Asie, ten neuvěřitelně nádherný a jiný světadíl, ta pro nás vskutku jiná planeta nás zase volá. Rádi vyslyšíme tomuto hlasu, s nedočkavostí a radostí se vydáváme opět do dalšího pro nás neznámého a tak jiného kousku světa...
Letíme z Prahy, letos poprvé z letiště Václava Havla, už ne z Ruzyně, odlet máme ve večerních hodinách. Letadlo má půl hodiny zpoždění. Nenecháváme se tím rozházet, rozhodně to nebereme jako zlé znamení, ale naopak, využíváme to k rozšiřování sí obzorů poněkud jiným směřem. Dušánek se před časem stal členem VIP klubu u jednoho peněžního ústavu a tak s trochou nedočkavosti a s velkou dávkou zvědavosti vcházíme do VIP salónku. Je to kouzelné, když my, trochu obstarožní baťůžkáři a obzvlášť Dušánek ve svých pohodlných kraťáscích, černýma kompresníma podkolenkama, obepnutým šedým trikem, které hodně pamatuje a velmi rázně obepíná jeho atletickou postavu, vplouváme mezi kravaťáky. Je tu ticho, nikdo si nás nevšímá, protože tato sorta lidí je zjevně zcela myšlenkově jinde, než abychom je vyvedli z jejich ležérního klidu. Občerstvení je volně k dispozici, zdá se, že opravdu zdarma. No, má to malý háček, vlastně nevíme, jestli nám bude pak z účtu stržen nějaký paušál, ne moc, třeba 40 euro/osoba... To by se nám pak ta káva a sklenička džusu opravdu vyplatili....
V Dubaji v pořádku přistáváme ve 22 hodin našeho času, tj. 24 hod místního. Zde již bez otálení jdeme do VIP salónku. Ač to pochopitelně nemáme zapotřebí, protože jednak je noc a jednak vůbec nemáme hlad, přesto ochutnáváme švédský stůl, napájíme se džusem, čokoládou, vínem.
28. 9. 2012 pátek
V letadle do Kuala Lumpur máme strávit 7,5hodiny. Je to dost kruté, když Dušánek je v sedadle napresovaný jak sardinka a vedle nás sedí ještě další chudák. Ale letuška je chápavá, onoho chudáka vysvobozuje, posadí ho jinde a my rázem pro sebe získáváme jedno místo navíc. I zde, jako už v předchozím letadle, Dušánek fasuje pro sebe dalšího 3/4 metru bezpečnostního pásu navíc, aby se mohl připoutat. Standardní velikost je totiž zoufale krátká. I když tedy máme místa víc než si zasloužíme, usnout se nám až tak dobře nedaří. Dušánek mi džentlamansky dovoluje zabrat skoro dvě sedadla, takže můžu chvíli ležet, dokonce i na zádech, na boku, ale v letadle se stále něco děje, stále něco "hrnou", tak o nějakém kvalitním spánku se nedá mluvit.
Přistáváme v 9.15 českého času. S Jiříkem se šťastně shledáváme o půl jedenácté. A to si konečně přetáčím hodinky na místní čas, takže je rázem půl páté.
Autobusem jedeme do středu města, kolem lesa palem, které jsme viděli při přistávání - byly úplně všude, vypadaly jako místní ovocné sady, nyní vidíme, že jsou bez plodů.
Ve městě nás vítají zašedlé, zaprášené paneláky, všude se staví, bourají se staré čtvrti ve velkém a mění se v moderní mrakodrapy. K našemu bydlení se přesunujeme z neskutečně hlučného rozestavěného nádraží, jedeme místním metrem - nadzemkou. Míříme k Guest house Red palm. Po chvilce tápání ho nalézáme, je bez názvu na domě, vítá nás milý pan domácí.
Vyzouvat se musí před domem, vcházíme do haly, kde usedáme do nízkých křesílek a necháváme si vysvětlovat pravidla bydlení. Patří k tomu již zmíněné vyzouvání venku, snídaně je v ceně, je formou samoobsluhy z ledničky, stolu, nezbytné je mytí použitého nádobí.
Náš pokoj je pro tři, největší zvláštností jsou pokoje bez stropu - místo něj je jen natažený závěs.
Takže z vedlejšího pokoje nejenže jsou krásně slyšet hlasy, ale kdokoli může k nám přelézt, protože postele v pokoji vedle nás jsou patrové. Ale vše zde je založeno na důvěře. Včetně toho, že kdykoli si z ledničky můžeš vzít balený nápoj a do kasičky hodit minci...
Po převlečení se do kraťasů vyrážíme do města. (Mé sprchování je zamítnuto). Naším cílem je zdejší zřejmě největší lákadlo - věže Jamese Bonda - mrakodrap Petronas (Kuala Lumpur Center City - KLCC). Kličkujeme rušnými ulicemi, Dušánek poznamenává, že Bangok byl podobný, ale měl lepší atmosféru. Nevím, jestli souhlasit, v Bangoku jsem se málem udusila, zde zatím dýchám jakžtakž... Až vlastně těsně u areálu se nám odkrývá i druhá věž, celou dobu se zdálo, že je jen jedna.
A už jsme na nádvoří, kde je osvětlená kašna s vodotrysky měnícími barvu a okouzleně hledíme vzhůru na dvě věže a most mezi nimi, které tak proslavil právě Brosmann coby James Bond.
Teď v noci to zde vypadá krásněji než za světla, zmizela špinavá šeď a vyniká barevnost a s ní nádhera stavby.
Pokračujeme v procházce ještě do Čínské čtvrti, abychom si užili trochy Asie. Láká nás pivo, které jsme v indické restauraci nedostali. Za tři Tigery platíme pak víc než za celou večeři. Večeře byla za 28 a piva za 37 místních dolarů á Kč 6,-.
Pak na mne padla taková únava, že usínám na ulici u stolku u piva... Jistě to byl kouzelný pohled. Dušánek mne průběžně budí, domů se již potácím na pokraji sil. A to jsem já měla pivo jen malé! Uléháme cca o půlnoci a spíme úžasně, nemám žádný syndrom první noci...
29. 9. 2012 sobota
Budíme se v 9,30 hodin, můj nesmírný údiv, že tak dlouho spíme, Dušánek krotí poznámkou, že pro nás je to vlastně půl čtvrté ráno. Takže jsem natolik šikovní, že už o půl paté (rozuměj půl jedenácté) scházíme k snídani , vaříme si čaj, kávu, jíme toustový chleba s máslem a marmeládou, Dušánek si ještě dopřává cornflakes s nakrájeným banánem. Vzhledem k času jdeme už s batohy a to do Malé Indie, tj. místního indického tržiště, kde zase objevujeme nová jídla a roztodivné nápoje, některé dost odporné od pohledu. Dokonce i Dušánek odolává a nemá nutkání si nějaký koupit. Ochutnáváme jen jakousi malou suchou palačinku s oříšky a kukuřicí, je to nasládlé a moc chutné.
Pak procházíme náměstí, kde byla v r. 1957 vyhlášena nezávislost.
Procházíme kolem 120 let staré kašničky a pak už zjišťujeme, že na víc čas nemáme. Směrem k nádraží procházíme centrálním tržištěm, které je ale už moc civilizované - prodavačky mají dokonce na rukou rukavice!
Opět nastupujeme do nadzemky, jede na centrální nádraží a odtud autobusem na letiště Air Asia. Po check inu jdeme na oběd, china jídlo vyhrává. Dušánek se rosí všude z pálivého kuřete...
