen jednou.
Nádherná byla královská alej - rovná cesta lemovaná vzrostlými palmami. Obdivovali jsme bylinnou zahrádku, také stromy s velmi zvláštními kořeny. Prošli jsme zónou, kde je nebezpečno, neboť hrozí pád jack fruitu. A že byl strom hodně obsypaný!
Orchidejový pavilon nás už ničím nepřekvapí, orchideje nás nejvíce dostaly na Taiwanu, před 5ti lety, kde jsme je viděli ve velkém množství a rozmanitosti. Tehdy se u nás prodávali jen vzácně, tak okouzlení bylo o to větší a již ho od té doby nic v oblasti orchidejí nepřekonalo.
Ze zahrady máme namířeno do muzea čaje, které je na opačné straně města. Náš tuktukář nepochopil, kam chceme jet, když zjistil svůj omyl, tak chtěl připlatit - a hodně. Tak jsme ho vyměnili. Muzeum čaje bylo vysoko na kopci, chudák náš nový tuktuk se tam taktak doplazil. A tím se vysvětlil i důvod vysoké ceny, co si stanovil předchozí řidič... Takhle týrat vozidlo, které ho živí, riskuje jen opravdu odvážlivec (a nebo majitel osvědčeného stroje, který si v případě obtíží na koleně opraví).
Muzeum čaje byla vlastně bývalá továrna na výrobu čaje, dřevěná velká budova se spoustou starých strojů na drcení čaje, svinutí, sušení, fermentovací podložky, sušící síta, balící stroj. Na závěr jsme v horním patře dostali šálek lahodného zeleného čaje.
Z kopce dolů jel tuktuk bez motoru - takže to vlastně tento šofér měl dobré, do kopce sice svému miláčkovi dal zabrat, ale z nazpět peníze ušetřil. Zavezl nás na vlakové nádraží, kde jsme koupili lístek do Hattonu. Chtěli jsme 1. třídu se skleněným stropem a výhledem na hory, zavděk jsme museli vzít 3. třídu jen s jedním místem u okna... (Pokud jsme nechtěli čekat 3dny...)
Z nádraží jdeme pěšky přes tržiště, ale jsme docela mrtví (teda dnes já). Pohled na syrové maso mi moc dobře nedělá... Chceme vejít do chrámu Budhova zubu, ale kraťasy Jirky a Dušana, i když stažené ke kolenům, neprošly. Tak já a Dušánek relaxujeme na kraji jezera a Jirka jede tuk tukem pro dlouhé kalhoty (spočítali jsme si, že cesta za tuk tuk je menší než zapůjčení pruhu látky - za tu tady chtějí 300 rupií). A odpočinek nám dvěma nakonec docela bodne. Jirka přichází se zprávou, že za 5 minut začíná divadelní představení, rychle mu odsouhlasuji, že na ně půjdeme. Dušánek něco vrčí, ale jsme v přesile, tak jde taky. Máme místa na balkoně, vidět je docela dobře. Tance, hudba, žonglování, nakonec představení s ohněm. Oheň byl opravdový, stejně tak závěrečné chození po žhavých uhlících.
A už jdeme do chrámu, bezpečnostní opatření jsou zde přísné, paní mi nakukuje do batohu, přehrabuje se v něm...
V chrámu si prohlížíme vnitřní starou dřevěnou část a pak se zařazujeme do fronty - a nevíme v podstatě na co. Jsme jedni z prvních, mysleli jsme, že se někam posuneme, ale nakonec čekáme cca 20 minut téměř bez pohybu vpřed. Na rozdíl od ostatních, kteří trpělivě a v náboženském rozjímání čekají, jsme propocení, lehce znechucení a trochu nám to připomíná socialistické kupení se před obchody. Taky se někdy přesně nevědělo, co dovezou, jen že to bude něco nedostatkového... Přesně v 18.30 prochází kolem nás mnich v oranžovém hábitu, docela vypasený a jak Dušánek zkušeně konstatoval: ten není jen na misce rýže za den... Pak se zástup dal do pohybu a my při pomalé chůzi bez zastavení letmo shlédli cíl tohoto shromáždění - schránku, kde je budhův zub. Ha. A je to. 15 vteřin a dost, něco mi to připomíná...
Chrám jsme pak již docela rychle opustili, vidina večeře byla lákavější než cokoli jiného. Jirka nás vede do muslimské restaurace, kde si dáváme chutná jídelka v chlebových plackách. Hygiena je zde brána po svém, příbory se vkládají po použití do vody na stole, nůž se používá pro více stolů po sobě. No co už. Ovšem chuťové buňky máme uspokojeny...
Na pokoji si dáváme lahvinku údajně Srílanského červeného vína a docela si pochutnáváme...
26. 1. 2014, neděle - Mihintalel - doporučujeme!
Přes veškeré dobré předsevzetí, že vstaneme brzy a odjedeme do dalšího města co nejdříve, se nám to nepodařilo. Budík jsme si nenatáčeli, a tak jsme po celkem neklidné noci vstali až o půl osmé. Neklidná byla hlavně v důsledku nedostatku přikrývek. V místnosti bylo bez puštění klimatizace na padnutí a s klimatizací zase zima. Tenká plachta s řešením problému nepomohla, optimální teplotu nastavit nešlo. Ještě že mám svůj bavlněný prezervativek! Ten mne zachránil.
Snídani jsme si dali ve stejném podniku jako večeři, skládala se ze tří druhů jakýchsi palačinek a mističky kari. Opět se mu nedalo nic vytknout...
