Liduščin stav se moc nelepší, možná spíš naopak, i když si nasadila antibiotika. Takže její dnešní program je jasný. Ještě, že jsme na tomto pěkném, prostorném ubytování.
My si zase půjčujeme motorky a jedeme na opačnou stranu než včera směrem k Mramorovým horám. Je to šest hor u moře nad městem. A už projíždíme mramorovým městečkem, kde se pracuje ve velkém na opracovávání soch, řežou zde velké kamenné bloky, ořezávají je a obrušují až do podoby krásných obřích i menší soch. Všude kolem se válí mramorové kusy a kousky, těžko říct, co je ještě na opracování a co je již odpad.
A už jsme u nejvyšší hory, vedle pagody se tyčí věž výtahu, která působí nepatřičně a odpudivě, ale nakonec jsme rádi, že se výtahem svezeme. Bylo to veskrze pohodlné odpustit si pár desítek schodů, stejně nás jich čeká ještě hodně. Je to tu překvapivě pěkné, slibované jeskyně jsou skutečné, žádně uměle vybudované díry. Některé jsou úplné dómy, osvětleny denním světlem - rozestupem mezi skalami vysoko nad hlavou. Jiné jsou úzké, labyrintové cestičky, ve kterých jsme rádi, že jsme si vzali čelovky. Nebo zase stoupáme po schůdcích na vyhlídku na vrcholu skály, odkud je krásný rozhled na moře i na město. Jakmile zase sestoupíme dolů, já s Jirkou hned jdeme ještě do jedné jeskyně - také se platí, ale nelitujeme, že jsme do ní šli. Největší výhodou je, že jsme v ní skoro sami. Jeskyně je prostorná, úplná svatyně, zase s průhledem na oblohu. Šplháme po schůdcích vzhůru, zase na vyhlídku. Tyto jeskyně nejsou jako u nás - chladivé až studené, naopak, teče z nás pot hrozným stylem, v určitých zákoutích jeskyně bylo téměř nedýchatelno.
Po návratu k tátovi vypijeme každý naráz 3/4 litru vody...
Podél moře odjíždíme pryč od mramorových hor, abychom se u jedné z restaurací najedli a kousek od ní u moře i vykoupali. Pláž je pustá, visí zde červená cedule zákaz plavání. Ale my neplaveme, to se ani nedá, jen se namáčíme a chvíli skáčeme ve vlnách...
Na oběd si dáváme každý jednu obří polévku. Vybíráme si různé, každá je se spoustou nějakých zelených rostlin, táta ji má s hořkou střapatou okurkou nakrájenou na půlměsíčky. Je to opravdu neskutečně hořké. Ale táta tvrdí, že si na to během jídla zvykl a pak mu to už ani nevadilo.
Poté vyrážíme směr Opičí hory. Jirka chce zdolat místní nejvyšší vrchol. Na mne padá docela velká únava, po chvilce jízdy jsem i přes snědenou polévku bez energie. Koupě koly to částečně spraví. Na motorce je docela nevhodné usnout za jízdy...
Hledáme odbočku, díky Lonely planet se nám to i brzy daří a vyjíždíme na kopec a spolu s námi to činí také několik dalších motorkářů. Díky značnému oparu však výhled moc valný není, dnes nemáme štěstí, bez výhledu to tady není nic moc.
Pak už ujíždíme dolů a na mé přání ještě pokračujeme podél pobřeží vstříc dominantě, která zatím do průvodce zanesena není - obří mramorová socha Buddhy tyčící se v půli hory a hledící na moře. Její bělost je zářivá, díky blízkosti mramorových dolů nepochybujeme o tom, z jakého je materiálu.
Procházíme se kolem sochy, která na nás hledí z výše, snažíme se odhadnout její výšku, ale nedaří se to. Zdá se nám nejvyšší, jakou jsme zatím viděli.
Pak už scházíme k motorkám a co nejblíž pobřeží se vracíme do Hoj Anu.
Vítr hviždí, moře burácí. Přesto hledáme nějakou odbočku, kde bychom ještě na chvíli zajeli úplně k moři a osvěžili se. Je jasné, že z plavání zase nic nebude, ale smýt ze sebe prach a pot celého dne v moři by bylo báječné. Daří se nám proklouznout mezi pobřežními staveními - úzkou cestou, v závětří zídky u schodů na pláž se pak převlékáme do plavek a po bělostném písku jdeme vstříc vlnám. O plavání vážně nemůže být řeč, vlny jsou úderné, plné písku, těžké, hrozí každým okamžikem,že nás převálcují. I Dušánek má z nich respekt a to je co říct. Jen kůzle Jirka se snaží jimi proskakovat a nechat se jimi vozit. Ale brzy taky pochopil, že jsou víc než napůl smíchané s pískem a že člověka fakt drtí. Navíc proud je zde tak silný, že nás každou chvíli stahuje o metry pryč.
Kocháme se pohledem na obrovskou oranžovou kouli zapadajícího slunce, viditelnou ale jen z moře, tak se ji ani nesnažíme vyfotit... Škoda...
A již se vracíme k Lidušce, jejíž stav se až tak moc nezlepšil. Přesto ji vytahujeme do města, aby se trochu najedla, jdeme k řece, do staré části, nasáváme atmosféru lampiony ověnčených ulic a nábřeží. Místní si v papírových lodičkách pouští po vodě svíčičky...
Žádné komentáře:
Okomentovat