V 17.10 letí naše letadlo směr Myamar. Přístup k letadlu je poněkud netradiční, vypustili dav na letištní plochu, kde byly vyskládaná jednotlivá letadla a my nevěděli, které je to naše. A bez zeptání nám to nikdo neřekl, nikdo nás nesměroval. Po třech dotazech na různých rozcestích jsme našli to správné letadlo a v 17.30 vzlétlo.
Při příletu za plné tmy zaujme, že hlavní město tone ve tmě, tedy ať mu nekřivdím, tlumená světla vidět jsou, ale jedné chabé intenzity, nikde neční žádná výšková budova, žádná barevná světla....
Letištní hala také není nijak osvětlená.
A pak už jedeme taxíkem směr náš hotel. Nebylo to těžké, oslovila nás útlá paní a po krátkém smlouvání nás předhodila svému taxíkáři. Ten se zdál, že nám nevěnuje pozornost, asi se mu smluvená cena zdála příliš nízká, tak jsme odcházeli, abychom si někde v ulicích našli jiného - a ejhle, paní za chvíli přifrčela i s taxíkařem... Kšeft s námi si nemohli nechat ujít.
Jezdí se zde vpravo, ale i volant je vpravo, což se jeví značně nepraktické. Náš řidič ale frčí suveréně, proplétá se dopravním chaosem. Neomylně nás veze k hotelu May shan. Nachází se kousek od zlaté pagody, které teď v noci září opravdu nádherně.
Hotel je čínský, protoje zřejmě tak úpravný a honosný. Jsou zde milí, pokoj je pěkný, i když do luxusu v Kentingu má daleko. Že je na místní poměry opravdu superluxusní si ověříme hned při večerní návštěvě okolí. Hledáme místo na večeři, což se nám podaří docela dobře. Jíme v indické restauraci, zase jídlo z plechových dělených talířů, tři druhy omáček, tři druhy masa, zelenina, tři druhy arabského chleba.
Majitelé, když vidí, že nám omáčky končí, tak je dolévají. Odcházíme nasyceni a chuťové buňky jsou uspokojeny.
Jako obsluha je tu mimo jiné asi desetiletý kluk, hubený, pomalovaný v obličeji, ochotně se nechává fotit.
Vydáváme se na krátkou a veskrze objevnou cestu po okolí. Stručně shrnuto: špína, bída, rozbité ulice a chodníky s dírami až do kanalizace, kaluže kdovíčeho, hromady odpadků, téměř totální tma, velmi sporadické osvětlení cca 100 m od sebe, bez čelovek bychom byli nahraní. Vizitka pro hlavní město jen co je pravda. A to neprocházíme žádnýma zapadlýma uličkama, ale když to přirovnáme k Praze, tak mezi Václavákem, Národní třídou a Příkopem... Radši ani nechci myslet na to, jak to vypadá mimo turistické centrum a pak mimo hlavní město... V jedné uličce je ale živo, majitel televize ji donesl na ulici a kolem televize se seskupilo cca 30 lidí, kteří se dívali na fotbal.
Zlatá mešita ještě svítí, ale necháváme si ji na další den. Je cca 21 hodin a život zde pomalu skomírá. Žádné ponocování, žádný ruch na ulicích, žádné noční podniky...
30. 9. 2012, neděle
Nutnost koupit lístky na vlak vyhnala Jirku a Dušánka už v 6,30 do ulic směr předprodej jízdenek. Už po sejítí dvou schodů z hotelu jsou splavení. Lonely planet se trochu mýlí, v předprodeji jízdenek se dozvídají, že musí jít koupit lístky už na nádraží - protože je kupujeme už v den odjezdu. Na železniční stanici se ale dozvídají, že sešity se záznamy se přenášení ručně (žádný počítač = žádná elektronická cesta) a že z předprodejního místa je ještě nikdo nepřinesl. Na upřesněnou - vzdálenost obou míst je cca 5 minut chůze. Čekají tedy a dočkali se - knihy byly doneseny cca v 8 hodin a po půlhodinovém úřadování a vypisování obdrželi ručně vypsanou jízdenku, jedna je pro všechny.
Snídani jsme měli v hotelu, já si dala evropskou - tousty s máslem, marmeládu, volské oko. Hoši volili barmskou - je to polévka, zeleninová, kapustová - moc si pochutnali.
Na dohled z hotelu máme chrám Sula Paya. Bosky si ho procházíme, nikomu kupodivu nevadí mé kraťasy. Je to 2200 let starý chrám, krouží kolem něj hlavní kruhový objezd ve městě.
Pak procházíme kolem soudu, radnice, imigrační budovy, míříme na nábřeží. Uvedené budovy postavili kdysi dávno angličané a od té do by se na ně nesáhlo, tz. roste na nich různá zeleň, domy plesnivé, okapové svody nefunkční.
Na nábřeží klokotá život, je zde spoustu stánků - tedy spíše prodavačů, slovo stánek je pro místo jejich prodeje příliš honosné. Prodávají různé lahůdky, které odpuzují dokonce i Dušánka, což je co říct. Opravdu, "ty věci", které vařili, opékali, sušili, smažili, mačkali na místě, se rozpoznat nedaly a vábně nevypadaly. Mezitím pobíhali psi, váleli se tam hromady odpadků. Psi samotní vypadali taky příšerně. Došli jsme také k místní stáčírně balených vod. To byl obzvláště šokující zážitek! Přes trychtýř a hadr vodu ( možná z řeky ) přelévali do plastových lahví... Po tomto zjištění, jsme si na vodu zakoupenou v obchodě začali dávat ještě větší pozor než doposud.
Bylo třeba, abychom si trochu spravili oko i duši, tak Jirku napadlo, že bychom mohli navštívit místní ( jediný ) 5ti hvězdičkový hotel. Je to Grand hotel, postavili ho - jak jinak - Angličané, ubytování v něm je drahé tak, kolik bude stát možná celý náš pobyt v Barmě. Ale zajít tam na kávu a zákusek se dá. Posezení v ratanovém křesílku v klimatizované místnosti, kolem krásné předměty, čaj v konvičce, honosné je to tu tak akorát, abychom se zde necítili nepatřičně. Skvělý relax, který nás nezrujnuje. Útrata za všechny byla 9 dolarů...
... Procházíme ulicemi, musíme si dávat pozor, kam šlapeme, protože dlažba se místy propadá, místy chybí, místy se přinejmenším hýbe. Míříme k centrálnímu marketu. Objevujeme místní supermarket (při procházení krajem nějakého sídliště). Tento obchod je klimatizovaný, ale liduprázdný, je v něm všechno, co potřebujeme nebo by jsme mohli potřebovat - evropské nápoje, sušenky, cukrovinky, drogistické potřeby a jsou zde jediné počítače, které jsme v Barmě viděli, ale bohužel zrovna byli mimo provoz. Po procházce špinavými ulicemi plnými odpadků je toto očisťující zážitek. Ovšem pravý barmský market je něco jiného. Zde panuje čilý prodej všeho možného i nemožného. Jirka neodolá a kupuji si oblíbený oděv místních mužů - zavinovací sukni. Prohlížíme, ale jinak nenakupujeme. Kdo by to nosil na zádech, že?
Naše další cesta nás zavádí na nábřeží, jedeme taxíkem, chceme vidět Buddhovy vousy. Sula jako prý jediná na světě je dutá. Zrovna jsme se trefili do nějaké slavnosti úplňku, je zde tudíž velké množství lidí, kteří se prolínají a proplétají jednotlivými částmi chrámu. V každé svatyni je plno lidí, spousta z nich čeká na nějakého lámu, který se záhy prochází středem prostranství...
