12. 10. 2013 - sobota - Cu Chi

Skoro celou noc prší, ale ráno už chodí lidé bez deštníků. V osm hodin nás má autobus odvézt do Cu Chi, oblasti, kde jsou vietkongské tunely. Čekáme - naštěstí ne zase tak dlouho, v 8.30 už sedíme v autobuse a máme ukecaného průvodce Jackieho. Je mu 62 let, má dlouhé černé vlasy. Trochu vypadá jako indián. Dušánkovi leze na nervy, ale postupně zjišťujeme, že má opravdu velké znalosti jak o Vietnamu, tak o vietnamské válce. Jeho povídání je zajímavé a poučné, je zjevné, že si to i on velice užívá. A to dělá průvodce od r. 1990! Cestou k cíli naší dnešní trasy zastavujeme v chráněné dílně, kde pracují lidé tělesně postižení  - dělají různé dekorativní předměty ryze s přírodních materiálů zdobené např. perletí, skořápek vajec...



Předměty obří i titěrné...
 Nelze odolat, kupujeme si obrázky na zeď, snad se nám je podaří zdárně převézt.

Po cca 2 hodinách cesty konečně přijíždíme k Cu Chi. V době války zde byla příroda i vesnice srovnány se zemí, obyvatelé se nastěhovali pod zem. Nyní je zde stinný listnatý lesík, v němž je skryto několik stanovišť, které postupně procházíme. Jedno z prvních je vstup do opravdu autentického tunelu, do něhož vede otvor o průměru cca 30*40 cm, krytý dřevěným poklopem, pokrytý listím - tak, jak to bývalo...

Vlézt do něj se dá jen když člověk vzpaží, jinak to nejde. Dušánek mne přesvědčuje, že mám jít s Jirkou, který se tam hrne mezi prvními.

Po docela dlouhém přemlouvání a téměř násilí tam nakonec lezu. Dušánek už mne má opravdu asi plné zuby, že mne tam posílá. Hned na začátku musíme jít na kolena a tunelem cca o průměru cca 60*70 cm se suneme dopředu.

Jirka vzal čelovku, bez ní by to bylo úplně hrůzostrašné - tma bez záblesku světla, v tak úzkém prostoru, nedalo se zjistit, kam se člověk sune... A oni zde žili celé rodiny, rodili zde děti. 15 let žili pod zemí! S ulehčením vylézáme nad zem, špinaví, zpocení, s bušícím srdcem...

Pak postupně prohlížíme různé pasti na americké vojáky...

 ...hoši by si mohli zastřílet na střelnici, ale ani Jirka o to nejeví zájem. Na závěr si prolézáme poněkud delší tunel a již upravený pro turisty.

Takže je tlumeně osvětlený, vyšší.. Přesto se tam musí jít v podřepu či předklonu.

Liduška to vzdává u prvního východu, Jirka také vychází, protože ho z nezvyklé pozice bolí záda, musel jít po kolenou - a bolí ho i kolena, protože si je o hlínu odírá.

 Jen já to procházím - vlastně prolézám - všechno a na povrch se vynořuji o kus dál, zplavená, docela unavená, s křečí ve stehnech díky chůzi v polodřepu...

Po příjezdu do Saigonu navštěvujeme místní tržiště, prodejkyně jsou zde opravdu vlezlé a neodbytné. Ale nakonec kupujeme to, co jsme chtěli.
Vracíme se do hotelu a po krátkém odpočinku a zkulturnění některých jedinců, zejména mne, vyrážíme do podvečerních uliček.
Procházíme opravdu úzkými uličkami mezi domy.

Nahlížíme do otevřených pokojů, kde lidé na 2*3 metrech maximálně na 3*3, večeří,

odpočívají,

 dívají se na jen tak na ulici,

na televizi,  případně si čtou či hrají hry na tabletu... Přítomnost čumilů je nijak nerozhází,  vždyť žijí takto z poloviny na ulici vlastně pořád.

