27. 9. 2013 - pátek, Hanoi

Přistáváme v pořádku a načas, ze slunečné oblohy se snášíme do šedým příkrovem pokryté Hanoje. Čeká nás odbavení a opatření víza. Je to jaksepatří úředničina! V jedné frontě odevzdáváme vyplněné formuláře s fotkou, abychom si vzápětí stoupli do druhé fronty, kde nám mají pas zase vrátit. Fronta není krátká a vůbec  neodsýpá. Navíc, když už skoro přicházíme na řadu, úředníkovi se ještě podaří skvělý tah - hromádku pasů obrací,takže se úspěšně dostáváme zase nakonec. Není to totiž podle pořadí ve frontě, ve které stojíme, ale podle toho, jak vezme pas... Po hodině a čtvrt konečně - jako jedni z posledních z tohoto letadla - se propracováváme ke svým pasům s potvrzenými vízy. Sláva, mohlo to dopadnout třeba hůře, mohli například naše pasy cestou mezi úředními šimly ztratit...
Naše batohy už ani nekrouží po pásu, ale osaměle a smutně na něm leží. Ale hurá, máme je a už i vidíme Jiříka! Jeho úsměv a roztažené paže k objetí jsou uklidňující a blažené. Už se nám nic nestane, jsme v jeho péči!
Autobusem jedeme do středu města, v hostelu, kde kupoval Jirka lístky na vlak nám poskytují dočasný azyl - převlékáme se zde a necháváme tam batohy.
A již vzhůru do neznámé a přece něčím tak povědomé Hanoje! Ty uličky, ty obchůdky, ta občerstvení na ulicích, ten chaos na silnici a přece jaksi bezpečný, těch motorek všude kolem nás...
Přicházíme ke katedrále sv. Josefa - impozantní gotické stavbě.

Vietnam kolonizovali francouzi, kostel je jedna z památek na ně. (Jinak místním ponechali mimo jiné lásku k bagetám, které jsme doposud v Asii nijak výrazně neviděli a tady je nabízí na každém rohu.) Kostel má věže useklé do roviny, gotika z něj ale jinak opravdu dýchá. Je zavřený, ponecháváme si ho na odpoledne - otevřen má být od 17 hodin. Pokračujeme k chrámu Nefritové hory. Je na jezeře, vede k němu červený most Vycházejícího slunce.

Chrám je opravdu starý, původní s dřevěnou výzdobou. (Nikoli malovaný beton jako často je vidět v Číně). Zajímavý artefakt je v chrámu kůň v životní velkosti na kolečkách... Obří hračka pro boha? Nevíme... Jinak zde mají repliku největší želvy, která žila v jezeře.
Vracíme se na pobřeží a míříme k místnímu loutkovému divadlu - chceme si koupit lístky na odpoledne. Bohužel je vše vyprodáno... Škoda, byl by to hezký závěr dne...
Procházíme starými čtvrtěmi.Architektura je tu poněkud zvláštní, jakoby potřebovali na co nejmenší plochu smístit co nejvíce domů. Přitom zde takový problém s přelidněností jako v Číně nemají - a hlavně v době, kdy se domy stavěli. Domy jsou úzké, vysoké cca 3 patra. Ovšem, jako všude v Asii, doba jejich největší slávy a krásy již dávno pominula. Většina domů je oprýskaná, přinejmenším uprášená. Elektrické rozvody - jako všude v Asii - jsou neuvěřitelné... ale opraváři s nimi zjevně problém nemají.

Osvěžujeme se místním pivem, ale ještě předtím nutně potřebujeme kávičku. Místní vietnamská káva je hodně silná, téměř hustá a káva s mlékem je sladká jako cumel. Mléko nepřináší zvlášť, směs je rovnou namíchaná - chuť to má karamelovokondenzovanou. Ale povzbuzení je to skvělé!

Prodej přímo na ulici nás znovu a stále fascinuje.
Místní banány, které vzápětí kupujeme na ulici, jsou sladké a moc dobré.
Ulice jsou rozdělené podle řemesel - ulice plná zlata, hned vedle čínská plná kýčů, pak ulice kovářů, následně ulice kuchyňského náčiní - spousta forem na muffiny, bábovky ve tvaru motýlů, kytiček, slonů. ..

Kráčíme, hledíme, uhýbáme motorkám, chodcům. Věčný hluk motorek nás pomalu moří.