Teď je devět hodin a Jirka smlouvá s řidičem - buď navrhne tak dobrou cenu, nebo pojedeme autobusem... Vyhrála jízda s řidičem. Bude to dražší ale má pohodlné auto a určitě toho více stihneme. Vyjíždíme cca 9.15 hod, ale již v autě se od Jirky dozvídáme, že stále není dohodnuto, jestli řidiče bereme nebo nás popoveze jen k autobusu. No, zdálo se nám to smlouvání na Jirku krátké, to je pravda. Nabádá nás, abychom se netvářili tak spokojeně, že sedíme v autě! Jedeme jako na nádraží, ale již u něj padne konečně rozhodnutí, Jirka i řidič každý ustoupili o kousek ze svého. K nádraží jsme jeli kvůli ustavičnému smlouvání krokem. Ale když už řidič věděl, že nás má v hrsti, rozjel se docela rychle a tím jsme byli u naší dnešní první atrakce brzy. Mihintalel. Díky autu jsme byli ušetřeni asi valné části stoupání po schodech. Má jich být celkem cca 1800.
Takže nyní kráčíme vzhůru po kamenných schodech, při vstupu k chrámovému prostranství se musíme vyzout. Dokonce i tatínek postupuje tuto potupu a v černých podkolenkách jde s námi vzhůru k místní dágobě. Jsou z ní hezké rozhledy po krajině, viděli jsme i chrámy Anuradhapury. Poté jsme se vydali po kamenných stupech na vyhlídkovou skálu, táta to celé nevyšel, horní část byla docela náročná, uhlazené stupy - jít po nich v ponožkách bezpečné vůbec nebylo. Bosky jsme na tom lépe, neklouže to. A zábradlí nás jistí. Pohled do kraje na dágobu i na bílého Budhu opravdu stojí za to.
Pak nás řidič veze k dalšímu chrámu, cca 30 km odsud, jedeme k němu úzkou cestou džunglí, po oranžové pískové cestě. Pak vyfasujeme průvodce, který nás vede vzhůru mezi kameny a džungli do neznáma. Nejhorší je začátek, kdy se zdá, že táta to nedá. ale po prvotním nástupu prudce mezi balvany už jdeme docela pohodlně po tisícileté kamenné cestě. Prohlížíme ruiny modliteben, knihovny, stoupacího záchodu údajně pro mnichy, mezitím nám průvodce ukazuje ebenové dřevou, vodní strom... Slyšíme řvát černé opice. Procházka trvala cca 1,5 hodiny, úžasné na ní bylo, že byla téměř bez lidí.
Pak jedeme do města Habarana, kde jsme se najedli ovoce a jdeme do zahrad. Konečně vidíme, jak vypadá rostoucí vanilka, hřebíček, skořice, pepřovník, cirdamon, zázvor, citrónová tráva. Je to velmi zajímavé a místní průvodce nám podává zasvěcený výklad. Na závěr kupujeme pro tátu zaručený lék na jeho špatné žíly. Stojí skoro tisíc korun ale je 100% účinný. Černé skvrny z nohou zmizí, kůže bude opět jako u batolátka...
Náš řidič nám ještě doporučuje jízdu na slonech, já jsem se pro ni opravdu nadchla, obzvlášť když prý jinde na Srí Lance již tato možnost nebude. Nakonec po chvilce smlouvání (docela tentokrát nepodařeného) jedeme. Tatínkovi se protáčí panenky, jak je to drahé, ten nesmysl. A to ještě neví, že se na slonovi poveze také... No vzhledem k tomu, že cena je stejná ať pojede nebo ne, tak se rozhoduje "ušetřit" a jet.
Kupodivu se všichni vlezeme do ohrádky na slonovi, my s Jirkou sedíme, táta si pohodlně leží a slon nás nese nejprve po silnici, pak v místním lese mezi domky. Nejhezčí je ovšem jízda močálem, krajem jakéhosi jezera, kdy jde slon po břicho ve vodě. Zrovna zapadá slunce, je to krásné, romantické... tedy vlastní jízda na slonovi nic moc, úžasné je spíše to vědomí, že nás nese toto zvíře a ta divukrásná příroda kolem, její zvuky, oranžové slunce klonící se mezi stromy třpytící se ve vodě.
Slunce se sklonilo k západu úplně, přichází tma a my jedeme do Panurawari. Necháváme se vysadit u vybraného hostelu, ale ještě nejsme rozhodnutí, zda v něm zůstaneme, což našeho řidiče velice rozhodí. Zjevně jsme ho připravili o poslední možný výdělek z nás plynoucí, dýžko za dohození nocležníků. Krátce s Jirkou jdeme napravo i nalevo, abysme zkusili vyhledat lepší místo, ale nikde nic nevidíme. Zůstáváme tedy v hostelu doporučovaném Lonely planet. Třílůžkový pokoj s plísní na stropě. Ale koupelna je krásně veliká, čistá, nová, teče teploučká voda - a co víc chtít?
Náš hostitel měl už co do činění s Čechy, dokonce prohodí pár slovíček česky a hlavně, ví, že Češi s sebou vozí slivovici. Tak mu dáváme ochutnat také. Jeho blaho nezná mezí, je vrcholně spokojen, stejně tak i kuchař, který se přišel pochlubit, že to vynikající jídlo uvařil on. A vynikající je opravdu. Kari je tak chutné a tak akorát pálivé - naše chuťové buňky plesají. Pro mne je to úplně přesně, pánové by si možná trochu čili přidali. Ale pochutnáváme si všichni i díky tomu, že servírují konečně i pivo...