V obývácích mají taky hodně často zaparkovanou motorku, je jí tam určitě bezpečněji než před domem - a před domem na ni nakonec není místo, zavazela by...
Závěrečnou večeři ve Vietnamu si dáváme v Pákistánsko indické restauraci, kde nám včera večer tak chutnalo. Mangové lassi a pak k jídlu slané lassi jsou úžasně lahodné, tento nápoj se stává naším oblíbeným.

 Jídla si také pochvalujeme a nany k tomu o nic méně... Kdy je zase budeme v Asii jíst?...

11. 10. 2013 - pátek - Saigon

Když to až zase tak nepotřebujeme, tak autobus přijíždí dříve než podle jízdního řádu. V Saigonu jsme již v 4.30 hod. Ještě tě je úplná tma, ale život ve městě se již probouzí. Zůstáváme s batohy na schodech hotelu, u kterého jsme vystoupili. My tři s Liduškou se vydáváme do okolí hledat hotel. Třeba budeme mít štěstí a bude některý již otevřený a mít volný pokoj... Ne, je opravdu ještě moc brzy. Vracíme se na schody a čekáme do 6ti hodin. To již se téměř rozednilo, pouliční prodavači s jídlem již nabízí své produkty a obloha je krásně promodralá. Prohlížíme tedy několik hotelů, nyní už nějaké přístupné jsou.

Nakonec si vybíráme Mai Phai, jsme na společném pokoji, Jiřík fasuje přistýlku na matraci. Po snídani, která je v ceně - nedá se sice srovnávat s prostřenou tabulí, jakou jsme měli v Dalatu - ale i tak přijde vhod. Bageta, vajíčka, ovoce nás posilní a vyrážíme do ulic.
Je teplo, dusno. Bereme si k srdci varování Lonely planet ale i jednou hoteliérkou a dáváme si pozor na projíždějící motorkáře - řádí zde gangy zlodějů na motorkách...

Procházíme marketem, kde je prodavačka tak protivná, ječí na Jirku jako siréna, když se zeptal na cenu a dovolil si tričko nekoupit. To jsme tedy v Asii ještě nezažili.
Pak přes kruháč, kde je socha bojovníka, který vyhrál nad mongolci někdy ve 12. století, jdeme uličkou starožitností, z nichž některé vypadají jak vylovené z moře, k řece, procházíme podél ní - a vzpomínáme na naše poslední setkání s Mekongem v Kambodži. Stáčíme se na ulici Pařížskou, dáváme si na osvěžení kávičku, která nás opravdu staví na nohy.

Zajímavá je návštěva pošty, kterou postavil Eiffel, zde konečně posíláme pohledy domů - ale alespoň je to ze stylové pošty!

 A tak to vypadá vevnitř:

Jak ve staré dobré Anglii...

A když se na něco čeká, tak jen elegantně:

Pak pokračujeme ke katedrále Notredame, před níž panenka Marie drží bowlingovou kouli. Katedrála je zavřená, dle Lonely planet zjišťujeme, že právě nyní začíná v muzeích polední pauza. Takže katedrála je odpískána ve prospěch předchozí kávičky... Jdeme tedy na oběd, abychom využili čas. Dáváme si výborné polévky.
V uličkách mají na mnoha místech zajímavé papírové skládačky, je neuvěřitelné, co všechno se dá z kousku papíru vytvořit...

Po obědě zjišťujeme, že palác Nezávislosti je 3 dny zavřený pro jiné účely. Je to bývalý prezidentský palác. No mají smůlu, tak ho tedy ve svém životě již návštěvou nepoctíme...
... ale v parcích se intenzivně pracuje, zeleň je třeba udržovat:




Míříme do muzea Vietnamské války. Na nádvoří jsou zbraně, vrtulník, tanky, děla...

