Přenesli jsme se záhadně rychle přes letní měsíce, od jarního a před letního nádherného cestování rovnou do podzimu. Po úžasném září v Česku, kdy padaly teplotní rekordy jeden za druhým, jsme se ocitli téměř uprostřed října a co víc - na dlouho vysněném Kypru. V roce 2009 jsme na něj chtěli letět prvně, ale to nám zkrachovala letecká společnost a Kypr jsme nahradili Egyptem. Taky dobře, dnes bychom se do Egypta už neodvážili...
Letadlo nám odlétalo z brněnského letiště ve 12.45, do vzduchu jsme se vznesli už ve 12.40. Přesto, že v minulém týdnu se již pokusil na Česko zaútočit podzim, dnes bylo polojasno a skoro teplo. Teploměr se dral k 16 až 18°C.
Mezipřistání jsme měli v Antalii v Turecku, nesmíme letět přímo na Kypr, protože EU Kyperskou tureckou republiku neuznává, Turecko ji ovšem uznává. Tak jsme stáli cca hodinu a půl téměř bezúčelně na letišti v Antalii. To téměř je tam z toho důvodu, protože jsme čerpali palivo.
Autobusem jedeme cca 1 hod k hotelu.
Důchodci se tlačí a předbíhají u recepce, aby co nejdříve vyfasovali klíče... Ale stejně nejdeme nejdříve do pokojů, jsme posláni na večeři, aby nám jídelnu nezavřeli a něco na nás zbylo.
Zbylo na nás toho dostatek a docela jsme si pochutnali - saláty, rybí maso, čebabčiči, spousta zeleniny a zeleninových salátů s hustým bílým jogurte. Na závěr zákusky - malé sladké kousky + pudinky ve sklenicích, moc dobré, s oříšky.
Pokoj, ve kterém bydlíme, je zjevně nový, moderní, čistý. Rádi se ubytováváme. Náš pokoj je v hlavní hotelové budově, dvoulůžko a jednolůžko (to je nachystané pro Lidušku), pěkná koupelna i s vanou, plochá televize, docela hodně nábytku oproti jiným hotelům, které jsme už zažili... Zvenku se line zvuk jak z teplárny, to je docela rušivé, na noc pak nakonec nenecháváme otevřené okno a pouštíme klimatizaci... 
Cca ve 21,30 jsme vyrazili na večerní seznamovací procházku s okolím. Zítra je úplněk, tak nám měsíc osvětluje hezky okolí. Moc nadšení okolí bohužel neskýtá. Hotel je za silnicí, rozhodně ne na dohled od moře. Ale to by až tak nevadilo, kdyby moře bylo pěkné. Takhle za tmy k němu nenacházíme žádný skvělý přístup. Lépe řečeno nejsou tu pláže v pravém slova smyslu, ale jen mola od hotelů - betonové nehezké plácky, binec v jejich okolí a rezavé schůdky do vody. Jdeme podél silnice a občas uděláme výpad rádoby k moři. Občas se podaří dojít k němu nadohled, ale výsledek je téměř stejný: restaurace, pod ní soukromé molo s lehátky, kam nejspíše mohou jen hotelový hosté...
Pomalu se vzdalujeme od našeho hotelu a konečně přicházíme k opuštěnému hotelu, kde už sezóna zjevně skončila a který má lehátka přímo na písečné pláži. Dušánek se svléká a jde do temného nepřívětivého moře, bojím se, že ho vlny, které se zde docela zvedají, uchopí a už ho neuvidím. Než se ve tmě rozkoukáme, působí to tu strašidelně, nepřátelsky, moře je fakt tmavé, neprůhledné a cosi se v něm motá... Jenže pak stačí, když Dušánek zavolá - je tu všude píseček, pojď za mnou! A já jsem už za chvíli také ve vodě. Je vlahá, to cosi mi sice omotává nohy, ale snažím se na tím nebádat a nemyslet na to. Na dně je opravdu jemný píseček, musí se jít opatrně, protože občas se narazí na hrubý kámen. A pak už plaveme. Je to po půldenním trmácení v dopravních prostředcích víc než báječné.
