12. 10. 2013 - sobota - Cu Chi

Skoro celou noc prší, ale ráno už chodí lidé bez deštníků. V osm hodin nás má autobus odvézt do Cu Chi, oblasti, kde jsou vietkongské tunely. Čekáme - naštěstí ne zase tak dlouho, v 8.30 už sedíme v autobuse a máme ukecaného průvodce Jackieho. Je mu 62 let, má dlouhé černé vlasy. Trochu vypadá jako indián. Dušánkovi leze na nervy, ale postupně zjišťujeme, že má opravdu velké znalosti jak o Vietnamu, tak o vietnamské válce. Jeho povídání je zajímavé a poučné, je zjevné, že si to i on velice užívá. A to dělá průvodce od r. 1990! Cestou k cíli naší dnešní trasy zastavujeme v chráněné dílně, kde pracují lidé tělesně postižení  - dělají různé dekorativní předměty ryze s přírodních materiálů zdobené např. perletí, skořápek vajec...



Předměty obří i titěrné...
 Nelze odolat, kupujeme si obrázky na zeď, snad se nám je podaří zdárně převézt.

Po cca 2 hodinách cesty konečně přijíždíme k Cu Chi. V době války zde byla příroda i vesnice srovnány se zemí, obyvatelé se nastěhovali pod zem. Nyní je zde stinný listnatý lesík, v němž je skryto několik stanovišť, které postupně procházíme. Jedno z prvních je vstup do opravdu autentického tunelu, do něhož vede otvor o průměru cca 30*40 cm, krytý dřevěným poklopem, pokrytý listím - tak, jak to bývalo...

Vlézt do něj se dá jen když člověk vzpaží, jinak to nejde. Dušánek mne přesvědčuje, že mám jít s Jirkou, který se tam hrne mezi prvními.

Po docela dlouhém přemlouvání a téměř násilí tam nakonec lezu. Dušánek už mne má opravdu asi plné zuby, že mne tam posílá. Hned na začátku musíme jít na kolena a tunelem cca o průměru cca 60*70 cm se suneme dopředu.

Jirka vzal čelovku, bez ní by to bylo úplně hrůzostrašné - tma bez záblesku světla, v tak úzkém prostoru, nedalo se zjistit, kam se člověk sune... A oni zde žili celé rodiny, rodili zde děti. 15 let žili pod zemí! S ulehčením vylézáme nad zem, špinaví, zpocení, s bušícím srdcem...

Pak postupně prohlížíme různé pasti na americké vojáky...

 ...hoši by si mohli zastřílet na střelnici, ale ani Jirka o to nejeví zájem. Na závěr si prolézáme poněkud delší tunel a již upravený pro turisty.

Takže je tlumeně osvětlený, vyšší.. Přesto se tam musí jít v podřepu či předklonu.

Liduška to vzdává u prvního východu, Jirka také vychází, protože ho z nezvyklé pozice bolí záda, musel jít po kolenou - a bolí ho i kolena, protože si je o hlínu odírá.

 Jen já to procházím - vlastně prolézám - všechno a na povrch se vynořuji o kus dál, zplavená, docela unavená, s křečí ve stehnech díky chůzi v polodřepu...

Po příjezdu do Saigonu navštěvujeme místní tržiště, prodejkyně jsou zde opravdu vlezlé a neodbytné. Ale nakonec kupujeme to, co jsme chtěli.
Vracíme se do hotelu a po krátkém odpočinku a zkulturnění některých jedinců, zejména mne, vyrážíme do podvečerních uliček.
Procházíme opravdu úzkými uličkami mezi domy.

Nahlížíme do otevřených pokojů, kde lidé na 2*3 metrech maximálně na 3*3, večeří,

odpočívají,

 dívají se na jen tak na ulici,

na televizi,  případně si čtou či hrají hry na tabletu... Přítomnost čumilů je nijak nerozhází,  vždyť žijí takto z poloviny na ulici vlastně pořád.

V obývácích mají taky hodně často zaparkovanou motorku, je jí tam určitě bezpečněji než před domem - a před domem na ni nakonec není místo, zavazela by...
Závěrečnou večeři ve Vietnamu si dáváme v Pákistánsko indické restauraci, kde nám včera večer tak chutnalo. Mangové lassi a pak k jídlu slané lassi jsou úžasně lahodné, tento nápoj se stává naším oblíbeným.

 Jídla si také pochvalujeme a nany k tomu o nic méně... Kdy je zase budeme v Asii jíst?...