A uvnitř výstava fotografií, dokumentů z Vietnamské války, jejích následků... Nic děsivějšího jsme snad nikdy v životě neviděli. Člověku jde mráz po těle a slzy hrknou do očí. Neuvěřitelné, čeho byl vyspělý stát schopen na bližním svém se dopustit... Každý člověk by měl toto shlédnout, každý politik, státník, každý voják... Rádi odsud odcházíme pryč do svého obyčejného života...
Dopřáváme si pro povzbuzení zákusky a jdeme k Pagodě Nefritového prince. Má to být 2,5 km odsud, provoz motorkářů se zvyšuje, je dusno, obloha temní. Uvedená vzdálenost se zdá nekonečná, ale statečně ji zdoláváme.
Pagoda je ze začátku minulého století, má dřevěnou vyřezávanou výzdobu, sochy strašidelných postav. Hledáme sochu koně, nakonec nacházíme sochy dvě - tak jeden z nich bude ten posvátných, jehož sochy jsou v chrámech po celém Vietnamu...
Pak se přesunujeme ještě k jedné blízké pagodě, ale ta už je zavřená. Obloha opravdu hrozivě temní, nasedáme do taxíku a za prvních kapek deště přijíždíme k hotelu.
Večeři si dáváme v indické restauraci. Nezklamala nás, indická kuchyně je sázka na jistotu. Poprvé zkoušíme lassi, kysaný nápoj. Tento byl ze sušeného mléka dovezeného z Nového Zélandu, zjišťujeme posléze. Hm, očekávali jsme spíše čerstvý nápoj z mléka místních koz... Uvidíme, jestli s námi zamává. Aby byl žaludek úplně zblbnutý, dáváme si na pokoji ještě Dalatské bílé víno. Tam jsme to nestihly, tak teď je ta pravá chvíle!

10. 10. 2013 - čtvrtek - Sloní vodopád

Budíme se do dne s modrou oblohou. Ani se tomu nechce věřit! Scházíme k bohaté snídaňové tabuli a jíme co hrdlo ráčí. Úžasné je čerstvé ovoce - mango, papája, ananas.
Půjčujeme motorky a Jirka vybírá trasu směr Hedvábné městečko Nam Ban. je to asi 30 kmod Dalatu, výrazně se klesá a projíždíme plantážemi kávovníků.  Po cestě máme shlédnout ještě pagodu a vodopád. Pagoda Linh An má kolem sebe pěknou zeleň v sobě mohutný prostor. Po stranách jsou mnohoruké a mnohohlavé bohyně. Je to nová pagoda, postavená v roce 2004, z darů korejských budhistů.
Kousek odsud je Sloní vodopád. Těšili jsme se podle průvodce na živé slony, ale místo nám naservírovalo jen nějaké sádroše. Cestou k výhledu na vodopád opatrně našlapujeme, abychom si na travičce neušpinili a nezmáčeli sandály, nedejbože nohy. Okolí je nasáklé vodou...

 Jak naivní! Vodopád při pohledu shora je majestátní, mohutný, široký, plný hnědé vody.
Jakýsi průvodce s víceletým pánem zamířili stezkou blíže k vodopádu. Neleníme a jdeme v jejich stopách, alespoň je nám ukázáno, kudy bezpečně jít. Hm, bezpečně. Prvních 10 metrů snad ano, ale potom již jsou skály i dřeva mokré, klouzající.

Ze začátku se jde po kamenných stupech, pak už všelijak, poraď si jak můžeš.

 Prvně máme od bláta ruce, jak se přidržujeme mokrých skal plných rostlinstva, tlejících dřev, potom to odnášejí i další části těla. Všude kolem nás lehounce mží žlutý déšť, místy dostáváme i silnější hnědou spršku.

Blížíme se k úpatí vodopádu, pak jsme pod ním! Bleskově fotíme Jirku a už odsud spěcháme, protože je to tak na plavky nebo pláštěnku...

