10. 10. 2013 - čtvrtek - Sloní vodopád

Budíme se do dne s modrou oblohou. Ani se tomu nechce věřit! Scházíme k bohaté snídaňové tabuli a jíme co hrdlo ráčí. Úžasné je čerstvé ovoce - mango, papája, ananas.
Půjčujeme motorky a Jirka vybírá trasu směr Hedvábné městečko Nam Ban. je to asi 30 kmod Dalatu, výrazně se klesá a projíždíme plantážemi kávovníků.  Po cestě máme shlédnout ještě pagodu a vodopád. Pagoda Linh An má kolem sebe pěknou zeleň v sobě mohutný prostor. Po stranách jsou mnohoruké a mnohohlavé bohyně. Je to nová pagoda, postavená v roce 2004, z darů korejských budhistů.
Kousek odsud je Sloní vodopád. Těšili jsme se podle průvodce na živé slony, ale místo nám naservírovalo jen nějaké sádroše. Cestou k výhledu na vodopád opatrně našlapujeme, abychom si na travičce neušpinili a nezmáčeli sandály, nedejbože nohy. Okolí je nasáklé vodou...

 Jak naivní! Vodopád při pohledu shora je majestátní, mohutný, široký, plný hnědé vody.
Jakýsi průvodce s víceletým pánem zamířili stezkou blíže k vodopádu. Neleníme a jdeme v jejich stopách, alespoň je nám ukázáno, kudy bezpečně jít. Hm, bezpečně. Prvních 10 metrů snad ano, ale potom již jsou skály i dřeva mokré, klouzající.

Ze začátku se jde po kamenných stupech, pak už všelijak, poraď si jak můžeš.

 Prvně máme od bláta ruce, jak se přidržujeme mokrých skal plných rostlinstva, tlejících dřev, potom to odnášejí i další části těla. Všude kolem nás lehounce mží žlutý déšť, místy dostáváme i silnější hnědou spršku.

Blížíme se k úpatí vodopádu, pak jsme pod ním! Bleskově fotíme Jirku a už odsud spěcháme, protože je to tak na plavky nebo pláštěnku...

Poslední nejnebezpečnější pohled na vodopád je zespodu a zepředu. Stát mu čelem, hledět na jeho drtící sílu a doufat, že neuklouzneš s mokrého kamene.

Stačí jeden chybný krůček a náš osud je zpečetěn. Voda se kolem kamenů valí drtivou silou, vře, řve a duní.


Na to nejnebezpečnější místo jde Jirka sám a ve mně je malá dušička, dělá se mi špatně...
Cesta vzhůru je snažší, úlevná, docela s ulehčením stoupáme vstříc slunečním paprskům... Táta nás čeká nahoře a na otázku, zda o nás měl strach, odpovídá - vůbec ne. Tak nevím, kdy jindy, než právě dnes by se měl o nás bát!
Posilňujeme se kolou a pak se raději přesouváme do blízké vietnamské restaurace na oběd. Je to hodně domorodé, ale statečně jíme...
Na závěr dostáváme každý banán, jsou to takové ty malé, boubelaté, velmi zralé. Každý jsme v něm do něčeho kousli. Je to cizopasník nebo vlastní semínko? Opravdu nevíme, "naše" banány to nemívají. Rozhodujeme se, že jsou tak zralé, že jsou v nich opravdu velká semínka.
Následuje prohlídka továrny na výrobu hedvábí. Prohlížíme 2-3 cm dlouhé zámotky, jsou na pohled i na omak měkkoučké.

Ty se v této továrně máčí, vaří, pak se z mokrých odvíjí vlákno, které se namotává na cívky, ty jdou rovnou ke tkalcovskému stavu.

Nedalo se odsud odejít bez koupě hedvábného šálu...
Opouštíme Nam Ban, mraky docela tmavnou, doufáme, že úsek silnice, který se nyní opravuje a je zanesen hlínou, projedeme ještě bez deště. V jednu chvíli už navlékáme pláštěnky, ale naštěstí je to jen planý poplach. Místy pršelo již před námi vjíždíme do mokra, ale naštěstí jen krátkého.
Sledujeme při jízdě, jak dělníci pracují na skále poblíž silnice, navrtávají skálu a přímo zde odtěženou žulu používají na opravu silnice. Tak se minimalizují náklady!
Jiřík byl opět skvělý , zajistil, že nás znovu pustili do vířivky, i když jsme již odhlášeni. Nevidí v tom žádný problém, dokonce ani nic nemusíme platit. Neuvěřitelné! Takže stejně jako včera večer jdeme nejprve do vířivky, pak do páry a nakonec do sauny. Na rozdíl od včerejška se jen pomalu rozehříváme. Ale to blaho! Úžasný závěr dne!
Pak ještě večeře a čekání na autobus, který nás má odvézt na nádraží na noční bus do Saigonu.
Přijel přesně v 21.15, jak bylo domluveno, malý busík a už nás odváží z hotelu Dreams, jednoho z nejhezčích a nejpohostinnějších, co jsme kdy bydleli.
Ve 22 hodin jsme již naloděni na palubu nočního busu. Jsou zde tři řady lůžek s mezerami, což pro většinu je fajn, pro Dušánka je to vražedné, protože uličkou neprojde (tedy musí se jako měňavka přelívat vždy o kus dál) a do lůžka nevleze na šířku ani na délku. Lůžka jsou dimenzované na asijské těla. Liduška je na tom nejlépe, já si taky nestěžuji.. Lůžko je pohodlnější než v předchozím lůžkovém autobuse...

