Jekyll a Hyde

29. 11. 2011
Muzikálová scéna byla ponurá, nádherně podtrhovala děsivost příběhu. Hlavní rozpolcenou postavu nám hrál skvělý Vitázek. Bylo neuvěřitelné, jak krásně se dokázal během okamžiku přeměňovat z důstojného, hodného doktora Jekylla ve zrůdu Hydeho. Jeho přítelkyni Emmu nám hrála milá Johana Gazdíková, v další docela velké roli lehké děvy, kterou Jekyll má rád a Hyde nakonec zabije, jsme měli pro nás neznámou Viktórii Matušovovou. Její hlas byl výrazný, opravdu nás zaujala.


Bylo to představení, které se povedlo, téměř bezdechu jsme sledovali závěrečnou scénu, kdy se Jekyll v jedné písni mnohokrát za sebou mění v Hydeho. Dušana Vitázka opravdu miluju a ne jenom pro jeho hezké křestní jméno. Je vášnivý, neuvěřitelně se vžívá do svých rolí, strhuje nás do děje silou naprosto děsivou i úžasnou zároveň.

Tradičně na chalupě

27. 10. 2011 - část návštěvníků se sešla již v předvečer státního svátku a byla přijata s nádhernou pohostinností domácích. Pečené uzené koleno se jen rozplývalo a i po zbytek prodlouženého víkendu o něm všichni pěli básně. My s Dušánkem ho následující večer také ochutnali a to ochutnání vedlo k tomu, že toto mnou zatracované jídlo (a nikdy neudělané) se zřejmě stane součástí našeho jídelníčku.

 
Zas a znovu nás uchvacuje nádherný výhled přímo od prahu chalupy: 

28. 10. 2011 - Miloš si pro nás přichystal výletování do doposud nepoznané oblasti. Popojeli jsme auty do sedla Hřebeč, abychom mohli nastoupit procházku kolem Hřebečských důlních stezek. Už na jejich začátku nás čekal úžasný výhled do údolí

  obdivovali jsme i stavbu financovanou evropskou unií, otočný dřevěný přístřešek, z něhož se sklapnutím dvou otevřených stran dá údělat uzavřená chatka. Mírně do kopečka jsme se vnořili do listnatého lesa. I když nebylo slunečné počasí, zlatožluté listy prozařovaly den.

Plnými doušky jsme lokali lesní vzduch, kochali se tichem. Trochu jsme i podlehli houbařské mánii. Letošní rok byl chudobný na houby, tak nález václavek i pár suchochřibů nás rozjařil.
Zajímavá byla nově zbudovaná železná rozhledna, na kterou se nevystupovalo, jak už u rozhleden bývá obvyklé, ale sestupovalo se po ní na kraj skaliska.

Pohled do údolí byl zase úchvatný.

Další naše cesta probíhala více lesem než po stezce, neboť ta byla hlouběji zaříznutá do terénu a plná bahna. Nicméně jsme zdárně dorazili k další rozhledně, její vzhled také není až tak obvyklý, ale je dostatečně bytelná, takže i ti, co se jinak rozhleden bojí, na ni mohou bez sevřeného žaludku vystoupat.
 
Mlžný opar nás obklopoval více než doposud, ale i tak jsme se pokochali.

Nebývale teplý podzim dovolil znovu rozkvést kytičkám, které bysme už v tuto dobu nečekali.

Pozdní obědem jsme zakončili dnešní výlet v Moravské Třebové. Prohlédli jsme si náměstí se zajímavě řešeným stromořadím,

 zvenku jsme obhlédli i zámek

Večer jsme se umořili promítáním fotek z různých výletů, dovolených a akcí, které jsme nasbírali během roku. Zavítali jsme tak do Austrálie i do Kambodže a opět se utvrdili v tom, že země je krásné místo k životu.


29. 10. 2011
Arboretum Šmelcovna nás okouzlilo. Na nevelkém kousku svažnatého terénu zde majitelé vytvořili skvost.

V tomto ročním období, kdy už by se příroda měla ukládat k spánku, tu bylo tolik krásného k zhlédnutí, až oči přecházely.
 
Barvy podzimu opravdu patří k jedněm z nejkrásnějších, co příroda dokáže vytvořit.

Jaro je příslib života a nového roku, ale ten podzim se svou škálou barev  mu směle konkuruje.
 
Bloumali jsme se zde docela dlouhou dobu, prošmejdili každou cestičku, shlédli každou rostlinu, inspirovali se do svých zahrádek, v hlavě spřádali osevní plán na příští rok...