Pánové se musí nutně osvěžit místním pivem Bia hoi. Je to čerstvé pivo, my s Liduškou si na to netroufáme.
Zase své kroky stáčíme k jezeru, kde relaxujeme na lavičce, obcházíme ho dokola a Jiříka napadá, zda nejsou třeba v divadle teď volné lístky, že v Číně se to občas stává... A ejhle, ono to tak bylo i tady! Překupníci asi povraceli spoustu lístků, protože bez problémů kupujeme místa do čtvrté řady. Je to fajn, ten závěr dne v Hanoji bude takový, jak jsme si přáli.
Jdeme na večeři a pak už pro věci do hostelu a vracíme se  k divadlu. Jirka nás najednou žene strašnou rychlostí, on sám téměř utíká, my za ním uháníme, seč nám síly stačí, protože, kdyby nám zmizel - nechtějme raději domyslet. U divadla se jeho úprk vysvětluje - spletl si hodinu začátku. Máme času dost.
Vodní divadlo je zajímavé. Na scéně je 10 hudebníků, stojí vlevo od jeviště, na jevišti je cca 1 m hluboká nádrž. Představení se skládá z 15ti částí - např. Liška honí kachny, Rybáři chytají ryby, Chytání žab, Příběh ztraceného a navráceného meče, Tanec, Dračí tanec, Tanec dvou fénixů... Bylo to jiné, zajímavé, ovšem někteří zničení kousci (tedy já) to z části prospali. Škoda... Kdy zase uvidím vietnamské loutkové divadlo?!

Po představení si bereme taxi a necháme se odvézt na nádraží. Náš vlak odjíždí ve 20.35, přesně na čas, což nás docela překvapilo. Zřejmě strana a vláda zajišťuje pořádek. Jsme v předposledním vagónu, obcházíme celý vlak, jdeme přes kolejiště, po kterém se vzápětí posunuje jiný vlak. Toto již strana a vláda neřeší, takovou drobnost jako bezpečnost na nádraží. Ovšem nevěřím tomu, že by zde bylo nějak výrazně více nehod než v jiné části světa, např. Evropskou unií hlídané Evropě.
Naše kupéčko nám poskytuje dostatek soukromí, abychom krásně spali. Pouze o půlnoci na mne spadnul téměř Jirka ze své horní postele a také jeho postel. Jirku bych možná přežila, ale spolu s postelí nevím nevím... Naštěstí byl dostatečně pohotový a vše řádně zase zajistil. Po celodenním výletu, leteckém přesunu jsme spali fakt dobře. A vietnamský vlak je opravdu pohodlnější než co jsme zažili barmský... Průvodčí nás vzbudil v 5,35, tj. půlhodinu před plánovaným příjezdem. Bohužel vlak měl zpoždění. Tak sedíme na sedadlech, posléze se znovu natahujeme na lůžka...

25. 1. 2014 Anuradhapura, sobota

Anuradhapura - 25. 1. 2014, sobota 

Spali jsme konečně nádherně natažení, v pohodlných postelích s moskytiérou. Cca v 7 hodin se probouzíme, obloha je azurově modrá, půjčujeme si kola přímo v hotelu, pro tátu mají dokonce horské. Bezva! Neprovádíme žádné velké vybírání, nezdržujeme se v jiných půjčovnách. My s Jirkou jedeme na obyčejných kolech, záhy zjišťujeme, že kromě pevnější konstrukce horské kolo více výhod nemá - chybí mu přehazovačka. Je na něm sice 7mi kolečko, ale řetěz je napevno, nejde přehodit nikam, dokonce ani ručně.
Po snídani v blízké bakery (nudlová taštička s kokosovou náplní, smažený koblih s chilli) vyrážíme k prvnímu, největšímu chrámu, kopulovité dágobě. Postavena byla ve 3.st. našeho letopočtu. Znamená to, že ji vybudovala cca o 1000 let starší civilizace než Ankorwat nebo Bagan. Cihlová plná stavba je téměř neporušená. Jen vrchní část věže se rozpadla...