9. 10. 2013 - středa - Dalat

Vstáváme v 3.35 hodin, protože ve 4.00 hod máme u hotelu přestavené taxi, která nás veze na letiště. Ano, volíme leteckou přepravu, protože jsme docela utmácení  a Liduška nemocná. Cesta autobusem do Dalatu má trvat 16 hodin + další tři hodiny na náhorní rovinu. Volba je to dobrá, je to velice příjemné nechat se přenést tímto rychlým a pohodlným způsobem zase o kus dál na naší cestě. V 6.10 hod vzlétáme a v 8 hod přistáváme a je to ještě o půl hodinu později díky špatnému počasí. Při přistávání vytrvale leje. Pilot oznamuje, že je 19°C. Takže jsme se přesunuli nejen do jiné nadmořské výšky, ale také do diametrálně jiného počasí. Jsme 1400m.n.m. Autobusem přejíždíme z letiště do Dalatu. Jirka hned vybírá hotel podle Lonely planet - díky počasí se nám nechce tradičně procházet více hotelů, jdeme do přímo do jednoho vybraného. I když je dražší, zdá se to dobrá volba. Jsme ve čtvrtém patře, všichni společně. Zabydlujeme se a jdeme na pozdní snídani, kterou nám dělá paní domu a majitelka hotelového řetězce Dreams.
Pak jsme vyrazili podél jezera ve tvaru banánu do botanické zahrady. Liduška jde s námi, je dost jetá, ale jde. Před zahradou jsou dva draci z křovin a hned po zaplacení vstupného zjistíme, že to tu bude fajn. Obdivujeme spoustu kvetoucích keřů, kytek, hodně keřů je tvarovaných - draci byly jen úvod do zvířecí říše.
Taxíkem se necháme převézt na druhý konec města do crazy domu paní architektky, která studovala v Moskvě. Postupně zde staví hotelový dům Hang Nga, podobající se Vídeňskému Hudertwaserhausu či Gaudího stavbám v Barceloně. Vypadá to tu trochu jako Excalibour na rakouské dálnici, ale docela si to užíváme. Prolézáme všechny zákoutí, častokrát je to pouze pro asijské postavy, přechody jsou také odvážné. Pokojíčky jsou útulné, ale nevím, kdo se v nich může ubytovat, když tam pořád někdo čučí.
Posilnit se jdeme do blízké kavárničky, pochutnáváme si na kávě s bailyes, crosanu, buchétce i bagetě s plátkem sýra. Jaké lahůdky!
Poslední dnešní atrakcí je letní palác Bao Daie, vila á la Tugenhart, sídlo krále. Žil zde se svojí manželkou a dětmi, procházíme jejich pokoje, k ložnicím vždy náleží na 30.cátá léta minulého století a tuto část světa úžasně zařízená koupelna - s vanou, umývadlem, solariem a splachovacím záchodem...
Při návratu ještě navštěvujeme křesťanský kostel... Začíná pršet, poprvé za celý den používáme zapůjčené deštníky. Před večeří si užíváme vířivky v nejvyšším patře hotelu s výhledem na centrum Dalatu a ve vířivce cvičíme anglickou konverzaci s Australany.