Vracíme se do hotelu pro bagáže, pěšky (cca 15 minut) vyrážíme na nádraží. Vlak nám odjíždí v 17.10 a nádraží nepůsobí jako velkoměstský dopravní uzel. Naopak, zde se zastavil čas možná na začátku 20.tého století, kdy angličtí kolonizátoři tuto budovu postavili. Nikdo nikdy ji pak už neopravil, nezmodernizoval. Náš vlak je již na nástupišti, zjišťujeme, že má i jídelní vůz! My máme zaplaceny lůžka, protože pojedeme přes noc. Při pohledu na tvrdá sedadla obyčejných cestujících jsme tomu opravdu rádi. Měkké sedadla by možná také byly přijatelné, ale lehnout si, je rozhodně lepší. Cesta vlakem má na rozdíl od cesty autobusem trvat dvojnásobek, místo 8mi hodin, 16 hodin. Ale je to prý zážitek a pojedeme přes noc, tak to vlastně bude jako přespání v hotelu...
... Zážitek to opravdu byl. A s hotelem bych to pro příště raději nesrovnávala. Při nástupu byla okna otevřena tak dokonale, že to vypadalo, že tam žádné nejsou. Při bližším pohledu jsme je našli, ale za celou cestu jsme je nezavřeli. Kromě oken tam byly ještě plechové mříže, ty jsme si na noc zatáhli a zajistili. Kabina byla pro 4 a naštěstí za celou dobu nikdo další nenastoupil. Abychom při zasuté mříži v noci nezhebli horkem, byl na stropě otočný větrák. Byl moc fajn, já jsem ho přes noc zapínala, Dušánek vypínal a Jirka se při každém svém probuzení divil, jestli je to na nějakou automatiku... (zkrátka, na Dušánka táhlo, já byla v závětří a trpěla jsem vedrem).
V jídelním voze nás překvapili, pochutnali jsme si na rýži s květákem a zeleninou, pánové měli ještě nějaké maso.
Na hodně stanicích (a vlastně i mimo ně) hodně lidí nastupovalo a vystupovalo za jízdy, naskakovali dovnitř taky různí prodavači, takže jsme si mohli nakoupit vajíčka, vodu, cigarety, alkohol, rýži, čipsy, cukrovinky... Ale díky večeři nic z toho nebylo třeba.
Jízda vlakem v Česku je spojena s "čikytakačikytaka dělá vlak" a usínání přichází díky určité pravidelnosti samo a je vyvolané klapotem kol. Tady to ovšem neplatilo. Čikytaka nezaznělo vůbec, házelo to s námi do všech stran, občas to vypadalo, že se překlopíme, občas jsme nadskakovali deset cm nad lůžko, někdy se zdálo, že kola nejsou kulatá, ale možná čtvercová nebo spíš mnohoúhelníková. Plynulý spánek nebylo možné navodit. Dokud bylo světlo, tak jsme ovšem koukali z vlaku. Na polích byla rýže, banánové plantáže i něco, co vypadalo jako rybíz. Lidská obydlí byla směsice bambusu, plechu, kolem všeho haldy odpadků, drůbež, popelící se děti. Sem tam bylo vidět i hezčí dům, ale ten nejspíš patřil mnichům.
Když jsme se přiblížili k Mandalaj, bylo vidět, že hodně napršelo, lidi se zabydleli v blízkosti kolejí, na náspu, kde si postavili provizorní přístřešky z bambusu, hader...,neboť z vody koukal pouze násep železnice, jinak všude okolo byla samá voda.
1. 10. 2012
Mandalaj nás přivítala bahnitými ulicemi, všude bylo blátíčko vytvořené z původního prachu. Po půlhodině hledání se nám podařilo ubytovat v Silver Star hotelu, byl pěkný, čistý. Byli jsme ulepení od vedra, prachu, vlaku, minulého dne. Sprcha z nás znovu udělala lidi. Mohli jsme vyrazit do ulic osvěženi. Zamířili jsme k JZ rohu západního paláce. No to jsme si po probdělé noci dali pěkné soustíčko! Bylo vedro k zalknutí, slunce pražilo a do toho vlhkost po dešti...
Vchod byl z východní strany... Jedna stěna má cca 3 km. A podél ní je silnice, výfukové plyny nás mohly zalknout. Ale stihli jsme i oběd v čínské restauraci a pochutnali si velice na čepovaném pivu. ... pak jsme zase pokračovali v pouti kolem zdi. V areálu královského paláce jsou kasárna, zbytek paláců je prázdných, vybrakovaných. Střechy na jednotlivých stavbách jsou z plechu, to je docela rozčarování. Nejlepším zážitkem byla vyhlídka z věže na celý areál. Pohodové však bylo, že jsem v celém areálu byli téměř sami... (bodejť!)
Pokračujeme k chrámu, ve kterém je do 736 kamenných desek tytesáno Budhovo učení a dále pokračujeme k Mandalaj hill. Je pověstná tím, že na její vrchol se musí jít bosky. Dušánek z toho má trauma od začátku této akce, ale skutečnost není tak hrozivá. Bosky sice jdeme, ale po dlážděných schodech, posléze po kamenných, ale politých betonem. Zase nás trochu zklamala plechová střecha nad schodištěm, je jen a pouze účelová, nikoli okrasná. Pravdou je, že bez ní bychom na těch schodech asi zhebli. Vrcholem hnusu byla velká hala kousek před vrcholem, asi místo pro poutníky či stánky, nyní ale prázdná - byl to prostě hangár z betonu a kovu.
Z vrcholu se díváme do krajiny, z jedné strany hezky zaplavené...
Představa pěší cesty zpět do města je dost hrůzostrašná. Naštěstí odsud jezdí městská doprava, takže usedáme na korbu malého nákladáčku či autobusu se sedadly podél bočních stěn, Jirka se tam už nevlezl, tak stojí na zadním stupátku.
Ve zdraví se dostáváme z chrámové oblasti do údolí, ke zdi královského paláce. Tam si najímáme taxi, které nás veze zpět do města až k malému bigbenu - hodinám uprostřed křižovatky v blízkosti našeho hotelu.
Já s Dušánkem více než rádi odcházíme na hotel, Jirka odjíždí na motorce - motorkovém taxi - kupovat lístky na loď a sehnat dopravce pro nás na další den. Daří se mu to docela rychle, pak vyrážíme do víru ulic na večeři. Je cca 8 hodin večer a zjišťujeme, že město se pomalu ukládá ke spánku. Pouliční osvětlení tu není, prodejci, protože chtějí ještě přece jen něco prodat, si alespoň někteří svítí zářivkami. Jiní už své zboží raději balí. Uliční vývařovny také už pomalu končí. Přesto se nám daří ještě jednu nalézt, vystrčenou do ulice, částečně na plynu, částečně na otevřeném ohni se tu vaří, smaží, opéká. Kupujeme si vynikající vývar se zeleninou, opékané nudle s masem (bez kostí!). Velice jsme si pochutnali. V noci spíme naprosto vyčerpaně a tvrdě.
2. 10. 2012
Snídáme v hotelu - čaj, káva, toustový chléb, vaječné omeletky, pánvové nudle, banány, meloun.
Taxi ( je to náklaďáček, korba krytá stříškou, sedíme na rohožích na korbě ) nás již čekalo před hotelem, dva údajně bratři - jeden mluvil anglicky, druhý řídil. Nejprve jedeme do Amarapury, které bylo svého času hlavním městem Barmy (cca 1800) nyní je v něm nejzajímavější jeden z největších klášterních komplexů pro mnichy. Můžeme se tam libovolně procházet, nahlížet do budov, dívat se, jak se učí, kde bydlí. Do budov se vyzouvá, takže je tam čisto, vidíme děti cca 5ti leté i výrostky, sem tam nějakého staršího mnicha, asi učitele. Odevšad se ozývá brumlání, drmolení, jak se učí nahlas, ale i smích, výskání, honění - to kde jsou malé děti. Někde hrají venku stolní hry, jinde zametají vodu po nočním dešti... Pak nás jeden z chlapců vede k největšímu mostu z teakového dřeva, abychom nebloudili. Teakové kůly, prkna, občas je to vylepšené betonem, naštěstí největší betonová hrůza je skryta díky vysokému stavu vody. Po mostě proudí lidé sem a tam, zejména domorodci - i na kolech - děti ve školních uniformách, mniši. Most je dlouhý 1200m a cca ve 1/3 se lomí, aby měl lepší stabilitu. Procházíme se pak ve vesnici po vyplavení, podél bahnité cesty jsou obchůdky se vším možným, ženy pletou koše, muži vyrábí z bambusu rohože a ploty...