Snídani jsme si dali ve stejném podniku jako večeři, skládala se ze tří druhů jakýchsi palačinek a mističky kari. Opět se mu nedalo nic vytknout...
Teď je devět hodin a Jirka smlouvá s řidičem - buď navrhne tak dobrou cenu, nebo pojedeme autobusem... Vyhrála jízda s řidičem. Bude to dražší ale má pohodlné auto a určitě toho více stihneme. Vyjíždíme cca 9.15 hod, ale již v autě se od Jirky dozvídáme, že stále není dohodnuto, jestli řidiče bereme nebo nás popoveze jen k autobusu. No, zdálo se nám to smlouvání na Jirku krátké, to je pravda. Nabádá nás, abychom se netvářili tak spokojeně, že sedíme v autě! Jedeme jako na nádraží, ale již u něj padne konečně rozhodnutí, Jirka i řidič každý ustoupili o kousek ze svého. K nádraží jsme jeli kvůli ustavičnému smlouvání krokem. Ale když už řidič věděl, že nás má v hrsti, rozjel se docela rychle a tím jsme byli u naší dnešní první atrakce brzy. Mihintalel. Díky autu jsme byli ušetřeni asi valné části stoupání po schodech. Má jich být celkem cca 1800.
Takže nyní kráčíme vzhůru po kamenných schodech, při vstupu k chrámovému prostranství se musíme vyzout. Dokonce i tatínek postupuje tuto potupu a v černých podkolenkách jde s námi vzhůru k místní dágobě. Jsou z ní hezké rozhledy po krajině, viděli jsme i chrámy Anuradhapury. Poté jsme se vydali po kamenných stupech na vyhlídkovou skálu, táta to celé nevyšel, horní část byla docela náročná, uhlazené stupy - jít po nich v ponožkách bezpečné vůbec nebylo. Bosky jsme na tom lépe, neklouže to. A zábradlí nás jistí. Pohled do kraje na dágobu i na bílého Budhu opravdu stojí za to.
Pak nás řidič veze k dalšímu chrámu, cca 30 km odsud, jedeme k němu úzkou cestou džunglí, po oranžové pískové cestě. Pak vyfasujeme průvodce, který nás vede vzhůru mezi kameny a džungli do neznáma. Nejhorší je začátek, kdy se zdá, že táta to nedá. ale po prvotním nástupu prudce mezi balvany už jdeme docela pohodlně po tisícileté kamenné cestě. Prohlížíme ruiny modliteben, knihovny, stoupacího záchodu údajně pro mnichy, mezitím nám průvodce ukazuje ebenové dřevou, vodní strom... Slyšíme řvát černé opice. Procházka trvala cca 1,5 hodiny, úžasné na ní bylo, že byla téměř bez lidí.
Pak jedeme do města Habarana, kde jsme se najedli ovoce a jdeme do zahrad. Konečně vidíme, jak vypadá rostoucí vanilka, hřebíček, skořice, pepřovník, cirdamon, zázvor, citrónová tráva. Je to velmi zajímavé a místní průvodce nám podává zasvěcený výklad. Na závěr kupujeme pro tátu zaručený lék na jeho špatné žíly. Stojí skoro tisíc korun ale je 100% účinný. Černé skvrny z nohou zmizí, kůže bude opět jako u batolátka...
Náš řidič nám ještě doporučuje jízdu na slonech, já jsem se pro ni opravdu nadchla, obzvlášť když prý jinde na Srí Lance již tato možnost nebude. Nakonec po chvilce smlouvání (docela tentokrát nepodařeného) jedeme. Tatínkovi se protáčí panenky, jak je to drahé, ten nesmysl. A to ještě neví, že se na slonovi poveze také... No vzhledem k tomu, že cena je stejná ať pojede nebo ne, tak se rozhoduje "ušetřit" a jet.
Kupodivu se všichni vlezeme do ohrádky na slonovi, my s Jirkou sedíme, táta si pohodlně leží a slon nás nese nejprve po silnici, pak v místním lese mezi domky. Nejhezčí je ovšem jízda močálem, krajem jakéhosi jezera, kdy jde slon po břicho ve vodě. Zrovna zapadá slunce, je to krásné, romantické... tedy vlastní jízda na slonovi nic moc, úžasné je spíše to vědomí, že nás nese toto zvíře a ta divukrásná příroda kolem, její zvuky, oranžové slunce klonící se mezi stromy třpytící se ve vodě.
Slunce se sklonilo k západu úplně, přichází tma a my jedeme do Panurawari. Necháváme se vysadit u vybraného hostelu, ale ještě nejsme rozhodnutí, zda v něm zůstaneme, což našeho řidiče velice rozhodí. Zjevně jsme ho připravili o poslední možný výdělek z nás plynoucí, dýžko za dohození nocležníků. Krátce s Jirkou jdeme napravo i nalevo, abysme zkusili vyhledat lepší místo, ale nikde nic nevidíme. Zůstáváme tedy v hostelu doporučovaném Lonely planet. Třílůžkový pokoj s plísní na stropě. Ale koupelna je krásně veliká, čistá, nová, teče teploučká voda - a co víc chtít?