8. 10. 2013 - úterý - Mramorové hory

Liduščin stav se moc nelepší, možná spíš naopak, i když si nasadila antibiotika. Takže její dnešní program je jasný. Ještě, že jsme na tomto pěkném, prostorném ubytování.
My si zase půjčujeme motorky a jedeme na opačnou stranu než včera směrem k Mramorovým horám. Je to šest hor u moře nad městem. A už projíždíme mramorovým městečkem, kde se pracuje ve velkém na opracovávání soch, řežou zde velké kamenné bloky, ořezávají je a obrušují až do podoby krásných obřích i menší soch. Všude kolem se válí mramorové kusy a kousky, těžko říct, co je ještě na opracování a co je již odpad.
A už jsme u nejvyšší hory, vedle pagody se tyčí věž výtahu, která působí nepatřičně a odpudivě, ale nakonec jsme rádi, že se výtahem svezeme. Bylo to veskrze pohodlné odpustit si pár desítek schodů, stejně nás jich čeká ještě hodně. Je to tu překvapivě pěkné, slibované jeskyně jsou skutečné, žádně uměle vybudované díry. Některé jsou úplné dómy, osvětleny denním světlem - rozestupem mezi skalami vysoko nad hlavou. Jiné jsou úzké, labyrintové cestičky, ve kterých jsme rádi, že jsme si vzali čelovky. Nebo zase stoupáme po schůdcích na vyhlídku na vrcholu skály, odkud je krásný rozhled na moře i na město. Jakmile zase sestoupíme dolů, já s Jirkou hned jdeme ještě do jedné jeskyně - také se platí, ale nelitujeme, že jsme do ní šli. Největší výhodou je, že jsme v ní skoro sami. Jeskyně je prostorná, úplná svatyně, zase s průhledem na oblohu. Šplháme po schůdcích vzhůru, zase na vyhlídku. Tyto jeskyně nejsou jako u nás - chladivé až studené, naopak, teče z nás pot hrozným stylem, v určitých zákoutích jeskyně bylo téměř nedýchatelno.
Po návratu k tátovi vypijeme každý naráz  3/4 litru vody...
Podél moře odjíždíme pryč od mramorových hor, abychom se u jedné z restaurací najedli a kousek od ní u moře i vykoupali. Pláž je pustá, visí zde červená cedule zákaz plavání. Ale my neplaveme, to se ani nedá, jen se namáčíme a chvíli skáčeme ve vlnách...
Na oběd si dáváme každý jednu obří polévku. Vybíráme si různé, každá je se spoustou nějakých zelených rostlin, táta ji má s hořkou střapatou okurkou nakrájenou na půlměsíčky. Je to opravdu neskutečně hořké. Ale táta tvrdí, že si na to během jídla zvykl a pak mu to už ani nevadilo.
Poté vyrážíme směr Opičí hory. Jirka chce zdolat místní nejvyšší vrchol. Na mne padá docela velká únava, po chvilce jízdy jsem i přes snědenou polévku bez energie. Koupě koly to částečně spraví. Na motorce je docela nevhodné usnout za jízdy...
Hledáme odbočku, díky Lonely planet se nám to i brzy daří a vyjíždíme na kopec a spolu s námi to činí také několik dalších motorkářů. Díky značnému oparu však výhled moc valný není, dnes nemáme štěstí, bez výhledu to tady není nic moc.
Pak už ujíždíme dolů a na mé přání ještě pokračujeme podél pobřeží vstříc dominantě, která zatím do průvodce zanesena není - obří mramorová socha Buddhy tyčící se v půli hory a hledící na moře. Její bělost je zářivá, díky blízkosti mramorových dolů nepochybujeme o tom, z jakého je materiálu.
Procházíme se kolem sochy, která na nás hledí z výše, snažíme se odhadnout její výšku, ale nedaří se to. Zdá se nám nejvyšší, jakou jsme zatím viděli.
Pak už scházíme k motorkám a co nejblíž pobřeží se vracíme do Hoj Anu.
Vítr hviždí, moře burácí. Přesto hledáme nějakou odbočku, kde bychom ještě na chvíli zajeli úplně k moři a osvěžili se. Je jasné, že z plavání zase nic nebude, ale smýt ze sebe prach a pot celého dne v moři by bylo báječné. Daří se nám proklouznout mezi pobřežními staveními - úzkou cestou, v závětří zídky u schodů na pláž se pak převlékáme do plavek a po bělostném písku jdeme vstříc vlnám. O plavání vážně nemůže být řeč, vlny jsou úderné, plné písku, těžké, hrozí každým okamžikem,že nás převálcují. I Dušánek má z nich respekt a to je co říct. Jen kůzle Jirka se snaží jimi proskakovat a nechat se jimi vozit. Ale brzy taky pochopil, že jsou víc než napůl smíchané s pískem a že člověka fakt drtí. Navíc proud je zde tak silný, že nás každou chvíli stahuje o metry pryč.
Kocháme se pohledem na obrovskou oranžovou kouli zapadajícího slunce, viditelnou ale jen z moře, tak se ji ani nesnažíme vyfotit... Škoda...
A již se vracíme k Lidušce, jejíž stav se až tak moc nezlepšil. Přesto ji vytahujeme do města, aby se trochu najedla, jdeme k řece, do staré části, nasáváme atmosféru lampiony ověnčených ulic a nábřeží. Místní si v papírových lodičkách pouští po vodě svíčičky...