Pak se pomalu vracíme do hotelu, ještě obhlížíme aquapark, který je těsně za ním a zdá se otevřený a volně přístupný, což je divné. Budeme to muset prozkoumat za denního světla.
12. 10. 2011 - středa
Ráno je modrá obloha, z okna je pohled na kousek docela vysokých hor, bezprostředně před hotelemvidíme však jen chodník, houštinu zeleně.
Snídaně je formou švédského stolu, stejně tak, jak byla večeře. Jíme množství sýrů, zeleniny, olivy - těm opravdu stále víc přicházím na chuť. Samozřejmostí je káva, čaj, džusy. Vše je dobré, odcházíme příjemně nadláblí. Včerejší procházka po okolí nás přesvědčila, že ležet někde na molu - notabene, když docela fest fouká - opravdu není naší prioritou. Naším dnešním cílem se stává Kirhenia (Gyrne). Jedeme do jejího centra tzv. dolmuší, což je místní dodávkové taxi. Máme štěstí, troubí na nás už když scházíme od hotelu k silnici. Dáváme se do klusu. Až když sedíme ještě dalších cca 10 min, tak nám dochází, že dolmuše nečekala na nás, nepoháněla jen nás, ale svolávala případné jakékoliv zájemce z okolí. V autě jsme první a teprve až je zpola naplněno, tak se hne směrem ke Kyrhenii. Párkrát ještě po cestě zastaví a do centra už přijíždíme plní. Cca 10 km stojí 3,5 tureckých lir ( cca 40 Kč ).
Hrad postavili Byzantici, je obdélníkového tvaru, se čtyřmi baštami.
Prohlížíme si byzantskou kapli sv. Jiří, procházíme se po hradbách, vítr fičí stále silně, husí kůži nám odstraňuje až několikeré stoupání nahoru k baštám a posléze klesání dolů do útrob pevnosti a následné stoupání dlouhými chodbami.
Krásné je, že lidí je zde pomálu, sezóna pomalu opravdu končí i zde v těchto končinách. Hlavní atrakcí a lákadlem hradu bezesporu je vrak lodi Kyrenia, loď klesla ke dnu asi 300 let př.n.l. Objevena byla v r. 1967 místním potápěčem. Je v samostatné místnosti, vypadá opravdu staře a věrohodně. Jednotlivé prohnuté dřevěné prkna se zdají jakoby prošité provazy ke spodní části - kýlu lodi.
Po prohlídce hradu se procházíme po malebném přístavu - je malý, komorní, hezký. Pěkné jsou i benátské domy, není jich mnoho, ale ty, které se dochovaly, o to víc dotváří milou atmosféru přístaviště.
V Íčku zjišťujeme, kde se nachází místní středeční Market, o kterém si vykládali naši spolubydlící jako o velkém ternu. Je to cca 2 km od přístavu, mírně do kopce, blíž k horám... Naprosto bez problémů - pochopitelně díky Dušánkovi, jak jinak - ho nacházíme. Ovšem, má to háček. My, co jsme prošli trhy na Taiwanu, v Bangoku, v Šanghaji, jsme jaksi zklamáni sterilitou místního trhu. Je to vlastně takový hybrid polského a vietnamského tržiště, bez jakékoli atmosféry. Jsou zde vážně zcela obyčejní ťamani + prodejci zeleniny. Nu, abych trhu neubírala na atraktivitě - prohlídka zeleniny, oříšků, oliv nás vždy a téměř všude znovu a znovu uchvacuje, a tady také. Zase nacházíme nové věci - placaté zelí jakoby přejeté parním válcem, jakýsi ohoblovaný kořen - že by druh řepy? Vážně netušíme.
