Sobota, 13. 8. 2011
Dlouho očekávané letní kola začínají! Tentokrát je to pro nás ve velmi vzdáleném koutu republiky, v západočeském kraji, ubytování máme v obci Halže. Než jsme ubytování objevili na internetu, většina z nás, ne-li všichni, jsme o této obci nikdy neslyšeli. Dokonce ani ti, kdo v tomto kraji před lety byli na vojně... Pracovní týden, kdy počasí bylo všelijaké, jenom ne letní, konečně je u konce, na sobotu je slibováno počasí lepší. My nejvíce nedočkaví se domlouváme na příjezd tak, abychom ještě i soboty užili na kolech. Já jedu v autě s Haničkou, Liduškou, stavují se pro mne a vyjíždíme úderem 8,30 hod, ovšem nikoli za slunečního svitu, ale v dešti. Jedeme v patách za Dušánkem, který veze své synáčky + Charlie. Ano, letos máme mezinárodní účast, Charlie jede s námi. Projíždíme jednotlivými přeháňkami přes Vysočinu, déšť pak ponecháváme na Moravě. Prahou projíždíme plynule, kontaktuje se s námi Kamča, jedeme krásnou rychlostí 100 km v hodině, svištíme co auto může, Kamča je nám v patách, kvalifikovaně odhaduje, kde jsme my, kde je on. Všichni potřebujeme přestávku tak dostáváme od něj pěknou radu: "zpomalte na 110km"... Velice nás jeho pokyn pobavil, Hanička skoro nemohla řídit. Ale setkání se nám povedlo, první odpočivadlo ve směru na Plzeň, v Rudné. Pánové si však na své nepřišli, v poledne místní lehké děvy, jimiž je toto místo pověstné, zřejmě vyspávaly.Do Halží přijíždí naše vozidlo jako první, Kamču jeho navigace úspěšně dovedla k místní benzinové stanici. Trochu v rozpacích si prohlížíme likusák, nádvoří plné vraků, rozestavěné domy v okolí, binec kolem přístřešku na gril v němž gril ovšem není... První dojem je všelijaký, ale paní domácí nás už vítá, právě vytřela podlahu a první pohledy uvnitř zas tak strašně nepůsobí. Žádný komfort ale už jsme zažili horší ubytování (ale také lepší, jak pravila Liduška). V dřevěném přístřešku na gril se pouštíme do pozdního oběda, lísá se k nám kočka a mlsně číhá co nám upadne od úst. Využívá chvilky nepozornosti a krade kus sýru i s fólií. Dušánek má zpoždění, jeho vůz má problémy, přehřívá se, je nutné dolévat vodu. Ale dorazili v pořádku, jen trochu umoření dlouhou pomalou jízdou.Kočka živící se sýrem ho ponechává v klidu, ovšem jen do té doby, než zjistí, že ten sýr byl náš...
V 15 hodin nedočkavě nasedáme na kola, včetně Miloše a Aleny a jedeme směr Horní Výšina, cesta se vlní mírně nahoru, pak zas dolů, kocháme se pohledem na stáda světlých kraviček,
pokračujeme do Branky, to už je do kopce, uhýbáme do leva po asfaltečce do Obory z kopce k vodní nádrži. Objevujeme nově rekonstruovanou jízdárnu ve Světcích u Tachova,nádhernou budovu, je však zavřená.
Objíždíme ji alespoň dokola, je fakt hodná obdivu. Studujeme ceduli popisující její stav před rekonstrukcí - byla v dost žalostném stavu. Ale teď posuďte sami: Jízdárna SvětcePo cyklostezce kolem potoka jedeme do Tachova, dáváme si občerstvení v restauraci u řeky, kde se potkáváme s Bárou s tatínkem. Procházíme malé náměstí v Tachově, je tu klid, ticho, pusto. Zajdeme i ke kostelu, je to krásná stavba, gotický kostel s r. 1329. Dáváme se do řeči s místním mladým, milým farářem, také cyklistou...