7. 10. 2013 - pondělí - My son

Liduška nám ochořela. Má teplotu přes 38°C, rozhoduje se proto vynechat dnešní výlet na motorce. Je nám to moc líto, ale asi není jiná možnost. Takže já dnes jedu s Jirkou a Dušánek sólo.
Snídani máme formou bufetu, tak si dáváme bagety, toustový chleba, máslo, jahodový džem, vajíčka - volská oka, vajíčka na tvrdo, šunku, opečenou slaninu. Dále ovoce - papáju, meloun, dračí ovoce, ananas.
Po snídaní se loučíme s Liduškou a odjíždíme směr My Son, místní "Ankorvat". Projíždíme i úzkými místními "cyklostezkami" pro motorkáře, vesničkami kambodžského stylu, míjíme uniformované školáky, snažíme se, abychom se vyhnuli kravám...
K My son dojíždíme cca po dvou hodinách jízdy, beze spěchu, kocháme se jízdou a místní krajinou. Platíme vstupné, ještě kousek pak popojíždíme na motorkách k parkovišti, Autobus je zde zatím jen jeden, takže lidí nebude snad mnoho. Jdeme po kamenné cestě mírně do kopečka a už odbočujeme k první stavbě. Hm, je to v podstatě jen pyramida z cihel bez jakékoli ozdoby...
Pak přicházíme ke skupině více staveb, čteme si podle průvodce, co je co a se snažíme se to identifikovat v terénu. Až tak moc jednoduché to není... Krásné je, že fotky staveb se nám daří většinou pořizovat bez lidí, těch je tu zatím pomálu...A to je nádhera, až na jednu větší skupinu z autobusu je to tu téměř pusté.
V okolí staveb je živoucí, šťavnatá džungle, slyšíme cvrkot množství hmyzu, zpěv různorodých ptáků... Potoky, které zde protékají, jsou svěží a čisté. Nemuselo zde původním obyvatelům My son být vůbec špatně...
Na zpáteční cestě navštěvujeme dva kostely, jeden je z r . 1885, stal se v něm zázrak. Kostel je křesťanský, vstupujeme do něj po točitých schodech, které jsou lemovány draky vykládanými "emailem - mozaikou".
Druhý kostel je nový, ze sedmdesátých let minulého století, vystupuje se k němu po mnoha schodech, je na kopci, vzdušný, v podstatě nemá stěny.
Pak již se vracíme za Liduškou, kterou nalézáme jen trochu lepší - nebo se tak alespoň snaží tvářit. Ale má vysokou horečku a její kašel je hluboký a bolavý.
Po převlečení do plavek ji znovu opouštíme a míříme na nábřeží moře. Koupeme se ve vlnách, pláž je písčitá, fouká silný vítr od moře, vlny jsou silné, mohutné, téměř se nedá plavat. Ale je teploučké, tak chvíli skáčeme ve vlnách.  Pak na motorkách popojíždíme podél pobřeží k pásu restaurací, kde si konečně dáváme opožděný oběd. Volíme seafood, já si dávám krevety, Jirka rybu, táta kraba. Jako předkrm máme mušle - servírované na mušličkách ve tvaru shell... Vše bylo strašně dobré, vychucené. Táta ke krabovi fasuje kleště, Jirka mu předvádí, co s tím má dělat. Masa má toto zvíře velmi sporadicky, Dušánek statečně bojuje o každý kousek, doluje ho ze všech záhybů. My máme téměř snědeno, když táta ochutnává první sousto z klepítka. Tváří se ale sveřepě, snaží se vytěžit z živočicha co nejvíc. Krab je ale fakt malý, nakonec konstatuje, že na něm k jídlu není téměř nic...
Převlékáme se do plavek a zase na motorkách odjíždíme k plážím. Fouká ještě silnější vítr, zohýbá palmy, čím jsme blíže k moři, tím je vítr intenzivnější.
Přečetli jsme si, že koupací sezona zde trvá do září, pak jsou právě větry, vlny a silné proudy znemožňují koupání.
Pláž je ale nádherná, z úžasně jemného bílého písku, moře teplé, teplejší než vzduch. Ale plavat se nedá. Chvíli skáčeme ve vlnách, ale jsou příliš drtivé... O Jirku mám strach, protože ten řádí jak malý... Jinak pláž je cca 30 km dlouhá, my vidíme tak 3 km na jednu a druhou stranu a nevidíme jediného človíčka. Sluníčko zatím zapadá za palmy a protože nechceme jet za tmy, tak urychleně odjíždíme k hotelu.
Na večeři se stavujeme pro Lidušku, jdeme do Indické restaurace. Jídla jsou moc dobrá, indické restaurace zkrátka nezklamou.

