Letadlo finské společnosti vylétá načas i když přes Česko přechází studená fronta. Ještě před dvěma dny nebylo vůbec jisté zda odletíme vůbec, protože si zařádila islandská sopka. Ale zdá se, že předodjezdová nervozita může být zažehnána, sedíme v letadle a čeká nás cesta do světadílu, který nám čím dál více přirůstá k srdci - do Asie. Máme za sebou i Liduščino projítí zostřenou kontrolou, kde se jim nelíbilo malé pitíčko v batohu ani lahvička s desinfekcí. Byla pečlivě zkontrolována, kontrolorka ji objela hezky důkladně, Dušánek to zálibně sledoval a prohlásil, že tuto činnost by raději dělal on. Očima se přetvářel v ruce celnice.
Mezipřistání máme v Helsinkách, máme dvě hodiny času, tak couráme po relativně úzkých chodbách a jsme rádi, že nemusíme z haly ven, venku je všehovšudy nějakých 13°C. Máme odlétat v 17.10 již místního času, ale je 17.30 a stále se nic neděje. Jsme jen přesunuti z jedné brány do druhé a ještě jen mírně znepokojeně sledujeme, že i několik dalších letadel se nepřistavuje a neodlétá. Že by zase sopka? Někteří nejmenovaní mužští účastníci výpravy mají už smrtelný hlad, protože v letadle z Prahy do Helsinek nám opravdu jen velmi málo "hrnuli", pro nevědoucí překládám: bylo málo jídla, jen nějaké ubohé dva sedviče, žádné pivo, žádný teplý obídek... Zaposloucháme se do hlášení, ale angličtina je nám bohužel v tomto šumu skoro stejně málo platná jako finština. Zaslechneme jen něco o "carry", chápeme to tak, že jsou problémy s přeložením a proto se zatím nemůže odletět...
Ale pak najednou už nastupujeme do autobusu a převáží nás do letadla, tak na nějaké hlášení ihned zapomínáme. Venku je zima, fouká, prší, rádi nastupujeme do letadla a jsme rádi, že naším cílem jsou teplejší krajiny.
Letadlo vzlétá v 18.45, vstříc dálkám, vstříc Šanghaji.
28. 5. 2011 - sobota
Hodinky jsme si posunuli o 5 hodin dopředu, snědli dvě jídla v letadle (tady nám "hrnuli" báječně!),nepříliš dobře se vyspali a během této krátké doby a nemnoha činností nás letadlo přeneslo o 7402 km na východ. Nad Pekingem zažíváme docela silné turbulence, ale šťastně pak brzy přistáváme na letišti v Šanghaji. Docela rádi vystupujeme, těšíme se na setkání s Jirkou a jsme šťastní, že po zpoždění ve Finsku všechno dobře dopadlo. Nespěcháme, vyrážíme pomalu pro bagáže, dáváme jim čas, ať je přemístí na pásy... Hm, pásy ještě nejedou a všichni před námi doraživší lidé vypisují nějaké lejstra. Máme je vypisovat taky? To je tady zvykem? Chvíli jen tak pozorujeme, zda opravdu všichni se zabývají touto činností a zdá se, že ano. Tak tedy šáhneme také po jednom z formulářů a poněkud znepokojeně překládáme: "... dopravíme zavazadla, jakmile to bude možné..." Zaslechneme kolem sebe ruštinu, pookřáváme a dáváme se do hovoru řečí, která je nám přece jen srozumitelnější než čínština případně i angličtina. Naše vzrůstající podezření se potvrzuje, zavazadla nejsou vůbec žádná, nepřiletěly s námi, protože finští carry přepravci stávkují...Tak se nám to začíná komplikovat! Zavazadla nejsou, ale kdy budou? Od Rusů se to nedozvídáme, vědí toho asi tolik, jako my... Naší spásou je Jirka, který jediný je schopný zjistit větší podrobnosti... Jenže je tu drobný problém. Jsme v příletové zóně a sem on nemůže. Dušánka naštěstí pouští ven - skvěle se anglicky domluvil! A po pár minutách se vrací, že Jirku sem k nám pustit nechtějí, ale že se nějak zkusí s nimi domluvit. Za chvíli přichází z jiné strany, v doprovodu čínské úřednice, která má za úkol ho hlídat. Jirka zkoumá a vyplňuje za nás formuláře, dopisuje do nich naši šanghajskou adresu a zjišťuje, že zavazadla dnes určitě nebudou. Kdy budou - nikdo neví. Nikdo netuší, kdy se ve Finsku přestane stávkovat. Do formuláře píšeme i Jirkovo telefonní číslo - až zavazadla budou, zavolají nám a dovezou je do hotelu...
Přivítání s Jirkou bylo tedy obestřeno těmito starostmi, ale stejně bylo krásné, a na rozdíl od jiných cestujících jsme se smáli, dělali si ze situace srandu a nakonec jsme naznali, že je naprosto úžasné, že nemusíme s těžkými batohy na hotel ale naopak, ihned můžeme jen s malými batůžky vyrazit do ulic Šanghaje.
Do města se dostáváme rychlovlakem Maglev. Jízda trvá 7 minut, metro by to jelo 50 minut. Dosahujeme rychlosti 430-431km/hod. Lehce nám lupe v uších, ale jinak tu rychlost vůbec nezaznamenáváme, ani fyzicky, ani vizuelně - jen ty auta na dálnici se nějak plouží a zůstávají podezřele za námi...
Maglev-magnetický rychlovlak
Přestupujeme na metro a jedeme na People Square, jsme na původním, starém nábřeží, nahlížíme do hotelu evropského stylu, který je doporučen v průvodcích jako místní skvost, má štukový vstup, prohlížíme z venku další budovy z počátku minulého století. Ten štukový vstup je na Čínu jistě velká rarita, ale u nás to máme na každém zámku, jak prohlašuje Dušánek.
Procházíme i ne příliš turistickými uličkami
a hledáme obří trh s domácími mazlíčky, o které píše průvodce z r. 2006. Již jsme to skoro vzdali, ale pak se náhle ocitáme na ulici, kde se opravdu zvířátka prodávají. Počínaje ptáky, želvami, rybičkami, konče cvrčkama. Zdá se, že jsou to jen pozůstatky kdysi věhlasného trhu. Koťata či štěňata nevidíme...
Pěší zónou procházíme na promenádu k řece. Prohlížíme si pravý i levý břeh, jsme na té západní, staré straně, výstavba je tu z 20. tých, 30. tých let minulého století, jsou to banky, hotely, samé výstavné domy. Východní břeh máme jako na dlani. Do 90.tých let na něm byla rýžová políčka, dnes jsou zde nejmodernější výškové budovy spousta tvarů, barev, výstavba ála Hongkong, stíny se navzájem zrcadlí na jejich stěnách.
Na první oběd v Číně scházíme hlouběji do čínské čtvrti, na místní trh, kde se dravě mísí vůně i pachy a není jisté, co převládá. Asi záleží na síle osobnosti. Hoši se pomněli dokonale, my s Liduškou jsme jen tak něco sezobly, abychom zahnali největší hlad - nechceme skončit s průjmem hned první den. (Nebo vlastně začít...).
Posilněni míříme do chrámu v čínské čtvrti - jedná se o starý chrám, těšili jsme se na historický kousek, ale byl zrekonstruován, tj. doplněn sádrou a betonem. Krásný byl, ale ty novodobé materiály na mne působí vždycky hodně rušivě.
Metrem jsme se přesunuli pak již k našemu prvnímu bydlení, je to studentský (mládežnický) hotel. Přicházíme k němu neskutečně rušnou ulicí, tak se trochu děsíme, co to bude, ale jsme mile překvapeni. Od rušné ulice sice není daleko, ale je zasunut hlouběji do mezibloku, je to opravdu tichý a čistý hotel. Bydlíme ve 4.poschodí a na to, jaký panuje jinde v ulicích hluk, je tu neuvěřitelně ticho. Náš pokoj je patrový, Liduška s Jirkou bydlí v přízemí - každý mají svůj koutek se svou postelí, my s Dušánkem spíme na manželské posteli v patře. Pokochali jsme se naším současným zázemím jen krátce, vyrážíme obratem na večeři. Skončili jsme v blízké korejské restauraci a dáváme si barbecue, které si sami připravujeme na uhlících v krbíku zabudovaném přímo ve stole. První kousek (naštěstí jen knedlík) se nám připaluje a pak už to jde v pohodě - hodně jsme si pochutnali.
29. 5. 2011 - neděle
Krásně jsme se vyspali na pohodlných postelích a probudili se do slunečného rána. Na rozdíl od včerejška, kdy bylo pod mrakem a chodili jsme skoro pořád ve dvou vrstvách, se dnes rýsuje krásný den.
Součástí ubytování je snídaně, scházíme na ni do přízemí hotelu. Je formou bufetu. Můžeme si vybrat: damplings plněné masem nebo zeleninou, rýžovosójovofazolovo vodovou kaši (mimochodem, po přidání medu či marmelády - možná raději obojího - je velice dobrá) nebo i müsli, tousty, máslo, marmeládu, mléko, džusy - bylo to všechno výborné, najedli jsme se dosyta.