Neděle, 14. 8. 2011
Z Halže jedeme přímo do Tachova, kolem jízdárny, kterou jsme si včera prohlédli z venku. Máme štěstí, dveře do ní jsou dnes otevřeny a je nám dovoleno vstoupit, i když je stále ještě v přestavbě. S obdivem si prohlížíme interiér, docela dobře se dá představit, jak zde klušou dokola dámy na krásných bělouších...
Poté pokračujeme podél Mže do již zmíněného Tachova, pěknou příměstskou cyklostezkou, je to spíše park než les, pro místní krásné procházkové místo. V Tachově odbočujeme na Dlouhý Újezd, je to pěkně do kopce, hezky se zapotíme. Dušánek nám na dnešek zjevně vymyslel hezkou zahřívací trasu. Bylo to od něho hezké, obzvláště když on sám nedojel ani do Dlouhého Újezdu. Podceněná příprava na kola se projevila. Nebo že by opět přibývající kilečka?! Prasklo mu lanko k přehazce. Tak jsme zcela záhy zůstali bez vůdce. Ten si šel svojí samostatnou pěší cestou zpět do Tachova a do Halží (jet mohl jen po rovinkách) a my pokračovali nastoleným směrem - naším cílem byl hrad Přimda. Trasa je to veskrze kopečková, ale krásná. Kousek před Přimdou se rozdělujeme na dvě skupiny, moudřejší Kamču a Péťu, kteří pokračují po silnici, která má údajně hodně padat a pak zase stoupat, mi lenivější volíme cyklotrasu, traverz - ale cestou necestou, trochu hledáme, dost se kodrcáme, brodíme se bahnem a pochopitelně přijíždíme značně později. Většina si pak kolo ponechává u hospůdky před stoupáním na Přimdu, my s Liduškou kola vyrveme až nahoru. Přece si své miláčky nenecháme někým ukradnout. Přimda je vlastně zřícenina, nejstarší hrad v Čechách, je z ní krásný rozhled do krajiny.
Pověstný záchůdek je jediné co lze zde vlastně prohlédnout. Nahlédněte do fotek, trůní na něm Dušánek.
Obědváme v restauraci s dost neschopnou servírkou, ale většina z nás je docela znavena, tak zas až tak delší čekání neřešíme a rádi odpočíváme ve stínu restaurace.Těšit nás může, že stoupací část trasy máme za sebou. Ti nejvíce unavení se s Dušánkem svezou autem - ano, motorizovaný se k nám přidal, trochu nespokojený, že v neděli v Tachově nesehnal žádného opravce kol...
Pak již sjíždíme k Tachovu přes Nové Sedliště, Úšavu, |Maršovy Chody, Velký Rapotín. V Tachově vyjíždíme do kopce, po pravé straně zanecháváme střed města s kostelem z r. 1329, zámek, hradby. Dnes jsme najeli 56 km ale vyčerpaní jsme tak na 98 km.
Pondělí 15. 8. 2011
Když je to nejméně vhodné, tak předpověď počasí meteorologům vychází. A jsme bohužel v té části Čech, kam déšť přichází první. Včerejší výlet byl sice náročný a únavný, ale přece jen dělat odpočinkový den hned v pondělí je trochu přepych. No co se dá dělat... Dušánek si ráno v klidu nechal v Tachově opravit kolo - jeden ze dvou místních opravců zdá se nebyl vůbec rád, že Dušan stepoval před servisem již půlhodiny před otevírací dobou a pracovní činnost se po něm chtěla okamžitě. Nestihl si dát snídani ani kávu, tak jen bručel poznámky ve smyslu, že před jízdou je zvykem si nechat kolo seřídit a opravit tam, kde bydlíš. Využívat služeb na jiném konci republiky než odkud jsi, je absolutní nesmysl...
Kávovou společnost jsme absolvovali beze spěchu, buchétek bylo ještě dost a pak již řidiči předjížděli před dveře do ubytovny, abychom my spolujezdci nezmokli. Jedeme do Chebu, který nás docela uchvacuje svým krásným náměstím, zajímavým "špalíčkem", za shlédnutí stojí i kostel.