11. 10. 2013 - pátek - Saigon

Když to až zase tak nepotřebujeme, tak autobus přijíždí dříve než podle jízdního řádu. V Saigonu jsme již v 4.30 hod. Ještě tě je úplná tma, ale život ve městě se již probouzí. Zůstáváme s batohy na schodech hotelu, u kterého jsme vystoupili. My tři s Liduškou se vydáváme do okolí hledat hotel. Třeba budeme mít štěstí a bude některý již otevřený a mít volný pokoj... Ne, je opravdu ještě moc brzy. Vracíme se na schody a čekáme do 6ti hodin. To již se téměř rozednilo, pouliční prodavači s jídlem již nabízí své produkty a obloha je krásně promodralá. Prohlížíme tedy několik hotelů, nyní už nějaké přístupné jsou.

Nakonec si vybíráme Mai Phai, jsme na společném pokoji, Jiřík fasuje přistýlku na matraci. Po snídani, která je v ceně - nedá se sice srovnávat s prostřenou tabulí, jakou jsme měli v Dalatu - ale i tak přijde vhod. Bageta, vajíčka, ovoce nás posilní a vyrážíme do ulic.
Je teplo, dusno. Bereme si k srdci varování Lonely planet ale i jednou hoteliérkou a dáváme si pozor na projíždějící motorkáře - řádí zde gangy zlodějů na motorkách...

Procházíme marketem, kde je prodavačka tak protivná, ječí na Jirku jako siréna, když se zeptal na cenu a dovolil si tričko nekoupit. To jsme tedy v Asii ještě nezažili.
Pak přes kruháč, kde je socha bojovníka, který vyhrál nad mongolci někdy ve 12. století, jdeme uličkou starožitností, z nichž některé vypadají jak vylovené z moře, k řece, procházíme podél ní - a vzpomínáme na naše poslední setkání s Mekongem v Kambodži. Stáčíme se na ulici Pařížskou, dáváme si na osvěžení kávičku, která nás opravdu staví na nohy.

Zajímavá je návštěva pošty, kterou postavil Eiffel, zde konečně posíláme pohledy domů - ale alespoň je to ze stylové pošty!

 A tak to vypadá vevnitř:

Jak ve staré dobré Anglii...

A když se na něco čeká, tak jen elegantně:

Pak pokračujeme ke katedrále Notredame, před níž panenka Marie drží bowlingovou kouli. Katedrála je zavřená, dle Lonely planet zjišťujeme, že právě nyní začíná v muzeích polední pauza. Takže katedrála je odpískána ve prospěch předchozí kávičky... Jdeme tedy na oběd, abychom využili čas. Dáváme si výborné polévky.
V uličkách mají na mnoha místech zajímavé papírové skládačky, je neuvěřitelné, co všechno se dá z kousku papíru vytvořit...

Po obědě zjišťujeme, že palác Nezávislosti je 3 dny zavřený pro jiné účely. Je to bývalý prezidentský palác. No mají smůlu, tak ho tedy ve svém životě již návštěvou nepoctíme...
... ale v parcích se intenzivně pracuje, zeleň je třeba udržovat:




Míříme do muzea Vietnamské války. Na nádvoří jsou zbraně, vrtulník, tanky, děla...

A uvnitř výstava fotografií, dokumentů z Vietnamské války, jejích následků... Nic děsivějšího jsme snad nikdy v životě neviděli. Člověku jde mráz po těle a slzy hrknou do očí. Neuvěřitelné, čeho byl vyspělý stát schopen na bližním svém se dopustit... Každý člověk by měl toto shlédnout, každý politik, státník, každý voják... Rádi odsud odcházíme pryč do svého obyčejného života...
Dopřáváme si pro povzbuzení zákusky a jdeme k Pagodě Nefritového prince. Má to být 2,5 km odsud, provoz motorkářů se zvyšuje, je dusno, obloha temní. Uvedená vzdálenost se zdá nekonečná, ale statečně ji zdoláváme.
Pagoda je ze začátku minulého století, má dřevěnou vyřezávanou výzdobu, sochy strašidelných postav. Hledáme sochu koně, nakonec nacházíme sochy dvě - tak jeden z nich bude ten posvátných, jehož sochy jsou v chrámech po celém Vietnamu...
Pak se přesunujeme ještě k jedné blízké pagodě, ale ta už je zavřená. Obloha opravdu hrozivě temní, nasedáme do taxíku a za prvních kapek deště přijíždíme k hotelu.
Večeři si dáváme v indické restauraci. Nezklamala nás, indická kuchyně je sázka na jistotu. Poprvé zkoušíme lassi, kysaný nápoj. Tento byl ze sušeného mléka dovezeného z Nového Zélandu, zjišťujeme posléze. Hm, očekávali jsme spíše čerstvý nápoj z mléka místních koz... Uvidíme, jestli s námi zamává. Aby byl žaludek úplně zblbnutý, dáváme si na pokoji ještě Dalatské bílé víno. Tam jsme to nestihly, tak teď je ta pravá chvíle!