Víte, co to je? Prozraďte mi to prosím.
Kupujeme si jen hrušku a granátové jablko a pak se již necháváme odvézt dolmuší zpět do Lapty. Zcela dle našich představ nás vozidlo veze vzhůru k horám, tedy do horní části Lapty. Vystupujeme na první zastávce a pěšky kráčíme docela tichými uličkami. Aut sice zase tak málo nejezdí, ale žádné hemžení lidu tu není. Kupujeme si místní pitu s mletým masem, tenoučkou, v prázdném krámu si na ni poctivě vystojíme čtvrthodinovou frontu. Není kam spěchat... Peče se v peci, první várka je pro jednoho zákazníka před námi, další pro kohosi, kdo si ji objednal, ale zatím nepřichází a pak dlouho nic a pak my...
Další jídelko jsme si dali o 100 metrů dále - cyperský kebab. Zjišťuji, že to začíná být ohraná písnička - poté, co jsme prošli tajwanskými, thajskými, kambodžskými, čínskými bufety, tak nás nic nepohorší a vše nám chutná. A my jsme vše schopni ochutnat (tedy já téměř vše). Ale toto bylo dobré - včetně salátu s olivovým olejem, hustého řeckého jogurtu a výborného chleba (pity).
Po příchodu na hotel se převlékáme do plavek a jdeme se vykoupat do bazénu. No není přímo ledový, ale teplá voda vypadá jinak. O teplém vzduchu ani nemluvě. Ale osvěží nás to hezky, Dušák pak po mírném krocení přežije i schůzku s našimi průvodci. (Vyvrací oči v sloup, je na mrtvici z jejich podnikatelských oděvů atp.). Zamluvili jsme si půjčení auta, není to o nic dražší než ve městě (rozpětí bylo 22-28 euro, my to máme mít za 25 euro/den). Po schůzce si děláme ještě dnešní závěrečnou procházku - od hotelu vpravo (včera večer jsme šli vlevo). Po chvíli míříme do kopce a otočkou k aquaparku a hotelu. Nebe je ze všech stran pokryto temnými mraky, kumulují se do bouřkových homolí.
Procházíme kolem zpustlých sadů citronovníků (je jich tolik, uvědomujeme si, že jsou to jak pro nás plané špendlíky, tj. něco, co je všude a nikdo to nesbírá) i granátových jablek. Zaujmou mne keře - kvetou jak malinké hortensie.
Barvy jsou od bílé, přes žlutou, oranžovou, do červené. Úžasně nádherné.
Hodinku před večeří se válíme na postelích - já píšu, Dušánek studuje zítřejší trasu. Pijeme víno Made in Spain, ale zaručeně vyrobené na Kypru. Je výborné - ať je vyrobené kde chce...
13. 10. 2011 - čtvrtek
Zabukovali jsme si auto ode dneška na čtyři dny. V deset hodin nám má být předáno. V 10,15 lehce nervózníme a voláme našemu průvodci - pochopitelně to nebere. Ale v 10,17 se po nás začíná shánět chlapík... a je to o.k. Převzali jsme Hyundai, nové, má najeto 350 km. Platíme 4 x 25 euro...
Naše cestování začíná... Dnes míříme na nejsevernější mys Kypru, Turecko tam bude 60 km nadohled.
Jízda po levé straně silnice s volantem na straně pravé není žádná sranda. Když se člověk lehce zamyslí, při odbočování na vedlejší se krásně plynule přejede na stranu pravou... Ještě že tu moc aut nejede!
Míříme směrem na Morfou, přes které jen trochu zakroužíme, abychom se přesvědčili, že Lonely planet má pravdu - úzké uličky na projetí sotva jedním autem, pár obchodů, dnes navíc všude bláto, silnice i prašné - a tudíž po dešti pěkně dohněda rozčvachtané, matoucí jednosměrky... Honem rychle jsme vykličkovali na původní trasu, tj. směr na Soloi.