Z Chebu ujíždíme směrem na přírodní rezervaci Soos. Mám na ni pěkné vzpomínky z doby cca před 12ti lety, kdy jsem ho navštívila s kluky, když jsme byli na Krušnohorských kolech. Tehdy to ve mne zanechalo hluboký dojem, ta bublající měsíční krajina se rezatozlatavým nádechem, plná malých bahenních sopek, slaných map. Docela jsem se sem tedy těšila, ale zdá se, že někdy je lepší zachovat si vzpomínky. Nějak je to nyní chudobnější na veškeré z těch jmenovaných úkazů. Škoda. Ale i tak to stojí za zhlédnutí. Na závěr dnešního dne jsme si ponechali relaxační procházku po Františkových Lázních. Doufali jsme, že některé z našich "dcerunek" si rády šáhnou na Frantíka a jeho frantíka, ale kupodivu všechny se k tomu stavěly stejně odmítavě. Nevím proč. Být já o 10 let mladší, ještě bych ten dotek riskla. Odpoledne nás obdařilo i hřejivými paprsky slunce, což bylo obzvláště tady příjemné, poseděli jsme si i chvilku ve venkovní cukrárně - zákusky však měli téměř všechny rozprodány. Také docela udivující zkušenost. Loudali jsme se pak mezi lázeňskými domy, ochutnali trochu minerálek, ale světe div se, úderem osmnácté hodiny zde život končí, prameny se zamykají, ulice vylidňují - lázeňští hosté zjevně mizí na večeře. A po nich již míní jistě popíjet něco léčivějšího než vodu z pramenů. Tyto lázně nás ale docela potěšili svou klidnou atmosférou, nepřeplněnými ulicemi. No ano, bylo to i tou dobou návštěvy...
Úterý, 16. 8. 2011 Naším dnešním cílem je Německo. Vyrážíme až kolem 10,30 hod, čekali jsme na Vlastíka a Lídu, kteří se v pořádku dostavili a pak se nějak zadrhlo vypravování na cestu. Míříme na sever, do kopce, směrem k obci Žďár. Silnička je pohodová, šlape se hezky, ve Žďáru pak jedeme po cyklostezce č. 36, posléze z ní uhýbáme a napojujeme se na tzv. signálku, tj. vojenskou cestu podél hranic. Je to pěkná asfaltová stezka, má ovšem jeden zádrhel, vede co nejvíc přímo, nevyhýbá se žádnému kopci, takže jedeme nahoru a dolů a tak stále dokola. Někteří z nás si to užívají, někteří (jako například já) začínají z toho umdlévat. V okolí je krásný svěží les, na rozdíl od těch našich moravských nádherně čistý, bez spadaných větví, s mechovým podložím. Houbičky se na nás smějí, ale sbírat je je hloupost, po celodenním vození by moc dobře nedopadly. V místě, kde máme uhýbat již na silnici směr Německo Péťa naštěstí píchl, tak jsme si chvilku odpočinuli, sice jen ve stoje, ale díky bohu za to.
Někteří využívají tuto chvilku k zabroušení do lesa a nedá se to - tak nádherné hřiby zde nelze nechat!
Za chvíli vidíme přijíždět Haničku s Alenou v autě, je domluvená s Bárou, že ji někde tady naloží a už pojedou domů. No jo, jsou to již pracující ženy, už ne naše malé holčičky. Ale dobře, že byly s námi alespoň těch pár dnů, bez nich by akce "kola" už nebyla tak nádherně svěží a mladistvá. Barča s námi ještě popojíždí do první německé vesnice, v Mahringu u kostela ji Hanička nakládá a loučíme se...
