27. 9. 2013 - pátek, Hanoi

Přistáváme v pořádku a načas, ze slunečné oblohy se snášíme do šedým příkrovem pokryté Hanoje. Čeká nás odbavení a opatření víza. Je to jaksepatří úředničina! V jedné frontě odevzdáváme vyplněné formuláře s fotkou, abychom si vzápětí stoupli do druhé fronty, kde nám mají pas zase vrátit. Fronta není krátká a vůbec  neodsýpá. Navíc, když už skoro přicházíme na řadu, úředníkovi se ještě podaří skvělý tah - hromádku pasů obrací,takže se úspěšně dostáváme zase nakonec. Není to totiž podle pořadí ve frontě, ve které stojíme, ale podle toho, jak vezme pas... Po hodině a čtvrt konečně - jako jedni z posledních z tohoto letadla - se propracováváme ke svým pasům s potvrzenými vízy. Sláva, mohlo to dopadnout třeba hůře, mohli například naše pasy cestou mezi úředními šimly ztratit...
Naše batohy už ani nekrouží po pásu, ale osaměle a smutně na něm leží. Ale hurá, máme je a už i vidíme Jiříka! Jeho úsměv a roztažené paže k objetí jsou uklidňující a blažené. Už se nám nic nestane, jsme v jeho péči!
Autobusem jedeme do středu města, v hostelu, kde kupoval Jirka lístky na vlak nám poskytují dočasný azyl - převlékáme se zde a necháváme tam batohy.
A již vzhůru do neznámé a přece něčím tak povědomé Hanoje! Ty uličky, ty obchůdky, ta občerstvení na ulicích, ten chaos na silnici a přece jaksi bezpečný, těch motorek všude kolem nás...
Přicházíme ke katedrále sv. Josefa - impozantní gotické stavbě.

Vietnam kolonizovali francouzi, kostel je jedna z památek na ně. (Jinak místním ponechali mimo jiné lásku k bagetám, které jsme doposud v Asii nijak výrazně neviděli a tady je nabízí na každém rohu.) Kostel má věže useklé do roviny, gotika z něj ale jinak opravdu dýchá. Je zavřený, ponecháváme si ho na odpoledne - otevřen má být od 17 hodin. Pokračujeme k chrámu Nefritové hory. Je na jezeře, vede k němu červený most Vycházejícího slunce.

Chrám je opravdu starý, původní s dřevěnou výzdobou. (Nikoli malovaný beton jako často je vidět v Číně). Zajímavý artefakt je v chrámu kůň v životní velkosti na kolečkách... Obří hračka pro boha? Nevíme... Jinak zde mají repliku největší želvy, která žila v jezeře.
Vracíme se na pobřeží a míříme k místnímu loutkovému divadlu - chceme si koupit lístky na odpoledne. Bohužel je vše vyprodáno... Škoda, byl by to hezký závěr dne...
Procházíme starými čtvrtěmi.Architektura je tu poněkud zvláštní, jakoby potřebovali na co nejmenší plochu smístit co nejvíce domů. Přitom zde takový problém s přelidněností jako v Číně nemají - a hlavně v době, kdy se domy stavěli. Domy jsou úzké, vysoké cca 3 patra. Ovšem, jako všude v Asii, doba jejich největší slávy a krásy již dávno pominula. Většina domů je oprýskaná, přinejmenším uprášená. Elektrické rozvody - jako všude v Asii - jsou neuvěřitelné... ale opraváři s nimi zjevně problém nemají.

Osvěžujeme se místním pivem, ale ještě předtím nutně potřebujeme kávičku. Místní vietnamská káva je hodně silná, téměř hustá a káva s mlékem je sladká jako cumel. Mléko nepřináší zvlášť, směs je rovnou namíchaná - chuť to má karamelovokondenzovanou. Ale povzbuzení je to skvělé!

Prodej přímo na ulici nás znovu a stále fascinuje.
Místní banány, které vzápětí kupujeme na ulici, jsou sladké a moc dobré.
Ulice jsou rozdělené podle řemesel - ulice plná zlata, hned vedle čínská plná kýčů, pak ulice kovářů, následně ulice kuchyňského náčiní - spousta forem na muffiny, bábovky ve tvaru motýlů, kytiček, slonů. ..

Kráčíme, hledíme, uhýbáme motorkám, chodcům. Věčný hluk motorek nás pomalu moří.

Pánové se musí nutně osvěžit místním pivem Bia hoi. Je to čerstvé pivo, my s Liduškou si na to netroufáme.
Zase své kroky stáčíme k jezeru, kde relaxujeme na lavičce, obcházíme ho dokola a Jiříka napadá, zda nejsou třeba v divadle teď volné lístky, že v Číně se to občas stává... A ejhle, ono to tak bylo i tady! Překupníci asi povraceli spoustu lístků, protože bez problémů kupujeme místa do čtvrté řady. Je to fajn, ten závěr dne v Hanoji bude takový, jak jsme si přáli.
Jdeme na večeři a pak už pro věci do hostelu a vracíme se  k divadlu. Jirka nás najednou žene strašnou rychlostí, on sám téměř utíká, my za ním uháníme, seč nám síly stačí, protože, kdyby nám zmizel - nechtějme raději domyslet. U divadla se jeho úprk vysvětluje - spletl si hodinu začátku. Máme času dost.
Vodní divadlo je zajímavé. Na scéně je 10 hudebníků, stojí vlevo od jeviště, na jevišti je cca 1 m hluboká nádrž. Představení se skládá z 15ti částí - např. Liška honí kachny, Rybáři chytají ryby, Chytání žab, Příběh ztraceného a navráceného meče, Tanec, Dračí tanec, Tanec dvou fénixů... Bylo to jiné, zajímavé, ovšem někteří zničení kousci (tedy já) to z části prospali. Škoda... Kdy zase uvidím vietnamské loutkové divadlo?!

Po představení si bereme taxi a necháme se odvézt na nádraží. Náš vlak odjíždí ve 20.35, přesně na čas, což nás docela překvapilo. Zřejmě strana a vláda zajišťuje pořádek. Jsme v předposledním vagónu, obcházíme celý vlak, jdeme přes kolejiště, po kterém se vzápětí posunuje jiný vlak. Toto již strana a vláda neřeší, takovou drobnost jako bezpečnost na nádraží. Ovšem nevěřím tomu, že by zde bylo nějak výrazně více nehod než v jiné části světa, např. Evropskou unií hlídané Evropě.
Naše kupéčko nám poskytuje dostatek soukromí, abychom krásně spali. Pouze o půlnoci na mne spadnul téměř Jirka ze své horní postele a také jeho postel. Jirku bych možná přežila, ale spolu s postelí nevím nevím... Naštěstí byl dostatečně pohotový a vše řádně zase zajistil. Po celodenním výletu, leteckém přesunu jsme spali fakt dobře. A vietnamský vlak je opravdu pohodlnější než co jsme zažili barmský... Průvodčí nás vzbudil v 5,35, tj. půlhodinu před plánovaným příjezdem. Bohužel vlak měl zpoždění. Tak sedíme na sedadlech, posléze se znovu natahujeme na lůžka...