Víkend je jarní víc než přehnaně, teploměr slibuje až 19°C. Náš osud zpečetil titulek v novinách, který se zmínil o tom, že ve známé lokalitě v údolí obce Chlebské kvetou bledule. Jako cíl je to lákavé. Ovšem vlak do Bystřice nad Pernštejnem, kam chceme jet, rozhodneme-li se pro tento výlet, jede v 8 hodin a to by znamenalo natočit si budík na šestou. Což vehementně odmítám, rozhodně žádný budík natáčet nebudeme! Dušánek se tváří lehce rozladěně, ale neříká nic. Chápe, že po celotýdením zápřahu na odpočinek mám nárok.
Ráno jsem vzhůru úderem páté, tak vstávám a pomalu tvořím domácí hodnoty. Někdy po šesté vstává Dušánek a dost se diví, že se chystám na výlet a na vlak. Nepochopil tu jemnou nuanci - nezrušila jsem daný výlet, jen jsem nenatočila budík. A jsme vzhůru, takže jedeme!
Vlak kupodivu jel na čas a z Bystřice jsme vyjeli v 9,30 hodin. Sluníčko svítilo přes modrou oblohu a ranních 9 stupňů již vystoupalo jistě na daleko příjemnější teplotu. Míříme k Víru, tedy jen k vesnici stejného jména, jako je přehrada, sjíždíme k ní docela dlouhým klesáním, ale rozhodně nepromrzáme.
Nebýt mobilů, tak už od vesnice Vír bychom putovali každý jinou trasou, ale naši operátoři nám umožnili se zase setkat. (Dušánek mne čekal kdesi uprostřed klesání a já jeho už za Vírem u rybníčku - kochala jsem se pohledem na kačenky.
Jak se mu podařilo mi umožnit být v předu, když jel pořád daleko přede mnou, nevím...Evidentně se potřeboval zaběhnout).
Údolím pokračujeme směrem ke Štěpánově nad Svratkou, dozvídáme se, že zde byly založeny jedny z prvních moravských železáren, fotíme železný kříž dokládající umění místních železářů.
Cyklisty nepotkáváme žádné a je tu i docela autoprosto. Zkrátka pohoda. Projíždíme vesnicí Ujčov, zde docela chcípl pes.
Uhýbáme na Dolní Čepí a za ním vjíždíme do údolí chlébského potoka, mírně do kopce stoupáme k vesnici Chlébské. Záhy už je vidíme. Zvonečky bledulí. Pár trsů.A kousek dál další. A pak celé polštáře. Zběsile je začínám fotit. Záhy mi Dušánek oznamuje, že to ještě nejsme "tam".
Tak pokračujeme v jízdě. Přibývá lidí, přibývá zaparkovaných aut. Pak už dál auta nemůžou a jde se pěšky. Jsou zde ne polštáře bledulí, ne koberce bledulí ale přímo lány.
Je neuvěřitelné, je to nádhera. Je to nevídané. Je to něco, co jsme nikdy neviděli. Trochu to kazí to množství lidí, ale všichni jsou ukáznění, okouzlení a všichni zběsile fotí. Každý si chce zachytit alespoň kousíček té krásy...
... Oběd si dáváme v Nedvědicích a pokračuje směrem na Tišnov. V Černvíru míjíme historický dřevěný most,
Z Doubravníku nejedeme po silnici, ale podél řeky. V místě, kde nesmyslně fabrika zabírá cestu a cyklisté i pěší lidé musí jít po pěšině mezi řekou a dráhou nás překvapí připomínka zimy. Jsme nuceni z kol sesednout a tlačit kola, neboť v trase je sice ujetý a rozbředlý, ale přeci sníh, přes který není možno projet a tak musíme jím kola protlačit.
Tišnov nám nabízí novou cyklostezku, kterou s radostí využíváme. Nádraží míjíme v 15,30 hod a Dušánek mne zkouší tím, že se chce jít kouknou, kdy jede vlak do Brna. Je mi jasné, že v tak krásný den by ho zakončení výletu teď a zde zklamalo. Po posilnění v cukrárně vyrážíme kolem zahrádkářské kolonie k Březině. Navštěvujeme nenadále a nečekaně Dušánkova kolegu s rodinou a poté zjišťujeme, že naše zdržení bylo poněkud delší, než bylo záhodno. Plánovaná trasa k přehradě a kolem ní až domů je nereálná.
To nejsme schopni do tmy zvládnout. Tak se vracíme do Hradčan a pokračujeme do Drásova, Malhostovic a po cyklostezce do Kuřimi. Zde nám o deset minut ujíždí vlak na další se nám skoro hodinu čekat nelze. Už se lehce stmívá, ale volíme raději jízdu po hlavní do České a odtud do Řečkovic než čekání v čekárně... Už jedu víceméně ze setrvačnosti, jen dávám pozor, aby můj dnešní výlet nebyl završen nějakým pádem z únavy. Najeté km na tachometru nám utěšeně stoupají. Za tmy přijíždíme domů a našlapáno máme rovných 90 km.
Byl to neuvěřitelně plný a nádherný den!
Žádné komentáře:
Okomentovat