Pak již míříme k nejstaršímu chrámu ve městě, k Longhua Pagodě a Longhua chrámu. Chvíli se zdá, že chrám snad zbourali, jdeme podél široké, moderní ulice, pak míjíme nějaké zbořeniště, suťoviska, staveniště, ale nakonec se vynořila i pagoda a vchod do chrámu. Procházíme areálem, na nádvoří jsou klasické kovové nádoby s rozžhavenými uhlíky na pálení tyčinek, lidé se modlí a uklánějí na různé strany.
V dalším nacházíme mnohorukého Šivu - tedy opravdu s tolika rukama, že jsme to ještě neviděli. 
Před tímto chrámem je ještě pagoda, někdy z 10. století, pěkná, vysoká, ale bohužel nepřístupná - jak Jirka správně podotkl, nevydržela by nápor turistů.Vracíme se úmornou nyní již notně rozpálenou ulicí k metru, hledáme podzemím cestu k Francouzské čtvrti. Trochu je to komplikované, ale po třech přestupech jsme na místě. Procházíme jí, domy zde jsou postavené na konci 19. století, jsou podobné architektuře v západní Evropě, tj. Německu i Francii. Pro číňany je to tu exotické, mohou si připadat jak v daleké neznámé cizokrajné Evropě. Je tu množství hospůdek s posezeními venku, úzké uličky tvořící dostatek stínu. My se zde moc nezdržujeme, máme jiné cíle.
Míříme k domu, kde byla založena Komunistická strana Číny. Okukujeme zvenku nízkou, nenápadnou cihlovou jistě dobře střeženou budovu a rádi se vzdáváme možnosti jít do místního muzea.
Nasedáme zase do metra a jedeme do Pudongu, tj. do místa, kvůli kterému se v současné době Šanghaj hlavně navštěvuje - do moderní čtvrti, vystavěné místo rýžových políček. Ty tu byly ještě před dvaceti lety. Hlavním naším cílem je tzv. Otvírák, tj. World financial centrum, světové obchodní centrum. V současné době je to 2. nejvyšší budova světa co do možnosti vyhlídky - s vyhlídkovou prosklenou plošinou. Nejvyšší budovy světa . Prohlídka začíná sjetím výtahem do podzemí, kde si prohlížíme maketu Pudongu, naprosto úchvatně udělanou, osvětlenou tak jak jde den, světlem ranním, poledním, odpoledním a pak jak vypadá za osvětlení nočního, při ohňostrojích... Čekáme spořádaně ve frontě na výtah a vyvážíme se do 94. patra. Zde je další výtah do 97. patra, kde je dno otvíráku. Obcházíme ho, nesmíme se zastavovat a pokračujeme k výtahu do 100. patra, což je vršek otvíráku. Zde jsou v podlaze občas skleněné obdélníky, průhledy, chůze po nich přivádí člověka k závrati. Pohledy přes prosklené stěny jsou jako z letadla, máme opravdu dnes štěstí na počasí, je trochu slunečno, jen v dáli obzor zahaluje opar, ale výškové budovy v okolí vidíme skvěle.
Díváme se i na nízké bloky paneláků, mají různobarevné střechy, působí to uspořádaně, úpravně - každá čtvrť má svou barvu. 
Interiér otvíráku.
Kocháme se pohledem na výškové budovy všude kolem i na květinovou výzdobu. Kousek od nábřeží nacházíme travnaté zákoutí, na kterém je dovoleno i ležet (!). Je to tak nebývalé v této zemi zákazů a příkazů, že neleníme a během chvilky sedíme a za chvíli i ležíme v chladivé trávě. Očekáváme, kdy se odněkud vynoří policajti a vyženou nás i ostatní, ale nestalo se tak. Policajt kolem prošel a nechal všechny v klidu. Nevadili mu ani naše vyzuté boty...
Po odpočinku míříme k nejnovější zdejší atrakci - tunelu pod řekou. Vláčkem se můžeme rychle dostat na druhý břeh a ještě si přitom užít. Prohlížíme si reklamní plakáty a docházíme k přesvědčení, že tato skvělá věc pro nás není. Jsou zde evidentně pouťové atrakce, hra světel a zvuků, které nás již dopředu znechucují. Přiznejme si, že odpuzující je i cena - 45 juanů základní cena až 60 juanů s audiovizuálním doprovodným programem za jednu osobu. Nemusíme opravdu vidět všechno. Když tak až po návratu na Youtube: Tunel pod řekou
Odcházíme na nábřeží a hledáme přístav, kocháme se pohledem na rozsvěcující se město na pravém i levém břehu. Přichází soumrak a tím město získává novou tvář. Oproti Hongkongu jsou zde domy plné reklam, pohádkových postaviček, světelných ozdob více po čínském způsobu. V Honkongu osvětlení bylo jímavě krásné, tady je křiklavé - ale i tak to má své kouzlo.
Na náš, tedy starý břeh se dostáváme trajektem za cenu městské dopravy, tedy za 3 juany/osoba.
Metrem pokračujeme k "naší" stanici, večer ukončujeme v indické restauraci s vynikající kuchyní. Jídlo bylo chuťově vytříbené, poprvé v životě ochutnáváme i kůzlečí maso - bylo jemné a velmi dobré. Ale zdejší záchůdek nás s Liduškou opravdu dostal. Byly jsme zavedeny k vedlejšímu domu, do temné, neosvětlené chodby, kde to divně zapáchalo už na dálku, nevěděly jsme, kam šlapeme, do čeho narážíme. A vlastní místnost? Ještě že je tma tmoucí, nadechnout se zde nedá, je třeba jen: vykonat, nedívat, nedýchat, utéct.
30. 5. 2011 - pondělí
Metrem jedeme ke stanici rychlovlaku. Naším dnešním cílem je Suzhou, město zahrad. Pro anglicky mluvící je pokladna jinde, než pro domorodce, zdárně ji nacházíme a kupujeme si lístky na rychlovlak. Spolu s ostatními pak ukázněně čekáme v hale, než nás pustí na perón. A to už jsme absolvovali průchod turnikety, kontrolu zavazadel rentgenem a rentgenovým rámem jsme museli projít i my. Jen tak si jít na nástupiště a čekat na příjezd vlaku, to nejde. Vpuštěni jsme až všichni naráz, v tu správnou minutu. Vlak přijíždí na minutu načas, ihned nastupují uklízecí čet, čistí ho, umývají okna. Nasedáme dle místenek a připadáme si jak v letadle. Jen je tu více místa na nohy, sedadla jsou velmi pohodlná, polohovatelná. Šlápnutím na pedál je po příjezdu na konečnou jediným lehkým pohybem otočí do protisměru o 180°.V Suzhou si bereme taxi, není tu však možnost výběru jako ve zbytku světa, prostě stojíme frontu jak třeba na autobus, jen přiměřeně k počtu lidí v Číně delší, taxíky postupně najíždí, a který na nás vychází, s tím jedeme. V našem případě jsme měli smůlu, vyfasovali jsme blba, což jsme však měli poznat až později. Anglicky neuměl ani slovo a Jirkově Čínštině taky asi nerozuměl. Mapu viděl možná poprvé v životě, asi proto se mohlo stát, že nás zavezl na úplně opačný konec, než jsme chtěli. Jinak se mu nedalo vytknout vůbec nic, byl milý a ochotný.
Neplánovaně jsme tedy putování Po Suzhou začali v Tygří pagodě. Je krásná, zděná, stará - dokonce křivá jako věž v Pizze. Okolí je zalesněné, je tu svěže, plno zeleně.Přecházíme vrchol kopce, dle plánků je východ odsud i na protilehlé straně. To se sice potvrdilo, ale mělo to menší háček - východ zde byl, ale stanoviště taxíků nikoli. Tak jsme se vrátili zpět, obešli si areál ještě obloukem dokola a vrátili se ke vchodu.
Ale ani zde se s taxíky neroztrhl pytel. Zdá se, že všechny jezdí jen sem a pak se jaksi rozplynou a zpět prostě nejezdí, nejsou. V nouzi nejvyšší se nás ujal místní soudruh policista a s vervou sobě vlastní nás dovedl ke stanovišti autobusů MHD, sdělil nám číslo autobusu, postavil nás na místo, kde máme čekat a po příjezdu autobusu nás do něj uvedl a řidič řekl, kde nás má vysadit. Byl to pro něj velký stranický úkol a podle toho se zodpovědně tvářil i jednal. Autobus mířil na správné místo, poradil nám dobře. Ovšem, co jsme nečekali, že cesta nám sebere více než hodinu. Hodina šourání se místním provozem, hodina ztráty času. V okamžicích, kdy hospodaříme s každou minutou, to bylo privela. Celý den nám ta hodina pak už chyběla... Ale za to ovšem nemohl tento soudruh, zřejmě ani ranní taxikář, ale spíš naše velká jazyková nedostatečnost co se čínštiny týče.
Ale pak již konečně vysedáme z autobusu a kráčíme vstříc první ze šňůry místních zahrad. Je to Zahrada, kde se měsíc 3x odráží ve vodě. Je zde poměrně málo lidí, procházíme starodávnými altány s dřevěnými okny, různě proplétaným mřížovým, je to Zahrada mistra rybářských sítí.