Náš hostitel měl už co do činění s Čechy, dokonce prohodí pár slovíček česky a hlavně, ví, že Češi s sebou vozí slivovici. Tak mu dáváme ochutnat také. Jeho blaho nezná mezí, je vrcholně spokojen, stejně tak i kuchař, který se přišel pochlubit, že to vynikající jídlo uvařil on. A vynikající je opravdu. Kari je tak chutné a tak akorát pálivé - naše chuťové buňky plesají. Pro mne je to úplně přesně, pánové by si možná trochu čili přidali. Ale pochutnáváme si všichni i díky tomu, že servírují konečně i pivo...
27. 1. 2014 - pondělí - Polunaruwa
Pánové se vyspali skvěle, já o něco hůře. Zvolili jsme spaní bez klimatizace, jen s větrákem nad hlavou. A ten větrák praskal v pravidelných intervalech a co víc - nezbavoval místnost jejího pachu plísně. Ač nový pokoj, krásné sociální zařízení, už jim plesnivěl strop. Proti zdejší vlhkosti se asi těžko bojuje...
Snídaně byla úžasná. Jestli ji přežijeme, tak už přežijeme všechno - nakrájené mango, papája, ananas, dále 2 banánky. Čaj, káva - pochopitelně z místní vody. A k tomu tousty. Bylo to skvělé, chutné, ovoce nádherně zralé...
Po snídani táta zkouší místní kola, protože okolí by bylo nejlepší projet na nich. Ale je to marné. Kola se zohnutými řídítky by byly i pro Jirku na hranici jetelnosti. Tak uvidíme, co vymyslíme. Třeba v centru města budeme mít více štěstí...
Štěstí máme, u další půjčovny kol, kde horská kola nejsou, se nás ujal tuktukář ihned vědoucí, po čem se pídíme - zavezl nás k půjčovně horských kol. Tam si táta vybral a tak my také. To je jiná jízda než na těch městských!
První ze všeho musíme najít banku a vyměnit peníze. To bylo něco! Za přepážkou úředník chce po Jirkovi pas, necháváme vyměnit 400 dolarů. Úředník si opsal údaje z pasu, ptal se, kde bydlíme, kolik se bude vybírat, s tím dokumentem šel za šéfem, který vše zkontroloval a předal to pak na pokladu. Pokladník vypsal kolik jakých bankovek vydává a nechal si podepsat stvrzenku, kolik bankovek předává a jakých a jakou celkovou částku. Celá transakce trvala cca 1/2 hodiny.
Odjíždíme k muzeu, kde velice letmo prohlížíme vystavené exponáty - předměty nalezené u místních staveb. Více nás zajímají samotné stavby. Putujeme od audienční síně, přes královský palác, čtyřúhelník, jedeme na sever k dalším chrámům a na závěr sjíždíme k lotusovému jezírku. Staveb je tu spoustu, vznikly poté, co byli místní lidé vyhnáni indama z Anuradhapury, tj. cca 11-13 století. Hodně je jich ještě z pozůstatky zdobení. Moon stone jsou před mnoha chrámy, táta je trefně nazval rohožkama a možná v tom bude kus pravdy.
Přestávku si dáváme kousek od záchodků, já od Jiříka fasuji toilet money, tj. několik 20ti rupií na WC, ať je mám do zásoby. Osvěžujeme se kokosovým mlékem a následně sníme i dužninu, kterou paní umě z ořechu vyseká mačetou.
Putování na kolech od chrámu ke chrámu je skvělé, pěšky by to bylo hodně úmorné a všechno bychom to za jeden den nezvládli. Za zmínku stojí - dágoba 56m vysoká, podobná těm v Anuradhapuře. Nedaleko od ní stojí bílá dágoba. Omítka září do dáli a údajně je původní, zachovala se díky tomu, že byla pokrytá příkrovem rostlin. Sochy 4 budhů jsou úchvatné, 2 stojící i ten ležící v nadživotní velikosti připomínají Abů Simbel.
Polunaruwa opravdu stála za to, i díky projížďce na kolech, kdy v dusném dnu nás to na něm pěkně ofukovalo.
Vracíme kola a tuktukem se necháváme odvéz k hotelu a posléze na autobusové nádraží. Tento tuktukář s námi jede jako by nás ukradl. V zatáčce nás skoro překlopí - pak už táta dokonce volá: "slowly, slowly". Kupodivu jsme to přežili a téměř hned nám jede autobus do Sigirie. Jízda v délce 65km místním autobusem trvá 1,5 hodiny, staví na každém rohu, na každé mávnutí. Nastupuje se i vystupuje nezřídka za pomalé jízdy. Posledních pár km jedeme tuktukem, veze nás k vybranému hostelu Flowers in.
Zůstáváme v něm, opavdu ho lemuje spoustu květin, rostlin v zemi i květináčích. Ještě ale není sezóna, tak jich moc nekvete. Procházíme do zahrady, kde je nám ukázán pokoj. Je vyzdobený taky květinovými motivy, je to až příliš barevné a květuplné, ale po chvilce aklimatizace zjišťuji, že to má své kouzlo, naplňuje to zcela název hostelu. Je vidět, že majitelka si dává záležet a že květiny miluje ve všech podobách - přes rostlé, k namalovaným až po vyšívané. To že voda v tomto květinovém ráji teče jen čirůčkem, jsme bohužel zjistili až pozdě. Ale teče - to je hlavní. Jsme tu stejně jen na jednu noc...