Pak se vracíme k taxi, jedem do hadí pagody. Chceme tam být na 11 hodin, protože v tu dobu probíhá koupání a krmení hadů. Jsme zvědaví, co se z toho vyklube. Chrám je obdobný jak je známe, kolem hlavního Buddhy však z každé strany leží smotané dvě krajty. Opravdu jsou živé!
V 11 hodin jsou obřadně přeneseny do blízkého bazénku, kde jsou koupány, masírovány.Pak si jednu z nich hlavní správce krajt vzal na podlahu, vyleštil ji, probíhalo focení a pak do ní dobrovolník nalil rozšlehané vajíčko, přičemž jí správce rozevřel tlamu. Zdálo se mi, že toho víc vyteklo vedle, ale to je asi podružné... Pak byly krajty vráceny Buddhovi. Během obřadu mohli lidé přispívat peníze.
Jedeme do Invy po silnici uprostřed rozdělené stromořadím, pak čekáme na lodičku, vrhají se na nás dívenky s korálky, klobouky a podobnými výrobky. Lodička už připlouvá, převáží nás na ostrov, který také docela utrpěl zaplavením. Některé "domy" jsou stále částečně pod vodou, cesta je rozrytá. Vrhají se na nás drožkaři s malými koníky a vozíky. Koníci jsou mnohem menší a hubenější než Dušánek, drožka vypadá, že se rozpadne i bez pasažérů. Tímhle nemůžeme jet! Ale jedeme. A Jirka jako vždy usmlouvá dobrou cenu. Vozík drkotá po úzké cestě, nahýbá se na všechny strany, zlověstně vrže, nadskakuje, kloní se na stranu. Výborné je to zejména když jedeme podél vody. Toto nemůžeme ve zdraví přežít! A kupodivu ano. Drožkař nás povozí kolem všech místních chrámů, jeden z komplexů s trochou fantazie připomíná menší chrámy Ankorwatu. Nejvíce nás zaujme klášter z teakového dřeva, z 18. století. Postavený je cca z 270 silných pilířů, členitý, s chodbičkami a učebnami. Zjevně to v něm ještě dnes žije - ano, vidíme zde zase učící se mnichy, třídu malých chlapců, jak se něco šrotí, na stěnách je abeceda, obrázková angličtina, malá násobilka...
... Pak pocházíme kousek mezi poli k cihličkovým stavbám neznámého původu, ve tvaru zvonů a vracíme se k chudákovi koníkovi, který si mezitím trochu vydechl. Zavezl nás k dalšímu polorozbořenému místu, kde fotíme růžové mnichy, tentokrát jsou to také návštěvníci. Tito zjevně nejsou zvyklí chodit bosky v terénu, travička je píchá ...
Následuje prohlídka strážní věže, bohužel nahoru se nejde, je šikmá poněkud více než věž v Pize. Závěrečný chrám je z 18. století, mohutné zdi, prázdný, ale působící starobyle, obývají ho jen koně, kteří se chladí ve vnitřních prostorách...
Náš čtyřnohý chudáček po cestě s námi kupodivu nevydechl naposledy a vozík se také nerozpadl. Neuvěřitelné, protože když se porovnají proporce Dušánka a toho 4nohého chudáčka, je jasné kdo je vítěz!
Obědváme v restauraci, kterou nám doporučí (a i zařídí její otevření) naši řidiči. Jinak tam zjevně byla siesta nebo zavírací den. Ale během chvilky dostáváme výborné nudle s masem. Je to čínská restaurace, kde kromě nás nikdo není.
Posilněni vyrážíme na Saipanskou horu a stoupáme naštěstí v botech - do dalšího komplexu chrámů. Je to podobné jako včera ten bosí výstup, díky botům je to pro nás pohodovější, jsme nahoře brzo, užíváme si výhledu po okolí, každý kopeček je poset množstvím stůp. Zíráme na neuvěřitelné množství malých špiček. I z našeho kopce vede spoustu cestiček a míjíme jednotlivé chrámy. Už do nich ani nechodíme, v každé je nějaký Buddha...
Večeříme na ulici v muslimské restauraci, bleskově jsme obslouženi, pochutnáváme si na chlebu čapaty s omáčkami, polévkou, ve které plavou kusy krávy, zeleniny... Pivo si ovšem musíme koupit jinde a bereme si ho na pokoj.
3. 10. 2012 - středa
Budíček máme ve 4 hod ráno, ale já jsem už stejně vzhůru, tak i pánové plynule vstanou a opouštíme hotel Silver Star, kde nám bylo veskrze dobře. Čeká nás plavba po řece Ayeyrwady, přesun další místo naší pouti. Náš taxíkář nás ráno už přesně dle dohody čeká a v pomalu se probouzejícím se dni zdárně dojíždíme k přístavu. V tuto ranní hodinu fungují už i nějaká "bistra", sem tam potkáváme motorku...
Naše loď již stojí v přístavu. Naloďujeme se v očekávání, co bude. Jsme na horní palubě, která je zastřešena plechem a protože již místy prorezavěl, ze spodku to jistí potrhané vojenské plátno. Sedíme na plastových stoličkách a zatím docela mrzneme. Cizinců je plná příď. Záď a podpalubí zabírají domorodci. Cca kolem 6té hodiny vyplouváme. Ovane nás zatím docela chladivý vzduch, ale asi nám spíš vadí průvan než že by bylo opravdu zima. Naše plavba začíná... (Po Nilu je to naše druhá plavba po široké řece).
... První přestávka znamená nalodění několika desítek košů asi s banány či kukuřicí a rej domorodců nabízejících vše možné k jídlu. Dušánek statečně vyráží z lodi a nakupuje trs banánů. Zdají se zelené a silně nezralé, ale posléze se ukáže, že jsou výborné - nepřezrálé, ale již chutné, sladké.
Během plavby je několik zastávek, každá z nich znamená spoustu prodejců s banány, melouny, smaženými jídly, případně i s látkami. Prodejci bleskově nastupují na loď, nabízejí, prodávají, smlouvají a při zvukovém signálu loď stejně rychle opouští.
Řeka je během plavby značně rozvodněná, širší než jak jsme poznali Nil. Barva vody je barva kafe. Splašky z lodi putují přímo do řeky, na jejíchž březích vidíme spoustu plavající mládeže, řeka slouží taktéž jako pračka a myčka...
Jídlo na lodi si dávají jen Jirka a Dušánek, já raději vydržím na sušenkách a banánech. Při obědě se hoši dozvěděli, že není třeba mít strach voda se přece na vaření filtruje, zcela jistě tedy závadná není... Představa, že do řeky putuje vše z okolí, ze všech lodí a následně se z této vody díky filtrům vaří, mi vůbec dobře nedělala. Ten trochu středověk jsem tady neskousla. No ještě jsem milovanou Asií zjevně dotčená stále málo...
Přistáváme před šestou hodinou večerní, Jirka bleskově najímá rikšu s koníkem a uháníme směr náš hotel vybraný v Lonely Planet. Pohrdáme hotelem s bazénem za 63 dolarů a jdeme do hotýlku za 20 dolarů. Máme to i se snídaní.
