12. 10. 2013 - sobota - Cu Chi

Skoro celou noc prší, ale ráno už chodí lidé bez deštníků. V osm hodin nás má autobus odvézt do Cu Chi, oblasti, kde jsou vietkongské tunely. Čekáme - naštěstí ne zase tak dlouho, v 8.30 už sedíme v autobuse a máme ukecaného průvodce Jackieho. Je mu 62 let, má dlouhé černé vlasy. Trochu vypadá jako indián. Dušánkovi leze na nervy, ale postupně zjišťujeme, že má opravdu velké znalosti jak o Vietnamu, tak o vietnamské válce. Jeho povídání je zajímavé a poučné, je zjevné, že si to i on velice užívá. A to dělá průvodce od r. 1990! Cestou k cíli naší dnešní trasy zastavujeme v chráněné dílně, kde pracují lidé tělesně postižení  - dělají různé dekorativní předměty ryze s přírodních materiálů zdobené např. perletí, skořápek vajec...



Předměty obří i titěrné...
 Nelze odolat, kupujeme si obrázky na zeď, snad se nám je podaří zdárně převézt.

Po cca 2 hodinách cesty konečně přijíždíme k Cu Chi. V době války zde byla příroda i vesnice srovnány se zemí, obyvatelé se nastěhovali pod zem. Nyní je zde stinný listnatý lesík, v němž je skryto několik stanovišť, které postupně procházíme. Jedno z prvních je vstup do opravdu autentického tunelu, do něhož vede otvor o průměru cca 30*40 cm, krytý dřevěným poklopem, pokrytý listím - tak, jak to bývalo...

Vlézt do něj se dá jen když člověk vzpaží, jinak to nejde. Dušánek mne přesvědčuje, že mám jít s Jirkou, který se tam hrne mezi prvními.

Po docela dlouhém přemlouvání a téměř násilí tam nakonec lezu. Dušánek už mne má opravdu asi plné zuby, že mne tam posílá. Hned na začátku musíme jít na kolena a tunelem cca o průměru cca 60*70 cm se suneme dopředu.

Jirka vzal čelovku, bez ní by to bylo úplně hrůzostrašné - tma bez záblesku světla, v tak úzkém prostoru, nedalo se zjistit, kam se člověk sune... A oni zde žili celé rodiny, rodili zde děti. 15 let žili pod zemí! S ulehčením vylézáme nad zem, špinaví, zpocení, s bušícím srdcem...

Pak postupně prohlížíme různé pasti na americké vojáky...

 ...hoši by si mohli zastřílet na střelnici, ale ani Jirka o to nejeví zájem. Na závěr si prolézáme poněkud delší tunel a již upravený pro turisty.

Takže je tlumeně osvětlený, vyšší.. Přesto se tam musí jít v podřepu či předklonu.

Liduška to vzdává u prvního východu, Jirka také vychází, protože ho z nezvyklé pozice bolí záda, musel jít po kolenou - a bolí ho i kolena, protože si je o hlínu odírá.

 Jen já to procházím - vlastně prolézám - všechno a na povrch se vynořuji o kus dál, zplavená, docela unavená, s křečí ve stehnech díky chůzi v polodřepu...

Po příjezdu do Saigonu navštěvujeme místní tržiště, prodejkyně jsou zde opravdu vlezlé a neodbytné. Ale nakonec kupujeme to, co jsme chtěli.
Vracíme se do hotelu a po krátkém odpočinku a zkulturnění některých jedinců, zejména mne, vyrážíme do podvečerních uliček.
Procházíme opravdu úzkými uličkami mezi domy.

Nahlížíme do otevřených pokojů, kde lidé na 2*3 metrech maximálně na 3*3, večeří,

odpočívají,

 dívají se na jen tak na ulici,

na televizi,  případně si čtou či hrají hry na tabletu... Přítomnost čumilů je nijak nerozhází,  vždyť žijí takto z poloviny na ulici vlastně pořád.

V obývácích mají taky hodně často zaparkovanou motorku, je jí tam určitě bezpečněji než před domem - a před domem na ni nakonec není místo, zavazela by...
Závěrečnou večeři ve Vietnamu si dáváme v Pákistánsko indické restauraci, kde nám včera večer tak chutnalo. Mangové lassi a pak k jídlu slané lassi jsou úžasně lahodné, tento nápoj se stává naším oblíbeným.

 Jídla si také pochvalujeme a nany k tomu o nic méně... Kdy je zase budeme v Asii jíst?...