Poslední nejnebezpečnější pohled na vodopád je zespodu a zepředu. Stát mu čelem, hledět na jeho drtící sílu a doufat, že neuklouzneš s mokrého kamene.

Stačí jeden chybný krůček a náš osud je zpečetěn. Voda se kolem kamenů valí drtivou silou, vře, řve a duní.


Na to nejnebezpečnější místo jde Jirka sám a ve mně je malá dušička, dělá se mi špatně...
Cesta vzhůru je snažší, úlevná, docela s ulehčením stoupáme vstříc slunečním paprskům... Táta nás čeká nahoře a na otázku, zda o nás měl strach, odpovídá - vůbec ne. Tak nevím, kdy jindy, než právě dnes by se měl o nás bát!
Posilňujeme se kolou a pak se raději přesouváme do blízké vietnamské restaurace na oběd. Je to hodně domorodé, ale statečně jíme...
Na závěr dostáváme každý banán, jsou to takové ty malé, boubelaté, velmi zralé. Každý jsme v něm do něčeho kousli. Je to cizopasník nebo vlastní semínko? Opravdu nevíme, "naše" banány to nemívají. Rozhodujeme se, že jsou tak zralé, že jsou v nich opravdu velká semínka.
Následuje prohlídka továrny na výrobu hedvábí. Prohlížíme 2-3 cm dlouhé zámotky, jsou na pohled i na omak měkkoučké.

Ty se v této továrně máčí, vaří, pak se z mokrých odvíjí vlákno, které se namotává na cívky, ty jdou rovnou ke tkalcovskému stavu.

Nedalo se odsud odejít bez koupě hedvábného šálu...
Opouštíme Nam Ban, mraky docela tmavnou, doufáme, že úsek silnice, který se nyní opravuje a je zanesen hlínou, projedeme ještě bez deště. V jednu chvíli už navlékáme pláštěnky, ale naštěstí je to jen planý poplach. Místy pršelo již před námi vjíždíme do mokra, ale naštěstí jen krátkého.
Sledujeme při jízdě, jak dělníci pracují na skále poblíž silnice, navrtávají skálu a přímo zde odtěženou žulu používají na opravu silnice. Tak se minimalizují náklady!
Jiřík byl opět skvělý , zajistil, že nás znovu pustili do vířivky, i když jsme již odhlášeni. Nevidí v tom žádný problém, dokonce ani nic nemusíme platit. Neuvěřitelné! Takže stejně jako včera večer jdeme nejprve do vířivky, pak do páry a nakonec do sauny. Na rozdíl od včerejška se jen pomalu rozehříváme. Ale to blaho! Úžasný závěr dne!
Pak ještě večeře a čekání na autobus, který nás má odvézt na nádraží na noční bus do Saigonu.
Přijel přesně v 21.15, jak bylo domluveno, malý busík a už nás odváží z hotelu Dreams, jednoho z nejhezčích a nejpohostinnějších, co jsme kdy bydleli.
Ve 22 hodin jsme již naloděni na palubu nočního busu. Jsou zde tři řady lůžek s mezerami, což pro většinu je fajn, pro Dušánka je to vražedné, protože uličkou neprojde (tedy musí se jako měňavka přelívat vždy o kus dál) a do lůžka nevleze na šířku ani na délku. Lůžka jsou dimenzované na asijské těla. Liduška je na tom nejlépe, já si taky nestěžuji.. Lůžko je pohodlnější než v předchozím lůžkovém autobuse...