Je tu malebně, klidně a architektura staveb, interiéry i dlažba vykládaná s oblázků do tvarů zvířat, ptáků či abstraktních vzorů nás uchvacuje.
Pak se přesunujeme ke dvěma pagodám Shuang Ta, jsou nepřístupné (tedy ty Pagody, do zahrady kolem se může), zahrada ale je neudržovaná, za zmínku ale stojí zdejší bonzaje, které dychtivě prohlížíme.Následuje úmorný přesun přes staveniště uprostřed města k Radostné zahradě. Obzvláště radostná je pro Dušánka, protože je v rekonstrukci, vcházíme do ní nepozorovaně zadním vchodem spolu s dělníky, tedy, bez zaplacení. Užijeme si zde bludiště - kamennou prolézačku, místní Kočičí hrádky. Pokračujeme pěší zónou k Pagodě, padá na mne nějaká smrtelná únava, před pagodou je odpočinková zóna, kde dopadáme na lavičky a lehce se posilňujeme banánem. Mezitím udeří pátá hodina odpolední a my s nevírou sledujeme, jak pagodu zavírají. Díky mé únavě promeškáváme poslední možné minuty na vstup do ní... S Liduškou si prohlížíme tedy alespoň blízký krámek s hedvábnými výrobky - šátečky, šaty, halenkami. Nekupujeme nic, na výběr jsme opravdu docela grogy. Přecházíme k dalším zahradám, které nám zavírají zase před nosem - v 17.30 hod. Muzeum hedvábí, ke kterému přicházíme v 18.hodin, je také už zavřené. Závěr dne je tedy dost depresivní, stále jsme se za něčím honili, něco nestíhali, ale i o tom je cestování. Ne vždy to vyjde podle představ a nastaveného plánu.
Pěšky pokračujeme k nádraží, kráčíme podél silnice, v pruhu pro cyklisty a motorkáře, pak vedle něj a totálně zdevastovaní přicházíme ke stanici rychlovlaku. Rychlostí cca 280km/hod se vracíme domů.
Během dne Jirka dostal zprávu, že naše batohy jsou na světě - a opravdu, máme je na recepci. Milé zakončení dne, ale také jedno velké poučení - když jsme bez nich vydrželi 3 dny, vydrželi bychom celou dobu. Bude-li nějaké příště, je třeba hodně vylehčit. Cestování bude pohodlnější.
Další překvapení je dobrý stav sýrů, které jsme dovezli Jirkovi - jsou krásně zaleželé, není jim nic a skvěle chutnají s arabskou pitou!
31. 5. 2011 - úterý
Zavazadla dorazila právě včas, ráno totiž balíme a hodláme se přesunout do jiného města. Po snídani ale ještě vyrážíme pěšky k Jade Budha Templ - Chrámu jadeitového Budhy. Jdeme po hlavní ulici, ze které vybíhá ulička k našemu hotelu. Jdeme ranním městem plným smogu, aut, motorek, hluku, přecházíme most přes creek Suzhou, vcházíme do klidnější čtvrti a pak si cestu zkracujeme úplně vedlejší uličkou, vnikáme na místní lidový trh, ulička je široká tak 4 metry, po obou stranách jsou improvizovaně zbudované stánky, většinou je slovo "stánek" příliš honosné a označuje něco jiného, než co vidíme.
Prodává se tu všechno - maso, ryby, zelenina, jsou zde živé slepice, hadi, vedle toho spodní prádlo.
Ke chrámu přicházíme přes staveniště, původní obydlí, kolem kterých jsme šli v prodejní uličce už zde nejsou, nahrazují je výškáče...
Chrám Jadeitového budhy je už docela plný lidí, opět jdeme přes modlitební nádvoří, vůně tyčinek je až omamná, míříme do budovy k Jadeitovému budhovi. Je cca dvoumetrový leskle zelený, za sklem, fotit si ho nesmíme. Pak jdeme ještě k ležícímu budhovi, má zjevně ženské rysy, je elegantní, bělavý, takový pěstěný...
Ihned vyrážíme na pozdně odpolední procházku k jezeru, jdeme přes mostky, romantickými cestičkami, kocháme se zelení, obdivujeme stálezelené magnólie, různé druhy javorů, mimózy, podocarpusy, spoustu různých většínou neznámých dřevin. Chybí nám zde Baruška, Miloš, Hanička, Vlastík. Liduška toho taky ví spousty, ale také vzdychá, často má názvy na jazyku a vzývá Barušku. Ta je bohužel trochu z ruky.
Sluníčko se začíná skrývat do oparové vrstvy, jen sporadicky vykukuje a naděluje nám své poslední dnešní paprsky. Půjčujeme si městská kola, popojíždíme na nich dál kolem jezera, posléze je vracíme do stojanů a jdeme do města. Půjčení bylo zadarmo, protože jsme je vrátili do hodiny...
1. 6. 2011 - středa
Hned ráno se check-outujeme, batohy ponecháváme v úschovně za recepcí. Půjčujeme si kola a vyrážíme na druhou stranu kolem jezera. Cesta vede přes násep přes jezero. Obdivujeme plantáže lotosů - je jich tu velké množství, bohužel už ostříhaných. Přes noc vydatně pršelo, teď je dusně vlhko, ale užíváme si jízdu na kolech. Je to docela sranda. A fakt to mají zde úžasně zařízené, že když už kolo nepotřebujeme, ponecháváme ho v jednom z četných odkladišť. Autobusem za dva juany se necháváme odvézt do čajové vesničky. Procházíme si ji, zábližkou se dostáváme k čajovým políčkům. V jejich blízkosti si pak užíváme "dětského" hřiště pro dospělé.
Procházíme pak opět přes vesnici, kde se na chvíli necháváme zlákat k posezení u prodavačky čaje. Popíjíme místní skvělý zelený čaj, Long-jing, do konvičky nám je stále přilévána voda, relaxujeme a vychutnáváme čaj i atmosféru. Navštívíme místní čajové muzeum, kde jsou jako nejdůležitější exponáty ukazovány jednotlivé historické klony čaje, z kterých se šlechtěním a křížením vytvořil místní čaj. Long Jing (neboli "Dračí Studna") patří mezi 10 nejslavnějších čínských zelených čajů, dost možná je právě tím nejslavnějším a my ho právě pijeme... Pak se již vracíme autobusem zpět do města, kde zase využíváme kol a jedeme do středu města na pozdní oběd. Vybíráme si na Čínu extrémně, až nepřirozeně čisté bistro. Jídlo je výborné, paní milá. Dostáváme rýži do hotpotu, miska se přihřívá, rýže ještě během jídla opéká a spolu s ní zelenina a maso...
Po jídle se vracíme do hostelu, kde chvíli relaxujeme v místní předzahrádce s proutěným nábytkem, čekáme na taxi, které nás následně odváží na jižní nádraží, odkud máme odjet vlakem do Guillinu. Před nádražím posedávají Číňani se zavazadly, není tu vidět jediného cizince.
Houfujeme se pak v nádražní hale, i zde nás na nástupiště pouští až těsně před příjezdem vlaku. Docela jsme hotoví z toho množství lidí kolem nás.
S očekáváním a obavami vzhlížíme k přijíždějícímu vlaku, ale vše nás mile překvapuje. Kajuta je super, kupé máme pro čtyři, takže sami pro sebe. My s Liduškou se usazujeme na horních lůžkách, má to své výhody, nikdo se nám na nich nepeleší. Je to docela úleva natáhnout se na lůžko, vlak se hne téměř stoprocentně na čas. Záhy zjišťujeme, že tento způsob cestování se nám moc líbí. Večeříme banán, fazole na sladko s rýží a kroupami - z plechovky. Noc uběhne ani nevíme jak a následující dopoledne jakbysmet. Sotva si párkrát stihneme zajít na záchod a už abychom se balili a chystali na vylodění. Ve vlaku jsme byli vlastně strašně krátce, pouhých 17 hodin.
2. 6. 2011 - čtvrtek
Na nádraží nás čeká Charlie, usmívá se na nás, je milá, stejná jako na skype. Jdeme na oběd do nejbližší restaurace, oba naši mladí vybírají všehochuť - zeleninu, tofu s masem, rýži, pivo. Po obědě se s Charli už zase loučíme, pospíchá opět do práce a nám nastává sháňka po dopravě do rýžových vesniček, kvůli kterým tady jsme. Jirka opět předvádí svoji naprosto neuvěřitelnou schopnost smlouvání, domlouvání, dohadování, handrkování, handlování. Daří se mu to, i když na můj vkus to už trvá docela dlouho. Já bych už raději volila o málo dražší variantu, ale on se nevzdává, bojuje a cca po 1,5 hodině cestu domlouvá s úplně jiným dopravcem z vedlejší ulice. Ten nás veze docela svěží rychlostí až do Dazhai, 27 km údolím do scenic area s rýžovými políčky. Auto opouštíme na parkovišti v údolí a stoupáme s báglama k našemu dnešnímu ubytování. Už na parkovišti se vyrojili domorodé ženy s nůšemi a nabízeli nám odnos našich zavazadel. Ženy byly malých postav, bylo moc hezké, jak chtěli Dušánkovi i nám ostatním odebrat batohy, abychom se nestrhali...