6. 10. 2013 - neděle Hoi An

Probouzíme se o půl sedmé, zplavení, jediný Dušánek drkotal zimou, naříkal na průvan a spal ve větrovce. Ale na jeho obhajobu - je nachlazený a na pokraji nemoci.
Scházíme ke snídani, v 7.45  nás má vyzvedávat autobus.
V 8 začíná pršet, vzduch se osvěžuje. Je 8.15 a autobus je v nedohlednu...
Ale v 8.30 už přijíždí a chvilka nejistoty je zapomenuta. U našeho hotelu je autobus jako téměř u prvního - nastupujeme jako jedni z prvních, což má tu výhodu, že pro Dušánka chytnu krásné místo u dveří. Nevýhodou je, že objíždíme ještě celý střed města a nabíráme lidi z různých dalších hotelů.
Máme prťavého, malého, nervního řidiče, který křičí, běhá jak fretka, ale výsledkem stejně není rychlejší provoz.
Město opouštíme cca po hodině nakládání cestujících a přes město uháníme rychlostí cca 40 km/hod, mimo město zvyšujeme na závratnou rychlost 70km/hod a řítíme se k Hoi anu. Slibováno nám bylo, že cesta bude trvat 3 hodiny, tj. příjezd měl být cca v 11 hod, přijíždíme radostně ve 13 hod.
Ulehčeně opouštíme autobus - i když já si nemám vůbec na co stěžovat, celou cestu jsem měla krásně natažené nohy, dokonce položené na vysoké plastové stoličce.
Docela rychle si nacházíme hotel - čínského stylu, ubytováváme se do společného pokoje, krásně prostorného. Vyrážíme na oběd a pak už směrem památka Unesco. Zachovalé město - takové, jak by byly i ostatní města ve Vietnamu, kdy je nezničili různí okupanti. Domečky jsou malé, maximálně jedno patro, část z nich je přístupná veřejnosti. Kupujeme si každý jeden lístek na pět vybraných vstupů. Interiéry budov jsou zdobené dřevem, nábytky jsou vykládané perletí, jinde zase je dominantou nádvoří, se zelení, kašnami, draky. Součástí uliček je neodmyslitelný prodej oblečení, šperků, vyšívaných obrazů, v jedné z dílniček sledujeme, jak dívenky podle předlohy - tj. např. pohledu - vyšívají několikanásobně větší obraz - přesnou kopii. Bylo to neuvěřitelně krásné a vůbec ne kýčovité.
Večer si kupujeme první vietnamské víno, protože má přijatelnou cenu, nestojí již cca 300 Kč jako na severu, ale už jen 80 Kč . Na první ochutnání se zdá řídké, ale shodujeme se na tomu, že je to zatím nejlepší vietnamské víno, co jsme kdy pili... protože je první a jediné.

5. 10. 2013 - sobota - Hue

Ve vlaku po nás běhala myš, ale jinak to bylo luxusní spaní. Budeme-li mít někdy volbu mezi vlakem a autobusem, vlak je pohodlnější. Autobus asi jede zase více na čas, i když to také nemusí být pravidlo.
Přijet do Hue jsme měli v 9.15 hod, ale vlak si přisupí až o hodinu a půl později. Krajina je rovinatá, rýžová políčka se zdají být více zaplavená než by měly být. Vidíme polámané a vyvrácené stromy, stožáry elektrického vedení jsou přeražené vejpůl. Přehnal se tudy tajfun, jak se později dozvídáme.
Na nádraží si kupujeme rovnou lístky na zítřejší autobus na 8 hodin ráno, protože Hue se dá zvládnout za jeden den. Kromě královského paláce tady nic není.
Po příchodu do našeho Google hotelu je Jirka znechucen, protože na zítřek koupil lístky o polovinu dražší než by byly k dostání v hotelu. No co už, sice mu v hotelu radí, aby tam vyrazil a chtěl peníze vrátit zpět, ale moc této alternativě nevěříme. My se s tím smiřujeme docela rychle, Jirku to štve hodně dlouho...
Po obědě jdeme po poledním vedrem do Královského města, přecházíme silně zkalenou řeku a za ní mostem již se noříme do ulic. Procházíme kolem děl, spočineme okem na stožáru s největší vlajkou v zemi. Pak už vcházíme mezi budovy, které vypadají rozhodně historičtěji  než ze začátku 19.tého století... Opravdu je to zde podobné Zakázanému městu v Pekingu, přičemž tam je to opravenější...
Ale tady to má příjemnou atmosféru, je tu hodně zeleně, pozorujeme různé stromy, vidíme dokonce poprvé v životě karambolu, která roste na zdánlivě obyčejném listnatém stromě.
Na jednom místě zde má galerii místní malíř, neodoláme a kupujeme si s Liduškou každá jeden obrázek. Moc hezky nám ho umísťuje do úzké plastové trubky, aby se dobře a bezpečně převážel...
Ve městě se hodně pracuje, obnovuje se, renovuje, až bude většina paláců zrekonstruována, a dělají to, zdá se, citlivě, bude to moc krásné.
Večeříme v Google hotelu, protože i když je to zde dražší, možnost neomezeného pití piva je velmi lákavá. V jídelně nás zaujala výzdoba. Je to univerzální sváteční výzdoba pro Evropany. přes halu je nataženo sobí spřežení se Santa Klausem a do toho je přimíchané ozdobené vajíčka, zajíčci a  kuřátka, asi mají přestavovat velikonoce. Zajímavé a připomínám, že je začátek října.
V pokoji máme problém, zjišťujeme, že klimatizace sice jede, ale pouští jen teplý vzduch. Ani po opravě to není lepší. Nakonec to vzdáváme, zhasínáme a otevíráme balkon. Než jsme se uvelebili, je skoro jedenáct a snídani máme v sedm hodin.