Pak přecházíme vzhůru k divadlu. Je zachovalé nebo spíš už zrekonstruované, vešlo se do něj kolem 4000 lidí.
Pokračujeme na Vouni - vyjíždíme po úzké, klikaté silničce až na vrchol kopce, kde stával palác.
Sjíždíme zpět k moři, ale ještě se nevracíme, pokračujeme západním směrem k pláži Asmah ( myslíme si, že je to poslední obývaná vesnice v turecké části Kypru směrem na západ )..., kde doufáme, že se najíme a hlavně vykoupeme. No, s koupáním to nedopadlo, nejen kvůli foukajícímu větru, ale hlavně nebyla kolem žádná písečná nebo oblázková pláž. Přístup do moře byl z mola restaurací. Vybíráme si jednu spíše domorodou restauraci a za pomocí angličtiny znalého Řeka si objednáváme souvlaky a rybu.
Místo objednané pity sice dostáváme hranolky, ale jídlo je docela chutné. Zajímavé jsou dva druhy rostlin naložených v různých kyselých nálevech, jedna je dokonce s trny...
Vracíme se zábližkou přes na západě nejsevernější mys. Doufáme ve slunění a koupání - plní se nám to, ale ... ne nebudu psát ale, nakonec to bylo fajn - teplé moře, přístup sice přes rozeklaná skaliska, kde každý krůček může znamenat ošklivé pořezání.
Máme ale svoji soukromou plážičku o rozměru 1 x 2 metr, stejně rozměrný přístup do moře a koupání na ploše 4 x 5 metrů, protože dál nemůžeme - sebral by nás docela ostrý proud. Avšak nejsou zde vůbec žádní lidi, koupeme se v Adamově rouše - a to samo o sobě je vrchol blaha. Koupel nám přinesla osvěžení na závěr dne. A krátké počtení si do západu slunce bylo také romantické.
Jen my a vlny dorážející na pobřeží, hučící moře, oranžovějící západ... Co víc si přát?
14. 10. 2011 - pátek
Auto přečkalo noc v pořádku (nikdo ho neukradl ani nepoškodil) a my již v 8.30 do něho usedáme a jedeme směr Girne - tj. Kyrhenie. Volíme boční silničku, díky tomu poznáváme okrajové čtvrtě, které působí uklizeným, milým dojmem. Jsou zde samé rodinné domky, žádné paneláky neničí pohled na blízké moře. Všechny domy mají na střechách barely, zjevně zde vyhřívání teplé vody obstarává pouze slunce.
Trefujeme se na silnici přejíždějící hřeben a již klesáme do Enkomy - první zmínka o ní byla z r. 1800 p.n.l.
Vítají nás zde pouze dva černí pejsci, kteří si nás prohlížejí a pak čekají, že je budeme následovat. Já tak hned činím, Dušánek otálí a jde kupovat lístky. Já si vůbec nevšimla, že zde nějaký prodejce je. Jsme zde jediní turisté.
Přes vysoké laty odvetlých rostlin shlížíme na vykopané kameny - půdorysy původních domů. Není jich tu málo.
Všude, kam šlapeme navíc svými kroky drtíme dějiny. Střípky džbánů, jiných nádob, kousky cihel z prehistorických stavení jsou všude. V r. 1200 př. n.l. toto město zruinovatělo a obyvatelé se přestěhovali do Salamis.
Dnes sluníčko svítí s nebývalou silou, nefouká vítr, tak je konečně středomořsky teplo. Kromě ruin pozorujeme všudypřítomné ještěrky od miniaturních až po docela velké gekony - tak jim aspoň říkáme, Lidušku tu nemáme, aby nám potvrdila, že správně.
Pokračujeme směrem k pobřeží a zastavujeme se u kostela sv. Barnabáše.
Má základy z 5. století, ale kostel je z 18. století.