Večeři si dáváme v restauraci, kde se snaží o evropský styl, mají v jídelníčku všechno možné od polévek přes kari po čínu, thajskou i americkou kuchyni.. Pochutnáváme si na rajčatové italské polévce a následně na kari...
4. 10. 2012 - čtvrtek
Snídaně je v místě našeho ubytování, na dvoře, hned vedle venkovní kuchyňky. Máme toustový chléb s marmeládou a vajíčko, táta raději volí rýži se smaženou cibulkou a také vajíčko. Po snídani máme v plánu vyrazit směr chrámy Baganu, ale nastává problém se zapůjčením kol. Ano, dnes nás čeká cyklistický den, ale táta nám to trochu komplikuje. Pro něj kolo jaksi není. V nejbližším okolí je to marné, tak s Jirkou vyrážíme do města. Po chvilce pátrání a vystřídání snad všech půjčoven kol nám klučina z jedné z nich nechává dovézt horské kolo, které se jeví jakž takž pevné i velké. Je dobře, že hoši nevidí, kdo na něm bude jezdit... Konečně, cca o hodinu později, než jsme plánovali, vyrážíme k chrámům Baganu. Nalézáme se v místech, kde na ploše cca 15*5 km je asi 4 tisíce chrámů. Když si o tom čteme, dost dobře si to představit nedovedeme. Nedovede si to představit ani ten, kdo viděl nějakou tu fotku, ale ani ten, kdo třeba shlédl dokument o tomto místu. Ale těch dokumentů doposud mnoho asi není... Na rozdíl od Ankorwatu o tomto skvostu turistický svět moc neví.O Ankorwatu více či méně slyšel každý. Ale Bagan? Než jsme se do těch míst vnořili, vůbec jsme netušili, co nás čeká...
Míříme tedy směr Old Bagan, cestou si prohlížíme chrámy, které jsou zaznačeny v průvodci a vybíráme ty větší z nich. Pocházejí z 10. - 14. století, většina z nich je již bez omítky, jsou to cihelné, zajímavé stavby, každá jiná. Některé mají fresky, ale ty jsou většinou až z pozdějších dob - cca z 17. - 18. století. U většiny chrámů se na nás vrhají prodavači, hodně jich nabízí obrazy malované pískem. U prvního chrámu na to obdivně zíráme a nevěříme, že po srolování, zmačkání se zase narovnají a nic z nich neopadá. Nekupujeme je, i když stojí směšně malou částku - a jsou tak pracné! Ale později již neodolám a dva z nich kupuji... (a nelituji, opravdu se cestou domů, až různě přeložené, vůbec nezmačkaly a nyní již zarámované visí na stěně...)
Oběd si dáváme ve vegetariánské restauraci, protože na nás zapůsobila svým příjemným prostředím. A nelitujeme - velice chutné dýňové polévky - dýňová se zázvorem, kokosová se zeleninou, papájová - nás skvěle zasytily. Jirka po obědě uléhá na blízkou lavičku a při odjezdu zjišťujeme, že se mu moc vstávat nechce - má horečku. Vlastně už včera vypadal hodně unaveně, během dopoledne taky, ale připisovali jsme to námaze v cestování (a všechno zařizování je na něm!). Posíláme ho, ať se vrátí na pokoj a kupodivu hned poslechne. To mu je tedy opravdu hodně špatně... Takže teď jedeme na kole sami dva. Pokračujeme v pouti po chrámech, jsme z nich stále více a více okouzleni a vyjeveni jejich množstvím a rozmanitostí. Foťák pracuje na plné obrátky. Západ slunce trávíme na chrámu v blízkosti řeky, kocháme se jeho klidem (je zde snad jen 10 lidí), protože v knihách se píše, že je uzavřený. A není. Dá se po něm vylézt hodně vysoko, západní chrámy máme před sebou a kolem sebe jako na dlani. A zapadající slunce je barví ještě více do oranžova, než jsou... Neuvěřitelně nádherný kus země to je... Pak už tma přichází velice rychle a my se vracíme za Jiříkem na pokoj. Po paralenu je naštěstí bez teploty, tak uvidíme zítra. Je mu také hodně proti mysli, že by si měl odpírat nějaké jídlo a jíst dietně - to je také dobrá známka...
5. 10. 2012
Po snídani vyrážíme do Popy a to autem. Je to klášter cca hodinu od Baganu, 50-60 km směrem na východ. Jízda v klimatizované pohodlné toyotě není vůbec špatná. Kocháme se pohledy po okolí, stoupáme do výše cca 750 m, do kláštera, na jeho vrchol pak jak jinak než bosky. Provází nás vřeštění opic. Nejhezčí jek pohled na Popu trochu z po vzdálí - skála a na vrcholku sídlo Buddhy. Jak tudy procházíme, už tak půvabné místo to není. V okolí je větší nepořádek než u jiných stúp, je to i díky opicím, které lidé krmí něčím z papírových kornoutů, opice to sní a pak obal zahodí (a lidé taky tak). Všude se válí plno banánových slupek. Celé je to tu prosycené pachem - většinou z opic.
Z vrcholu je po okolí pěkný rozhled, ale to je tak všechno. Popa mne nijak neoslnila.
Pak se již vracíme zpět do Baganu. Máme jednu přestávku,exkurzi hned u silnice, kde shlédneme ruční výrobu sladkostí. Ze šťávy z palmy se vyrábí karamelové bonbony, lisuje se z ní olej na smažení, dělá se pálenka. Vše ručně, sladkosti se míchají dřevěnou stěrkou, průběžně se ochutnávají, zda jsou dostatečně husté, sladké, zpracované a pak se ručně patlají do tvaru bonbonů. Chutnáme přímo ze špachtle a pak kupujeme 3 druhy sladkostí. U jedná z palem je bambusový žebřík, vylézám cca na 5 šprušlí. Největší problém je, že člověk by se neměl držet žebříku, ale palmy. Je to nezvyklé a nepohodlné. A taky jsem žebřík zatížila zjevně víc, než éteričtí domorodci.
Vrátili jsme se do našeho hotýlku, po krátkém vymražení v místnosti klimatizované na 25°C jsme vzali naše kola a jeli na odpolední výlet. Navštívili jsme výrobnu tácků, mističek, talířků a různých jiných nádob, které mi v prodejně připadali jak plastové, malované. Výrobna mne vyvedla z omylu. Vše bylo z přírodního materiálu - kostra z bambusových vláken, potřené je to pak lepidlem a nahoře je černá lesklá vrstva nikoli z plastu nebo asfaltu, jak se to jeví, ale ze šťávy nějakých palem. Hned máme chuť něco si koupit... Ale výlet začíná, tak kam s tím? Posmutněle výrobnu opouštím bez koupě suvenýru.
Oběd si dáváme v zastrčeném nenápadném podniku, ale jsme mile překvapeni pohostinností a chutností jídla. I porce jsou veliké a je to levné... Po obědě máme krátkou siestu a mně pozorný hostitel přináší bambusové křesílko, abych si na něm spočinula. Je neuvěřitelné, jak je pohodlné... Táta s Jirkou mají zažívací problémy a tak využívají místní sociální zařízení a nestačí se divit. Je zde sedací záchod. Ale není takový, jak ho známe. Jedná se o židli, ze které je vyříznuto dno. Netradiční, ale plně funkční.