4. 10. 2013 - pátek

Po snídani dnešní program můžeme začít buď plaváním na již známé pláži - ta, co se nám první den vůbec nezamlouvala nebo kajakování v této oblasti kolem velké lodi. Kromě Dušánka volíme kajaking, Dušánek volí váling na lodi. Dnes si bereme každý svůj kajak a je to mnohem lepší. Zajíždíme k jeskyni, která nás přímo volá k tomu, abychom do ní vstoupili - otvor je obrovský, nelitujeme, že k ní připlouváme. Pohled z jeskyně přes krápníky na lodě a moře stojí za to. Kajaku si můžeme užívat necelou hodinu, ale protože ani jeden z nás nemá hodinky, užíváme si to evidentně déle. Pak plujeme k těm, co si vybrali koupání, říkáme si, že když nebudou připraveni na molu, na dvě minutky skočíme do moře se zchladit. Ale narážíme na problém - zlý pohled a slova no ticket no beach nás zastavují. A co je podivné, zastavuje nás takto náš průvodce. Jirka zkouší diskutovat, ale marně - včera jsme měli pláž s lístkem, který nám pak sebrali a dnes jsme si vybrali kajak na nikoli pláž... No i to je Asie...
Na Oriental Seil nám dovolují sprchu a už vyklízíme pokoje.
V 11 hodin máme oběd a pak už sbohem Halong Bay...
Cca 3/4 hodiny čekáme v nábřežním baru na autobus směr Hanoi.
Jedeme nimibusem, sedíme docela pohodlně na zadních sedadlech. Kromě toho, že nám přestane jít klimatizace a musíme otevřít okna, takže průvan silný a nepříjemný, to jde. Postřehy z cesty jsou zejména: mraky prachu, výfukových plynů, rýžová políčka, sušící se rýže přímo na asfaltových či betonových vjezdech, hubené podvyživené krávy, spousta nedostavěných staveb, úzké budovy, jejichž čelní stěny jsou většinou pěkné, barevné, zdobené dřevěným zábradlím - a boční a zadní jsou betonové, téměř bez oken.
V Hanoi jsme za čtyři hodiny. Vystupujeme kus před nádražím, jdeme k němu pěšky již setmělým městem, máme u něj být dle rady kolemjdoucích  za 10 minut, nakonec je to snad celá půlhodina. Jsme docela zmožení, takže vzdálenost se zdá nekonečná. Ale lístky se nám podaří koupit tam, kam potřebujeme - do Hue, což je skvělé. Naším příštím cílem je tedy královské město, památka Unesco.

3. 10. 2013 - čtvrtek - Halong Bay

Ráno nad Halong Bay je nádherné, dává tušit nádherný den.

Ti pasažéři naší lodi, kteří si zakoupili jen jednodenní výlet, již loď odváží zpět do přístaviště, odkud jsme vyplouvali.

 Jen my čtyři + další dva turisté si zvolili výlet dvoudenní. Jsme naloděni na menší loďku a plujeme vstříc dalším zážitkům. Docela brzy zjišťujeme, že davová turistika nás dnes naštěstí nečeká. Naopak, proplouváme krásně pustou oblastí, lodiček je jen pár v povzdálí a ani nejsou turistické, jsou to spíše rybářské čluny.