Nejvíce nás zaujme zahrada uprostřed kostela, nikterak velká, ale s palmou, kvetoucími keři, opunciovými trsy... Milé zátiší.
Soustředíme se ovšem i na ikony v kostele, ale je tam špatný vzduch nevětrané místnosti, na zahradě je vážně lépe.O kilometr dále směrem k pobřeží jsou další vykopávky. Royal Tombs ( královské hrobky ). V hlavní atrakci jsou hrobky z 7. - 8. století před naším letopočtem, jedná se o královské hrobky ( cca 150 ) někde i s kostrami zvířat. Dále asi 300 m na jih jsou hrobky služebnictva, zde už opravdu není nikdo a my si hrobky můžeme prolézat, jak se nám chce.
Následně přejíždíme k palácovému komplexu Solamis.
Je to u moře, které nás vítá písečnými plážemi. Postaveno to bylo cca 600 let př. n. l. Kocháme se pohledem na sloupy kolem bývalého "gymnazia",
dále prohlížíme zbytky sauny, lázní, divadlo,
za poledne procházíme k dalším zbytkům staveb, fascinují nás i pozůstatky nádherných dlažeb či obkladů.
Děláme okruh po celém areálu, až k moři. Nacházíme si přístup k osamělé písečné pláži, kde se bez plavek rochníme v plytkém, teplém moři.
Pak dokončujeme prohlídku a odjíždíme k Famagustě, opevněnému městu. V dobách před r. 1974 to bylo význačné turistické centrum, největší na celém Kypru...
Staré opevněné město má 12-16 bašt, z toho 4 rohové nejvýznamnější. U hradeb necháváme auto a postupně ve starém městě objevujeme jeden kostel za druhým - jsou zde ruiny kostelů katolických, římsko katolických, řecko katolických, arménských, kostel přestavěný na mešitu...
Stupeň rozkladu kostelů je od obvodových zdí po třeba jen jednu stěžejní zeď.
Vedro je docela značné a po osmé zřícenině kostela se mi zdá, že ty následující jsme snad už museli vidět a projít tudy i před chvílí. Před odjezdem si projedeme městem směrem hraniční línii a koukáme přes zátarasy do města duchů. Jsou tam od roku 1974 opuštěné domy, prostě město duchů, na závěr prohlídky depresivní podívaná.
Město opouštíme krátce před západem slunce, na dálnici najíždíme v 17,30 hod. Cesta zpět odsýpá docela rychle, jen před Nicosií je trochu zácpa...
Přes hory svištíme velkou rychlostí, na večer se zásobujeme červeným vínkem.
Večeře v hotelu nezklame, jehněčí je špicové, spousta zeleniny úžasná a zákusky lahodné i když pro naše tělíčka jistě zbytečné.
15. 10. 2011 - sobota
Odjíždíme až v 9.00 hodin a to podél pobřeží směr část ostrova "držadlo pánvičky", tj. severovýchodní. Opět jedeme přes Girne, tentokrát ale bez experimentů rovnou po hlavní podél pobřeží, žádné zábližky domorodými uličkami. Cesta podle toho také odsýpá. Cca po hodinové jízdě již lehce začínám nervóznět, mám pocit, že ten krásný den, který zatím je, ztrácíme v autě. Bojím se, že docela hojně oblaků, které se chystají všude kolem, se vyhoupne výš a zastíní slunce a z krásného dne nezbude nic. To je trochu můj problém, cestování se mi moc líbí, ale přibližování se k tomu krásnému, k těm památkám, přírodě, všemu tomu, co chceme vidět, mi připadne jako ztráta času. Ale bohužel, málokde je vše krásné z navštívené země nakupeno na kilometr čtvereční, aby to bylo hezky po ruce, bez zbytečných prostojů ... A to by asi také nebylo ono... Takže jedeme! Nedá mi to, napovídám Dušánkovi, že bychom aspoň mohli jet po staré silnici, přírodou, blíž k pobřeží, abychom se při jízdě alespoň kochali a nejeli jen tak (sice svižně, ale na prosto nezáživně), po silnici první třídy. Kupodivu si dal říct, dokonce vracíme k odbočce, kterou jsme právě minuli.