Prošli jsme muzeum a zamířili k citadele, tj. bývalé pevnosti, po které zůstaly již jen základy mnoha budov. Zajímavá je kamenná nádoba na rýži - několik metrů dlouhé koryto. Prý se do toho dávala rýže kněžím. Těch muselo být! Projíždíme k dvounádržovému jezírku, zásobárně vody pro celou oblast.
Další naše jízda míří k nejhezčímu budhovi na světě. Brzy sesedáme z kola, abychom nerušili proudy věřících mířících k němu. Davy žen jsou v bílém oblečení, málokterá má na sobě jinou barvu než právě bílou. Později jsme se dozvěděli, že je to barva úcty. To ohromné množství bílých oděvů kolem nás bylo fascinující... A to jsme ještě netušili, že zde je lidí jen pár oproti následující návštěvě...
Jedeme i k další dágobě - velice je podobná té první, co do vzezření i do velikosti. Obcházíme ji dokola, pochopitelně bosky, kameny začínají být až nepříjemně rozpálené.
Strážce - takový název dostaly následující ruiny po postavičce vytesané do kamene, připomínající zdobení v Ankorwatu... Jinak to ale bylo jen holé prostranství na vyvýšenině, lemované kamennou zídkou.

Přes cestu míříme k měsíčnímu kameni, což je reliéf vytesaný do kamenné zdi.
Obdivujeme sošky na schodišti - drobné, baculaté postavičky.
Okružní cestou jedeme k bílé pagodě Lankrama. S Jiříkem ji obcházíme, táta se nechce vyzouvat, tak nás čeká.
Objevujeme i Sloní rybník - opravdu velkou nádrž na vodu - kolem kterého je spousta menších stavbiček. Mezi nimi projíždíme k muzeu, které si letem světem prohlížíme.
Bílá dágoba Ruvanliseja je obležená lidmi a je to první dágoba, kde nám dělají problémy s oblečením.

 Nejen že tam můžeme jen bosky, což už bereme jako samozřejmost, ale nám nesmí koukat z oblečení kolena. Jirka fasuje slušivé prostěradlo, na tátu velikost nemají, tak zůstává v pozadí. Já jsem vybavena šátkem. Za chvíli nás táta dohání - u brány se dozor mohl přetrhnout, aby na něj něco sehnali. Přece když přijel z takové dálky, tak nezůstane trčet venku! Objevili kdesi maxiprostěradlo a takto slušivě vystrojen s holemi k nám kráčí.

Prohlídky si ale moc neužil, záhy musel areál rychlým krokem opustit a zamířit k nejbližšímu WC. Díky plechové střeše si na oné místnosti připadal jako kočka pod rozpálenou střechou. Teklo mu nejen z patřičného otvoru, ale ze všech pórů těla. Vyšel odsud lehčí cca o 10 kg, odplavená voda byla nyní v promáčeném triku a kraťasích... Ale přežil, to je hlavní.
My mezitím obcházeli dágobu (proto člověk jezdí do ciziny, na WC můžu sedět i doma), v místech, kde byl stín, sedělo a modlilo se zase spousta bíle oděných věřících.
Od bílé dágoby jdeme po rovné cestě pěšky ke starému stromu jehož odnož pochází ze stromu více než 2000 let starého. Prokazatelně o něj prý 2 tisíce let pečují věřící. Samotný strom nás nijak zvlášť nenadchl, je to spíše spousta silných větví rozkošatělých různě do stran, ty nejvyšší jsou na vrcholku, oplocené, takže moc vidět nejsou. Zaujali nás zase lidé. Davy bíle oděných věřících, zapalujících svíčičky podél cest, sedících ve stínu, proudících ke stromu, klanících se sochám budhy, drmolících modlidby... Atmosféra byla fascinující. Je den kolem úplňku a proto je zde tolik lidí.
Projíždíme královské zahrady po hezkých vypískovaných cestách, kocháme se pohledem na nádrže na vodu hezky zabudované do stráně a na obří kameny kolem...
Poté ještě navštěvujeme poslední stůpu, jdeme do ní jen s Jirkou zase kvůli zouvání, jak jinak. Pozorujeme blížící se západ slunce, ale ještě do něho zbývá 20 minut, tak nečekáme.
Vracíme se na pokoj, bleskově se sprchujeme a dáváme si předsevzetí, že večeře bude jen lehká. Pochopitelně vzalo za své při pohledu na všechny ty dobroty, co se tu nabízely. Tato jídelnička, kde jsme, je první, co působí dojmem čistoty, vše je velmi lákavé nejen chutí, ale už i pohledem a nekazí to pohled na nečisté nebo nehezké okolí. Pochutnali jsme si na kuřecí zahuštěné polévce s chilli, rýžových plackách s chilli, kolínkách s chilli a placičce s vajíčkem a krájeným čerstvým chilli. Byl to kulinářský zážitek dovršený zázvorovým pivem...

