Spali jsme konečně nádherně natažení, v pohodlných postelích s moskytiérou. Cca v 7 hodin se probouzíme, obloha je azurově modrá, půjčujeme si kola přímo v hotelu, pro tátu mají dokonce horské. Bezva! Neprovádíme žádné velké vybírání, nezdržujeme se v jiných půjčovnách. My s Jirkou jedeme na obyčejných kolech, záhy zjišťujeme, že kromě pevnější konstrukce horské kolo více výhod nemá - chybí mu přehazovačka. Je na něm sice 7mi kolečko, ale řetěz je napevno, nejde přehodit nikam, dokonce ani ručně.
Po snídani v blízké bakery (nudlová taštička s kokosovou náplní, smažený koblih s chilli) vyrážíme k prvnímu, největšímu chrámu, kopulovité dágobě. Postavena byla ve 3.st. našeho letopočtu. Znamená to, že ji vybudovala cca o 1000 let starší civilizace než Ankorwat nebo Bagan. Cihlová plná stavba je téměř neporušená. Jen vrchní část věže se rozpadla...
Prošli jsme muzeum a zamířili k citadele, tj. bývalé pevnosti, po které zůstaly již jen základy mnoha budov. Zajímavá je kamenná nádoba na rýži - několik metrů dlouhé koryto. Prý se do toho dávala rýže kněžím. Těch muselo být! Projíždíme k dvounádržovému jezírku, zásobárně vody pro celou oblast.
Další naše jízda míří k nejhezčímu budhovi na světě. Brzy sesedáme z kola, abychom nerušili proudy věřících mířících k němu. Davy žen jsou v bílém oblečení, málokterá má na sobě jinou barvu než právě bílou. Později jsme se dozvěděli, že je to barva úcty. To ohromné množství bílých oděvů kolem nás bylo fascinující... A to jsme ještě netušili, že zde je lidí jen pár oproti následující návštěvě...
Jedeme i k další dágobě - velice je podobná té první, co do vzezření i do velikosti. Obcházíme ji dokola, pochopitelně bosky, kameny začínají být až nepříjemně rozpálené.
Strážce - takový název dostaly následující ruiny po postavičce vytesané do kamene, připomínající zdobení v Ankorwatu... Jinak to ale bylo jen holé prostranství na vyvýšenině, lemované kamennou zídkou.
Přes cestu míříme k měsíčnímu kameni, což je reliéf vytesaný do kamenné zdi.
Obdivujeme sošky na schodišti - drobné, baculaté postavičky.
Okružní cestou jedeme k bílé pagodě Lankrama. S Jiříkem ji obcházíme, táta se nechce vyzouvat, tak nás čeká.
Objevujeme i Sloní rybník - opravdu velkou nádrž na vodu - kolem kterého je spousta menších stavbiček. Mezi nimi projíždíme k muzeu, které si letem světem prohlížíme.
Bílá dágoba Ruvanliseja je obležená lidmi a je to první dágoba, kde nám dělají problémy s oblečením.
Nejen že tam můžeme jen bosky, což už bereme jako samozřejmost, ale nám nesmí koukat z oblečení kolena. Jirka fasuje slušivé prostěradlo, na tátu velikost nemají, tak zůstává v pozadí. Já jsem vybavena šátkem. Za chvíli nás táta dohání - u brány se dozor mohl přetrhnout, aby na něj něco sehnali. Přece když přijel z takové dálky, tak nezůstane trčet venku! Objevili kdesi maxiprostěradlo a takto slušivě vystrojen s holemi k nám kráčí.
Prohlídky si ale moc neužil, záhy musel areál rychlým krokem opustit a zamířit k nejbližšímu WC. Díky plechové střeše si na oné místnosti připadal jako kočka pod rozpálenou střechou. Teklo mu nejen z patřičného otvoru, ale ze všech pórů těla. Vyšel odsud lehčí cca o 10 kg, odplavená voda byla nyní v promáčeném triku a kraťasích... Ale přežil, to je hlavní.
My mezitím obcházeli dágobu (proto člověk jezdí do ciziny, na WC můžu sedět i doma), v místech, kde byl stín, sedělo a modlilo se zase spousta bíle oděných věřících.
Od bílé dágoby jdeme po rovné cestě pěšky ke starému stromu jehož odnož pochází ze stromu více než 2000 let starého. Prokazatelně o něj prý 2 tisíce let pečují věřící. Samotný strom nás nijak zvlášť nenadchl, je to spíše spousta silných větví rozkošatělých různě do stran, ty nejvyšší jsou na vrcholku, oplocené, takže moc vidět nejsou. Zaujali nás zase lidé. Davy bíle oděných věřících, zapalujících svíčičky podél cest, sedících ve stínu, proudících ke stromu, klanících se sochám budhy, drmolících modlidby... Atmosféra byla fascinující. Je den kolem úplňku a proto je zde tolik lidí.
Projíždíme královské zahrady po hezkých vypískovaných cestách, kocháme se pohledem na nádrže na vodu hezky zabudované do stráně a na obří kameny kolem...
Poté ještě navštěvujeme poslední stůpu, jdeme do ní jen s Jirkou zase kvůli zouvání, jak jinak. Pozorujeme blížící se západ slunce, ale ještě do něho zbývá 20 minut, tak nečekáme.
Vracíme se na pokoj, bleskově se sprchujeme a dáváme si předsevzetí, že večeře bude jen lehká. Pochopitelně vzalo za své při pohledu na všechny ty dobroty, co se tu nabízely. Tato jídelnička, kde jsme, je první, co působí dojmem čistoty, vše je velmi lákavé nejen chutí, ale už i pohledem a nekazí to pohled na nečisté nebo nehezké okolí. Pochutnali jsme si na kuřecí zahuštěné polévce s chilli, rýžových plackách s chilli, kolínkách s chilli a placičce s vajíčkem a krájeným čerstvým chilli. Byl to kulinářský zážitek dovršený zázvorovým pivem...
Žádné komentáře:
Okomentovat