Jedeme nyní po úzké asfaltečce, jak dělané pro cyklisty - nikde nikdo, jen my, moře, písečné skály, slunce.
A pak náhle zátoka jako dělaná pro příležitostné nudisty.
Nemusíme se dlouho ukecávat a už se koupeme v průzračném moři, přístup je po písku, takže úžasný. Hodinová relaxace udělala divy, osvěžení vyrážíme po silničce dál podél moře.
Projíždíme Kaplicí, nad námi se tyčí hrad Kantara, který si však necháváme na příště. Pak již ujíždíme na silnici, nějakou novou, naším směrem je jednosměrný zákaz vjezdu. Upozornila jsem na to Dušánka, ale než zastavil a stačil vstřebat, co to bylo za značku a rozmyslet si, zda lze tudy jet, tak jsme prostě jeli dál, protože silnice byla tak krásná, tak nová a bezchybná...
Jeli jsme po ní cca 25 km aniž bychom potkali jakékoli auto. No bodejť, když tam byl zákaz vjezdu a vlastně každou chvíli hrozilo najetí na ještě teplý asfalt... Pak přijíždíme do vesnice Yenyerenkëy. Plynule jen tak jakoby nic se napojujeme na běžnou trasu... Ve vesnici navštěvujeme pána na informacích - je o nich zmínka v Lonely Planet. Bereme si materiály, prohlížíme mapu a vydáváme se hledat Agia Triada - řeckou památku. Vjíždíme mezi nové domy z kamenů, jeden domek je jako druhý a zastavujeme se u místního obyvatele, který právě natírá zábradlí. Po pár našich anglických slovech se zeptá, jestli mluvíme anglicky, pak se zeptá, co jsme za národnost a když se ji dozvídá, ulehčeně se zeptá, jestli mluvíme rusky - a ejhle, on je to náš bratr! Ruština jde Dušánkovi přece jen lépe i když do ní plete anglická slovíčka... Pán nás naviguje dobře, po chvilce již nacházíme hledané Agio Triada.
Je to pár bílých sloupů, pár kamenů, mozaiková dlažba - ta je ze všeho nejkrásnější.
Při jejím focení s hrůzou zjišťuji, že na foťáku mám plnou paměť. Takže tuto památku pocházející z 5. století a nic dalšího z dnešního dne už nevyfotím. Ne proto, že by se karta zaplnila, ale, jak zjišťuji, proto, že tam žádná není. Dušánek ji do foťáku nedal a já, jako vždy a ve všem na něho spoléhající, se po ní vůbec nepídila. Je to vlastně má chyba. Dnešní posavadní focení bylo do paměti fotoaparátu... Chvíli kartu hledáme na naposledy vyfocené dlažbě, ale pak nám dojde, že je blbost, aby vypadla.
Jedeme do obce Dipkarpas, tam se ptáme, zda lze koupit paměťovou kartu - vrtí odmítavě hlavou, v celém městečku to není možné... Hledáme tedy posmutněle další památky, míříme k Oazisu, kde je Agios Pilon, další kostel - z 12. století.
Zase vidíme mozaiky na zemi - ty jsou ještě starší, z 5. století.
Pak úzkou cestou, která se v posledních 300 metrech mění na prašnou, jedeme k dalším kostelům do Afen Drika. 6. století, další dva z 10. století. Pár ruin, dvě auta z červenými značkami, tj. zapůjčené stejně jako to naše. Kolem nás je pustina, suchá půda, pár stromů, trosky tří kostelů.
Moře šplouchá nedaleko. Kráčela tudy historie, je to cítit, je tu jaksi posvátně. Pro mnichy to tu musel být ráj na zemi. Horké slunce nad námi, mraky se rozplývají. Už nemusím mít strach, že se dnes zkazí počasí...
