Proč raději nezmrzat v chatě bez elektřiny a vody? Nehuntovat své tělo v horách, které jsou přece jen o něco vyšší než oblíbená Vysočina?
Cesta autem z Brna byla pohodová, s mezizastávkou v Prostějově pro Lidušku, bez zádrhelů jsme dojeli až ke Hvězdě. Sníh i tam byl pouze sporadicky, lesní cesta měla ledovou vrstvičku a na ní byl naštěstí 2-3cm poprašek čerstvého sněhu. Běžky jsme nasadili hned po odchodu z parkoviště. Já jsem naštěstí na své věci měla nosiče, sama jsem nesla jen menší batůžek. Stoupalo se hezky, ani to moc nepodkluzovalo. Kolem nás tichnoucí les, temnící se obloha. Kráčíme kapitánskou cestou, která je široká tak pro jedno auto, protahuje se na ní běžkařská stopa, je to vlastně smyčka ke Karlovu, mi k němu ale nezahneme, jdeme až ke krmelci a odtud již svahem musíme najít cestu k myslivecké chatě, Eustašce. Cesta se táhne, trvá to věky, je mírně do kopce, tma je stále větší a krmelec stále nikde. Člověk se dostává tak trochu mimo prostor a čas a pak již tedy odbočujeme a hledáme co nejschůdnější průchod mezi stromy k chatě. Moc toho ve tmě není vidět, jen dvě bludičky čelovek kamarádů, kteří nás už v chatě čekají.
Snažili se chatu vytopit, nevím jak moc usilovně, ale je v ní zima jako v psirni. Teploměr uvnitř ukazuje krásných 8 °C. Hoši si pochvalují, jak je skvěle vytopeno. Zatím je nám to celkem jedno, jsme rádi, že jsme po dvou a půl hodinách stoupání na místě. V podkroví nacházíme místečka na spaní, je tu nečekaný komfort - matrace i molitany na krásné nové dřevěné podlaze. A zdá se, že pavouci žádní. No bodejď by tu byly, museli by umrznout, chudáčci!
V sobotu vyrážíme na Petrovy kameny přímo do kopce, většinu svahu jdeme s běžkami v rukách. Je to rychlejší, pohodlnější. Sněhu není mnoho, takže se neboříme. Obloha je lehce pošmourná, ale není zima - hm, při tom stoupání je nám vlastně šílený hic - nefouká ani vítr. Pak již jedeme na Petrovy kameny, kolem sjezdovek, směrové tyče jsou skoro celé obnažené, tak málo je sněhu. Na sjezdovkách je lidí jen pomálu, běžkařů potkáváme minimum. Na chvíli se nám v podmračené obloze odkrývá pohled na Praděd.
Po hřebenu jedeme přes Vysokou holu na Máj a Jelení studánku. Od ní kupodivu sjíždíme (mysleli jsme si, že budeme běžky snášet) k bývalé chatě Alfrédka. Ledová krusta je pokryta vrstvou nového sněhu, takže se jede a pluží docela dobře i pády nejsou až tak bolestivé. Pominu-li ovšem pád Lidušky při jízdě k Jelení studánce, ten moc hezky nevypadal a do měkkého sněhu také nešel...
Na Alfrédce si dáváme občerstvení a jsme rádi, že chvilku sedíme v teple. Oceňujeme, že Dušánek zkrátil dnešní trasu tak o 10 km a nehnal nás už dál po hřebeni. Pochopitelně, když viděl naše výkony, strhané rysy a zubožená těla, tak mu bylo jasné, že to nám udělat nemůže. Tak zdatný zase není, aby nás postupně zachraňoval...
Z Alfrédky uháníme po kraji rezervace vrstevnicovou cestou po trase bývalé sedmdesátky (či padesátky?) spodem Malého kotle a přijíždíme na kraj Velkého kotle. Velký kotel je opravdu velkolepý i budící strach. Potkáváme několik sjezdařů staršího věku, kteří si zjevně Velký kotel sjeli... Věkově by mohli mít už rozum, ale zjevně ho pozbyli, protože tento kotel je pověstný častým pádem lavin. A jeho dno lemuje nemálo křížků.
Z kraje Velkého kotle stoupáme vzhůru po serpentinové stezce - již s běžkami v rukou. Cesta je prudká, ledovatá a mně při jednom nerozvážném zastavení lyže málem odjeli na dno kotle. Lubor se po nich naštěstí střemhlav vrhl a já je současně přišlápla, tak jsem je nepozbyla.
K chatičce nám zbýval ani ne kilometr lesním traverzem.