9. 10. 2013 - středa - Dalat

Vstáváme v 3.35 hodin, protože ve 4.00 hod máme u hotelu přestavené taxi, která nás veze na letiště. Ano, volíme leteckou přepravu, protože jsme docela utmácení  a Liduška nemocná. Cesta autobusem do Dalatu má trvat 16 hodin + další tři hodiny na náhorní rovinu. Volba je to dobrá, je to velice příjemné nechat se přenést tímto rychlým a pohodlným způsobem zase o kus dál na naší cestě. V 6.10 hod vzlétáme a v 8 hod přistáváme a je to ještě o půl hodinu později díky špatnému počasí. Při přistávání vytrvale leje. Pilot oznamuje, že je 19°C. Takže jsme se přesunuli nejen do jiné nadmořské výšky, ale také do diametrálně jiného počasí. Jsme 1400m.n.m. Autobusem přejíždíme z letiště do Dalatu. Jirka hned vybírá hotel podle Lonely planet - díky počasí se nám nechce tradičně procházet více hotelů, jdeme do přímo do jednoho vybraného. I když je dražší, zdá se to dobrá volba. Jsme ve čtvrtém patře, všichni společně. Zabydlujeme se a jdeme na pozdní snídani, kterou nám dělá paní domu a majitelka hotelového řetězce Dreams.
Pak jsme vyrazili podél jezera ve tvaru banánu do botanické zahrady. Liduška jde s námi, je dost jetá, ale jde. Před zahradou jsou dva draci z křovin a hned po zaplacení vstupného zjistíme, že to tu bude fajn. Obdivujeme spoustu kvetoucích keřů, kytek, hodně keřů je tvarovaných - draci byly jen úvod do zvířecí říše.
Taxíkem se necháme převézt na druhý konec města do crazy domu paní architektky, která studovala v Moskvě. Postupně zde staví hotelový dům Hang Nga, podobající se Vídeňskému Hudertwaserhausu či Gaudího stavbám v Barceloně. Vypadá to tu trochu jako Excalibour na rakouské dálnici, ale docela si to užíváme. Prolézáme všechny zákoutí, častokrát je to pouze pro asijské postavy, přechody jsou také odvážné. Pokojíčky jsou útulné, ale nevím, kdo se v nich může ubytovat, když tam pořád někdo čučí.
Posilnit se jdeme do blízké kavárničky, pochutnáváme si na kávě s bailyes, crosanu, buchétce i bagetě s plátkem sýra. Jaké lahůdky!
Poslední dnešní atrakcí je letní palác Bao Daie, vila á la Tugenhart, sídlo krále. Žil zde se svojí manželkou a dětmi, procházíme jejich pokoje, k ložnicím vždy náleží na 30.cátá léta minulého století a tuto část světa úžasně zařízená koupelna - s vanou, umývadlem, solariem a splachovacím záchodem...
Při návratu ještě navštěvujeme křesťanský kostel... Začíná pršet, poprvé za celý den používáme zapůjčené deštníky. Před večeří si užíváme vířivky v nejvyšším patře hotelu s výhledem na centrum Dalatu a ve vířivce cvičíme anglickou konverzaci s Australany.