Srí Lanka 23. 1. - 9. 2. 2014 -Cesta začíná, přílet do Colomba - 23. 1. 2014

Zítra uplyne jeden měsíc od Vánoc. Neuvěřitelné. Dny se překulily závratnou rychlostí i když v některých okamžicích se naopak zdálo, že dnešní den je v naprostém nedohlednu - najednou: "už je to tady!". Ano, opět máme sbaleny batohy a vyrážíme směr Asie. Tentokrát naše volba padla na ostrov blízko Indie. Na tu si zatím netroufáme, ale Srí Lanka, ta je vlastně její předpokoj. Jaké to bude? Kam to vlastně letíme? To se uvidí... Důležité je, že jsme se ve zdraví dočkali další cesty a že Jirka je zase ochoten letět s námi! Co je méně radostné, že tentokrát s sebou nemáme Lidušku, ta je se svými "mladými" na horách...
Do Prahy jsme přijeli bez problémů Student Agency, bylo kolem 0°C, v Brně docela přívětivě, přes Vysočinu jsme zahlédli malý poprašek sněhu, Praha nás přivítala šedivým příkrovem a teplotou od 0°C do -2°C. Po hodinové přestávce na Florenci jsme se přemístili na letiště a do VIP salonku. Docela jsme se tam nacpali, zhola zbytečně - hlad jsme neměli, jen nás honila mlsná a dobrůtky tam měli... Odlet z Prahy byl v 15.50, ve skutečnosti jsme odletěli o 30 minut později. V letadle jsme nevím proč měli strašně málo místa. Nejdříve jsem si sedla k oknu, Dušánek se umístil uprostřed trojky, působil tam jako hroch mezi kuřátkama, to druhé kuřátko (první samozřejmě já) byl takový libový pán, vypadal, že je na kluky ale i přesto neunesl, že Dušánek přetéká do třetiny jeho sedadla. Tak jsme se na jeho žádost vyměnili, já šla doprostřed a Dušánek k oknu. Ne že by tam měl místa na přetékání u okna o moc více, ale pán už nebyl tak ohrožen. A já se musela smířit s tím, že pohodlí při tomto letu mít nebudu. Dušánek mohl být se mnou spokojen. Nehlemejždila jsem se, jak je obvykle mým zvykem. Nebylo kam. Nějakým zázrakem jsme 6ti hodinový let přečkali, s mírným zpožděním v Dubaji jsme přistáli a teď už za bránou čekáme na letadlo. Já mám na hodinkách 23.15, Dušánek 2.15 hodin. Odlétáme přesně, Colombo se nám na mapkách v letadle ukazuje ve vzdálenosti 2800 km. Jsme docela unaveni, spali bychom jako broučci, ale v letadle nás docela brzo budí tím, že nám začínají "hrnout". To je taky nápad, ve 2 hodiny v noci se cpát. Ale jídlo neodmítáme, chutná nám a po jídle konečně usínáme... Sice jen asi na necelé 2 hodiny, ale díky bohu za to.
A už je tu Colombo! Přistáváme v 8.30 hod místního času, je 26°C a Jiřík nás čeká v příletové hale. Je to skvělé, ani vízum nemusíme řešit bez jeho dozoru. Jde to ale rychle, ještě máme v paměti čekání ve Vietnamu, tak tady je to úplně bez fronty...
Rozhodujeme se nejet přímo do Colomba - letiště je vlastně kus od něho - ale volíme Negombo. Bereme si tuktuk a záhy zjišťujeme, že toto nebude dopravní prostředek pro nás. Jediný, kdo sedí jako vždy dobře, je Dušánek, protože se rozplácl na své místo. Jirka má nohy křečovitě vystrčené do boku a já sedím úplně zešikma a na půli zadku...
Vystupujeme u rybího trhu. "Vůně" nás vítá z dálky a neomylně nás vede na to správné místo.
 Obdivujeme tuňáky s krásným libovým masem, žraločky, kraby.