Pak zase nasedáme na kola a jedeme ke stúpám. Jedeme mírně do kopce a je to hrozná dřina. Ty tři km jsou téměř nadlidský výkon v tom vedru a na těchto kolech. Jsme pěkně zhýčkaní převody a naším mírným klimatem. Ale pak již jezdíme mezi jednotlivými pagodami a nepohodlí je zapomenuto. Jezdíme až do setmění. Zase se kocháme západem slunce, ale tentokrát jsme podstatně blíž hotelům. Přijíždíme domů tedy ještě za světla, střevní potíže má nejen Jirka, ale už i Dušánek. Oba se snaží jíst dietně...
6. 10. 2012
Budíček máme v 5,30, snídani v 6 a od 6.30 čekáme před hotelem na odvoz... a čekáme a čekáme. A nic. Pak nám majitel hotelu sděluje, že nemáme podléhat panice, že autobus se pro nás staví. V 7 je u nás, a až na dva lidi je prázdný. Pak jsou tam řidič, prodavač lístků a náhončí cestujících. Jezdíme po městě a postupně se autobus cca z 1/2 naplňuje. Jirka a Dušánek dost trpí, skoro nepijou (snídani moc nedali) a trnou, kdy budou muset autobus zastavit. Kodrcáme se po silnici skomíravým tempem, cca v 11 hodin je přestávka u zájezdního hostince. Hoši jsou blázni, po domorodém obědě zase trůní na záchodě. Pak "ujíždíme" dál, cca po 30ti minutách začínáme stoupat z cca 200 m do 1500m. Autobus se žene hlemýždí rychlostí, ale předjíždí ještě pomalejší náklaďáky. Po 90 ti minutách vystupujeme v městečku Kalaw. Hned po výstupu začíná pršet, tak všechny bágly dáme pod stříšku a já s Jirkou jdeme hledat ubytování. Asi po půl hodině snažení nacházíme vynikající, za 18 dolarů s velkou verandou. Po lehkém zabydlení vyrážíme po travelinkových agenturách a zjišťujeme, že za dvoudenní trek k jezeru chtějí všichni přibližně stejně. Tak se dohadujeme, jestli zvládneme dvoudenní trek a mezitím jdeme do blízké jeskyně. Je cca 20 min od středu města, je v blízkosti kasáren a na volný přístup. Správce naznal, že nám v ní není třeba rozsvěcovat a tak tam chodíme s čelovkami a baterkou. Pochopitelně bosky, protože to není jeskyně ve smyslu evropském ale opět je to spíše svatyně. Na zemi je hlaďoučká dlažba, díky dešti krásně kluzká. Každý krok musí být velmi opatrný. Přesto se snažíme prozkoumat všechny zákoutí a téměř na konci v nejužším místě má Dušánek potíž prolézt. Náhle mu uklouzly nohy a nekontrolovaně žuchl na schody. Naštěstí se hned sbírá, že mu nic není, ale úplně pravda to není. Má rozražený loket tak důkladně, že šití se jeví nutné. Venku mu to desinfikuji a vyrážíme nazpět do města. Po cca 100 metrech Jirka stopuje auto, Dušánek si sedá dovnitř, já s Jirkou na korbu a po chvilce nás vysazují u doktora. Tento je však pediatr a tak nás posílá jinam. Po necelých 100 metrech nacházíme chirurg. Sedí zde cca 5 lidí, ale doktorka nás bere přednostně. Po zjištění, zda nemá Dušánek diabetes a vysoký tlak mu ránu umrtvila a krásně sešila 8mi stehy. Jirka se snažil proces dokumentovat, ale nakonec se mu udělalo špatně. Paní doktorka je mladá, sympatická a zjevně dělá to nejlepší, co umí. Svítí jí sestřička velkou lampou, okolí rány při šití je překryto novinami, malá místnost cca 3*3,5 metru působí tak trochu přízračně. Ale díky bohu za tento přepych v tomto koutu světa! Dušánek vyfasuje antibiotika, vitamín C a doporučení, že má jít za 3 dny na převaz a na vytažení stehů za 10 dnů (tedy už u nás). Zaplatili jsme za to v přepočtu 625,- korun. Pak jdeme na večeři do nepálské restaurace a na hotel. Ve 20 hodin je v celém městě vypnuta elektřina, pak chvíli popíjíme na terase a jdeme spát...
7. 10. 2012 - neděle
Probouzíme se v 8 hodin a po snídani já s Jirkou vyrážíme na jednodenní trek v okolí Kalawu. Nakonec se to tedy vyřešilo tak. Dušánek nemůže ani na ten, tak o dvou dnech už vůbec neuvažujeme. Čte si na terase, je mu tam ale zima, tak se obleče veškeré zimní doplňky, do 11 hodin valaší, pak před blížící se bouřkou vyráží na oběd a prohlídku města. Ale chcípl tam pes. Je to opravdu jen výchozí místo pro treky po okolí. Za vytrvalého lijáku čeká na terase a je zvědavý, v jakém stavu se vrátíme my.
Já s Jirkou vyrážíme na cestu. Naší průvodkyní je útlá malá dívenka, odhadujeme ji tak na 13-14 let. Časem nám prozrazuje, že je jí 19. Na to teda vůbec nevypadá - ani vzezřením ani chováním. Svižně nás vede do kopce nad vesnicí. Je svěže, po ranním dešti a prodírá se slunce. Jsme rádi, že jsme se oblékli do kraťasů a trika, žádné zimní doplňky nemáme - jen Jirka větrovku a já pláštěnku. Cesta je zatím v pohodě, necháváme za sebou Kalaw a vnořujeme se do místních lesů. Tvoří je bambusy, sem tam pinie. Dívčina nám postupně ukazuje různé rostliny, políčka, poprvé v životě se díváme, jak vypadá zázvor - co to je vlastně za rostlinu. Cesta se postupně stává hodně blátivou, záhy natolik, že si musíme hlídat každý krok, abychom neuklouzly a nezanořili se někde po kolena. Půda je tu zbarvená do oranžova až červena, pád by byl opravdu chutňoučký. Bláto je čvachtavě lepivé, naše průvodkyně si kráčí v plastových nazouvácích, ale i ona má co dělat při každém kroku, aby nohu vytáhla z bláta. Na rozdíl od nás se však v kalužích vždy dokáže do čista omýt - pouhým zašploucháním nohou. Ještě dopoledne nás zastihl vydatný déšť, rádi navlékáme pláštěnku a bundu. Jdeme už 3 a půl hodiny, přičemž poslední půlhodina dost do kopce mne docela vyčerpává. Je to i hladem, žádné dopingové potraviny s sebou nemáme. Strašně ráda před sebou vidím "restauraci", kde máme obědvat. Usedáme na židle pod slunečníkem, který je z bambusových listů. Při slejváku, který záhy přichází, jsme ale dokonale chráněni. Jídlo je skvělé, polévka, kterou nám ještě přidávají, když vidí, že nám chutná, pak chléb čapati s vařenou zeleninou a zeleninový salát a na závěr pomeranč a mandarinka. Skvělé! Něco tak dobrého jsme dlouho nejedli - přinejmenším od včerejší večeře.
Cesta zpět je již po krátkém stoupání pak stále z kopce a i po dost široké cestě. Pokouší se zde asi budovat silnici, ale je to dost marný boj - neustálé sesuvy půdy tomu brání, lijáky a proudy vody vše ničí. Jdeme bahnem a čekáme na okamžik, kdy spadneme do bláta. Vlastně není otázka jestli, ale kdy. Závěrem se divíme, že jsme se tomu ubránili... Poslední úsek cesty jdeme mezi rýžovými políčky - nejen po blátivé cestě, ale ještě ke všemu po hodně úzké a kluzké, jeden malý úkrok stranou by znamenal prohlédnutí si rýže hodně zblízka.
K našemu hostelu přicházíme cca v 16.15 hodin a jsme strašně rádi, že se můžeme osprchovat a převléct do čistého a suchého oblečení.Táta věděl, proč s sebou švihl už včera, dneska by to sice bylo do měkkého, ale asi mnohem vícekrát...
