Srí Lanka 23. 1. - 9. 2. 2014 -Cesta začíná, přílet do Colomba - 23. 1. 2014

Zítra uplyne jeden měsíc od Vánoc. Neuvěřitelné. Dny se překulily závratnou rychlostí i když v některých okamžicích se naopak zdálo, že dnešní den je v naprostém nedohlednu - najednou: "už je to tady!". Ano, opět máme sbaleny batohy a vyrážíme směr Asie. Tentokrát naše volba padla na ostrov blízko Indie. Na tu si zatím netroufáme, ale Srí Lanka, ta je vlastně její předpokoj. Jaké to bude? Kam to vlastně letíme? To se uvidí... Důležité je, že jsme se ve zdraví dočkali další cesty a že Jirka je zase ochoten letět s námi! Co je méně radostné, že tentokrát s sebou nemáme Lidušku, ta je se svými "mladými" na horách...
Do Prahy jsme přijeli bez problémů Student Agency, bylo kolem 0°C, v Brně docela přívětivě, přes Vysočinu jsme zahlédli malý poprašek sněhu, Praha nás přivítala šedivým příkrovem a teplotou od 0°C do -2°C. Po hodinové přestávce na Florenci jsme se přemístili na letiště a do VIP salonku. Docela jsme se tam nacpali, zhola zbytečně - hlad jsme neměli, jen nás honila mlsná a dobrůtky tam měli... Odlet z Prahy byl v 15.50, ve skutečnosti jsme odletěli o 30 minut později. V letadle jsme nevím proč měli strašně málo místa. Nejdříve jsem si sedla k oknu, Dušánek se umístil uprostřed trojky, působil tam jako hroch mezi kuřátkama, to druhé kuřátko (první samozřejmě já) byl takový libový pán, vypadal, že je na kluky ale i přesto neunesl, že Dušánek přetéká do třetiny jeho sedadla. Tak jsme se na jeho žádost vyměnili, já šla doprostřed a Dušánek k oknu. Ne že by tam měl místa na přetékání u okna o moc více, ale pán už nebyl tak ohrožen. A já se musela smířit s tím, že pohodlí při tomto letu mít nebudu. Dušánek mohl být se mnou spokojen. Nehlemejždila jsem se, jak je obvykle mým zvykem. Nebylo kam. Nějakým zázrakem jsme 6ti hodinový let přečkali, s mírným zpožděním v Dubaji jsme přistáli a teď už za bránou čekáme na letadlo. Já mám na hodinkách 23.15, Dušánek 2.15 hodin. Odlétáme přesně, Colombo se nám na mapkách v letadle ukazuje ve vzdálenosti 2800 km. Jsme docela unaveni, spali bychom jako broučci, ale v letadle nás docela brzo budí tím, že nám začínají "hrnout". To je taky nápad, ve 2 hodiny v noci se cpát. Ale jídlo neodmítáme, chutná nám a po jídle konečně usínáme... Sice jen asi na necelé 2 hodiny, ale díky bohu za to.
A už je tu Colombo! Přistáváme v 8.30 hod místního času, je 26°C a Jiřík nás čeká v příletové hale. Je to skvělé, ani vízum nemusíme řešit bez jeho dozoru. Jde to ale rychle, ještě máme v paměti čekání ve Vietnamu, tak tady je to úplně bez fronty...
Rozhodujeme se nejet přímo do Colomba - letiště je vlastně kus od něho - ale volíme Negombo. Bereme si tuktuk a záhy zjišťujeme, že toto nebude dopravní prostředek pro nás. Jediný, kdo sedí jako vždy dobře, je Dušánek, protože se rozplácl na své místo. Jirka má nohy křečovitě vystrčené do boku a já sedím úplně zešikma a na půli zadku...
Vystupujeme u rybího trhu. "Vůně" nás vítá z dálky a neomylně nás vede na to správné místo.
 Obdivujeme tuňáky s krásným libovým masem, žraločky, kraby.

 Zíráme na rybičky sušící se na pláži u moře - na tenkých rohožích, rybičky malé i větší, je s podivem, že je neuzobávají všude kroužící ptáci... Ale ti asi jdou přímo po čerstvě vylovených z moře, těch, co jsou ještě v sítích.

Zpracovávání ryb probíhá přímo tady, na pláži, v 35°C. Ale nelítají tady žádné muchy a ptáci, jak jsem uvedla, jsou někde jinde, krouží nad krvavým mořem...