Blížícím se podvečerem stoupáme po kamenných cestičkách vzhůru do kopců, k dřevěným stavením, z nichž v jednom máme bydlet. Je vlhko, po dešti, pod mrakem, přesto se trochu pohledy na rýžová políčka otevírají a dávají tušit, co nás zde čeká... Terásky se táhnou vysoko do kopců, jsou v různých stádiích obdělávání, některá pustá, některá s malými rostlinkami, občas dokonce i s něčím jiným, než s rýží, jiné s vodou, další vyschlé... Stavení jsou dřevěné, veliké, ozdobené lampiony, osvětlené šňůrou barevných světýlek, dvoupatrové + přízemí.
Na cestičkách občas uvolňujeme místo koníkům vezoucím náklad - jedinému dopravnímu prostředku, který se sem dostane.
Ubytováni jsme v Dao Xiangge hotelu, v patře, rozhled máme na rýžová políčka. Abychom mohli být na pokoji všichni spolu, ochotně nám místnost přeorganizovávají, donášíme si další lůžko...
Před setměním si ještě narychlo děláme malý okruh kolem naší vesničky - činíme si obrázek, kde vlastně jsme, co nás zítra čeká. Procházíme mezi domy mimo jiné také úžasnou pavoučí uličkou. Dva metry nad námi (naštěstí možná i více) visí obří pavučiny s tak velkými pavouky jako bychom se na ně dívali pod lupou. Těla mají cca 2-3cm velká, s nohama mohli měřit cca 6-7cm. Kolosální spajdři. (Po pokoji nám snad pochodovat nebudou?!).
Večeříme na terase před jedním hotelem, máme výběr několika jídel, chutnají nám rajčata s vajíčky, smažené papriky s česnekem jsou excelentní. Při večeři dofuněla z údolí skupina číňanů, mezi nimi poslední řízek stejně mocný jak náš táta. Pro velký úspěch, kdy si měří své největší orgány (břicha), je vyfotíme spolu.
3. 6. 2011 - pátek
Vstáváme brzy, tj. cca kolem sedmé, balíme se a jdeme do přízemí na terasu u hotelu s výhledem na políčka, kde snídáme. S Liduškou máme vaječné omelety s nějakou jemně nakrájenou zeleninou, hoši si dávají rýži s masem. Během snídaně pozoruje školáky kráčející do své vzdálené školy,
Vyrážíme na Thousans... tedy Tisíc tras do nebe, stoupáme po stezce do kopečka, kocháme se políčky všude kolem nás, v různých stádiích pěstování, některé jsou zavodněné, některé naopak suché jak troud, další jsou se sazenicemi, na dalších roste rýže. Potůčky - zavlažovací kanálky - proudí po okrajích, jsou usměrňovány, aby tekly tam, kam je právě třeba.
Dále jdeme na nejvýše položenou vyhlídku Paradise of Music. Poté traversem po vrstevnici po cca hodině chůze přecházíme k Vrcholu Zlatého Budhy, kde se občerstvujeme. K němu jsme šli už zarostlými políčky i bambusovým lesem.
Políčka byla všude, každý kopeček byl jimi poset, celek tvořil scenerii jak z jiného světa. A on to i jiný svět je.
Následuje návrat k našemu hostelu a sestup do údolí.
Máme dopředu zaplacený autobus do Guillinu, což je prozřetelné, bez toho bychom asi neodjeli (a nebo za mnohem dražší peníz). Pozdní oběd si dáváme ještě v areálu rýžových políček, obědváme zeleninu - grilovaný lilek, dýni hokaido v nějakém voňavém koření, smažené brambory. Vše je vynikající.
Autobus do Guilinu jede 2,5hodiny, je příšerné vedro - klimatizace jen prostřednictvím otevřených okének. V Guilinu uděláme pokus o nalezení místních skořicových stromů, ale nestíháme to (otočit se musíme dříve, než k nim dojdeme). Ruch v ulicích Guilinu je krásně čínský:
Vracíme se na autobusové nádraží, kde se potkáváme s Charli a jedeme okamžitě autobusem do Yangshuo. K našemu ubytování procházíme širokou třídou, která připomíná Kaosan, ovšem Kaosan je slabý odvar, tato třída je delší, hlučnější, barevnější, širší, zaplněnější. Při naší dnešní únavě je to síla, jsme v napětí, jaké bude ubytování. Bydlíme v Bambusovém hotelu, v boční uličce, bokem všeho toho hluku - takže jupíí. Hotýlek je opravdu tichý, bydlíme v apartmá pro 5 osob. Jirka s Charli na jedné manželské posteli, Dušánek se mnou a Liduška má svoji postýlku v rohu.
Pokoj je prostorný, s koupelnou, vanou. Zabydlujeme ho velice záhy:
Na večeři máme meloun. Klimatizace si nastavujeme na 25°C a krásně spíme celou noc. Charli je skvělá, naprosto s přehledem zvládá společný pokoj.
4. 6. 2011- sobota
Ráno jsme si půjčili horská kola (za 20 juanů/den). Vybrali jsme si každý pokud možno na míru a vyrazili pryč z města. Na snídani jsme si dali čínské nudle v polévce, v bufetu na křižovatce, kde sedíme přímo na ulici. A pak už vyrážíme k řece Li a podél ní.
Párkrát jsme zakufrovali, bylo to docela těžké se vrátit na trasu, snadno se ztrácelo mezi domy a políčky. Ale brzy jsme chytili správný směr a už jedeme mezi homolovitými kopci, různě zakřivenými, různě vysokými, ujíždíme prakticky po rovné cestě. Je to neuvěřitelně zvláštní krajina, známá z čínských obrázků...
Kam až oko dohlédne, všude jsou tyto kopce, obklopují nás ze všech stran. Po cestě se občerstvujeme v bufetu u jezírka, Jirka s Charli zkouší jet na bambusovém voru. Je překvapivě stabilní a rychlý.
Pak pokračujeme v jízdě od Jangsuo pryč a prohlížíme další ze 70tisíc vrcholů, které tu jsou. Počítají se ovšem jen ty vyšší dvouset metrů...
Oběd si dáváme před měsíční skálou, je to jedna z hor, která má uprostřed otvor - skalní oko. Vede k němu 700 -1200 schodů.
Je šílené vedro, větší jsme snad nikdy nezažili. Ale je už 17 hodin, bude se to tedy jen zlepšovat. Vyrážíme up the hill. Leje z nás jak při dešti, totálně zplavení vystoupáme na vyhlídku a ta opravdu stojí za to. Svítí slunce, tak fotíme nádherně prokreslené vrcholy.
Vzhledem k pokročilé době jsme zde chvíli sami. Nasyceni úžasnou scenérií scházíme dolů a pokračujeme již zpět k Jangshuo. V jednu chvíli nás zaujme odbočka k mug (blátivým) lázním v jeskyni. Je už půl šesté, váháme, jestli tam jít, jestli vůbec chceme do bláta, ale pak nakonec vítězí zvědavost.Charli už je hodně unavená, ale souhlasí s touto zastávkou. Nejprve procházíme komplexem jeskyní, naše únava se pomalu mění v zájem, protože zde můžeme sahat na krápníky - toto z Evropy neznáme.
Fotíme, co se nám zachce. Do jeskyně musíme jít jen v půjčených plastových pantoflích, brzy poznáváme proč. Naše turistické sandály by to nemusely přežít.
Blátíčko je všude, na krápnících, stěnách, čvachtá na cestičce, prostě je tu všude hnědavý mazlavý povlak.
Do plavek se převlékáme v jeskyni, v k tomu určené převlékárně. Jsme ponecháni sami, máme štěstí, je tak pozdní doba, že žádný číňan tu už není. Prvním hrochem se pochopitelně stává Dušánek s rozkoší sobě vlastní se ponořuje do bláta a proměňuje se ve svoji vlastní přirozenost. Je zde přítmí, vkračujeme vlastně do neznáma, bláto nijak nesmrdí, ale když se do něj vkročí, je to jak do ... no do řídkého lejníčka. (Ne že bychom po nich někdy šlapali, ale tak nějak si ten požitek představujeme).
Po počátečním váhání se do blátíčka ponořuji také, je to rozkošné, pocit je vskutku rochnivý. Jen by mohlo být trochu teplejší, po celodenním vyhřívání jsme rozmazlení a teplota blátivé lázně nás trochu zklamala. Ale brzy si na ni zvykáme a je to super. Únava mizí. Charli taky krásně pookřála.
Pak se přesouváme pod vodopád, kde se sprchujeme a nahřát se do termálních bazénků. Nemá to chybu. Jeden z bazénků je tak teplý, že se v něm skoro nedá vydržet.
Ztemnělým podvečerem ujíždíme po hlavní silnici k městu. Na kolech světla nejsou, ale nikomu (kromě nás) to zjevně nevadí. Dostáváme se do města v pořádku. Je zde šílený babylon, ale statečně kličkujeme mezi troubícími motocyklisty i automobilisty. Najeli jsme dnes dobrých 60 km. Horko mohlo být tak 40°C.
5. 6. 2011 - neděle
Jdeme z hotelu na snídani a stejně jako předchozí dny nás liskne po opuštění klimatizovaných místností šílené vedro. Dnes se navíc zatím po nebi nehoní mráčky, ale svítí řádně slunce. Po ránu je už 35°C. Zvednout zrak k obzoru se nedá, jak to pálí. Snídáme ve stínu před restaurací, kde jsme včera večeřeli. Přináší námi i větřák. Ani Dušánek proti němu neprostestuje a neobává se ofouknutí.