 
 
Na závěr jsme se stejně jako děti pomazlili s místními kozenkami.

 
Následoval výlet do Boskovic a na hrad. Kdysi dávno v dětství jsme zde byli s rodiči, ale v paměti toho moc nezůstalo.
Prošli jsme se židovským městem a po vydatném obědě v židovské restauraci jsme vystoupali tedy až k hradu. Takhle vypadal v době své největší slávy:

Šli jsme i dovnitř - a úpravná zřícenina jistě stojí za shlédnutí.

Den se pomalu nachýlil a večer jsme povětšinou strávili zase promítáním. Ráno jsme se rozjeli na všechny strany... Víkend byl jako vždy zde pohlazením na duši. Načerpali jsme trochu sil do těch následujících všednějších dnů, kdy se budeme setkávat s lidmi už ne tak naladěnými na stejnou notu jako zde.

Kráska a zvíře

27. 9. 2011

Naše první letošní představení bylo na hudební scéně. Brno je plné reklamy na tento muzikál, měli jsme se na něj těšit nebo se obávat? Samozřejmě jsme se těšili, ale také trochu obávali, že to bude jen pro malé děti. Omyl, právě naopak! Kdybych byla 8mi letá holčička, asi bych několik nocí pak hrůzou nespávala. Tak sugestivní a úžasné bylo Zvíře. Těšili jsme se na Vitáska, ale hrál ho Lukáš Janota. Nelitovali jsme dlouho.  Z jeho hereckého výkonu běhal mráz po těle a při scénách s Kráskou, Kateřinou Krejčovou, milou plavovlasou herečkou, kterou zatím moc neznáme mi zase tekly slzy po tváři. Vřele doporučuji tento kousek! Muzikálová scéna opětovně nezklamala a byl to super start do nové divadelní sezóny.

Dále tam hrála např. Holišová, Jiří Horký (otec), Radka Coufalová (víla).

Čokošvestky, aneb švestková nutela

Tentokrát se nejedná o výlet za hranice všedních dnů, ale o cestu za neskonalým blahem těla.

Slibovaný recept na neskonale lahodnou čokoládovošvestkovou marmeládku:

1,5 kg hodně zralých švestek 

250 g krupicového cukru

250 g třtinového cukru

1 vanilkový cukr

100 g (až 150g) 60% (případně více%) čokolády

rum podle chuti (zatím jsem nedávala, i bez něj je to lahoda)

Vypeckované švestky rychle přivést k varu, vařit zhruba 15 min doměkka.Po vychladnutí rozmixovat tyčovým mixérem, vmíchat všechen cukr, nalámanou čokoládu i rum a rozvařit. Dát do skleniček a sterilovat 20 min při 80°C.

Burčákotour

11. 9. 2011 - neděle
V tomto týdnu je mamka líná a tak uvrtala do psaní mě. Měli jsem víkendový program obdobný jako před týdnem. V sobotu jsme byli na zahradě a v neděli jsme vyrazili na kole. Vzhledem k trase a moku jsem ji nazval Burčáktour. Vyrazili jsme v 9:30 hod a jeli přes Ledce, Medlov a asfaltovou polňačkou nivou řeky Jihlavy do Malešovic. Zde si mamka ( ta má na tyto věci vytříbený čuch ) všimla nápisu na barelu a tak jsme ve vinárně u Bechů prolili hrdlem první lahodný mok. Pak jsme přes Odrovice, Pohořelice dojeli do Přibic a odtud kolem fotbalového hřiště úžasnou vyasfaltovanou cestou lužním lesem do Iváně. Zde opakovaně vinařský dvůr nezklamal. Na dvorku bylo cca 20 kol, majitelé čepovali burčáky  na dvou místech a u obou byla neustále fronta 3-4 lidí. Zde jsme okoštovali napřed 2 dl bílého, pak  červeného, což nedostačovalo a tak jsme to ještě otočili. Vydrželi bychom zde i déle, ale chtěli jsme okoštovat ještě další.  Kolem  Jihlavy jsme jeli na jih a pak přes řeky Jihlavu, Svratku a kolem prostředního Mušovského jezera do Strachotína. Na počátku vesnice se projíždí kolem sklípků a tak jsme zjistili, že jsme dehydratováni a doplnili jsme tekutiny. Z místních třech hospod, kde se vaří, jsme si nemohli vybrat, ale nakonec jsme se najedli a dali jsme krom jiného půlčák burčáku. Po obědě jsme jeli na Popice, zde jsme odbočili k novému vinařství Sonberg, které však v neděli, jediný den v týdnu, je zavřeno. Odtud jsme jeli po místních cyklistických stezkách přes vinice k vinařství Gotberg. Zde ve stoupání je mi dostala přehazovačka do špic, značně se zprohýbala, na kole se udělala menší osmice, ale žádná špice nepraskla. Po menším úsilí jsem (hrubým násilím) dostal přehazovačku ze špic a vypadalo to, že sjedeme do Popic na vlak. Tak jsem začal zprovozňovat kolo ( já technický antitalent ), použil jsem hrubou sílu ( mamka podotkla, že mi chybí jen kladivo a buchar a donesla mi šutr, abych zvýšil svoji mužnou sílu ) , ale kolo se točilo a na těžší převody se dalo jet. Když jsme sjeli do Popic, tak jsem naznal, že můžeme dojet doVranovic, odkud jede do Brna přece více vlaků. Cesta kupodivu šla, naučil jsem se řadit a tak jsme dojeli do Vranovic na nádraží, kde nám bylo výpravčím, který se vracel z perónu, řečeno, že vlak do Brna právě odjel a další jede za hodinu. Tak jsme se rozhodli, že dojedeme znovu do Brna. V Žabčicích jsme se stavili v cukrárně, v Židlochovicích na hodech jsme provedli poslední dopink burčákem a pak tradiční cestou jsme dorazili domů. Ujeli jsme 83 km.