8. 10. 2013 - úterý - Mramorové hory

Liduščin stav se moc nelepší, možná spíš naopak, i když si nasadila antibiotika. Takže její dnešní program je jasný. Ještě, že jsme na tomto pěkném, prostorném ubytování.
My si zase půjčujeme motorky a jedeme na opačnou stranu než včera směrem k Mramorovým horám. Je to šest hor u moře nad městem. A už projíždíme mramorovým městečkem, kde se pracuje ve velkém na opracovávání soch, řežou zde velké kamenné bloky, ořezávají je a obrušují až do podoby krásných obřích i menší soch. Všude kolem se válí mramorové kusy a kousky, těžko říct, co je ještě na opracování a co je již odpad.
A už jsme u nejvyšší hory, vedle pagody se tyčí věž výtahu, která působí nepatřičně a odpudivě, ale nakonec jsme rádi, že se výtahem svezeme. Bylo to veskrze pohodlné odpustit si pár desítek schodů, stejně nás jich čeká ještě hodně. Je to tu překvapivě pěkné, slibované jeskyně jsou skutečné, žádně uměle vybudované díry. Některé jsou úplné dómy, osvětleny denním světlem - rozestupem mezi skalami vysoko nad hlavou. Jiné jsou úzké, labyrintové cestičky, ve kterých jsme rádi, že jsme si vzali čelovky. Nebo zase stoupáme po schůdcích na vyhlídku na vrcholu skály, odkud je krásný rozhled na moře i na město. Jakmile zase sestoupíme dolů, já s Jirkou hned jdeme ještě do jedné jeskyně - také se platí, ale nelitujeme, že jsme do ní šli. Největší výhodou je, že jsme v ní skoro sami. Jeskyně je prostorná, úplná svatyně, zase s průhledem na oblohu. Šplháme po schůdcích vzhůru, zase na vyhlídku. Tyto jeskyně nejsou jako u nás - chladivé až studené, naopak, teče z nás pot hrozným stylem, v určitých zákoutích jeskyně bylo téměř nedýchatelno.
Po návratu k tátovi vypijeme každý naráz  3/4 litru vody...
Podél moře odjíždíme pryč od mramorových hor, abychom se u jedné z restaurací najedli a kousek od ní u moře i vykoupali. Pláž je pustá, visí zde červená cedule zákaz plavání. Ale my neplaveme, to se ani nedá, jen se namáčíme a chvíli skáčeme ve vlnách...
Na oběd si dáváme každý jednu obří polévku. Vybíráme si různé, každá je se spoustou nějakých zelených rostlin, táta ji má s hořkou střapatou okurkou nakrájenou na půlměsíčky. Je to opravdu neskutečně hořké. Ale táta tvrdí, že si na to během jídla zvykl a pak mu to už ani nevadilo.
Poté vyrážíme směr Opičí hory. Jirka chce zdolat místní nejvyšší vrchol. Na mne padá docela velká únava, po chvilce jízdy jsem i přes snědenou polévku bez energie. Koupě koly to částečně spraví. Na motorce je docela nevhodné usnout za jízdy...
Hledáme odbočku, díky Lonely planet se nám to i brzy daří a vyjíždíme na kopec a spolu s námi to činí také několik dalších motorkářů. Díky značnému oparu však výhled moc valný není, dnes nemáme štěstí, bez výhledu to tady není nic moc.
Pak už ujíždíme dolů a na mé přání ještě pokračujeme podél pobřeží vstříc dominantě, která zatím do průvodce zanesena není - obří mramorová socha Buddhy tyčící se v půli hory a hledící na moře. Její bělost je zářivá, díky blízkosti mramorových dolů nepochybujeme o tom, z jakého je materiálu.
Procházíme se kolem sochy, která na nás hledí z výše, snažíme se odhadnout její výšku, ale nedaří se to. Zdá se nám nejvyšší, jakou jsme zatím viděli.
Pak už scházíme k motorkám a co nejblíž pobřeží se vracíme do Hoj Anu.
Vítr hviždí, moře burácí. Přesto hledáme nějakou odbočku, kde bychom ještě na chvíli zajeli úplně k moři a osvěžili se. Je jasné, že z plavání zase nic nebude, ale smýt ze sebe prach a pot celého dne v moři by bylo báječné. Daří se nám proklouznout mezi pobřežními staveními - úzkou cestou, v závětří zídky u schodů na pláž se pak převlékáme do plavek a po bělostném písku jdeme vstříc vlnám. O plavání vážně nemůže být řeč, vlny jsou úderné, plné písku, těžké, hrozí každým okamžikem,že nás převálcují. I Dušánek má z nich respekt a to je co říct. Jen kůzle Jirka se snaží jimi proskakovat a nechat se jimi vozit. Ale brzy taky pochopil, že jsou víc než napůl smíchané s pískem a že člověka fakt drtí. Navíc proud je zde tak silný, že nás každou chvíli stahuje o metry pryč.
Kocháme se pohledem na obrovskou oranžovou kouli zapadajícího slunce, viditelnou ale jen z moře, tak se ji ani nesnažíme vyfotit... Škoda...
A již se vracíme k Lidušce, jejíž stav se až tak moc nezlepšil. Přesto ji vytahujeme do města, aby se trochu najedla, jdeme k řece, do staré části, nasáváme atmosféru lampiony ověnčených ulic a nábřeží. Místní si v papírových lodičkách pouští po vodě svíčičky...