Odcházíme na autobusové nádraží, dnes nás čeká výlet pěšky kolem řeky Li. Jdeme rušným městem, pozorujeme cyklisty se slunečníky instalovanými na řídítkách, nosiče se starodávným bambusovým půlkruhem přes rameno a dvěma vědry či koši na koncích, nákladáčky s obnaženým motorem v přední části (zpětně toto zařízení chápu - pod kapotou by se motor musel nutně okamžitě přehřát). Na nádraží jsou malé autobusy, jeden nás už nevezme, na další čekáme cca 20min, zdá se mi to nekonečně dlouho v tom vedru a v pachu výfukových plynů. Pak konečně nasedáme a jedeme cca 1 hodinu do ... Všude kolem nás jsou špičaté hory. Po příjezdu jdeme přímo na přívoz, ale nastává problém. Jen jedna loď převáží na druhý břeh. Lodí je všude kolem plno, převozníci v nich lenoší, líně nás pozorují, žádný nás ale na druhý břeh vzít nechce. Je to zoufale k nepochopení, už si skoro říkáme, že tam přeplaveme, ale co foťáky apod? A také by to mohlo mít dohru v podobě zdravotních následků... Takže nakonec odevzdaně čekáme na přívoz, je to cca 1/2 hod, ale jsme v končinách, kde pro nás každá minuta je důležitá. No co už, pozorujeme cvrkot a odpočíváme. Převoz trvá pak cca 1,5 minuty... Další komentář netřeba.
Hurá, jsme na tom správném břehu a vyrážíme na cestu. Jdeme zatím stádně, všichni cestující z této lodi a pár jedinců, kteří se zjevně snaží ulovit nás coby průvodci. O ty ovšem nestojíme. Netrvá to dlouho a nastává nutnost opět se přeplavit na druhý břeh. Jirka se pouští do smlouvacího martyria, po chvilce úsilí se mu to daří, platíme jak domorodci, nikoli jako cizinci - máme to tedy levnější. Přidávají se k nám dvě angličanky věku cca 30 let. Shodneme se, že nám připomínají soukmenovkyně... Jdou s námi, baví se s Charli i s Jirkou. Jedna z nich učí v Thajsku a nyní cestuje... Putování kolem řeky je ve vedru úmorné, nemáme na sobě nit suchou, Dušánek opravdu doslova, oděv na něm lze ždímat - a taky ho průběžně ždímá. Ale i my ostatní jsme nechutně zmáchaní, ruce ulepené, z obličeje nám kape pot, vlasy máme jak po sprše. Občas přijde chabý deštík, je teplý, nijak osvěžující a po něm je ještě dusněji a prádelněji. Obědváme ve stínu stromů, doplňujeme tekutiny pivem. Pak kráčíme po zpevněné, nedodělané stezce, vedle ní jsou křoviny v cca 3m srázu k vodě. Dušánek nám začal něco vášnivě vykládat, rozkládá rukama, otáčí se k nám a v dalším okamžiku není. Sesunul se po svahu dolů, do křovin a trní, svah je téměř kolmý. Pád vypadal hrůzostrašně, bylo to, jak když sedne na prudký tobogán a zmizí ve vteřině v jeho útrobách. V ten okamžik se to se mnou nějak zatočilo, lehce se mi zhoupl žaludek a vnitřně jsem se začala třást. Liduška mrkla na mne, na Dušánka, jehož hlava se už vynořila a začala pečovat o mne. Objala mne a říkala, že mám brečet, což se mi i bez říkání dařilo, po tvářích mi koulely slzy. Přišel Jirka s Charli, Charli říkala "ou mine Got" a Jirka se začal nezřízeně smát. Vytáhl tátu z díry, ten se zkontroloval, byl celý a nezraněný - drobné odřeniny se nepočítají. Byl "rozčarován" z toho, že Liduška svou péči věnovala mně a nikoli jemu!
Zbytek dne se už naštěstí obešel bez úrazů... Tedy když nepočítám moji nohu, kterou jsem si po včerejším lehkém vyvrtnutí znovu otočila, tentokrát docela dost. Ale já jsem stará pajda a nohy mám naštěstí odolné.
Závěr pouti po řece Li jsme opravdu zakončili na ní. Po sáhodlouhém smlouvání, které si zase Jirka užil, jsme se plavili na lodi do Jang Suo. Od hladiny řeky pohledy na okolní kopce byly zase trošku jiné, dokreslovaly celodenní zážitky. Přijíždíme za tmy, užíváme si podvečerní atmosféru na řece, pohledů na temnějící homole, řeka je již téměř bez lodí, míjíme kačenky kráčející od řeky domů v ohromném štrůdlu, sledujeme koupající se buvoly.
Jen o jednu aktrakci jsme se tak trochu ukrátili - pohled na skály, které jsou na čínské bankovce 20juanů. Jak jsme šli ještě utrmáceně pěšky, tak jsme s povděkem nasedli do mikrobusku, který byl ochoten nás převést do cíle naší dnešní pěší chůze. Po pár desítkách metrů nás provezl právě kolem oněch skal. Byly vážně krásné, ne že bysme je neuviděli, jen jsme se prostě nemohli pozastavit a pokochat se jimi déle. Ovšem, bylo zde na řece i na nábřeží boží dopuštění. Byly tam snad všechny loďky z řeky Li, všechny mikrobusy z okolí i všichni turisti, co sem přicházeli za celý den... Tak jsme vlastně toho našeho provezení se tímto mraveništěm v mikrobusu zas až tak nelitovali...
6. 6. 2011 pondělí
Po snídani si půjčujeme kola (pro velký úspěch první akce) a rušným městem vyjíždíme k řece, tentokrát na jinou stranu a k jiné řece:
9 km musíme jet po hlavní silnici, což není žádná sláva, ale naštěstí jedeme ve stínu. Charli je nějak unavená, protože v noci moc nespala (my ostatní vlastně také ne, protože Dušánek se potřeboval zapařovat pod peřinou, tak klimatizaci zrušil. Začal cítit ofouknutí a následky by mohly být nedozírné. Jediný, kdo tedy spal dobře, klidně a soustředěně celou noc, byl on. Jedeme tedy pomalejším tempem. Pak konečně odbočujeme z hlavní a projíždíme kolem políček, vesnicemi, které ale spíš připomínají staveniště nebo města bezprostředně po válce - část domků je zbořených, část nedostavěných, málo které omítnuté, hodně jich je jen z holých kotovic, nejde poznat, co je pro lidi a co pro dobytek. Mezi domy je neuvěřitelné smetiště a otevřenými dveřmi vidíme, že v domech vlastně také. Na políčkách je ale vše upravené, jsou zde různé druhy zeleniny, snažíme se identifikovat, co to je, ale většinou docela marně. Oběd máme u řeky, objednáváme si rybu, kterou si vybíráme živou, přímo z vrše v řece. Před námi ji zabíjí, očistí, vykuchají a pak docela rychle někde v kuchyni uvaří. Je na zelenině, na chilli, česneku - je jemná a dobrá. O kvalitě vody v řece, ve které žila, raději moc nepřemýšlíme.
Dále jedeme mezi políčky, provoz ale už houstne, mladí se od nás oddělují, protože Charli je opravdu grogy a potřebuje se jet vyspat. Chtěli se svézt na bamboo vorech, aby si ukrátili (nebo spíš ulehčili) cestu, ale je to drahé - 100 juanů. Bamboo je člun z pravého bambusu - vlastně jsou to jen svázaná prohnutá dřeva a odráží se tyčí ode dna.
My pokračujeme kolem řeky, pak se po kotníky ve vodě dostáváme přes jez na druhou stranu řeky a pokračujeme tudy dál. Brzy se dostáváme k cíli naší dnešní trasy (pominu-li, že KPČ je tato trasa celá, zase se špičatými homolemi hor všude kolem nás). Cílem je tedy banyánový strom. Je k němu vstupné 20 juanů, je v udržovaném parku, kde jsou i lotosová jezírka, dekorativní kameny posazené do trávníku, muzeum minerálů a jakýsi obří buben, který si ani nesmíme fotit - docela striktně to hlídali. Samotný strom je opravdu rozložitý, větvoví má cca 40 m, výška 20-25 m, jednotlivé větve pouští kořeny, které pak působí jako podpěry matečních větví a tím i celého stromu. Jeho stáří má být 1400 let.
Během prohlídky se zatahuje obloha, chystá se na déšť a posléze i začíná pršet. Trochu něco trochu práská, až posléze si uvědomujeme, že to není pleskání bamboo člunů o vodu, ale bouřka. Pak pršet zase přestává, tak vyjíždíme na trasu. Docela dobře nacházíme správnou cestu, je to úžasná ála cyklostezka mimo velký provoz. Nový déšť nás zahání pod prodlouženou střechu domu a pán nám přináší židle, abychom čekali na vyjasnění pohodlněji. Když jsme ho viděli přicházet, čekali jsme nadávky a vyhnání na déšť (toho bychom se dočkali v Česku) a místo toho - židle. Čínský národ má od nás další plusové body - a není jich málo, během našeho putování.
