Vláček nás bez větší úhony na našich tělech zdárně vyklopuje v Lao Cai a naprosto neomylně a s dychtivostí sobě vlastní se na nás vrhají řidiči minibusů - ovšem všichni nás chtějí vézt do Sapa. My ale chceme do Bac ha. Na můj vkus po docela dlouhé době se nám daří nasednout do místního busu, který je levnější než všechny připravené minibusy soukromníků. Autobus odjíždí od autobusového nádraží, zase chvíli trvá, než jsme posláni správně. Asi se jim nelíbí, že nepodporujeme podnikatelský sektor. Jízda docela trvá, jedeme dlouhé 2 a třičtvrtě hodiny, rádi jíme suché bagety, které jsme si prozíravě před odjezdem koupili. První půlka cesty je víceméně po rovině a pak se začne klikatit do hor. Bac ha se nachází ve výšce cca 860 m.n.m. Podle Loney platet jdeme přímo k jimi doporučovanému hotelu, nemáme sílu hledat něco jiného. Zdá se fajn, moc neváháme a ubytováváme se. Není co řešit, na jednu noc. Máme dva pokoje.
Už zase hladoví (hlavně naši pánové), si půjčujeme motorky a vyrážíme na trh v Can Cau. Je to 23 km. Dušánek má smrt v očích, ale statečně si k pobavení všech místních projíždí náměstí a pak mne již nakládá a jedeme vzhůru do hor... Jirka veze Lidušku (ta se má!). První zrada nastává ještě v Bac ha, cesta je rozrytá, ve výstavbě, bláto je všude.
S Liduškou to raději procházíme pěšky, hoši to částečně projíždějí částečně motorky tlačí... Místní nás touto cestou poslali jako jedinou možnou, ale po pár desítkách metrů zjišťujeme, že tato cesta je sice nejkratší, ale kousek od ní je krásná bezproblémová asfaltka. Nechápavě na ni zíráme po kotníky v blátě... Nezdá se, že by se nám domorodci chtěli pomstít, sami tudy v hojném počtu projíždějí a asfaltka spíše zeje prázdnotou. Prostě tato cesta tu byla dříve, v tom tkví její priorita. Tento počáteční úsek byl ovšem pouze jemnou přípravou na věci příští. Není nadto být poprvé a nejspíš jednou na cestě do Can Cau, jet na motorce, na které jsme nejeli dobrých třicet let a předtím jen jednou a ještě omylem a narazit na částečně zničenou starou cestu, díky dešťům příšerně blátivou a navíc svědomitě opravovanou, tudíž bezvadně rozrytou náklaďáky...
Ovšem nevzdáváme se! Zarputile jedeme dál, protože okolní krajina opravdu stojí za to.
Hory, údolí, terasovitá políčka, den, který se postupně zbavuje oparu i mraků, krajina je prostě úchvatně krásná... Cca 10 km před Can Cau ale musíme bohužel přes všechna předsevzetí končit, blátivost se stupňuje, svažitost jakbysmet. Další jízda by byla takzvaně o hubu a to nám zase nestojí zato, na začátku putování si navzájem zkazit dovolenou. Dušánek si už dávno cestu neužívá, naopak, vysloveně trpí. Okolní krásy beztak vidí zastřeně.
Vracíme se, trochu posmutněle, protože nesplněná meta je vždycky trochu bolestná. Ale brzy to hážeme za hlavu, nacházíme si náhradní program, odbočujeme do jiného údolí, které se nám líbí, cesta je zde pěkná a okolní krajina srovnatelně krásná.
Je zde pusto, žádní turisti, jen občas domorodci.Posléze se vracíme do Bac ha, jdeme na oběd (konečně!) a jedeme k vodopádům, kde se můžeme prý i koupat. Bereme si plavky, ale dokonce ani Dušánek necítí potřebu cachtat se v tůňce v místě dopadu vodopádu, kde se kromě dětí myjí motorky, poté koně a také kravičky...
Při zpáteční cestě v Bac ha ještě stíháme návštěmu zajímavého palácového domu postaveného Francouzi v r. 1921.
Je zdobený, malovaný, je z něj výhled na Bac ha i hory kolem, ale je smutně opuštěný...
