Pátek, 14. 1. 2011 - Hongkong? Thajsko? Kambodža? Všechno!
Asie nám učarovala, zcela jistě, protože jinak bychom se sem nevraceli tak brzy, už po dvou letech… Ano, jsou to skoro dva roky, co jsme cestovali po Taiwanu a zamilovali se do kontinentu, v němž leží, do lidí, kteří zde žijí a jsou tak odlišní od lidí, které známe z běžného života kolem sebe. Odlišní v tom nejlepším slova smyslu, který může být – přátelští, usměvaví, milí, vždy ochotní pomoci na úkor svého času i pohodlí…
Náš výlet začíná odletem z pražské Ruzyně. Je to veskrze domácké a útulné letiště ve srovnání s těmi, které jsme doposud poznali na svých předchozích cestách a má velkou výhodu – dost věcí je zde kupodivu napsáno česky. Naše angličtina i po třech letech více či méně (možná spíš méně) pilného občasného studia se nerozvíjí tak, jak bychom si představovali.
Letím nejenom já s Dušánkem, tentokrát s námi letí i Liduška, což je pro nás všechny milá a potěšující a v okamžicích nutnosti lékařské péče (naštěstí jsou tyto okamžiky víc než řídké) i užitečná společnost. Tedy nutnost lékařské péče je řídká a společnost Lidušky je – no zkrátka moc fajn, ať se do toho nezamotávám.
Odlet do místa našeho mezipřistání, Dubaje, je skoro načas – v 16.15 místo v 15.50.
15. 1. 2011, sobota - Bivak na letišti v Dubai
K Dubai jsme přilétali v noci, časový posun je + 3hod, let trvá 5 hodin a 20 minut, přilétáme tedy už do soboty. Vítalo nás tisíce barevných světélek města, které se jevilo placaté, jen v dáli bylo pár výškových budov a problikávala i nejvyšší stavba světa. Hledali jsme očima i umělý ostrov ve tvaru palmy, ale ten se nám zahlédnout nepodařilo.
Na Dubajském letišti jsme nuceni strávit 9 hodin, letadlo do Honkongu nám letí až 10,05 a.m. Mají tu docela pohodlná křesílka s podložením na nohy, tak snad to v nich nějak přečkáme a chvíli i zdřímneme, aniž by nás okradli…
Neokradl nás nikdo, my s Liduškou jsme si blahořečily, že jsme si pořídili úžasné návleky na svá tělíčka (shodou okolností od stejné firmy, každá v jiné barvě). Mohli jsme se do nich schovat i s hlavou, krásně nás zahřály a přitom, když přišlo na věc, jsme přes ně viděly na případné zloděje.
Těch 9 hodin vymezených k pobytu na dubajském letišti uběhlo strašně rychle. Najednou už zase sedíme v letadle , koukáme na Dubai mizící pod námi, na domy postavené v písku a pak moře zčeřené drobnými vlnkami a s odrazem mraků… Čeká nás 5,5 hodinový let.
Tma nás zastihuje celkem záhy, letíme jí vstříc závratnou rychlostí. Před tím, než nás zcela pohltila, jsme toho z okénka až tak moc neviděli, dlouho byla pod námi poušť, hory, sem tam koryta řek klikatící se krajinou. A pak už jen černočerná tma. Dušánek neseděl u okna, ale kus cesty mu bylo vidět silné znepokojení v obličeji. Pak to již nevydržel a i když se mne zpravidla snaží šetřit špatných zpráv, zeptal se. Bylo vidět, že s tou otázkou dlouho bojoval, než ji vyřkl, protože sdělení to bylo opravdu závažné: „taky sis všimla té stíhačky, co letí kolem nás a už delší dobu nás sleduje?“ . Nevšimla, ale to u mne není nic divného, jsem dost nepozorná. Tak jsem svůj pohled zaměřila na okno a skrz něj do tmy. Ani jsem nemusela svůj pohled moc zaostřovat a bylo mi to jasné. Ona stíhačka je světlo na křídle. S Liduškou jsme se div neudusily smíchy…
A už jsme v Hongkongu!
A už jsme v Hongkongu!
V Honkongu jsme byli v 21,05 hodin místního času. Od Dubaje jsou to další +4hodiny.
Chvíle napětí a pak už velké objímání – Jiřík na nás v pořádku čekal a se širokým úsměvem nás vítal. Byli jsme zachráněni. Nezabloudíme a nezhynem v cizím dalekém světě!
Zavedl nás k autobusu č. A21, který nás měl zavést k našemu hostýlku Dragoon. Byl to doubledecker, seděli jsme v patře na prvních sedadlech a náhle autobus začal plynule a velmi rychle couvat. Tedy vypadalo to tak, protože se zde jezdí vlevo a po dálnici jsme jeli v levém pruhu, což v první okamžik bylo strašně nezvyklé.