Naše cesta pokračuje po silnici, ale příjemné, s minimem aut, zase lesem. U kostelíka přímo v lese postaveného si dáváme svačinooběd. Poté asi ještě 1 km jedeme po asfaltové silnici, pak uhýbáme doleva do lesa a jedeme po místní příjemné cyklostezce tzv. šotolinové, ale oproti našim je rovná, s drobnými kamínky, bez děr, výmolů, jedeme mírně z kopce, který se posléze stává prudším sjezdem, ale stále velmi příjemným. Přijíždíme k hlavní cestě, míříme do vesnice Wondreb. Chvilku se zde rozhlížíme, Maruška a Lubor si nemohou nechat ujít místní kostel, pokračujeme po silnici směr Tirschenreuth, překračujeme evropské rozvodí, čekali jsme velký kopec, ale ten se nekonal. Aby to člověk nepřehlédl, označili to cedulí.
V Tirschenreuthu ( je to okresní město ) máme odpočinek, na náměstí se rozcházíme každý za svými zájmy. Někteří jsme neomylně zamířili ke kavárně, u stolečku na náměstí jsme popíjeli výbornou kávu a přijídali k ní lahodný zákusek. Mysleli jsme si, že se posilujeme na cílovou atrakci naší dnešní trasy - rybníky za městem, mezi nimiž jsou údajdě krásné cyklostezky. Ale náš vůdce zavelel k návratu. Byla jsem značně rozčarována a chvilku mi to trvalo, než jsem to zkousla. Kvůli tomu sem přece jedeme, to má být zlatý hřeb naší dnešní trasy! Ale Dušánek zřejmě věděl, co dělá, on to taky mohl být hřeb do naší rakve, kdybychom to přepískli. Otáčíme se tedy nikoli do vnitrozemí, ale zpět k hranicím. Samozřejmě jinou cestou, než jsme sem přijeli. Jedeme přes most kolem zámku, pokračujeme silničkou pozvolně stoupající - na 12 km stoupáme 300m. Krajina se mírně vlní, chvílemi i klesáme. Ale hraniční hory se neomylně blíží a my je musíme překlenout. Před odbočkou na Ahornberg je nejvyšší místo, tak zde chvíli odpočíváme, odpoledne je už docela pozdní, sluníčko září do oranžova. Taťku trochu zlobí kolo, pánové to vyřešili namazáním - tedy opravdu toho kola. Mládež nás opouští v Elenfeldu, je již docela otrávená naším pomalým postupem a míří nejbližší cestou k hranicím a do Halží. My ještě děláme zábližku na Barnau. V tuhle podvečerní chvíli je to tiché městečko, zaujme nás zejména jeden z domů svojí překrásnou květinovou výzdobou. Opravdu jsou to pravé květy.
Pak stoupáme přes hraniční hory, obloha temní, hrozí deštěm, ve stoupání jemně mží. Na hranicích odbočujeme k rozhledně, ta je však přeměněna na obytnou, zřejmě rekreační budovu. Zajímavé, že rozhled zde byl jen na Českou stranu. V dobách železné opony zde zjevně hejna německých turistů se chodívala dívat na nás chudáky v půlnočním království. Déšť se rozhání, spadlo jen pár kapek. Pak již klesáme a svištíme směrem k Oboře a odtud do Svobodky na které je úžasné to, že je zde hospůdka, kde dobře vaří a navíc je z této vesnice už jen 2 km do Halží... Dnes jsme najeli 63 km.
Středa, 17. 8. 2011
Stoupáme do kopce z Halží směrem na Žďár, stejně jako včera. Pánové nás navádí na pohraniční signální trasu. Trochu už víme o co se jedná ze včerejška, ale pořádně užít si ji máme teprve dnes. Vede nás lesem nahoru a dolů, sešupy a pak výstupy tak prudké, že připomínají krocení Čínské zdi. Na řadu lidí padá deprese, kdyý vidí před sebou rovnou cestu, která vede terénem, jak byla narýsována, tj. nahoru a dolů, v řadě míst tlačíme. Ze Žďáru jedeme po zelené na kopec Výšina a odtud po signálce, která byla nejblíž hranicím kolem hranic na sever. přetínáme silnici, kde jsme včera odbočili do Německa a pokračujeme rovně. Po červené se dostáváme na paseku, kde byl dříce uranový důl Dyleň. Zde je překrásná studánka z pařezu a protože někdo pořeboval opravu kola, tak toho většina využila k odpočinku. Naším cílem jsou lázně Kynžvart. Z paseky mírně neustále klesáme k osadě Jedlová, která je již na okraji lesa a jedeme do obce Stará Voda. Zde je sice restaurace, ale je přímo u hlavní silnice, na které je šílený provoz a tak po kratším váhání jedeme hladoví dále. Po okolí jsou vidět odkvetlé, ale stále mohutné rostliny bolševníku.