Po příchodu ho vidíme na terase, jak si pohodlně sedí a neví nic o okolím světě a blátě... Pak nám sdělil, že to tak úplně není pravda. A hlavně, měl problémy sám se sebou. Že se děje něco víc jsme plně pochopili až při večeři, kdy do sebe dostal jen malý díl a šel si v 19 hod lehnout. My jsme ještě hodinu bloumali po okolí a okusili mandalajský rum. Snad proto jsme Dušánkův problém zpočátku brali na lehkou váhu - a nebo se tak spíš jen tvářili. Jinak bych mu přece nestrkala teploměr - docela se znepokojením jsme zjistili, že má 38,5°C. Temný večer bez elektrického proudu nám na optimismu nepřidal...
8. 10. 2012 - pondělí
Ráno má Dušánek stále zvýšenou teplotu, vstáváme v 6 hod a v 7 jsme na autobusovém nádraží. Dostáváme poslední lístky, Dušánek usedá na protekční místo vedle řidiče, já s Jirkou jsme na zadním sedadle, kde jsou čtyři malé sedadla ale sedí nás tam 5. Pět domorodců by mělo docela problém a já a Jirka trpíme docela hodně. Jirka obzvlášť, nemá kam dát nohy a je skrčený a pokřivený, ale není jiná volba. Není kam jinam se vmístit. Jedeme tak celkem 2 hodiny - vzdálenost cca 50 km. Autobus staví, kde na něj mávnou. Vysedáme na křižovatce, kde nejprve oslovujeme taxikáře, ale je drahý, tak zkoušíme rikšu. Nasedáme do ní, ale ta cca po 300 m zastaví, že budeme čekat na další pasažéry. To se nám nelíbí a chceme vystoupit, nakonec po velkém smlouvání nás doveze k 11 km vzdálenému jezeru Inla. Mezitím máme ovšem ještě pár zastávek - je třeba dofouknout duši - kupodivu na Dušánkově straně..., pak si musí řidič ubalit dávku betelu, dále je třeba nabrat benzín a pak ještě stavíme u brány, kde nás zkásnou o 5 dolarů za vstup. Konečně nás doveze k vybranému hostelu. Po prohlídce se nám zdá drahý, ale nakonec zůstáváme. Za třílůžkový pokoj platíme 36 dolarů, ale hostel má nádhernou zahradu s palmama, banánovníky, orchidejemi a tím si nás získává. Pereme a sušíme věci ze včerejšího výletu, skok do jiného počasí je nádherný. Vyrážíme na oběd - vybíráme si palačinkárnu. Nějakou odměnu si zasloužíme! Dušánek sice tím porušuje předsevzetí, že bude jíst jen suchá jídla, dáváme si i polévku a palačinky s banánem a čokoládou a ananasovo avokádový koktejl. Dušánek si po obědě jde lehnout a my vyrážíme do víru městečka.
Půjčujeme si kola a to u milého Changa - vypadá přesně tak. Kola nám půjčuje na dobré slovo, s tím, že je dnes večer vrátíme a pak mu zaplatíme 1000 kyatů. Nepíše si ani naše jména ani hotel, kde bydlíme... Neuvěřitelná důvěra. Zřejmě se ještě s mnoha Čechy nesetkal...
Děláme s Jirkou průzkum, kolik stojí výlet na lodi, cesta do Jangonu... Hned první prodejkyně na nás zapůsobí dobře, ale zatím nic nekupujeme, je přece třeba udělat průzkum dalších nabídek. Bez táty jsme trochu jak kuřátka bez kvočny, nevíme, kam se vrtnout, co dělat. Chvíli hledáme cestu k jezeru, nedaří se, pak Jirka rozhoduje, že se zajedeme podívat do místních vinohradů. Je to cca 3 km od městečka, jedeme po úzké asfaltce, pak zabočujeme do stráně pod horami. Naše kola mají sice 6 převodů, ale vyjet prudší kopeček je dost dřina, Jirka to zvládá, já v polovině kopce slézám a kolo tlačím... Restaurace náležející k vinařství je prostorná, se zašupovacími okny a výhledem po okolí. Dáváme si 4 vzorky vína pak ještě skleničku červeného vína. Je velmi chutná. Užíváme si posezení, odpočinku na místě, které do Barmy jaksi nezapadá... Jeví se to jako kousek Evropy posazený na nepatřičné místo. Na zpáteční cestě se rozhodujeme pro koupi výletu po jezeře od té první prodejkyně.
Táta při našem návratu sedí pohodlně v zahradě hotelu, v polostínu a užívá si klidu. Jeho ruka se nám však ani trochu nelíbí, tak se rozhodujeme raději navštívit lékaře. Je to starý pán, cca 70 let, a jeho ordinace je ve srovnání s tou v Kalawu v dost zbědovaném stavu. I jeho způsob ošetření se nám nejeví jako profesionální. Použil na odsátí hnisu vatu, přičemž chloupky zůstaly zatržené o stehy, o rukavicích asi nikdy neslyšel, dezinfekci také žádnou nepoužil. Udělal jen převaz z dost chatrné gázy o jejíž sterilitě by se dalo s úspěchem pochybovat. Pozitivum možná bylo, že Dušánek vyfasoval další léky... Tak uvídíme, snad budou k něčemu...
9. 10. 2012
V noci se mi zdály děsivé sny o amputovaných končetinách, smrtelných horečkách, stříkajícím hnisu po naříznutí rány...Cca od 2-3 hodin jsem už téměř nespala. Dušánek chrápal, jako by ho za to platili... to je dobře a vůbec u toho nekvílel.
Ráno měl opuchlinu na lokti ještě o něco větší a červenější. Ale na výlet s námi už vyráží.
U "cestovní kanceláře" nás už čeká poněkud oplácaný mladík, který má být naším průvodcem. Je to služba zdarma, kluk se chce naučit anglicky, tak volí tento způsob.
Vede nás k přístavišti, na kanálu nasedáme na loďku, která má být dnes naším dopravním prostředkem. V loďce jsou docela pohodlná křesílka s polstrováním na sezení a plovacími vestami coby opěradly. Bez zbytečného otálení vyplouváme. Voda v kanálu je hnědá, odporná je i představa, že na nás stříkne nějaká ta kapička. Místní v ní však spokojeně vykonávají ranní hygienu, myjí nádobí, perou prádlo. Je do ní sveden i odpad... Já myslela, že toto se děje pouze na řece Ganga.
Po kanálu plujeme skoro hodinu - a pak se před námi začne otevírat jezero. Voda je v jezeře poněkud méně zahnědlá, špína je méně koncentrovaná. Čím jsme dále od kanálu, tím je čistší, uprostřed se zdá téměř pěkná, bez hnědavého nádechu. Nejprve míříme na market, který se koná v pětidenním intervalu na tomto místě. A jiné dny zase jinde v okolí. První prodejci nás obklopují, když jsme ještě na lodičce, poté procházíme mezi nepřeberným množstvím zboží. Míříme k místu, kde se učí mniši, náš průvodce nám prozrazuje, že až 98% dětí jde na mnichy, přičemž během určité doby se mohou rozmyslet, zda jimi zůstanou - nebo přejdou na normální školu.
Na tržišti se většina prodeje odehrává na zemi, včetně zeleniny, ovoce, jídel... Fotíme, seč můžeme a od průvodce se dozvídáme názvy různých zelenin i jídel.