Teď už řádí pořádná bouřka, valí se proudy vody. Ale teplo je pořád, zdá se, že se vůbec neochlazuje. Zákonitosti, které platí u nás, zde zjevně nikoli. Po skončení prvního náporu deště se znovu vydáváme na cestu, je to výborné, já ani Dušánek nemáme na kole blatníky, tak brzy vypadáme jako Svěrák v Obecné škole. Ale cesta je naštěstí zpevněná, brzy dokonce betonová. Dostáváme se do místa, kde jsou kužely hor všude kolem nás, ať se natočíme na kteroukoli stranu. Navíc prší, ale už i svítí sluníčko, příroda je divukrásná. Není nic než stezka, kola, hory a my. Foťáky ale máme zabalené v igelitkách, aby jim déšť neublížil a uložené v baťužcích, odhodláváme se zastavit, ale zase nevyzpytatelnost počasí nás žene dál. Bouřka v plné síle zde by asi nebylo dobrého. Tak se žádné focení nekoná a zpětně toho litujeme.
Do města přijíždíme zablácení, promoklí, ale spokojení. Rozhodně ne promrzlí, jak by to bylo po dešti u nás. Mráz na nás čeká až v našem pokoji, který Jirka vychladil na krutých 24°C. Ve jménu zdraví termostat nastavujeme na vyšší teplotu.
Dnes je to poprvé, co se sprchujeme před večeří a do večerních ulic vycházíme "za dámy".
7. 6. 2011 úterý
Budíček je ve 4 hod, protože ve 4,30 nás čeká busík, který nás odváží k letišti. V noci opět začalo pršet, z nebe se valily proudy vody. A nepřestává to ani při našem přesunu do taxíku. Po ulici se řine voda a liják je fakt tropicky silný a žádné ochlazení nepřinesl. Je jistě tak 30°C už teď po ránu, těla necítí ani nástin chladu. Liják je veskrze vlahý.
Do Guilinu přijíždíme v pořádku, letadlo odlétá dokonce o 10 min dříve, než má dle letového řádu. Po okýnkách se valí proudy vody.
V Pekingu přistáváme bez jakýchkoli problémů a na čas. Po dešti ani památky, nechali jsme ho na jihu. Vítá nás dusné teplo. Baťohy dorazily v pořádku společně s námi. Autobusem se dopravujeme téměř ke kampusu, zbytek cesty dojíždíme taxíkem. V autobuse jsme všichni kromě Jirky krásně vytuhli, ale o žádné extra pohledy z okénka jsme nepřišli. Míjíme šedé paneláky, provoz na silnici je docela silný, za okny není nic, co by stálo za to zůstat bdělý (ale stejně by se nám to asi nepodařilo).
Jirkův kampus je obrovský komplex budov a vlastně malé studentské město ve městě. Je tu tak velký pohyb lidí, že ač se to nezdá možné, se tu ztrácíme. Zapadáme do davu. V pokojíčku necháváme batohy a vyrážíme do menzy na oběd. V areálu školy jsou celkem tři menzy, dve jsou normální, laciné ( jídlo cca 3 juany ), ale my jdeme do VIP menzy. Zde je celkem cca 15 stánků, ve kterých vaří jídla z jednotlivých provincií Číny a v každém stánku připravují cca 20 jídel. Sami bychom si asi rychle nevybrali, ale Charli a Jirka vybrali rybu a další opravdu výborná jídelka, na zapití pivo ( celkem vše za 35 juanů za všechny ). Poté autobusem odjíždíme do Letního sídla císařů ( Summer palace ). Zjišťujeme, že je to velmi velký komplex stavby, paláce, brány, promenády, jezero, molo. Během prohlídky se začíná zatahovat obloha, chystá se na déšť, zrychlujeme krok a přicházíme spěšně ke stavbám se stříškou. Nakonec se nám podařilo bez zmoknutí přijít až k promenádě, kde jsme se usadili a čekali až déšť vypukne a přejde. Trvalo to poměrně dlouho, obloha byla zlověstně temná ze všech stran, stejně jako my si počínalo i spousta dalších návštěvníků. Místa pro sesezení byla na promenádě plně obsazená a všichni zhlíželi na přírodní divadlo kolem nás. Bouřka se však odmítala chovat tak, jak jsme zvyklí v Česku. Při jednom prudkém poryvu větru (po kterém by u nás následovala průtrž mračen) jsme vyměkli a koupili si pláštěnky, které začali prodejci pružně prodávat místo suvenýrů. Investovali jsme do sebe 12 Kč každý a měli krásné barevné pláštěnky. Sprchlo, ale rozhodně ne tolik, na kolik byla zamračená obloha. Po dešti se obloha i vzduch rychle vyčistili a my byli rádi, že jsme vytrvali a neodešli. Kvůli nádherným pohledům na jezero, slunci vystupujícímu z mraků, duze, která se objevila nad městem... Spousta fotografů nastoupila se svými i profesionálními foťáky na stojáncích a bojovalo o nejlepší místo, nejlepší záběr.
Večer jsme šli do lepší restaurace a jedním z chodů byla pekingská kachna - sousta kachny se obalovaly do malé palačinky s kouskem cibulky a okurky, polité omáčkou. První sousto bylo nezvyklé ale každé následující již vynikající víc a víc... Byl to obřad, byla to lahůdka.
8. 6. 2011 - středa
Dnes náš čeká Zakázané město. Snídáme buchétky a čaj v Jirkově Pekingském domově a pak vyrážíme pěšky na metro. Jdeme korejskou ulicí, tedy ulicí, kde je spoustu korejských obchodů - jinak na ní není nic zvláštního. Obloha je po noční bouřce vymetená, vzduch vyčištěný, po dlouhé době vidíme něco jiného než smog. Vedro je velké i teď ráno, ale není to vedro z jihu, z Guillinu, je suché, nepotíme se tak šíleně, nejsme promáčeni na kůži. Potí se nám vlastně jen záda pod batohem.
Metrem jedeme k Náměstí nebeského klidu. Je to obrovská betonová plocha, která je navíc zohyzděna budovou, v níž je mauzoleum Maocetunga. Ploužíme se po rozžhavené betonové ploše, přičemž jsme nasměrovávání a organizování, kam se smíme hnout a kam už ne. Chceme-li vidět nesmrtelného Maa, nesmíme jít s foťáky ani s baťohy. Jirka rozhoduje, že nám je klidně bude hlídat. My tři procházíme asi metr širokým koridorem, kolem je spoustu hlídačů, kteří nás dav dále organizují neustálými příkazy, pokyny, kterým nerozumíme a tudíž je možná ani neplníme. Máme možnost vůdci koupit kytky za 3 juany, ale nečiníme tak. Jsme jedni z mála. V mauzoleu se musíme chovat tiše, nesmát se (což Dušánek na chvíli neplní a už se po něm dívají škaredě). Jít musíme bez zastávky. Vůdce leží v prosklené vitríně, je lehce nažloutlý, vypadá jako vosková figurína. Pak už jsme vyplivnutí ven a oddechujeme si, opravdu tato atrakce pro nás moc nebyla. Pokračujeme směrem k Zakázanému městu.
Je zvláštní, že z beletristických knih případně i jiné literatury jsem měla o tomto místě zcela jiné představy. Místo to mělo být tajemné, plné úzkých uliček, spletitých palácových chodeb... Je pravda, že v žáru slunce a za situace, že do žádného paláce nemůžeme vstoupit, pouze do něj nakukujeme z vyhrazeného místa, se ten knihami získaný obrázek opravdu nemůže naplnit. A taky je pravda, že to nejkrásnější z těch paláců skončilo na Taiwanu, kde jsme to viděli v muzeu.
Zpočátku jsme tedy procházeli kolem velkých středových paláců. Není tu kolem de facto žádná zeleň, jen rovné plochy. Vyhledáváme alespoň kousek stínu, aby nás slunce neumořilo. Nahlížíme dovnitř, zařízení jsou v nich opravdu jen zbytky, např. trůny...U budov jsou velké bronzovoželezné nádoby na vodu - byly určeny k případnému hašení požárů.
Pak přecházíme do zadní části Zakázaného města, kde je více zeleně - stromy jsou různě zkroucené, rozdvojené, je zde náznak tradičních čínských zahrad - tj. stromy, kameny, cestičky.
A pak už toto historické místo opouštíme zadní branou a míříme na pahorek nad Zakázaným městem. Je na něm pagoda, ze které je krásný výhled nejen na střechy Zakázaného města. Celý Peking je jako na dlani. Peking je totiž město v úplné rovině, tento pahorek je jediný v Pekingu. Byl navršený, když se hloubil vodní příkop kolem Forbiden city.
Z Pahorku scházíme do uliček, docela neturistických, v jednom domáckém bufíku si objednáváme knedlíčky se zeleninou a masem ( za 1 jyan ). I když se zpočátku na ně díváme nedůvěřivě (okolí tu nesluje právě čistotou ani útulností), jsou moc dobré, těsto chutná jako na naše kynuté ovocné knedlíky - akorát jsou udělané na slano.