Vítá nás v nich opravený zámek, kolem něj je anglický park využitý nyní většinou jako golfové hřiště. Máme už hlad, ale Zámecká restaurace je natolik drahá, že i když zmíráme hladem, jedeme dál. Oběd si dáváme až v restauraci ve Valech s krásným názvem - U březího vlka. Jídlo přichází skoro pozdě, padáme po té krkolomné jízdě po signálce hlady, ale je dobré a pod slunečníky je velice příjemně. Poté ujíždíme do Mariánských lázní, při vjezdu už musíme jet po hlavní silnici, což je nepříjemné, provoz je značný a docela nám celé město znechucuje. Oproti Františkovým lázním, které jsou balzámem na nervy, je zde hlučno, rušno. Budovy jsou zde vysoké, trochu jako v Karlových Varech, není jich však tolik.
Parkujeme v lázeňském parku, kolem nás jsou lázeňské budovy, park je úhledný, posečený, láká k lehnutí... květinové výzdoby by zde však mohlo být více. Pěšky kráčíme k lázeňským budovám, ke kolonádě,
ochutnáváme pramen Rudolfův a Kateřinin. Rudolfův je jemná mineralizovaná voda, Kateřinin je slanější, ale také se dá popíjet. Dušánek nás trochu honí, doba se neúprosně přiklání k podvečeru, ale nedáme se. Zjišťujeme, že i zde je pohodově, když pomalu brouzdáme bez kol, relaxujeme, posloucháme hudbu, kocháme se vodotrysky. Ale zpívající fontánu neslyšíme, v 15 hodin nám už unikla a do 17 čekat nemůžeme. Trochu neradi se vracíme ke kolům a opouštíme lázeňské lenošení, ke kterému jsme jen velmi lehce přičichli.
Sjíždíme po hlavní k Chodové Plané a po krásné ciklostezce kolem hlavní silnice do Plané - tu si prohlížíme, dá se vytušit, že dříve tu byly nádherné domy, teď je pěkná alespoň rohová restaurace kousek od kostela. Zde se od nás odpojuje Alenka ( pro kterou pak přijede Miloš).
Po hlavní silnici jedeme naštěstí už jen krátce, k nádraží, zde se napojujeme na modrou turistickou značku a s úlevou po ní ujíždíme po modré mezi poli, lesem, kolem romantického rybníčku plného odumřelých stromů.
V hospůdce v Nahém Újezdci si dáváme pivo, sedíme v kruhu jak Indiáni na zemi před výběhem pro krávy, opět relaxujeme a pozorujeme dvě černé jalovice, nezůstáná u jednoho piva, je zde nádherná pohoda, teplo a klid a slané tyčinky nám k pivu dělají šíleně dobře. Ale čas nečeká, nakonec se musíme zvednout a dále po modré přes Ctiboř zpět do Halže.
Do Halží přijíždíme v 20.15hod, v nohách máme 71 km opravdu slušně kopcovitým terénem.