Kamna byla zcela vyhaslá a v chatě nás vítalo opět skvělých 8°C, venku jsou tak -3°C, tak to je znatelně tepleji. Já a Liduška jsme se postupně vrhli k blízké studánce spáchat aspoň trochu hygieny, když jsme rozehřáté. Není nad svěží, křišťálově čistou tekoucí vodu! Trochu se s ní ovšem plítvá, protože jsme ji nezastavovali a nechali ji z trubky stále volně odtékat...
Večer nám začal trochu brzy, tak asi v 16,30 hod. To jsme byli umytí, převlečení těšící se na teplo i jakékoli jídlo a jaksepatří unavení.
Už cca dvě hodiny poté jsme se začali dívat na hodinky, kdy vlastně se může jít spát. Bylo to klamné, protože v chatě při svitu lampy a za zavřenými okenicemi jsme měli noc i když venku ještě stále bylo světlo. Při odchodu z chaty jsme se sháněli po čelovce a pak jsme udiveně zjišťovali, jak krásně je ještě vidět...Pak se nenápadně přehoupla osmá hodina a donesené zásoby zahřívacích čistě z lékařského hlediska podávaných nápojů se začínaly nabourávat a nálada se vylepšovala. Vlastík se spokojeně uvelebil na horním lůžku patrové postele, kde mu bylo teploučko a zaujal svou klasickou polohu i stav. Večer sklouzl do výuky hanáčtěne, horáčtine a posléze i anglečtěně. Naši páni inženýři byli skvělí lektoři všech těchto jazyků a najednou se nám vůbec nechtělo už spát. Po nějakém čase, kdy zřejmě lektoři zvýšili hlasy trošku více, se Vlastík probudil a vrhal na nás "svůj" milý, všeznalý pohled, kterým po nás pomalu bloumal a ze kterého čišelo hrůzné zjištění: kam já jsem se to dostal, toto jsou opravdu ti mí vzdělaní, zcestovalí kamarádi s rozsáhlým všeobecným rozhledem znalostí?!
Ráno nás přivítalo nádherně modrou oblohou, ale bylo větrné a studené. Bylo -11°C. Brrr. Ze spacáčků se nám vůbec nechtělo. Ale pár uvědomělých jedinců nás přinutilo vstát. Vyrazili jsme směr Praděd. My slabší jedinci jsme z toho docela měli strach, protože po včerejším výletě nás těla moc neposlouchala. Lépe řečeno, těžko by se na nich našlo něco, co fungovalo normálně a co nebolelo. Nicméně jsme všichni statečně po snídaní i kávičce vyjeli. Traverzem na opačnou stranu než včera, po stezce zařezané do svahu. Cestička byla plná překážek, hrbolů, ledovisek, pramenišť, zdolávali jsme potoky ... A já bohužel jeden z počátečních nezdolala. Tedy já bych to zvládla, kdyby mi neselhala hůlka. Praskla potvůrka na nejnevhodnějším místě a já zůstala ležet na úzkém můstku půlmetru nad potůčkem. Ruce i nohy nahoře, abych si je nenamočila. Běžky vydrželi, koleno také, jen ta hůlka... Za to ovšem může Dušánek, protože mi ji ještě před odjezdem rovnal o futra se slovy: "to je dobrý, to ti musí vydržet". No, nevydrželo... Škoda... Nebo ne? Já, Dušan a s námi svorně a s radostí se na chatu vrátila i Maruška. Asi to bylo k něčemu dobré, protože mi dvě jsme byly opravdu dost jeté, i když jsme se snažili, aby to na nás nebylo vidět.
Úplně nám pak stačila cesta z Eustašky ke Hvězdě, což byl pro mne ovšem taky zážitek. Svůj batoh jsem si musela vézt sama a byl opravdu vrchovatě naložený. Je to poněkud jiný požitek z jízdy na běžkách, když je člověk takto zatížený. Prvních pár metrů znamenalo válení se ve sněhu a ... totální bezmoc. Jak velryba na břehu, protože brouček na zádech - to je příliš nevýstižné označení. Brouček je lehký bezmocný tvor, kdežto já byla neskutečně těžká nepohyblivá masa hmoty, se kterou nikdo nehne. No, Dušánek se mnou hnul, po mém druhém pádu však znervózněl a vůbec mu to už nepřipadalo legrační. Možná zdvihat velrybu fakt nebyla sranda. Pak jsem nějak postupně zjistila, kde mám těžiště a již bez problémů sjela do civilizace...
Že by o tomto víkendu byla počata má láska k Eustašce? Kdoví?...
Účastníci: Miloš, Vlastik, Móka, Dušan, Liduška, Lubor, Maruška, Editka