Pevnost, ke které míříme, je vlastně nyní vězení a jak trochu se zpožděním čteme, prohlédnout si ji můžeme zevnitř jen tehdy, když něco ukradneme... Raději tento způsob nevolíme, co kdyby "prohlídka" pak trvale déle, než je nám milé...
Autobusem jedeme do Colomba. Máme štěstí, přicházíme, když autobus už vlastně odjíždí, tak nemáme žádné prostoje. Cesta trvá cca hodinu.
Colombo je prašné, hlučné, plné tržišť. Procházíme ho s batohy na zádech, tváříme se, že to zvládáme, ale je to docela vyšťavující. Hledáme vlakové nádraží - vlastně pánové by se urazili, nehledáme, míříme k němu. Rozhodli jsme se totiž odjet odsud co nejdříve je to možné. Vlak ve 13 hodin je ale už plný a 3-4hodiny na stojáka v něm si moc netroufáme. Jdeme tedy na oběd, protože na koupi lístků je právě teď polední pauza. Jirka nás dle průvodce vede k blízké koloniální budově, v jejíž spodní části dle Lonely planet je velký prostor opatřený obřími okny, kde se vaří a stravuje. Ano, našli jsme to neomylně, veliká okna nás utvrdila v tom, že jsme správně, ale budova byla bohužel v rekonstrukci. A až se opraví, už to nikdy nebude ta správná vývařovna jak jistě byla doposud. Hlad už máme značný, tak v okamžiku, kdy jsme kráčeli kolem indické restaurace, zapadli jsme do ní. Opravdu se zde jí rukama. Ale naštěstí už na cizince byli připravení, dali nám nejen lžíce, ale i vidličky.

V tento okamžik jsme zde ale jediní cizinci... Jejich jezení rukama má jednu velkou výhodu pro nás. Přímo v restauraci mají korýtka nebo dřezy nebo umývadla na mytí rukou. Což je skvělé! Jim tedy slouží na to, aby si umyli ruce zašpiněné jídlem, my jsme se vydesinfikovali před jídlem. Ovšem na takové drobné detaily, že talíře oplachují čtyři naráz proudem vody, jídlo servírují rukama a příbory pečlivě chystají tak, že je chytají za místa, kterými se jí, se člověk dívat moc nemůže. Umřel by zde hlady... Jídlo je ale skvělé. Zelenina s rýží - tedy několik druhů zeleniny, každá jinak vychucená, každá jinak pálivá. Pálí to hodně, ale ne tak, aby se nadala rozpoznat další chuť. Zapíjíme to zázvorovou limonádou a i ta je velmi ostrá.
Po jídle se nám podařilo koupit lístky na vlak na 15.55 směr Anuradhapura. Tatínka už pak necháváme na nádraží, protože je značně jetý a já s Jirkou se ještě v mezičase vydáváme do ulic Colomba. Tedy okolí vlakového nádraží. Procházíme ovocnozeleninovým marketem a nestačíme koukat. Tolik marketů jsme již v Asii viděli a zase je to něco jiného. Tento je umístěn do obrovských dřevěných koloniálních skladů, které stále slouží jako sklady, ale současně i prodejny, jedná se zřejmě o maloobchod i velkoobchod. Nikomu nevadí, že se tudy procházíme, všude se válí trsy banánů, všichni prodejci se na nás usmívají, i když tuší, že nic moc nekoupíme a jsme jen čumilové.

 Jeden z nich se k nám vrhá a nutí nám každému banán. Nedá se odmítnout. Štěstím září, když mu děkujeme a bereme si ho. Ze všech lidí čiší laskavost, radost, humor. Prostory jsou tu obrovské, jedna hala z druhou, nic se tu zjevně od doby před 150 lety nezměnilo. V jednom místě zpívá nádherně nějaký pták, hledám ho očima, točím se, zdvihám hlavu, kde asi létá nebo že by byl někde v kleci? Po delší době pátrání a k radosti celého okolí jsem ho konečně objevila - byl to šikovný domorodec!
Po této nečekané exkurzi se vnořujeme do uliček, jsou plné prodavačů, aut, tuktuků, chodců.. Vřava je ukázková. Ale všichni projdou, projedou, nikdo do nikoho nenarazí, nikdo není výrazně nervózní, všude vidíme jen úsměvy.
Vlak odjíždí načas. Máme místa na sezení ve 2. třídě, trošku nám vadí, že sedíme pozpátku - celý vagon má tak sedadla. Brzy ale zjišťujeme, že to má svou výhodu - nefouká na nás tolik otevřenými okny. Jedeme docela rychle, vlak burácí, poskakuje a my s ním - zleva doprava, nahoru a dolů. Moc odlišné od jízdy lůžkovým vozem v Barmě to není. Zjišťuji, že při sezení se takové jízdě lépe odolává než při ležení. Jízda trvá 4,5 hodiny, což je docela dost, ale přežili jsme to.
Taxi nás veze do vybraného hotelu Milano. Je luxusnější než potřebujeme (hlavně tedy cenou), ale už si nevymýšlíme, je skoro 21,30 a jsme rádi, že si konečně natáhneme těla...