Čtvrtek, 18. 8. 2011
Naším dnešním cílem, hlavním KPČ je Havran, bývalá hraniční věž. Jedeme západním směrem, tj. na Branky, stoupáme k bývalé celnici, krátkou zastávku máme u trpaslíků a Vietnamců, kteří je prodávají. Zaujatě se díváme na Vietnamce, který ručně balí brikety do umělohmotných balíků - zřejmě výhodný prodejní artikl pro Němce... Pak najíždíme zase na signálku, která je zde docela hodně zarostlá, vede loukami, pozorujeme pasoucí se krávy, krajina se mírně vlní. Pak vjíždíme do lesa, chvilku bloudíme, což je hodně depresivní situace zejména pro Dušánka a Miloše. My ostatní na chvíli rádi odpočíváme a čekáme, až bude další cesta nalezena. Pokračujeme lesní cestou do kopce, jedeme se podívat na hranice s Německem, tlačíme kolo poblíž nejbližší hory Entelbuhl. V Německu prohlížíme Křížový kámen a prohlížíme osvětlené lyžařské tratě ( ty jsou pochopitelně v provozu v zimě). Poté následuje konečně Havran. No dost jsme zklamaní, bývalá radarová věž je ve značně dezolátním stavu, lézt na ni se rovná hazardu se životem. Ale výhledy lákají a rozhledny jsou přece od toho,aby se na ně vylezlo. Zdoláváme ji nakonec téměř všichni, ale opravdu je s podivem, že není zabezpečená tak, aby na ni nikdo nemohl. No jistě proto, že je dost z ruky. V jejím stínu se nejprve musíme posilnit obědem a pak vyrážíme vzhůru na
věž. Leze se po kovových schodech, na kterých je patrno, že zub času a hlavně koroze pracuje, ale nakonec se dostáváme na vrcholovou plošinu, pokrytou ocelovými pláty, které se různě prohýbají, vržou a praskají. Některé se moc od středového zábradlí moc neodpoutávají, ale někteří tam chodí jakoby nic, za stálého okřikování našich dam.Po signálce jedeme k bývalé obci Stoupa, zde přejíždíme nádherně rašelinový potok a jedeme na Starou Knížecí Huť. Za celý den jsme nenarazili na funkční pramen, a tak se naše zásoby vody zmenšují, či už žádné nejsou. Ale na Huti nás vysvobozuje místní osvěžovna. No osvěžovna. Někdo odkoupil bývalou vojenskou rotu a snaží se budovy přebudovat na hotel či ubytovnu a tak si přivydělávají prodejem piva ( ale protože za celý týden jsme potkali minimum turistů, tak nevíme, jak jdou kšefty ). Každopádně nová majitelka je milá a nosí nám židle i požadované nápoje. Přestěhovala se na tuto samotu z Prahy, s jedním malým dítětem a jedním puberťákem + manželem, který je fanda do vojenské techniky a všeho kolem ní. Držme jim palce, lehké živobytí to nebude!
Pokračujeme z kopce kolem Staré Knížecí Huti, kolem Sklářského vrchu a zaujala nás odbočka na rašeliniště Podkovák. Jedeme k němu a nelitujeme. Je to nově zpřístupněné místo - dřevěné chodníčky, odpočivadlo, popisky. Konečně zde vidíme Rosnatku bahenní, kterou holčičky marně hledaly na Soosu. Zde je jí něúrekom. Kocháme se přírodou, tichem, lesní pohodou. Pak se vracíme na naši trasu a pokračujeme směr na Lesnou, odbočujeme na Milíře a přes starou známou Svobodku za svitu zapadajícího slunce přijíždíme do Halží. I když nás večer čeká grilování, ve Svobodce jsme se museli posilnit, abychom vydrželi, než se gril připraví a rozvášní.
Večer byl krásný, Alena s Milošem ho jako vždy naplnili svojí úžasnou hrou na kytaru a zpíváním... Lehce nostalgicky jsme si uvědomovali, že letošní kola se pomalu chýlí ke svému konci.
Ale ne, ještě nás čeká pátek a závěrečný výlet!
Pátek, 19. 8. 2011
Ráno leje jako z konve. Proudy vody, bez deštníku se nedá vystrčit nos. Odvážíme Jiříka s Charlí na vlak do Tachova, obloha je temná. Naskakují rychle do vlaku a my si říkáme, jestli tuhle holčičku ještě někdy uvidíme... Jiřík jede s ní, mají ještě v plánu prohlížet Prahu než Charli v neděli odletí...