 Jen my, voda a zvláštní hory vystupující strmě z moře.
Pak proplouváme kolem vodní vesnice, kde žije asi 500 lidí, mají zde i školu a městský úřad.




Posléze se pomalu přesouváme do míst, kde budeme dnes pádlovat na kánoích a koupat se.
Dušánek se do kánoe ani nesnaží vsunout své tělíčko, protože kdyby se mu to čistě náhodou podařilo, měl by lodní obleček už navždy nebo bysme ho museli z loďky vyřezat.
Ale průvodci jsou chápaví a pohotoví, dováží mu jakýsi polystyrénový širší člun, ale po nasednutí do zadní části se člun převáží a Dušánek končí v moři.

 Další pokus ještě udělá více u břehu, ale čumák loďky je tak vysoko, že pádlovat se beztak nedá. Takže to vzdává a čekají ho tři hodiny plavání. Voda je úžasná, tak to vůbec není na škodu.

 My ostatní plavání střídáme s loďkováním, projíždíme různými okny ve skále, obeplouváme masivy kopců.




Je to nádherné a romantické. Pláž je jen pro nás.

Občas se vydáváme na průzkum okolí skal, voda je teplá, je to báječné.

 Na docela velké ploše je nás snad 10 kánoi...  Moře je teploučké, zpočátku i teplejší než vzduch.
Obědváme na lodi,

 opět je nám servírováno mnoho potravin, nazdobeno v miskách, zelenina - rajčata, okurky, ovařené zelí, dále masové kousky na špejly, krevety, rybí placičky, ryba, jarní závitky a jako zákusek dračí ovoce a jablko.

Servírování je kreativní, krásné.


Na zpáteční cestě navštěvujeme perlovou farmu, díváme se, jak vkládají do lastury kuličku o průměru 0,5mm a kousíček nějaké nedefinovatelné hmoty.
Zrání trvá cca 18 měsíců, a z toho ze 30% "oplodněných" je perla. Prohlížíme i prodejní výstavu perlových náhrdelníků, náramků, náušnic. Barvy jsou bílé, krémové, narůžovělé až po kovově tmavou...
Na velkou loď se vracíme kolem 16 hod, dostáváme uvítací drink - mangový džus a jdeme na horní palubu relaxovat.
V 19 hodin nás čeká večeře, na noc se zde bude kotvit a zítra už se vracíme do přístavu. Blahořečíme zpět našemu rozhodnutí zaplatit si dvoudenní výlet, dnešní den nám úplně poopravil včerejší názor na Halong Bay - včera skoro jen komerce, zato dnes - jen romantika, pohoda, nádherná příroda.

Po večeři jdeme ještě na horní palubu dát si pivo a vychutnávat noční atmosféru.

Jsme tu opravdu nebo je to jen krásný sen?

Západ slunce nelze nefotit...





Jenže záhy začínáme klimbat, tak docela brzy zalézáme do kajut k blahodárnému spánku v mírně se pohupující lodi...

2. 10. 2013 - středa - Halong Bay, den první

Do Halong Bay přijíždíme cca v 8.15 hod, taxíkem se necháváme převézt z autobusového nádraží do přístaviště. Hned se na nás vrhá domorodec a nabízí nám projížďku s jeho společností, která je dozajista nejlepší ze všech a přitom nejlevnější. Jirka jeho nabídku chvíli studuje, ale pak jdeme dál, v hale se k nám přitočí další prodejce, necháváme si to podrobněji vysvětlit, loď se nám líbí, je sice dražší, ale shodujeme se na tom, že si trochu luxusu můžeme dovolit...
Na dvě noci stojí 200 dolarů na osobu. Ale říkáme si, že když už jsme jednou tady, je třeba zážitky násobit...
Kolem půl dvanácté se náš prodejce, kterému jsme dali zálohu 10 dolarů - více raději ne! - objevuje a kolem 12.15 nás vede kus po molu k transportní loďce, jež nás má dopravit na naši loď. Pochopitelně tak krásná jako v katalogu není, ale docela se nám líbí. Stejně jako v Egyptě na lodi dostáváme osvěžující ručníček na omytí a uvítací drink. A pak už fasujeme svoje kajuty - nikoli v patře, ale blíže k vodě... Velikost je 3x4 metry, dvě lůžka, sprchový kout se záchodem.
Ve 13.15 naše plavba začíná. Fotíme jako zběsilí, shodujeme se, že je to vlastně zatopeny Guilin. Počasí je na tu bídu včerejšího dne v Sapa krásně teplé, trochu padá opar, ale vidět je vše...
Po cca 1,5 hodině připlouváme do kotviště lodí, kde zůstaneme do zítřejšího dne. Malá loďka nás převáží do nedaleké jeskyně. A nejen nás, ve stejnou dobu k ní připlouvají všechny lodě, které mají stejný program jako my a těch je evidentně mnoho. Cesta do jeskyně je absolvována v davu, jsme součásti obřího hadu vinoucího se vzhůru. Jeskyně nás nakonec mile překvapuje. Ani ne tak krápníkovou výzdobou jako rozlehlostí dómů. Jsou tu tři místnosti opravdu obrovské. Část stropu vypadá, že je uměle opravená, přebetonovaná, aby strop nepadal na návštěvníky. Ale průvodce tvrdí, že nikoli, že je to tak vyhlazené od moře... Po jeskyni jsme převezeni ke koupacímu místu, malé plážičce a k vyhlídkové hoře. Plážička nás docela děsí, protože ten jeskynní had se právě celý přesunul sem, navíc je malá a nepůsobí čistě a tak raději volíme vyhlídku.
Z vyhlídky máme zase trochu jiný pohled na skalnaté oblé kopečky vyrůstající z vody a rozmístěné všude kolem nás.
Dolů přicházíme zplavení s náhlou touhou po koupeli - tak přece jen neodoláme a plaveme. Najednou se nám už nezdá tak špinavá, je teplá a klonící se sluníčko její tmavě zelenou barvu mění do zeleně průzračné...
Po obřadní večeři na lodi, kdy nám podávají tolik chodů až málem praskneme, docela brzy zapadáme do kajut a spíme jako dudci až do rána. Já se klepu, mám svalovou horečku.