Večeři si dáváme kousek odsud a jako často to Jirka při objednávání trochu přehnal. Jídla jsou levná, tak si myslel, že jich bude malé množství, ale opak je pravdou. Porce jsou obrovské a jídelka jedno chutnější než druhé - dáváme si Chopsue - je to spousta zeleniny na rýži (orestovaná, ochucená mrkev, okurek, pórek, česnek, brambor, zelí), dále si dáváme sekanou směs zeleniny cotarotti s těstovinami, také vše orestované a velmi dobře ochucené, a ještě další je rizoto s kouřovou příchutí a kuřecím masem.
Jiřík má chuť na avokádový salát, je to avokádo, rajče, cibulka, osolené a opepřené, pokapané limetkou a výsledkem je skvělá harmonie chuti rozplývající se na patře. To vše je završeno zázvorovým pivem a lasi. A pak se v Asii mají lidé neposrát...
Snídaně byla úžasná. Jestli ji přežijeme, tak už přežijeme všechno - nakrájené mango, papája, ananas, dále 2 banánky. Čaj, káva - pochopitelně z místní vody. A k tomu tousty. Bylo to skvělé, chutné, ovoce nádherně zralé...
Po snídani táta zkouší místní kola, protože okolí by bylo nejlepší projet na nich. Ale je to marné. Kola se zohnutými řídítky by byly i pro Jirku na hranici jetelnosti. Tak uvidíme, co vymyslíme. Třeba v centru města budeme mít více štěstí...
Štěstí máme, u další půjčovny kol, kde horská kola nejsou, se nás ujal tuktukář ihned vědoucí, po čem se pídíme - zavezl nás k půjčovně horských kol. Tam si táta vybral a tak my také. To je jiná jízda než na těch městských!
První ze všeho musíme najít banku a vyměnit peníze. To bylo něco! Za přepážkou úředník chce po Jirkovi pas, necháváme vyměnit 400 dolarů. Úředník si opsal údaje z pasu, ptal se, kde bydlíme, kolik se bude vybírat, s tím dokumentem šel za šéfem, který vše zkontroloval a předal to pak na pokladu. Pokladník vypsal kolik jakých bankovek vydává a nechal si podepsat stvrzenku, kolik bankovek předává a jakých a jakou celkovou částku. Celá transakce trvala cca 1/2 hodiny.
Odjíždíme k muzeu, kde velice letmo prohlížíme vystavené exponáty - předměty nalezené u místních staveb. Více nás zajímají samotné stavby. Putujeme od audienční síně, přes královský palác, čtyřúhelník, jedeme na sever k dalším chrámům a na závěr sjíždíme k lotusovému jezírku. Staveb je tu spoustu, vznikly poté, co byli místní lidé vyhnáni indama z Anuradhapury, tj. cca 11-13 století. Hodně je jich ještě z pozůstatky zdobení. Moon stone jsou před mnoha chrámy, táta je trefně nazval rohožkama a možná v tom bude kus pravdy.
Přestávku si dáváme kousek od záchodků, já od Jiříka fasuji toilet money, tj. několik 20ti rupií na WC, ať je mám do zásoby. Osvěžujeme se kokosovým mlékem a následně sníme i dužninu, kterou paní umě z ořechu vyseká mačetou.
Putování na kolech od chrámu ke chrámu je skvělé, pěšky by to bylo hodně úmorné a všechno bychom to za jeden den nezvládli. Za zmínku stojí - dágoba 56m vysoká, podobná těm v Anuradhapuře. Nedaleko od ní stojí bílá dágoba. Omítka září do dáli a údajně je původní, zachovala se díky tomu, že byla pokrytá příkrovem rostlin. Sochy 4 budhů jsou úchvatné, 2 stojící i ten ležící v nadživotní velikosti připomínají Abů Simbel.
Polunaruwa opravdu stála za to, i díky projížďce na kolech, kdy v dusném dnu nás to na něm pěkně ofukovalo.
Vracíme kola a tuktukem se necháváme odvéz k hotelu a posléze na autobusové nádraží. Tento tuktukář s námi jede jako by nás ukradl. V zatáčce nás skoro překlopí - pak už táta dokonce volá: "slowly, slowly". Kupodivu jsme to přežili a téměř hned nám jede autobus do Sigirie. Jízda v délce 65km místním autobusem trvá 1,5 hodiny, staví na každém rohu, na každé mávnutí. Nastupuje se i vystupuje nezřídka za pomalé jízdy. Posledních pár km jedeme tuktukem, veze nás k vybranému hostelu Flowers in.
Zůstáváme v něm, opavdu ho lemuje spoustu květin, rostlin v zemi i květináčích. Ještě ale není sezóna, tak jich moc nekvete. Procházíme do zahrady, kde je nám ukázán pokoj. Je vyzdobený taky květinovými motivy, je to až příliš barevné a květuplné, ale po chvilce aklimatizace zjišťuji, že to má své kouzlo, naplňuje to zcela název hostelu. Je vidět, že majitelka si dává záležet a že květiny miluje ve všech podobách - přes rostlé, k namalovaným až po vyšívané. To že voda v tomto květinovém ráji teče jen čirůčkem, jsme bohužel zjistili až pozdě. Ale teče - to je hlavní. Jsme tu stejně jen na jednu noc...
Večeři si dáváme kousek odsud a jako často to Jirka při objednávání trochu přehnal. Jídla jsou levná, tak si myslel, že jich bude malé množství, ale opak je pravdou. Porce jsou obrovské a jídelka jedno chutnější než druhé - dáváme si Chopsue - je to spousta zeleniny na rýži (orestovaná, ochucená mrkev, okurek, pórek, česnek, brambor, zelí), dále si dáváme sekanou směs zeleniny cotarotti s těstovinami, také vše orestované a velmi dobře ochucené, a ještě další je rizoto s kouřovou příchutí a kuřecím masem.