Letošní a zřejmě životní rekord

Neděle, 4. 9. 2011
Meteorologové slibují poslední letošní letní  pořádný přísun teplého  vzduchu od jihu, tak jsme se rozhodli to nepromeškat "lenošením" na zahradě. V sobotu jsme udělali ty nejnutnější práce a tudíž neděle může být zasvěcena kolovému putování. Kam jet, abychom neopakovali staré chronicky známé trasy v okruhu kolem zahrady? Prostě třeba na jih a pak se vrátit vlakem...
Zahradu opouštíme v 8.45hod, snídani jsme si užili na balkoně, jedeme přes Hrušovany u Brna, Unkovice, Žabčice, prohlížíme úhledné předzahrádky a trochu nás dostává, že nedávno jsme zde obdivovali jarní květenu a už si tu vesele odkvétají jiřiny, rakytníky mají spoustu oranžových plodů a z listnatých ozdobných stromků spadává již semtam prožloutlé listí... Někteří dokonce mají již ryze podzimní výzdobu.

Náš jižní směr má dost podstatnou nevýhodu - fučí přímo proti nám. Ale plány už neměníme, o to víc bude jistě svištět o závod při zpáteční cestě - pokud se ovšem vítr nestočí na západní, což je více než obvyklé... Projíždíme Vranovicemi, kde nás mile překvapí otevřená pekárna - kupujeme čerstvé rohlíčky - a v Iváni nás  vítá již docela vyžízněné  ještě lepší směrovka - "burčák". Otevřeno v 10,00 hod. Je za 5 minut deset! No super! Přijíždíme blíže a již je otevřeno, dokonce se kupí menší frontička burčáku chtivých návštěvníků. Dávky, které zde nakupují, nejsou nikterak skromné: 6 litrů, 8 litrů, 4 litry...

Dušánek chce kupovat litr, brzdím ho, jsme přece účastníci provozu, nemůžeme požívat alkohol. Tak si kupujeme každý jen 2 deci - ty vyhltneme téměř na ex, tak další dvě deci už popíjíme a vychutnáváme. Pokračovalo by se hezky, ale to bysme pak mohli kola otočit směrem k zahradě a svoji dnešní trasu ukončit s dvoulitříkem burčáku na každém řídítku. Nu což, zase tak špatná představa to není. Ale naše lepší já vítězí, třetí dvojku si již nedáváme a pokračujeme do Pasohlávek. Jako zahájení letošní transfůze krve to bylo skvělé, lepší burčák už bysme nenašli.
Z Pasohlávek jedem po hrázi s nemožně drsným asfaltem, rybáři již jsou zasedlí na svých pozicích a sluní se.

Odbočujeme na Novosedly a Nový Přerov, kde ve stínu ořechu na dvoře zrekonstruovaného bývalého statku obědváme.
Ceny jsou už skoro Rakouské, ale holčiny, co nás obsluhují milé, jídlo domácké. Zjevně se zde i ubytovává, je možné přespat za statkem ve stanech.