Následuje plavba ke starým pagodám, dozvídáme se, že jsou to vlastně svatební stavby. Když se pár sezdal, oslavilo se to stavbou jedné stúpy. Na tomto místě se to jimi jen hemží. Ty nejstarší, co neprošly rekonstrukcí, jsou nejkrásnější. Na mnohých z nich je vidět ještě původní nádherné zdobení. Uvnitř starých stúp seděli dřív Budhové, nyní jsou z nich jen torza s uraženými hlavami. Udělali to lupiči pokladů - uvnitř některých Budhů prý poklady byly. Na vršek, ke kterému směřujeme, vede dlouhá chodba lemovaná sloupy, její délka je 700 metrů. Zdá se nekonečná a podél každé strany jsou zase prodejci. Dozvídáme se, že do zvonů v klášterech se bouchá buď 3x nebo 5x. Nikdy sudý počet.
Při sestupu zpět k řece vidíme, že z jejího dna ručně těží písek a využívají ho ihned na místě ke stavbě nových restaurací. V jedné z nich, úplně nové, ještě neotevřené, spatřujeme ve dvoře úžasné, nové, čisté, voňavé, evropské záchody a jdeme na ně, i když se nám právě vůbec nic nechce. Používáme je jen z té čiré radosti, že tu jsou a že je škoda je nevyužít. Všichni jsme si vytlačili málem mozek z hlavy, ale pochopitelně bez úspěchu...
Nyní nás čekala plavba kanálkama k hlavní obrovské pagodě, kterou každý rok navštěvuje prezident (cca za 1 týden tu bude!) a odnáší z chrámu na královskou loď budhy z podstavce uprostřed pagody. Ti jsou oblepeni zlatými penízky tak, že už nelze poznat jejich podobu. Prezident s nimi objíždí celé jezero, královskou loď táhnou obyčejné veslice. Pouť po okolí trvá 10 dnů...
Průvodce nás teď převáží k velké restauraci, ve které máme oběd. Je jedna z mnohých , dřevěná velká stavba na kůlech, na vodě.
Nedílná součást cestování, kulinářské zážitky, nás plně pohlcují. Jirka si dává doporučované čerstvé kari z ryby, já kuřecí s ananasem na zázvoru, táta kuřecí steak. Vše je úžasné, vychucené.
Po příjemné relaxaci pokračujeme v naší dnešní pouti po vodě. Přistáváme u tkalcovny látek - docela nás uchvátí zručnost dívky, která z lotosových stonků po jejich naříznutí vytahuje tenká vlákna, která ihned souká v provázky. Na tkalcovských stavech se z nich pak tkají různé šály, ubrusy, přehozy. Tkají zde i z hedvábí, ale z toho lotosu se to jeví složitější.
Následuje zastávka u kovářské dílny, kde prastarým způsobem kovají nože, meče, zdobí jejich čepele. Pokud mohou při práci sedět, sedí na zemi... A to vlastně nejen v této dílně, ale všude.
Úchvatná byla i loděnice, kde největším a nejmodernějším nástrojem byla ruční pila. Pak používali už jen dláta, hoblíky, rydla. Sedm mužů tímto způsobem za měsíc vyrobí nádhernou loďku. Nejvíce nás dostalo řezání kmene na prkna. 18 metrů dlouhý strom dlouhou ruční dvouručkou rozřezávali na pravidelná prkna...
Posléze projíždíme místníma Benátkama. Dřevěné stavby jsou malebné. Stěny jsou propleté do hezkých vzorů z bambusu. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že bambusu je 72 druhů...
Fascinují je místní způsob veslování, je to jediné místo na zemi, kde to tak dělají: jednou nohou stojí úplně nakonci loďky a druhou nohou veslují. Je to prý proto, aby z výšky lépe sledovali, kde jsou ve vodě bublinky, tudíž ryba a mohli ji snadno vystopovat a ulovit.
I u těchto domů je na schůdcích do vody prádelna i myčka. U jiného domku je postaven chlívek s prasetem. Úklid hnoje je velmi jednoduchý, protože podlahou kotce jsou bambusové tyčky...
Výrobna tabáku, kde pracují samé ženy - a na první pohled se zdá, že nezletilé dívky - je také zajímavá. Sedí jak jinak než na zemi, na rohožích, každá má u sebe koš s tabákem a za pomocí kousku igelitu na klacíku umně šoulají do listu tvar cigarety. Dělají jich několik velikostí, podle rozměru listu.
Následuje návštěva rodinné výrobny stříbra, kde vyrábějí šperky. A to od prvotního úkonu, tj. roztavení rudy, kdy se stříbro slije do ingotu, poté se roztahuje do drátků - kleštěmi protahováním menšími a menšími oky, čímž vzniká uzší a delší drátek. Ten se pak štípe a za pomocí plamene tvaruje do oček a spojuje v řetízek... je to neuvěřitelně titěrná a piplavá práce, šperků zde mají spoustu druhů, tvarů, rozměrů. Unikátem jsou rybičky hýbající se do stran nebo nahoru a dolů a řetízky ve tvaru skládající se harmoničky. Podnik je třígenerační.
Baví nás i další dílna - výrobna slunečníků z ručně vyráběného papíru. Zase se zde dělá vše - z kůry, která se několik dnů máčí ve vodě, pak se z ní roztluče kašovitá hmota, která se dál máčí ve vodě, rozmělňuje se na kašičku, která se nanáší na síto a nechává uschnout na slunci. Poté se již nastříhá na patřičný tvar a v několika vrstvách lepí na bambusové tyčky, ručně přilepené...
Kousek této dílny má zabraná jedna rodina žen z Bhútánu. To je oblast Barmy, kam se ještě nemůže jezdit. Ženy se zde zdobí zlatými kruhy na krku, které se během let přidávají, takže krky mají nakonec neúměrně dlouhé. Kruhy mají nejen na krku, ale i na zápěstí a na lýtkách. Je to prý kvůli tomu, aby je nezabili tygři, kteří útočí na tato nejcitlivější místa. Muži jsou silní, ti se ubrání, proto se tak nezdobí, ale ženy jsou slabé...
Závěrečná prohlídka je proplouvání místními zahradami na vodě. Mezi jednotlivými záhony se plavíme na loďkách, ale i místní rolníci záhonky z loděk opečovávají, pěstují zde zeleninu. Pluli jsme kolem rajčat, jak táta konstatoval, měli na nich plíseň. Zahrady prý zabírají 1/4 jezera.
Vracíme se za podmračené oblohy, ale díky ní získáváme krásné dramatické snímky.
V přístavu vidíme několik mladinkých děvčat, jak v kanálu dělají večerní hygienu - polévají se vodou, pod sukněmi i halenkami se drhnou, převlékají se do čistých sukní a ty špinavé hned perou - vše opravdu v kanálu...
Večeříme v indické restauraci. Vizuálně se mi nijak nelíbila, navíc sedíme na ulici, kde smrdí výfukové plyny, ale paní domácí byla sympatická bordel mamá, dala nám 3 čapati místo dvou a série pálivostí v misečkách byla skvělá. Opravdu jsme si pochutnali a lahvinka vína, kterou jsme včera zakoupili ve vinařství a teď ji zde mohli otevřít, tu lahodnost jen doplnila a podtrhla.
10. 10. 2012 - středa
Dnes máme po včerejším dnu plném zážitků den tak trochu odpočinkový, ležíme déle, protože už nemáme hotovost a banku otevírají až v devět. Jdeme do ní po snídani, před bankou je otevřené auto na převážení peněz, u banky cca 4 policajti, špalír bankovních úředníků a úřednic nás vítá a usmívá se na nás. Zatímco Jirka vyměňuje peníze, já zjišťuji, že u jiné přepážky jsou haldy peněz, které několik pracovníků přepočítává - ručně a částečně i za pomocí sčítacího přístroje. Scéna, kterou člověk nemá možnost normálně vidět.