Vracíme se do Dipkarpasu, kličkujeme jím a míříme k mysu na severovýchod. Dostáváme se do území divokých oslů. Jak se blížíme k mysu, potkáváme více aut s červenými čísly. Míjíme písečné pláže. Asfaltka se zase mění v prašnou cestu. Projíždíme branou a po kovových roštech - opravdu se dostáváme do areálu divokých oslů. Hned je také vidíme.
Kdosi jim hodil kupky sena a oslíci se pokojně živí a nejeví ani kousek divokosti... Přijíždíme pod mys a vycházíme pěšky ke dvěma vlajkám na nevysoké skále. Jsme tu na konci Kypru na dohled od Turecka. Vlajky vlají ve větru a dělají nám pěkný stín. Chvíle rozjímání, zamyšlení se nad rozdělením Kypru, jeho důvody a důsledky... Vracíme se k autu a ujíždíme zpět. Písečné pláže nemíjíme, zastavujeme se na nich. Ale ješřě předtím nás čeká klášter Apoštolos Andreos, řeckokatolický kostel.
Je funkční, po dnešních ruinách je to opravdu kostel. A navíc se zdravou svatou vodou. Tryská zpod jeho zdí. Léčí kulhavost, epilepsii, vředy na obličeji, ochlupení v podpaží atd.
A teď už opravdu následuje ta pláž. Zasloužíme si ji. Je je 5 hod p.m.
Je to Zlatá pláž - s bílými písečnými dunami, moře je průzračné. A poslední teplé paprsky dnešního dne nás lehce zahřívají.
V září se na této pláži líhnou želvičky... My se koupeme, sluníme, čteme. V dohledu máme cca 4-5 lidí, jinak je zde pusto. Užíváme si ticha, šplouchání moře. Cesta domů pak trvá 2,5 hodin, ale docela to po autoprostých silnicích již bez zábližek ubíhalo.
16. 10. 2011 - neděle
Dnes se nám daří vyjet v 8,30 hodin, dne je polojasný, zatím není zřejmé, zda přijde předpovídaný déšť nebo naopak - bude zase hezky. Míříme ke zřícenině hradu Hilarion, který je cca 8 km od Girne (Kirhenie).
Pomalu stoupáme vzhůru k jednotlivým částem hradu. protože jsme byli první, jsme v hradu sami a teprve, když jsme ve výškově druhé části se začínají u vchodu rojit turisté.
Je docela členitý a rozhlehlý, prohládka nám trvá cca hodinu a třičtvrtě.
Máme šílenou výhodu, že je zde klid, kocháme se atmosférou hradu, výhledy na Girne pod námi, na moře i hřeben hor.
Fotíme jako zběsilí - hurá, dnes máme foťák, kartu - i tu záložní.
Dušánek čím dál častěji stáčí pohled k úzké asfaltce, která se vine od hradu podél hřebene hor do jejich nitra a dále na východ. Ani nemusí nic říkat, je mi dopředu jasné, že naše další cesta nepovede přímo od hradu dolů a do plánované Nicosie. Když se svou myšlenku konečně odváží vyslovit, ihned mu ji schválím. Jiné řešení už není možné, nebudu se přece celý den dívat na smutné psí oči. Najíždíme na úzkou asfaltku, překvapivě hladkou, udržovanou, s pěknými místy na vyhýbání se aut.
Projíždíme úbočím hor a jsme příjemně potěšeni borovicovým lesem, zatím mladým (z dáli to vůbec nevypadalo, že by zde byl nějaký les, naopak hory působí pustě, pouštně). Výhledy na pobřeží jsou úchvatné.