Jiřík má chuť na avokádový salát, je to avokádo, rajče, cibulka, osolené a opepřené, pokapané limetkou a výsledkem je skvělá harmonie chuti rozplývající se na patře. To vše je završeno zázvorovým pivem a lasi. A pak se v Asii mají lidé neposrát...
28. 1. 2014 - úterý - Sigiria
Spali jsme docela dobře, přikrývky zde byly teplejší než jinde i když to byly jen plachty. Nad hlavou se nám točil větrák, který ale nepraskal, byl tichý a přes lůžko jsme si dali růžovou síť proti komárům.
Ráno nám po otevření dveří do pokoje vstoupil pejsek, docela milý, ale Dušánkovi se vůbec nelíbilo, že se shlédl v jeho voňavých věcech a posléze mu uzmul jeho kapesník, který si utírá pot z obličeje... Vyprala jsem mu ho, Dušánek si ho rozložil na sušení a pejsek si ho zase našel...
... Pěšky jsme se vydali ke skále Sigiria, Lví skále. Vstup byl kus od místa, kterým jsme se vydali, zvolili jsme totiž zjevně příjezdovou cestu pro vozidla, nikoli pro pěší. Dušánek byl nyní silně nervózní, posléze jsme pochopili, že má z dnešního výletu docela strach - nejradši by byl už na cestě dávno, nejlépe už nahoře na skále, aby to měl za sebou před tím, než začnou proudit davy lidí. Lístky stojí 30 dolarů na osobu, tak snad to bude stát za to! Už jen příchod ke skále je zajímavý, jde se kolem vodních zahrad se spoustou jezírek zbudovaných z cihel, spěcháme, Dušánek nás pohání... A již jsme na schodech, stoupáme vzhůru, vzduch je nehybný, po nočním deštíčku je dusno. Krásně z nás leje pot, ale moc nepijeme, necháváme si vodu na horší časy. A taky odskočit si tu na záchod se tu dost dobře nedá. Prohlížíme si stupy ve skalách po minulých generacích, které ještě neměly cestu tak krásně jištěnou jako my. Snad měli alespoň řetěz, kterého se mohli držet. Přicházíme ke zdi kolem skály, skleněná nebo zrcadlová zeď se jí říká, skála naproti ní je natolik vyleštěná, že se leskne při prudkém slunci jako zrcadlo. My máme pod mrakem, tak ten odraz není tak znatelný. Po kovových schůdcích stoupáme k jeskyni, kde jsou zachovalé fresky dívek mocně vyvinutých. Dušánek sem nejde, schodu jsou prudké a ještě nevíme, co všechno nás čeká... Přichází o dost, tady by si přišel na své. Vzpomenu si i na Lubora a jeho přímý pohled pouze do očí...
Přicházíme k prostranství, kde lví tlapy lemují schodiště, původně to byl mohutný lev vytesaný do skály, zůstaly z něho ty tlapy... ale i ty jsou úžasné. Byla to brána ke vstupu do paláce, lví hlavu smetl čas, tlapy jsou stále majestátní. Čeká nás závěrečný výstup na plošinu na skále. Jdeme po kovových schůdcích, Dušánek jde stále v předstihu a už na nás mává se šťastným výrazem z vrcholu skály... A už jsme tam taky! A není to jen holá plošina,jak se to zdá při pohledu zespodu, je tu pozůstatek paláce, protože já nevěřím že by to byl jen meditační prostor pro lidi... Prohlížíme základy zdí původních budov i zachovalý velký bazén, ve kterém si tedy mniši zřejmě dávali délky... I teď je tam voda a úplně ty dávné lidi vidím, jak tam plavou... Nejsou to ale mniši, vidím zamilované páry, pak vystupují z vody, nachází si místečko ve stínu stromů a na vrcholu skály se milují. Tak nějak to muselo být, proč by tam níže byly jinak ty vnadné fresky? Pro mnichy? To by nedávalo smysl.Je tu také malý bazén, ten věřím mohl sloužit jako zásobárna vody. Celý vršek je zastavěný, obdivujeme kamenný trůn - Dušánek by na něj potřeboval deseticentimetrový molitan.
Sestup je již snadnější, ale tátu začínají bolet kolena, tak si už odpouští muzeum dole a jde si sednout do Flower garden našeho hostelu.
Při sestupu je ale také ještě co prohlížet - obdivujeme kamenné zahrady, kolem vodních už jen procházíme - kochali jsme se jimi před výstupem.
Muzeum má být dle průvodce nejlepší z celé Srí Lanky. Čekáme na to zajímavé, jiné, zvláštní a pěkné - a ono to nepřichází. Samotné muzeum je betonové monstrum, kde se docela nachodíme, ale kromě toho, že jsou v něm nástěnné malby přesně okopírované ze Sigirie, nás nic nezaujme. A není to jen tím, že to krásné jsme už dnes shlédli a nic to nemůže překonat. Toto muzeum - je fakt nuda.
Táta se mezitím stihl osprchovat, převléct do čistého a je úplně nový člověk. Zjevně ho to osvěžilo a teď už je jen hrdý na svůj dnešní výkon. Byl fantastický!
Již sbalení a s batohy si dáváme oběd, hned vedle Flower garden a je vynikající - já dýňovo zázvorovou polévku, Jirka rybu, táta kari - všechno je zase velmi lahodné.