My se vracíme do Halží a je nám trochu smutno. Počasí a konec kol k náladě nepřidávají... Docela natahujeme kávovou společnost, ale pak se najednou počasí moudří a torzo naší skupiny může vyrazit na závěrečný výlet. Na cestu se vydáváme vlastně jen já, Dušan, Kamča, Editka, Miloš, Alena, Lubor, Maruška, Liduška a Lída. Aha, takže je nás stále ještě docela dost, ale bez té mládeže jsme nějak osamělí a není to ono. Nu co, musíme si zvykat. Jedeme do Tachova,
v Tachově kolem řeky, pěknou alejí k minerálnímu prameni, kde vyléváme svoji nezdravou vodu a zásobujeme se touto, která má pozitivní vliv téměř na vše. Chuťově je sice hnusná, ale to zdraví, které z ní čiší! Opouštíme Tachov po cyklostezce vedoucí přímo na východ, mírně stoupáme a pak jedeme kolem letiště po rovině. Už neprší, sluníčko prosvítá.
Alena nás opouští nás opouští směrem na Tisovou z kopečka dolů, my ostatní pokračujeme ke zřícenině kostela Sv. Jana. Kostel to byl dříve docela velkolepý, je z podivem, že ho nechali tak zpustnout. Je opuštěný už cca 200 let, zaujaly nás malůvky na jeho stěnách - později jsme zjistili, že zde byla natáčena pohádka. 
Od kostela se kousek vracíme a pokračujeme zase po cyklostezce na Janov, Damnov směrem na Kurojedy, za kterými podjíždíme dálnici a míříme do Boru. Tak tak zaparkujeme kola, spouští se déšť, obědváme v restauraci na náměstí. Po jídle si prohlížíme zámek, jen z venku, je pěkně opravený. Hezky to vyšlo, ale krátce po opuštění hospůdky se počasí zase horší, jsme nerozhodní zda se vrátit nebo jet dále, vítězí cyklistický duch, pokračujeme dále na Doly, Staré Sedliště, chvíli se i schováváme v lese, už jízda není až tak pohodová. Fouká, prší, slabší povahy volí kratší trasu, my s Kamčou, Editkou, Liduškou si ještě děláme zábližku, na které nás dojíždí Dušánek.
Výlet symbolicky zakončujeme v restauraci v Tachově, ve které jsme byli i první den letošních kol...
Sobota, 20. 8. 2011
Nastává nejméně oblíbený okamžik každých kol. Balení uklízení a vyklízení objektu. Poslední kávička a loučení. Je nás už jen pár, Černočtí odjeli už včera, Kamča s Editkou se loučí hned ráno - přece jen to mají nejdál a torzo (nebo zlaté jádro?) turistů se ještě rozhoduje navštívit místní muzeum v Halžích. Krásná zrekonstruovaná budova stodoly nás lákala celý týden, ale nebyl na to čas. Dnes je ten ideální okamžik na trochu kultury. A nelitujeme. Naopak se divíme, že něco tak zajímavého a hezkého nemá větší reklamu, neláká více turistu ze širokého okolí. Už jen samotná třípatrová - nebo přízemí a dvě patra - budova stojí za zhlédnutí. Je nádherně opravená a skrývá v sobě zejména zemědělské, venkovské přístroje, stroje, ale je zde také koutek se starou kuchyní nebo staré sáně, kočáry.
Strávili jsme zde více času, než jsme původně počítali ale bylo to moc hezké zakončení letošních kol.
A pak jsme se už rozjeli i my poslední kolaři... Tak na někdy nashledanou jihozápadní čechy. Byly jste tak jiné, tak cyklistů prosté - a tak trochu opuštěné, proti té naší životaplné jižní Moravě.
P.S.
Jelikož jsme při zpáteční cestě domů byly hodně hladoví, na můj podnět jsme odbočili zrovna na odbočce na hrad Český Štenberk. Trošku jsme to neodhadli, místo klidné vísky to bylo místo plné lidí a hlavně aut. Armádní fanoušci zde měli jakousi přehlídkovou jízdu, nevím proč byl Dušánek vzteky bez sebe, když musel stát na kraji silnice a pouštět nablýskaná cizí vojska... Mě se to líbilo a on si ostatně také mohl přijít na své - tak svůdná lýtka hned tak neuvidí!