1. 10. 2013 - úterý - rozloučení se Sapou, přejezd k Halong Bay

Vytrvalý déšt pokračuje i ráno. Jednolitá šeď je na všech stranách, není vidět ani kousek hor. S postupujícím ránem to střídavě vypadá hrozně, pak ještě hůř a pak se náhle kousek hor ukazuje. A pak se zase zatahuje...
Jirka vyráží kupovat lístky směr Halong Bay. Trochu máme obavy, aby nebyly vyprodány a my tu nemuseli tvrdnout v tomto špatném počasí... Jirka se vrací - lístky máme! A dokonce k naší velké radosti přestává pršet. Mlhy a mraky se válí všude kolem nás, déšť si to pak během dne ještě několikrát rozmyslel a během dopoledne pršelo víceméně pořád. Provětrali jsme alespoň své pláštěnky.
Po snídani necháváme Dušánka v hospůdce a my tři vyrážíme k nejvyššímu bodu ve městě - k vysílači. Nebudeme přece jen posedávat a čekat na večerní odjezd...
Domnívali jsme se, že nás čeká víceméně nudné stoupání do kopce, ale docela nás trasa překvapuje. Platíme dokonce docela vysoké vstupné - na to že jsme nečekali vůbec žádné, se tomu hodně divíme. Postupně chápeme proč. Vstoupili jsme do botanické zahrady a parku spojeného s velkým dětským hřištěm dohromady. Je tu spousta skal, kterými vedou chodbičky, chodníčky, pro děti jsou tu vytvořeny úžasně nevkusné barevné zvířata v nadživotní velikosti. Posléze zjišťujeme, že výhledové místa jsou tu dvě, nejen vysílač, ale na druhém podobně vysokém kopci je vyhlídka na město. Zdoláváme obojí, na vyhlídce máme štěstí, přestává pršte, mraky se částečně rozstupují a část Sapa vidíme.
Sestup je více nebezpečný než výstup, "vlhké kameny jsou mokré"... Jdeme šnečím tempem, klouže to jak po ledovce. Neradi bychom sebou práskly o zem.
Celý tento výlet nám trvá tři hodiny, Dušánek si mezitím hezky odpočinul v hospůdce...
V 17 hodin nás minibus převáží do Lao Cai. Celou cestu dolů leje a v Lao Cai se déšť trochu mírní. Dáváme si procházku kolem náměstí, k autobusovému nádraží, odkud jsme cestovali do Sapa, chceme projít k nábřeží, ale žádná kolonáda zde není. Další ulicí vycházíme zase zpět a usedáme do jedné z restaurací na večeři před nočním přejezdem...
v 20.10 hod jsme již naloděni do našeho lůžkového autobusu a odjíždíme k Halong Bay. Jirka s Liduškou jsou na horních lůžkách, já s Dušánkem na spodních. Prostřední ulička je z polstrovaných koženkových obdélníků, tak Dušánek nakonec uléhá do široké pohodlné uličky (jinak jsou lůžka opravdu pro asijské postavy a Lidušku) a lebedí si jak se mu tam skvěle spí...