Po obědě naskakujeme do právě projíždějícího autobusu směr Dambula. Naskakování by se opravdu konalo - nebýt nás brzd s velkými zavazadly...
V Dambule vystupujeme na autobusovém nádraží a pěšky jdeme kolem velkoskladu zeleniny. I ten je pro nás zážitkem! Šrumec je zde neuvěřitelný, spousta náklaďáčků vyjíždí do haly, kde se zboží prodává, zřejmě i směňuje, zíráme na ten ruch, na to množství zeleniny v autech i na to již vyložené. Bádáme nad jedním druhem zeleniny, nevíme, co to je, je to hladké, žluté, něco jako dyněčka. Prodejce si všímá našeho zájmu, všeho nechá, rozřezává vršek pytle, jeden kus zeleniny vytáhne, ulomí menší část a sní. Aby nám ukázal, co s tím dělat. Větší část dává Dušánkovi. Nedalo se neochutnat. Na omytí můžeme zapomenout. Ale těch hříchů proti stravování v těchto zemích bylo již tolik... Překvapeně zjišťujeme, že to je žlutý okurek - ale není přezrálý, je to prostě jen jiný druh.
Na dohled je již zlatý budha, kýčovitá stavba vybudovaná Japonci cca před 10ti lety. Ale ten není naším cílem, my jdeme k další památce Unesco, k jeskynnímu chrámu. Je vtesaný ve skále, nebo spíše využívá skalního převisu. V 5ti jeskyních jsou vybudované chrámy, jeskyně jsou posvátné, plné budhů a malované stěny jsou úžasné. Jsou nádherné, nepůsobí kýčovitě, malby jsou zajímavé, mají obsah, příběh, v každé jeskyni jsou trochu jiné...
Další autobus nás převáží k městečku Matale, cca 3 km před ním vystupujeme u skalního kláštera Alokavihara. Prohlídka je relativně krátká, oproti skalnímu chrámu v Dambule je tento menší a hlavně hodně kýčovitý. Výzdoba je zjevně pozdějšího data, malby v jeskyních barevné, naivní umění... A co víc, dlažba, po které musíme zase chodit bosky, je chladná, je podvečer, blíží se déšť. Uháníme tedy na autobus směr Kandy, abychom nepřízni počasí ujeli.
Do Kandy nám zbývá už jen asi 25 km, za chvíli tam musíme být. Tak úplně pravda to nebylo. Jízda trvala expres autobusem cca 1 hodinu... No co už, to je ten asijský čas, jiné pojetí vzdálenosti a rychlosti.
Tuk-tukem se necháváme vyvézt k hotelu na vršku nad jezerem - ten je ale plný a drahý. Po chvilce pátrání se nám podařilo najít hotel Starlight, za 3500,- což docela jde. Pokoj je prostorný nebudeme v něm na sebe při každém krou narážet. Večeři volíme podle Lonely planet v Bezejmenném hotelu - No name. Je opravdu levnější než ostatní v okolí, ale pochopitelně ceny uvedené v knížce už dávno neplatí. Kari na Srí Lanský způsob je skvělé a po dlouhé době si zase užíváme i pivo. Skvělý závěr dne!
Ráno nám po otevření dveří do pokoje vstoupil pejsek, docela milý, ale Dušánkovi se vůbec nelíbilo, že se shlédl v jeho voňavých věcech a posléze mu uzmul jeho kapesník, který si utírá pot z obličeje... Vyprala jsem mu ho, Dušánek si ho rozložil na sušení a pejsek si ho zase našel...
... Pěšky jsme se vydali ke skále Sigiria, Lví skále. Vstup byl kus od místa, kterým jsme se vydali, zvolili jsme totiž zjevně příjezdovou cestu pro vozidla, nikoli pro pěší. Dušánek byl nyní silně nervózní, posléze jsme pochopili, že má z dnešního výletu docela strach - nejradši by byl už na cestě dávno, nejlépe už nahoře na skále, aby to měl za sebou před tím, než začnou proudit davy lidí. Lístky stojí 30 dolarů na osobu, tak snad to bude stát za to! Už jen příchod ke skále je zajímavý, jde se kolem vodních zahrad se spoustou jezírek zbudovaných z cihel, spěcháme, Dušánek nás pohání... A již jsme na schodech, stoupáme vzhůru, vzduch je nehybný, po nočním deštíčku je dusno. Krásně z nás leje pot, ale moc nepijeme, necháváme si vodu na horší časy. A taky odskočit si tu na záchod se tu dost dobře nedá. Prohlížíme si stupy ve skalách po minulých generacích, které ještě neměly cestu tak krásně jištěnou jako my. Snad měli alespoň řetěz, kterého se mohli držet. Přicházíme ke zdi kolem skály, skleněná nebo zrcadlová zeď se jí říká, skála naproti ní je natolik vyleštěná, že se leskne při prudkém slunci jako zrcadlo. My máme pod mrakem, tak ten odraz není tak znatelný. Po kovových schůdcích stoupáme k jeskyni, kde jsou zachovalé fresky dívek mocně vyvinutých. Dušánek sem nejde, schodu jsou prudké a ještě nevíme, co všechno nás čeká... Přichází o dost, tady by si přišel na své. Vzpomenu si i na Lubora a jeho přímý pohled pouze do očí...