 Zíráme na rybičky sušící se na pláži u moře - na tenkých rohožích, rybičky malé i větší, je s podivem, že je neuzobávají všude kroužící ptáci... Ale ti asi jdou přímo po čerstvě vylovených z moře, těch, co jsou ještě v sítích.

Zpracovávání ryb probíhá přímo tady, na pláži, v 35°C. Ale nelítají tady žádné muchy a ptáci, jak jsem uvedla, jsou někde jinde, krouží nad krvavým mořem...

Pevnost, ke které míříme, je vlastně nyní vězení a jak trochu se zpožděním čteme, prohlédnout si ji můžeme zevnitř jen tehdy, když něco ukradneme... Raději tento způsob nevolíme, co kdyby "prohlídka" pak trvale déle, než je nám milé...
Autobusem jedeme do Colomba. Máme štěstí, přicházíme, když autobus už vlastně odjíždí, tak nemáme žádné prostoje. Cesta trvá cca hodinu.
Colombo je prašné, hlučné, plné tržišť. Procházíme ho s batohy na zádech, tváříme se, že to zvládáme, ale je to docela vyšťavující. Hledáme vlakové nádraží - vlastně pánové by se urazili, nehledáme, míříme k němu. Rozhodli jsme se totiž odjet odsud co nejdříve je to možné. Vlak ve 13 hodin je ale už plný a 3-4hodiny na stojáka v něm si moc netroufáme. Jdeme tedy na oběd, protože na koupi lístků je právě teď polední pauza. Jirka nás dle průvodce vede k blízké koloniální budově, v jejíž spodní části dle Lonely planet je velký prostor opatřený obřími okny, kde se vaří a stravuje. Ano, našli jsme to neomylně, veliká okna nás utvrdila v tom, že jsme správně, ale budova byla bohužel v rekonstrukci. A až se opraví, už to nikdy nebude ta správná vývařovna jak jistě byla doposud. Hlad už máme značný, tak v okamžiku, kdy jsme kráčeli kolem indické restaurace, zapadli jsme do ní. Opravdu se zde jí rukama. Ale naštěstí už na cizince byli připravení, dali nám nejen lžíce, ale i vidličky.

V tento okamžik jsme zde ale jediní cizinci... Jejich jezení rukama má jednu velkou výhodu pro nás. Přímo v restauraci mají korýtka nebo dřezy nebo umývadla na mytí rukou. Což je skvělé! Jim tedy slouží na to, aby si umyli ruce zašpiněné jídlem, my jsme se vydesinfikovali před jídlem. Ovšem na takové drobné detaily, že talíře oplachují čtyři naráz proudem vody, jídlo servírují rukama a příbory pečlivě chystají tak, že je chytají za místa, kterými se jí, se člověk dívat moc nemůže. Umřel by zde hlady... Jídlo je ale skvělé. Zelenina s rýží - tedy několik druhů zeleniny, každá jinak vychucená, každá jinak pálivá. Pálí to hodně, ale ne tak, aby se nadala rozpoznat další chuť. Zapíjíme to zázvorovou limonádou a i ta je velmi ostrá.
Po jídle se nám podařilo koupit lístky na vlak na 15.55 směr Anuradhapura. Tatínka už pak necháváme na nádraží, protože je značně jetý a já s Jirkou se ještě v mezičase vydáváme do ulic Colomba. Tedy okolí vlakového nádraží. Procházíme ovocnozeleninovým marketem a nestačíme koukat. Tolik marketů jsme již v Asii viděli a zase je to něco jiného. Tento je umístěn do obrovských dřevěných koloniálních skladů, které stále slouží jako sklady, ale současně i prodejny, jedná se zřejmě o maloobchod i velkoobchod. Nikomu nevadí, že se tudy procházíme, všude se válí trsy banánů, všichni prodejci se na nás usmívají, i když tuší, že nic moc nekoupíme a jsme jen čumilové.