7. 10. 2013 - pondělí - My son

Liduška nám ochořela. Má teplotu přes 38°C, rozhoduje se proto vynechat dnešní výlet na motorce. Je nám to moc líto, ale asi není jiná možnost. Takže já dnes jedu s Jirkou a Dušánek sólo.
Snídani máme formou bufetu, tak si dáváme bagety, toustový chleba, máslo, jahodový džem, vajíčka - volská oka, vajíčka na tvrdo, šunku, opečenou slaninu. Dále ovoce - papáju, meloun, dračí ovoce, ananas.
Po snídaní se loučíme s Liduškou a odjíždíme směr My Son, místní "Ankorvat". Projíždíme i úzkými místními "cyklostezkami" pro motorkáře, vesničkami kambodžského stylu, míjíme uniformované školáky, snažíme se, abychom se vyhnuli kravám...
K My son dojíždíme cca po dvou hodinách jízdy, beze spěchu, kocháme se jízdou a místní krajinou. Platíme vstupné, ještě kousek pak popojíždíme na motorkách k parkovišti, Autobus je zde zatím jen jeden, takže lidí nebude snad mnoho. Jdeme po kamenné cestě mírně do kopečka a už odbočujeme k první stavbě. Hm, je to v podstatě jen pyramida z cihel bez jakékoli ozdoby...
Pak přicházíme ke skupině více staveb, čteme si podle průvodce, co je co a se snažíme se to identifikovat v terénu. Až tak moc jednoduché to není... Krásné je, že fotky staveb se nám daří většinou pořizovat bez lidí, těch je tu zatím pomálu...A to je nádhera, až na jednu větší skupinu z autobusu je to tu téměř pusté.
V okolí staveb je živoucí, šťavnatá džungle, slyšíme cvrkot množství hmyzu, zpěv různorodých ptáků... Potoky, které zde protékají, jsou svěží a čisté. Nemuselo zde původním obyvatelům My son být vůbec špatně...
Na zpáteční cestě navštěvujeme dva kostely, jeden je z r . 1885, stal se v něm zázrak. Kostel je křesťanský, vstupujeme do něj po točitých schodech, které jsou lemovány draky vykládanými "emailem - mozaikou".
Druhý kostel je nový, ze sedmdesátých let minulého století, vystupuje se k němu po mnoha schodech, je na kopci, vzdušný, v podstatě nemá stěny.
Pak již se vracíme za Liduškou, kterou nalézáme jen trochu lepší - nebo se tak alespoň snaží tvářit. Ale má vysokou horečku a její kašel je hluboký a bolavý.
Po převlečení do plavek ji znovu opouštíme a míříme na nábřeží moře. Koupeme se ve vlnách, pláž je písčitá, fouká silný vítr od moře, vlny jsou silné, mohutné, téměř se nedá plavat. Ale je teploučké, tak chvíli skáčeme ve vlnách.  Pak na motorkách popojíždíme podél pobřeží k pásu restaurací, kde si konečně dáváme opožděný oběd. Volíme seafood, já si dávám krevety, Jirka rybu, táta kraba. Jako předkrm máme mušle - servírované na mušličkách ve tvaru shell... Vše bylo strašně dobré, vychucené. Táta ke krabovi fasuje kleště, Jirka mu předvádí, co s tím má dělat. Masa má toto zvíře velmi sporadicky, Dušánek statečně bojuje o každý kousek, doluje ho ze všech záhybů. My máme téměř snědeno, když táta ochutnává první sousto z klepítka. Tváří se ale sveřepě, snaží se vytěžit z živočicha co nejvíc. Krab je ale fakt malý, nakonec konstatuje, že na něm k jídlu není téměř nic...
Převlékáme se do plavek a zase na motorkách odjíždíme k plážím. Fouká ještě silnější vítr, zohýbá palmy, čím jsme blíže k moři, tím je vítr intenzivnější.
Přečetli jsme si, že koupací sezona zde trvá do září, pak jsou právě větry, vlny a silné proudy znemožňují koupání.
Pláž je ale nádherná, z úžasně jemného bílého písku, moře teplé, teplejší než vzduch. Ale plavat se nedá. Chvíli skáčeme ve vlnách, ale jsou příliš drtivé... O Jirku mám strach, protože ten řádí jak malý... Jinak pláž je cca 30 km dlouhá, my vidíme tak 3 km na jednu a druhou stranu a nevidíme jediného človíčka. Sluníčko zatím zapadá za palmy a protože nechceme jet za tmy, tak urychleně odjíždíme k hotelu.
Na večeři se stavujeme pro Lidušku, jdeme do Indické restaurace. Jídla jsou moc dobrá, indické restaurace zkrátka nezklamou.