Přicházíme k prostranství, kde lví tlapy lemují schodiště, původně to byl mohutný lev vytesaný do skály, zůstaly z něho ty tlapy... ale i ty jsou úžasné. Byla to brána ke vstupu do paláce, lví hlavu smetl čas, tlapy jsou stále majestátní. Čeká nás závěrečný výstup na plošinu na skále. Jdeme po kovových schůdcích, Dušánek jde stále v předstihu a už na nás mává se šťastným výrazem z vrcholu skály... A už jsme tam taky! A není to jen holá plošina,jak se to zdá při pohledu zespodu, je tu pozůstatek paláce, protože já nevěřím že by to byl jen meditační prostor pro lidi... Prohlížíme základy zdí původních budov i zachovalý velký bazén, ve kterém si tedy mniši zřejmě dávali délky... I teď je tam voda a úplně ty dávné lidi vidím, jak tam plavou... Nejsou to ale mniši, vidím zamilované páry, pak vystupují z vody, nachází si místečko ve stínu stromů a na vrcholu skály se milují. Tak nějak to muselo být, proč by tam níže byly jinak ty vnadné fresky? Pro mnichy? To by nedávalo smysl.Je tu také malý bazén, ten věřím mohl sloužit jako zásobárna vody. Celý vršek je zastavěný, obdivujeme kamenný trůn - Dušánek by na něj potřeboval deseticentimetrový molitan.
Sestup je již snadnější, ale tátu začínají bolet kolena, tak si už odpouští muzeum dole a jde si sednout do Flower garden našeho hostelu.
Při sestupu je ale také ještě co prohlížet - obdivujeme kamenné zahrady, kolem vodních už jen procházíme - kochali jsme se jimi před výstupem.
Muzeum má být dle průvodce nejlepší z celé Srí Lanky. Čekáme na to zajímavé, jiné, zvláštní a pěkné - a ono to nepřichází. Samotné muzeum je betonové monstrum, kde se docela nachodíme, ale kromě toho, že jsou v něm nástěnné malby přesně okopírované ze Sigirie, nás nic nezaujme. A není to jen tím, že to krásné jsme už dnes shlédli a nic to nemůže překonat. Toto muzeum - je fakt nuda.
Táta se mezitím stihl osprchovat, převléct do čistého a je úplně nový člověk. Zjevně ho to osvěžilo a teď už je jen hrdý na svůj dnešní výkon. Byl fantastický!
Již sbalení a s batohy si dáváme oběd, hned vedle Flower garden a je vynikající - já dýňovo zázvorovou polévku, Jirka rybu, táta kari - všechno je zase velmi lahodné.
Po obědě naskakujeme do právě projíždějícího autobusu směr Dambula. Naskakování by se opravdu konalo - nebýt nás brzd s velkými zavazadly...
V Dambule vystupujeme na autobusovém nádraží a pěšky jdeme kolem velkoskladu zeleniny. I ten je pro nás zážitkem! Šrumec je zde neuvěřitelný, spousta náklaďáčků vyjíždí do haly, kde se zboží prodává, zřejmě i směňuje, zíráme na ten ruch, na to množství zeleniny v autech i na to již vyložené. Bádáme nad jedním druhem zeleniny, nevíme, co to je, je to hladké, žluté, něco jako dyněčka. Prodejce si všímá našeho zájmu, všeho nechá, rozřezává vršek pytle, jeden kus zeleniny vytáhne, ulomí menší část a sní. Aby nám ukázal, co s tím dělat. Větší část dává Dušánkovi. Nedalo se neochutnat. Na omytí můžeme zapomenout. Ale těch hříchů proti stravování v těchto zemích bylo již tolik... Překvapeně zjišťujeme, že to je žlutý okurek - ale není přezrálý, je to prostě jen jiný druh.
Na dohled je již zlatý budha, kýčovitá stavba vybudovaná Japonci cca před 10ti lety. Ale ten není naším cílem, my jdeme k další památce Unesco, k jeskynnímu chrámu. Je vtesaný ve skále, nebo spíše využívá skalního převisu. V 5ti jeskyních jsou vybudované chrámy, jeskyně jsou posvátné, plné budhů a malované stěny jsou úžasné. Jsou nádherné, nepůsobí kýčovitě, malby jsou zajímavé, mají obsah, příběh, v každé jeskyni jsou trochu jiné...
Další autobus nás převáží k městečku Matale, cca 3 km před ním vystupujeme u skalního kláštera Alokavihara. Prohlídka je relativně krátká, oproti skalnímu chrámu v Dambule je tento menší a hlavně hodně kýčovitý. Výzdoba je zjevně pozdějšího data, malby v jeskyních barevné, naivní umění... A co víc, dlažba, po které musíme zase chodit bosky, je chladná, je podvečer, blíží se déšť. Uháníme tedy na autobus směr Kandy, abychom nepřízni počasí ujeli.
Do Kandy nám zbývá už jen asi 25 km, za chvíli tam musíme být. Tak úplně pravda to nebylo. Jízda trvala expres autobusem cca 1 hodinu... No co už, to je ten asijský čas, jiné pojetí vzdálenosti a rychlosti.
Tuk-tukem se necháváme vyvézt k hotelu na vršku nad jezerem - ten je ale plný a drahý. Po chvilce pátrání se nám podařilo najít hotel Starlight, za 3500,- což docela jde. Pokoj je prostorný nebudeme v něm na sebe při každém krou narážet. Večeři volíme podle Lonely planet v Bezejmenném hotelu - No name. Je opravdu levnější než ostatní v okolí, ale pochopitelně ceny uvedené v knížce už dávno neplatí. Kari na Srí Lanský způsob je skvělé a po dlouhé době si zase užíváme i pivo. Skvělý závěr dne!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)