Celý týden jsme se těšili na letošní první opravdovou vyjížďku na kole. Počasí bylo sice horší než přes týden, kdy teploty dosahovaly letních skoro 28°C, ale stále to bylo na duben úžasné. Dokonce ani slibovaný vítr nefoukal a za celý den nekáplo. Ale to předbíhám.
Podařilo se nám dodržet naplánovanou dobu odjezdu - 9.00 hod. Z našeho současného bydliště jsme se docela rychle dostali k Zamilovanému údolí a kolem něj ke staré trati, do Lelekovic. Tam jsme se museli osvěžit v první dnešní hospůdce, Dušánek vyžahl dvě piva, jen to zasyčelo, dokonce bez hrnku vřelé vody, protože pan vrchní byl chápavý a načepoval mu teplé pivo. Jak to udělal, nevím, faktem je, že otevírat se mělo až za hodinu, tak možná ho ještě neměl vychlazené, takže toto nezvyklé přání docela přivítal.
A čekalo nás stoupání. Nic jsme nenechali náhodě, kromě piva jsme do sebe nacpali i nějaké sladkůstky, abychom to zvládli. Jízda do kopce byla překvapivě pohodová, alespoň pro mne. Překvapila nás krásná hladká nová asfaltečka, to se to stoupalo téměř samo!
A těch kytiček všude kolem!
Přehoupli jsme se přes vrcholek a už po horší cestě sjížděli do Svinošic, vybrali jsme si cyklostezku rozdělující pole,
Na oběd jsme zamířili místo plánovaného Drásova do Hradčan.
Odpolední část trasy nás zavedla krásnou širokou lesní cestou, vytyčenou cyklotrasou někde nad Veverskou Bitýšku. Pak se cyklotrasa jaksi ztratila a my si ke sjíždění vybrali docela širokou, posléze až nechutně prudkou lesní cestu, zpevněnou, místy to byl sešup tzv. "o hubu". Ale sjeli jsme a ocitli se v kouzelném údolí s posekaným trávníkem, dřevěnými chatami, sem tam nějakými chataři, pohodově sedícími na sluníčku. Nadohled zurčela řeka. Baladické prostředí, mělo však jednu malou chybku. Byli jsme na nesprávné straně řeky. Dali jsme řeč s jedním chatařem a na dotaz, jak se odsud dostaneme dále, ukázal na kopec, ze kterého jsme právě sjeli. A pak jen tak na okraj poznamenal - nebo přebrodit na druhý břeh, tam je cesta... Volba byla jasná. Ten hrůzný kopec se sklonem téměř 45° opravdu stoupat nechceme! Tak jsme si nechali poradit nejvhodnější místo na brod, bylo na konci osady... Voda nám sahala lehce nad kolena, mne napadl spásný nápad, že brodit budeme v teniskách, Dušánka druhý dobrý nápad - bez ponožek. A tak jsme učinili. Šířka byla cca 10metrů, proud uprostřed docela prudký. Ale kupodivu nás nestrhl. Během chvilky jsme byli na druhé straně, což ale byl ostrov (byli jsme na to upozorněni). Z něj už to šlo po souši, po mostku připomínajícím asijské visuté hýbající se mosty... To bylo snad horší než to brodění. A já si to musela dát dvakrát, protože Dušánek s kolem by neprošel. Ještě, že mne má! Most udržel i jeho a pak ... No zachráněni jsme ještě nebyli. Stezka (rozhodně ne cyklostezka) pokračovala nad řekou, nezřídka po skaliscích, zlatým hřebem byly pokácené stromy napříč. Podjet se nedalo, s přenesením jsme si museli navzájem pomáhat a doufat, že nesjedeme srázu do řeky...
Odměnou nám byla cukrárna ve Veverské Bitýšce. Pak už jsme po silnici uháněli (tedy funěli do kopce) směrem podhradí Veveří. V odpoledním slunci byl nádherný, máme velké mínus, že jsme v něm vlasně ještě nikdy nebyli. Levý břeh přehrady byl po jízdě před Bitýškou naprosto pohodový. Byli tací cyklisté, co sjížděli po schodech a dělali smyky na úzké skalnatém chodníku nad přehradou, my jsme kolo přes inkliminované úseky poctivě vedli.
Přes Komín jsme najeli v Žabovřeskách na cyklostezku a pak už sjížděli domů...
Krásných 65 km!