Po lehkém obědě pokračujeme směr na jedno z hlavních nákupních a zřejmě procházkových míst v Pekingu. Je to široký bulvár, kde nejezdí auta, je tu spoustu obchodů světových značek, ale samotný design ulice nás ničím nezaujme.
Metrem přejíždíme k divadlu, kde nám Jiřík telefonem zamluvil lístky. Máme shlédnout Artistickou show. Jsme docela skeptičtí, protože způsob zamluvení lístků se nám zdá zcela nevěrohodný, na místě se o tom utvrzujeme, když v místě, kde se lístky kupují, žádné odložené nemáme. Jirka je však v klidu, nepropadá panice. Volá slečně, u níž si lístky zamluvil. Ta tvrdí, že je vše v pořádku. Do 10 min přichází a prodává nám s úsměvem lístky za cenu 110 juanů, přičemž nejnižší cena má být 180 juanů. Jasně, myslím si, právě jsme vyhodili 110 juanů, do divadla nás zcela jistě nepustí. Ale mýlila jsem se. Lístky byly naprosto v pořádku...
Prošli jsme si obchůdky v divadle - malování štětcem a tuží, malování miniaturním štětečkem do skleněných nádobiček.
Samotné představení byla jedna velká neuvěřitelná show protkaná světelnými efekty, podbarvená hudbou. Naše cirkusová představení jsou vážně čajíček proti tomu, co jsme viděli. Kluci střídali holky, jednotlivé výstupy byly tak dech beroucí, že se popsat nedají. Např. 11 holek se nakládalo do pyramidy na jedno kolo, kluci zase běhali na dvou jakoby mlýnských kolech jak dva křečci. Elegance střídala rychlost, vjemů bylo tolik, zdržovat ty zážitky focením se nechtělo a žádná fotka nevystihne skutečnost...
Nacpaným metrem se vracíme ke kampusu a na večeři jdeme do Arabské restaurace, sedíme venku u plastových stolů, všude kolem plno studentů a my. Jídla jsou strašně dobrá a strašně pálivá.
9. 6. 2011, čtvrtek
Vstáváme v 5 hodin, jedeme taxíkem na metro, metrem - kupodivu docela volným, pak autobusem a zase taxíkem až do vesničky pod divokou čínskou zdí. Nutno upozornit, že vstup na divokou čínskou zeď je zakázaný, zřejmě pro její nebezpečnost. To ovšem místním nebrání v tom, aby u mýtné brány za ni vybírali vstupné. To je prostě Čína.
Po čtyřech hodinách začínáme konečně stoupat po svých. Jdeme lesní zpevněnou pěšinou vzhůru do kopce, ve spleti cestiček si vybíráme tu správnou. Stoupáme lesem, zeď už vidíme, jsme neuvěřitelně natěšení - zas máme krůček ke splnění si jednoho ze snů. Je to vůbec možné? My a na Čínské zdi? Zeď se zdá vysoko nad námi a vedro je již teď značné. Cca za 3/4 hodiny nastává okamžik, kdy neuvěřitelné se stává skutečným - staneme na Velké Čínské zdi. Během naší chůze vzhůru se věže, které se tyčily nad námi, najednou přesunují pod nás. Staneme na první strážní věži - té, která je v této oblasti nejvyšší, nejzachovalejší. Je vyrobena z cihel o něco větších než jsou naše staré klasické. Cihly jsou pálené, světlejší než naše. Dýcháme, kocháme se, rozhlížíme po okolí, nevíme, zda se nám to zdá nebo už je to skutečnost. Jirka nám dává rozhodnout, zda chceme jít na východ schůdnější cestou - ale dostali bychom se záhy do opravené části, tj. části plné turistů - nebo na západ, tj. jít dost rozbitými úseky, které nemusíme zvládnout. Je to trochu jako v té pohádce... A jako správní hrdinové pohádek se rozhodujeme pro západní cestu - s tím, že když to nebudem zvládat, vrátíme se a vyrazíme na východ. První překážka totiž má nastat brzy a brzy se tedy ukáže, co v nás je. Od první věže kráčíme z kopce, po zdi široké cca 2 m, pěšinka na ní je vyšlapaná cca jen na 0,5m a kolem je nálet stromků a keřů. A pak to přichází - velmi kolmý úsek, kde zeď na skále nevydržela, starý žebřík je zničený a úsek se musí obcházet trhlinou ve skále téměř kolmé, cca 20 m vysoké. Cca polovinu skály jsme zdolali sami, ale pak nastala krize. Místo bylo ještě neschůdnější a opravdu šlo o život. Jirka to zvládl jako kamzík, šel první a zespodu nám jistil nohy, ukazoval, naváděl, kam máme stoupnout. Nic než staří blázni nejsme! Ale kupodivu jsme to všichni zdárně zvládli. Pak jsme pokračovali dál, horko se stupňovalo, středně těžké úseky se střídaly s hodně těžkými, šplhali jsme nahoru a dolů, několikrát byla ještě hodně kritická místa, na první pohled naprosto neslezitelné úseky. Ale zase musím opakovat - zvládli jsme to. Rozhledy do údolí nám byly odměnou, kopce kolem byly úchvatné a zeď - zeď byla neuvěřitelná. Linula se po vrcholcích kopců kam až oko dohlédlo. Vrcholnou kulisou toho všeho bylo ticho. Nekonečná slast z ticha přírody a obdiv k dávným stavitelům tohoto divukrásného díla. Jsme na Čínské zdi a jsme na ní úplně sami. Žádné davy turistů, žádní ukřičení Číňani, žádní průvodci s tlampačema. Až když jsme se pro neúprosně postupující čas rozhodli sejít do údolí, nás na posledním úseku dohnali 2 číňani. Rázem bylo po klidu. Byli hluční, běhali jako splašení, vykřikovali a pak konečně odběhli... Za celý den jen oni dva...
Pomalu jsme zdolali poslední náš úsek - nyní obzvlášť opatrně, protože nohy už nás skoro neposlouchaly - a začali jsme scházet do údolí. Stezka vedla lesem, nikterak prudce a pak se z ní stala již docela široká cesta i pro zemědělce, políčka měli všude kolem. Nohy mi při tomto závěrečném, už obyčejném a vůbec ne nebezpečném úseku najednou přestaly sloužit, šly jako by byly dřevěné, kolena naopak vymizely úplně, končetiny se hroutily naprosto libovolně a neočekávaně. Musela jsem zmírnit tempo, abych vůbec došla.
Ve vesničce nás už čekal náš taxikář a v pořádku nás odvezl do městečka, z něhož jedou už autobusy.
Všichni na zadním sedadle - tj. já, Liduška, Jirka, Charli jsme vytuhli a pak v autobuse taktéž. Při chůzi z autobusu i následně v metru jsme měli problém s koordinací pohybů kromě Jirky už všichni. Musel být na nás úchvatný pohled - ty toporné pohyby, hekání, uhýbání.
Na večeři jsme zavedeni do korejské uličky a korejské restaurace. Měli v nabídce psa, ale ženy přehlasovali muže a tak nás čekalo barbecue. Charli se ujala vrchního opékání. Objednali jsme si tři druhy masa - i slaninu, bůček a krkovičku, dostali jsme k tomu různé druhy zeleniny, omáčky i například nakrájená jablka v jogurtu, saláty. Bylo to opět vynikající - neskutečně chutné.
Ale obžerství ještě nebylo dnes konec. Po návratu na koleje, i když jsme byli hodně toporní a unavení, jsme se zapojili do oslavy oslavy narozenin Josufa. Zahraniční studenti je slaví v uličce před kolejí, vynesou stoly a židle, repráky dají do oken, mam z Kambodže navaří a jde se hodovat. Dnes je tu ještě více lidí, neboť přišla Charlinina třída čínských studentů, aby si prohlédla rodiče Jirky. Já jsem vzal půlčák slivovice a s Jirkou jsme vyrazili do společnosti, ženy dorazily později, neboť musely ze sebe udělat dámy a to bylo po dnešním dni obzvlášť těžké, možná i nemožné. Oslavy se zůčasnilo cca 30 lidí z následujících zemí: Čína, Jižní Korea, Laos, Vietnam, Kambodža, Thajsko, Barma, Bangladeš, Iran, Papua Nová Guinea, Egypt,Anglie a tři afričané ze států, jenž mi už vypadli z hlavy. Stoly se prohýbaly exotickými jídly a ovocem, alkohol způsobil své a tak dobře jsem si anglicky ještě nepokecal.
10. 6. 2011, pátek
Ráno jsme se vzbudili za neskutečné bolesti celého těla. Boj se zdí se projevil ve všech důsledcích, odměnou za včerejší zážitky nám byla hromadná epidemie bolesti. Neměli jsme nikdo na těle místo, které by nás nebolelo. Sejít z Jiříkova pokoje do spodní části po schodech, tj. na WC a do koupelny, nás stálo nadlidské úsilí. Dá se říct, že ještě nikdy jsem nebyla v tak zdevastovaném stavu po fyzickém výkonu - s to už jich pár bylo. Nicméně jsme se vzbrchali a přinutili se opustit budovu i areál školy. Bylo vedro, dusno. Zamířili jsme pěšky na opačnou stranu než jindy, šli jsme se podívat do nedaleké sportovní prodejny, kde si Jirka nakupuje věci. Po včerejší večeři nám lehce něco pracovalo v bříšku, ale ještě dobrý. Ke Kambodžským potížím se to zdaleka nedá přirovnat. Obchůdek je komorní, jsou v něm sympatické i cenově příznivé věci, ale nakonec nás nic neoslovuje. Kupujeme pouze kulíšky na krk pro Péťu a pro Zdeňka.