Dostáváme se za železnou oponu a pokračujeme po rakouské cyklostezce č. 912. Vede nás do mírného kopečka ke sklípkům, jsou teď za poledne docela opuštěné, vinohrady nás lákají zrajícími hrozny.

Dušánek čile doplňuje přírodní hroznový cukr ve svém těle. Je hezký rozhled do krajiny, cyklostezka je většinou asfaltová, naprosto bez aut. Vidíme daleko na Moravu i do Rakouska.

Naším cílem je město Staatz s homolovitým kopcem, na němž trůní docela rozhlehlý hrad.



Projíždíme Neuruppersdorfem, vesničkou, která je nazvána bylinkovou. A opravdu, když se zahledíme na předzahrádky, tak mnohé mají u rostlin cedulky s popisky - člověk si zde zjevně může udělat obchůzkovou naučnou trasu a vzdělat se v oblasti bylinek. 
Vítr, zdá se zesiluje, sil nějak ubývá, obzvláště těm členům výpravy, kteří protivítr silně nesnáší, tj. mně.
Ale ještě stačím obdivovat množství polí s bezslupkatými dyněmi, úhledně vyskládanými do řad.

Svačinu si dáváme ve stínu na návsi v obci Zlabern, ale chtělo by to doplnit energii i schrupnutím, což vůdce výpravy rázně zamítá. Žádné Luboroviny se trpět nebudou. Protivítr je vysilující čím dál víc, nakonec tak hrozně, že Dušánek s pohledem na mne konstatuje: žádný hrad nebude, je to zbytečná zajížďka a když se na tebe dívám, bude lepší, když to otočíme na nejbližší vlak. Tak pouhé 3 km před cílem se otáčíme a necháváme si vítr foukat do boku. Protestuji jen krátce, vlastně mi to ani tak moc nevadí, na hrad bych asi stejně nevylezla... Z 912 se napojujeme na 915 a pak již na naši starou známou milou trasu č. 5 směrem k Laa an der Thaya. Konečně ten správný směr i vítr!
Průjezd Laa nás zklamal, město se nám zdá odrbané, téměř neupravené. Kdepak je ten krásný šok z před 20ti lety! Jediné osvěžení dojmu je z právě zde projíždějící kolony traktorů.

Frčíme k Hevlínu napojujeme se na signálku a zavzpomínáme na tu západní, kterou jsme projížděli před 3mi týdny. Bylo tam krásně, ale tato rovinka je přímo skvělá! Míříme do Hrušovan, kde máme nasednout na vlak. Jenže jsme tam o 1,5 hod dříve, než má vlak jet... a cesta tak krásně ubíhá, podvečer je ještě daleko, sluníčko praží do zad. Svištíme si to dál na Drnholec - ráno mi bylo líto, že přes něj nejedeme a ejhle, najednou jsme v něm. Zdaleka nás vítá majestátním kostelem.
 
Zblízka zjišťujeme, že je to dost nesourodá, spíše neupravená vesnice, která se jen pomalu zpamatovává z nálepky dosídlenecká obec. Ještě jí to bude docela dlouho trvat, než se zkrášlí ještě více. Z Drnholce jedeme mezi vinohradama na Novou Ves, Dušánek mi dává zasvěcený výklad, kde hrozny vždycky vymrznou a věděli to již Němci... V Pohořelicích navštěvujeme vykradenou cukrárnu s prodavačkou tak naštvanou, že nás vidí, že jsme měli chuť se otočit a nekoupit si nic. Ale hlad zvítězil. Po krátkém odpočinku ujíždíme dál směrem k Žabčicím, kde jezdí vlak tak často, jako šalina, tak není problém na něj kdykoli nasednout. Jenže když už jsme dojeli do Žabčic, není to hloupost odbočovat k nádraží, smýkat se s kolem do vlaku - vždyť bychom ty kola už ani neunesli! Tak pokračujeme dále, napojujeme se na cyklostezku k Židlochovicím a ujíždíme po Blučinské cyklostezce vstříc Ostopovicím, Rajhradicím, Rebešovicím a brněnské cyklostezce vstříc Brnu. Rebešovický kopec nás dostal a způsobil, že naše pohyby se staly opravdu už jen stereotypním kmitem. Ovšem, Dušánek tvrdil, že je naprosto v pohodě, jak jinak. Ale Rebešovický kopec jsem vyjela dříve já! ... Ale pak už jsem mne definitivně předjel a já se za ním vláčela jako takový poničený stroječek na setrvačník který ještě funguje, ještě funguje, ještě funguje... Přijeli jsme 19,30 hod a najeli 134km.