 Jeden z nich se k nám vrhá a nutí nám každému banán. Nedá se odmítnout. Štěstím září, když mu děkujeme a bereme si ho. Ze všech lidí čiší laskavost, radost, humor. Prostory jsou tu obrovské, jedna hala z druhou, nic se tu zjevně od doby před 150 lety nezměnilo. V jednom místě zpívá nádherně nějaký pták, hledám ho očima, točím se, zdvihám hlavu, kde asi létá nebo že by byl někde v kleci? Po delší době pátrání a k radosti celého okolí jsem ho konečně objevila - byl to šikovný domorodec!
Po této nečekané exkurzi se vnořujeme do uliček, jsou plné prodavačů, aut, tuktuků, chodců.. Vřava je ukázková. Ale všichni projdou, projedou, nikdo do nikoho nenarazí, nikdo není výrazně nervózní, všude vidíme jen úsměvy.
Vlak odjíždí načas. Máme místa na sezení ve 2. třídě, trošku nám vadí, že sedíme pozpátku - celý vagon má tak sedadla. Brzy ale zjišťujeme, že to má svou výhodu - nefouká na nás tolik otevřenými okny. Jedeme docela rychle, vlak burácí, poskakuje a my s ním - zleva doprava, nahoru a dolů. Moc odlišné od jízdy lůžkovým vozem v Barmě to není. Zjišťuji, že při sezení se takové jízdě lépe odolává než při ležení. Jízda trvá 4,5 hodiny, což je docela dost, ale přežili jsme to.
Taxi nás veze do vybraného hotelu Milano. Je luxusnější než potřebujeme (hlavně tedy cenou), ale už si nevymýšlíme, je skoro 21,30 a jsme rádi, že si konečně natáhneme těla...

VIETNAM 26. 9. 2013-13. 10. 2013

26. 9. 2013 - čtvrtek - cestování začíná 

Asie? No ano, ovšem, konečně zase! Už je víc než nutné prchnout za hranice všedních dnů a nasát do sebe opět tu zvláštní jinou atmosféru tak odlišného kontinentu...

A tentokrát neodolává ani Liduška. Její milovaný bobánek, který byl loni miminko, už je povyrostlý klučina tak ho může v klidu ponechat jen v péči jeho rodičů. Řeč je o Michálkovi, pochopitelně...

Odlet máme z Prahy v 7.10 hod. Zdeněk s Liduškou přijíždění pro nás hodinu po půlnoci a bez většího zdržování vyjíždíme směr letiště Václava Havla, hm už nikoli všem známá Ruzyně. Na tuto noční hodinu je na dálnici docela čilý provoz. Ale přijíždíme naprosto bez komplikací cca v 3.45 hod, máváme Zdeňkovi. S Prahou se loučíme s dvacetiminutovým zpožděním a za deště. 

Let do Paříže neuvěřitelně rychle utekl, nestačili jsme se ani moc vyspat. Hodina a 45 minut je v letadle opravdu jen chvilinka. Poprvé jsme letěli ČS aerolinkami a teda co se týká "hrnutí" (nezazvěcený čtenáři - myslíme tím zásobování jídlem) nás vrcholně zklamali. Proti sušenkám lotus nic nemáme, ale jako jediná svačinka je to fakt dost málo. 

Letiště Charlese de Gola nás vítá oblačnou oblohou a pohledem na nepříliš hezké budovy. Přílet máme do Déčka, pomalu jím procházíme a hledáme na cedulích náš let. Nikde o něm není ani zmínka. Záhy zjišťujeme, že je třeba se přesunout do jiné budovy, autobusem. Na letenkách bohužel chybí informace o terminálu i bráně.  Několikrát se ptáme personálu, koukají na nás, radí, ale až na několikerý pokus nás posílají správně. Není to E ani K, ale nakonec M. Trvalo nám to více než hodinu. Problém je totiž v tom, že v jednotlivých budovách jsou informace jen o těch letech, které jsou směrovány z nich... Dost blbý systém, domníváme se.

Docela rádi si kupujeme krosánek, vodu a kávičku a relaxujeme v kavárničce. Dušánek je jen o vodě, přece nebude utrácet hříšné peníze za takové blbosti!

Následné procházení obchody nás natolik zmůže, že když objevujeme zašité lehátka, s rozkoší na ně uléháme, někteří usínají - jsou schopni zaspat let... Naštěstí mají mne, která se nervuji, abych neusnula a zavčas je zdvihla.

Naloďujeme se včas a čeká nás dlouhých 11 hodin letu, tj. od 14 hod do 1.00 našeho času. S Liduškou časem dost trpíme dlouhým sezením, Dušánek spí jako budulínek napresovaný do sedadla, které rozhodně na jeho tělíčko dimenzováno není... My holky poslední 3-4 hodiny (tj. šíleně dlouho!) počítáme už snad každou minutu...