Bezpečný úsek, dokonce s nízkou patníkovou celobetonovou zídkou vystřídá poněkud méně bezpečný úsek silničky se srázem na mé straně a vůbec žádným místem k vyhnutí s protijedoucím. Naštěstí žádní protijedoucí nejsou. Občas zastavujeme, kocháme se. Dušánek blahem i učurává... Jako cyklostezka by to zde bylo úchvatné. Autem mi to občas bere dech víc než je nutné. A tímto úsekem jedeme neuvěřitelných cca 20 km! Stálo to za to, i přes občasný strach. Jinak daná asfaltka nebyla na mapě.
Zvláštní pocit byl i při pohledu na tank ztroskotaný uprostřed stráně, či na pásy z jiného válečného stroje dekorující výhled.
Pak již klesáme do údolí vstříc Nikosii. Před ní míjíme domy pro lehké děvy, jsou naskládané hezky po obou stranách silnice.
Přijíždíme ke Kyrhenské bráně, kde parkujeme. Dušánek, zřejmě pod vlivem silných zážitků z přejezdu hor a přece jen i pro něj přestálého nervového vypětí požaduje okamžité občerstvení- já naopak nemůžu pozřít nic, protože jsme včera koupili zkaženou balenou vodu a museli jsme ji v rámci "přece se nic nevyhodí" vypít. Bufíkovi Dušánkovi není nic, já mám pochopitelně následky v podobě žaludečních potíží... Takže usedáme do první pouliční restaurace a dáváme si - tedy Dušánek si dává - kebab v pitě. Dvakrát jsem si kousla - je to pikantní, dobré, navíc k tomu dávají naložené čili papričky a slaný kefír - toho jsem půlku vypila, dělal mi moc dobře.Pak již kličkujeme po jedné polovině hlavního města - patřící Turkům. Prohlížíme kostel přestavěný na mešitu.
Vcházíme do něj, má na podlaze hebké pruhy koberců, jeho jméno je Agia Sofia.
Líbí se nám, že mešity jsou skromné, opravdu jen místa k modlení, bíle natřené stěny, žádné množství obrazů, zlata atp. Jen ticho, klid a modlení.
Pak couráme městem, úzkými uličkami, deptá nás všudypřítomný nepořádek, vybydlené domy, blízkost vojáků a tzv. zelené linie. Člověk se ptá - proč?! Naprosto zbytečné rozdělení jednoho města, jednoho ostrůvku, zbytečný zmar, jehož pozůstatky jsou stále vidět. Zbytek památek už jsou spíš jen sutiny. Možná jsme unaveni, ale Nicosie nás rozhodně neokouzlila. Prošli jsme se i po baště, ze které bylo vidět k Řekům. Rozhodně zabezpečení nepodceňují, vojáci jsou všude, plot je opatřen ostnatým drátem a dole pod baštou jsou pro jistotu ještě žiletkové dráty - žiletkovým ostnatým drátem je omotáno celé okolí zdi...
Odjíždíme pryč, zdvihá se vítr a na západě je stěna nehezkých mraků. Přes to ještě nacházíme písčitou plážičku k večernímu osvěžení v moři. Osvěženi jsme už vlastně samotným větrem, ale koupel v moři - stále překvapivě teplém - si nemůžeme nechat ujít, dělá nám na závěr dne moc dobře...
V úterý jsem odevzdali auto, tj. nechali jsme klíče na recepci a celý den jsme byli u moře. Jak jsem měl podezření z prospektů, k hotelu nepatřila žádná pláž, pouze molo vybíhající do moře a do vody se chodilo po schůdcích.
A už je tu loučení se severním Kyprem, tohle letadýlko nás má odvézt zpět do všedních dnů... Bylo nám hezky, na Kypru, i díky dobře zvolenému období - málo lidí, ještě teplé moře, příjemné vlahé dny a sluníčko ještě dokázalo ukázat svou sílu. A bezva volba bylo zapůjčení auta, bez něj bychom poznali jen okolí hotelu a tam opravdu ke koukání nebylo nic moc...