Přicházíme do obchodňáku, kde si dáváme americkou kávu - což je silná káva ve velkém množství. Pak nakupujeme čaje a nějaké sušené ovoce. Nákupům a dárečkům tím dáváme zadost, povinnosti jsou splněny.
Cílem naší dnešní výpravy je Chrám nebes. Čína se nazývala středem světa a tento chrám je středem Číny. Rotunda je postavená bez jediného hřebíku. V parku kolem si cvičí hlasy operní pěvci. Cvičí zde lidé i na "dětském" hřišti pro dospělé. My si zde svá bolavá těla také protahujeme. Procházíme areálem i parkem vysázeným pochopitelně do pravých úhlů, stromy jsou ve stejných vzdálenostech. Pořádek a řád musí být. Působí to stroze, vojensky, nepřírodně. Stromy navíc jsou jen jednoho či dvou druhů. Mezi nimi zase vidíme cvičící postavy.
Součástí areálu je i obětiště zvířat, kruhová vyvýšená plocha s průhledem na zbytek areálu. Prohlížíme si i koše na obětiny i keramické místo kde se pak zbytky spalovaly.
Metrem přejíždíme do olympijského parku. Hnízdo nás vítá z daleka, prostor vedoucí k němu je rozlehlý, sem tam nějaká moderní - ale pěkná -socha, naproti němu plavecký stadion, taktéž velmi známý. Přidává se k nám Charli - dnes teprve teď, byla doposud ve škole. Kupujeme lístky a jdeme na prohlídku hnízda. Každý schod je stále vykoupen bolestí, stoupáme až na vrchol hlavní tribuny, usedáme na sedadla, která jsou v příjemné vzdálenosti od sebe a nasáváme do sebe místní atmosféru. Je to působivé i teď, když neshlížíme na žádné utkání, jen po stranách na dvě obří obrazovky, na kterých běží záznamy z olympiády. Sedíme, koukáme a je to velkolepé. Velkolepý stadion, úžasná atmosféra. Nyní na běžeckých drahách jezdí lidé na motorových rudlících, ale pak zjišťujeme, že jejich zapůjčení je docela drahé, tak si tuto atrakci necháme ujít...
Přecházíme do plavecké kostky, čas nás docela tlačí, nevíme, do kdy je to otevřené a zda nám to nezavřou před nosem. Vyšlo to, nezavřeli i když prodej lístků byl z nepochopitelných důvodů na druhé straně od vstupu.
Stavba se skládá z plastových bublin symbolizujících H2O, bazény se zdají malé, jejich okolí vysoko nad hlavami je zdobeno vlajkami účastníků olympiády. Na druhé straně je akvapark, kde čile bují život.
Poté jsme vyrazili na jídlo do jihozápadního cípu olympijského areálu - dnes jsme si pochutnali zejména na skopových žebrech s růžovou krustičkou. Po večeři jsme se ještě jednou vrátili do areálu, abychom si ho prohlédli ve svitu večerního osvětlení. Obě stavby jsou v noci mnohem krásnější. Kostka byla jasně modrá a ptačí hnízdo místo betonové šedi zářilo do červena. Prach a patina nečistoty viditelná za dne nyní zmizela a budovy zářily ve své pravé kráse.
Návrat domů byl autobusem, na který jsme čekali docela dlouho, ale možná se to jen zdálo, díky naší únavě a totálně bolavým nohám.
Sobota, 11. 6. 2011
Včera večer jsme si moc důstojně nepočínali, naše chůze byla značně nekoordinovaná, bolelo nás šíleně celé tělo, nohy úplně strašně. Po schodech jsme téměř nebyli schopni chodit, potáceli jsme se jak kačeny. Jirka se řechtal, Charli nás litovala.
Dnes ráno je to jen o trochu lepší, Liduška nám udělala léčivou masáž stehen ibalginem. Statečně, ale až docela pozdě, tak před jednáctou hodinou, vyrážíme opět do ulic, naším prvním dnešním cílem je Lama Temple. Jirka jde nejprve s Charli na Policii na prodloužení jejího pobytu o rok, my jdeme sami k hlavní bráně. Procházíme si stavby, které jsou součástí tohoto lámaistického chrámu. Aktivně to v něm žije, lidé zde pálí tyčinky, modlí se. Pro nás laiky není rozdílu mezi lámaistickým chrámem a budhistickým, které jsme viděli doposud. Vidíme v chrámech spoustu bohů, které jsme viděli už i v jiných chrámech, ale jsou zde také jiní, např. docela hrůzostrašné nebo modré příšerky. Největší vzácností tohoto chrámu je 40 m vysoká socha Budhy ze santalového dřeva, které vezli sem z Tibet 3 roky.
Starou čtvrtí Pekingu, tzv. Hutongem, jsme prošli do Chrámu Konfucia, což byl myslitel a mudrc žijící v letech 551 až 479 př.n.l. a šířící vědění prostřednictvím svých žáků dál. Žáků měl hodně, prostranství kolem nebylo až tak velké, tak se jeho moudrost přenášela šeptáním v řadách studentů dál k ostatním. V Anglii se této hřemě na "tichou poštu" říká "čínský šepot" a teď Charli pochopila proč. Na začátku areálu je vstupní brána (vítězný oblouk) obložený keramickými kachlíky, převládá žlutá a zelená a je to opravdu moc působivé. Dále jdeme kolem zastřešených kamenných desek - je to zlomek díla jednoho z kněží, který 12 let věnoval tomu, že na ně vytesal všechnu tehdejší čínskou moudrost. Další desky na závěr nacházíme v samostatné budově je to opravdu zajímavé, písmena jsou psána velice úhledně, desky jedna jak druhá, písmena krasopisně stejná...
Pak pokračujeme procházkou po Hutongu. Až do počátku milulého století byl Peking postaven na rovině jako chaotické město přízemních šedivých baráčků, vyšší budovy byly pouze v Zakázaním městě. V současné době však Hutongy velmi plošně mizí a stavějí se místo nich výškové budovy. Procházíme nejprve méně turistickou částí, překvapuje nás, že záchody jsou zde od sebe vzdáleny jen cca 20-30m, ale pak nám dochází, že vlastně nejsou ani tak pro turisty, jako pro místní obyvatele. V domečkách není kanalizace... Jsou to šedé, nízké, malé, vchod je jednou brankou na jakýsi dvorek a odtud se chodí do jednotlivých obidlí. Nechtěli jsme moc rušit, tak jsme dvorky moc neprozkoumávali, ale dle elektroměrů zde bylo cca 15 - 20 rodin. Potom pokračujeme už do víc turistické části, je tu spoustu obchůdků, lidí značně přibylo a my začínáme s drobnými ochutnávkami - domácí jogurt v keramické lahvičce, mléčný nápoj, cakes plněný náplní z fazolí a s krémem - no docela si zahráváme s našimi žaludky, ale všechno je výborné. Zřejmě náš pud sebezáchovy otupilo množství záchodků i blížící se čas odjezdu - že už nemáme až tak co ztratit. Říkáte si, že jsme si žrali celou dobu pobytu? No to asi máte pravdu, ale mléčným výrobkům jsme se vyhýbali, a úplně všechno jsme zkrátka doposud nespásli.
Posléze přecházíme k jezeru, ale zde je natolik moc lidí, že jeho případná romantika se ztrácí. Metrem přejíždíme ke kampusu a v jeho blízkosti jdeme na rozloučkovou večeři s Čínou. My s Liduškou si vybíráme luxusnější restauraci - tj. kulatý stůl, otáčecí skleněný střed, pěkné prostředí. Dušánek je sice zklamán, na závěr si naopak přál něco zemitějšího, ryze čínského, lákaly ho lahůdky ulice, ale alespoň jednou se nám ho podařilo udolat...
Neděle, 12. 6. 2011
Vstáváme ještě před šestou a před budíkem. Batohy máme sbaleny od včerejšího večera, poněkud nostalgicky se rozhlížíme po Jirkově pokojíčku, jež nás tak pěkně uchýlil a pak už nás čeká cesta na letiště. Loučíme se s Charli a Jiříkem a moc a moc se těšíme, že see you soon!
Cesta na letiště v neděli po ránu proběhla hladce, bez zácpy. Mezinárodní letiště je moderní, postavené na olympiádu, jeho zvláštností je, že se v jedné odbavovací hale ( která slouží jako vnitrostátní letiště ) nasedne do vláčku ( metra ), které odveze lidi na skutečné mezinárodní letiště, na které není jinudy přístup. Po startu pak až na hranice s Mongolskem je jasno, poté jsou oblaka po většinu cesty. V Helsinkách máme na přestup 2 hodiny, nyní personál nestávkoval, mraky sahaly po severní hraniční hory, ale nad Českem bylo jasno. Móka nás čekal a za chvíli jsme byli v Brně, ani jsme přes posun času neusnuli.
Good buy Asia! Vítej Evropo, ty pouhé smítko na mapě světa.