6. 10. 2013 - neděle Hoi An

Probouzíme se o půl sedmé, zplavení, jediný Dušánek drkotal zimou, naříkal na průvan a spal ve větrovce. Ale na jeho obhajobu - je nachlazený a na pokraji nemoci.
Scházíme ke snídani, v 7.45  nás má vyzvedávat autobus.
V 8 začíná pršet, vzduch se osvěžuje. Je 8.15 a autobus je v nedohlednu...
Ale v 8.30 už přijíždí a chvilka nejistoty je zapomenuta. U našeho hotelu je autobus jako téměř u prvního - nastupujeme jako jedni z prvních, což má tu výhodu, že pro Dušánka chytnu krásné místo u dveří. Nevýhodou je, že objíždíme ještě celý střed města a nabíráme lidi z různých dalších hotelů.
Máme prťavého, malého, nervního řidiče, který křičí, běhá jak fretka, ale výsledkem stejně není rychlejší provoz.
Město opouštíme cca po hodině nakládání cestujících a přes město uháníme rychlostí cca 40 km/hod, mimo město zvyšujeme na závratnou rychlost 70km/hod a řítíme se k Hoi anu. Slibováno nám bylo, že cesta bude trvat 3 hodiny, tj. příjezd měl být cca v 11 hod, přijíždíme radostně ve 13 hod.
Ulehčeně opouštíme autobus - i když já si nemám vůbec na co stěžovat, celou cestu jsem měla krásně natažené nohy, dokonce položené na vysoké plastové stoličce.
Docela rychle si nacházíme hotel - čínského stylu, ubytováváme se do společného pokoje, krásně prostorného. Vyrážíme na oběd a pak už směrem památka Unesco. Zachovalé město - takové, jak by byly i ostatní města ve Vietnamu, kdy je nezničili různí okupanti. Domečky jsou malé, maximálně jedno patro, část z nich je přístupná veřejnosti. Kupujeme si každý jeden lístek na pět vybraných vstupů. Interiéry budov jsou zdobené dřevem, nábytky jsou vykládané perletí, jinde zase je dominantou nádvoří, se zelení, kašnami, draky. Součástí uliček je neodmyslitelný prodej oblečení, šperků, vyšívaných obrazů, v jedné z dílniček sledujeme, jak dívenky podle předlohy - tj. např. pohledu - vyšívají několikanásobně větší obraz - přesnou kopii. Bylo to neuvěřitelně krásné a vůbec ne kýčovité.
Večer si kupujeme první vietnamské víno, protože má přijatelnou cenu, nestojí již cca 300 Kč jako na severu, ale už jen 80 Kč . Na první ochutnání se zdá řídké, ale shodujeme se na tomu, že je to zatím nejlepší vietnamské víno, co jsme kdy pili... protože je první a jediné.