Vystoupili jsme cca po hodině jízdy v jiném světě – zejména pro Lidušku to bylo šokující vhození do místní reality – svět byl najednou plný čínských nápisů, troubících aut, přeplněných silnic, tmavovlasých hlav hrnoucích se všemi směry ulicemi, hustota všeho byla přímo děsivá. I Jirkovi chvíli trvalo, než se zorientoval a zavedl nás do našeho hostelu. Již z Taiwanu jsme věděli, že se nemáme dívat na různá zákoutí okolo domu, či v domě, protože ta moc čistotou neslují, překvapují i potrubí či elektřina volně vedoucí po domě, v dosahu kohokoliv, odizolovaná zvláštním způsobem a určitě ne odpovídajícím bezpečnostním normám a předpisům.
Když jsme se tedy na toto nedívali, tak samotný pokojík byl útulný, čistý a ani hluk z ulice nebyl tak silný. Musíme mít zavřená okna, protože o vlahosti večera na cca 20-té rovnoběžce se mluvit nedá. Až později se dozvídáme, že jsme chytli nejchladnější dny za možná posledních 50 let.
Když jsme se tedy na toto nedívali, tak samotný pokojík byl útulný, čistý a ani hluk z ulice nebyl tak silný. Musíme mít zavřená okna, protože o vlahosti večera na cca 20-té rovnoběžce se mluvit nedá. Až později se dozvídáme, že jsme chytli nejchladnější dny za možná posledních 50 let.
Odkládáme bagáže a vyrážíme na první procházku. Přeplněnost ulic je neskutečná, stejně tak hluk. A brzy nás do nosánků udeří starý známý puch smažených, vařených, pečených jídelek. Vzpomínka na Taiwan ožívá v plném rozsahu. Ale jsme ještě z letadla tak přejezení, že jsme si nekoupili nic.
Na pokojíku jsme se já i Liduška zasoukaly spokojeně do nových spacákových futrálků a usnuly jako broučci, Dušánek s Jirkou pochopitelně usnuli taky tak, ale ti nemají takové krásné útočiště jako my!
Následuje výlet do rybářské vesničky. Je to absolutní kontrast k Hongkongu. Plechové domky o šířce jednoho malého pokoje, některé ve spodní části s obchůdky, v nichž je směsice nepořádku a zboží určeného k prodeji, případně nepořádku a jídla pro turisty. Ulicí se line „vůně“ sušených ryb, které tu visí skoro všude. Mezi domky i v moři jsou hromady smetí. Přesto to zde má svoji milou nezaměnitelnou atmosféru.
Noční Hongkong
18. 1. 2011, úterý, "ejrejža"
Na Kambodžských hranicích nás čeká velké úřadování, fotí si nás, kontrolují pečlivě pasy, víza. A pak již hledíme vstříc bráně s nápisem kambodžské království. Vcházíme do jiného světa, pro nás doposud naprosto netušeně jiného, nepoznaného… Zvědavě a s údivem zíráme na spoustu domorodců proudících oběma směry, jdoucích pěšky, či vedoucích kola, dřevěné či kovové vozíky a různé nedefinovatelné dopravní prostředky naložené věcmi všeho druhu do neuvěřitelných vratkých pyramid. Lidé jsou zaprášení, obyčejní, ne zřídka s sebou vedou či na těch pyramidách vezou děti, případně děti samy něco táhnou. Někdy sedí na kopci věcí téměř celá rodina včetně babičky. Působí velmi chudobně, špinavě, jsou z jiného světa. Binec na straně tajské střídá neskutečný nepořádek (nechci-li používat silnější slova) na straně kambodžské. Na ulicích, mezi domy, všude, jsou vrstvy prachu, špíny, kde se spokojeně popelí i ty nejmenší děti. Jsou velmi roztomilé a nebrání se fotografování, za které nic nechtějí, jen jim dělá radost, že si jich někdo všímá.
Necháváme se přesvědčit na výlet po jezeru (doporučil nám ho náš tuktukář). K vodě jdeme po úzkém molu, poskakují tam nějaké děti, holčička s fotoaparátem si fotí něco směrem k nám, poskakuje, směje se, ale nechává nás v klidu projít. Přehrada je kalná, takhle nějak jsem si představovala při své cestě do Egypta Nil, ( ale ten mne překvapil svojí téměř průzračnou čistotou ). Toto bylo víc než kafe. Toto bylo řídké bláto. Břehy lemovaly obydlí postavená na kůlech, jak to člověk zná ze záběrů v Bangladéši. Tu jsem si vždy spojovala s největší chudobou světa a tady je to také takové. Obdobná obydlí, obdobní chudí lidé, obdobná špína kolem jejich „domků“. Obydlí jsou to částečně dřevěná, částečně proutěná, semtam hadra, občas plech. V přehradě se pere, hrají si v ní děti, plave se v ní, vypouští se do ní binec z lodí, jistě všechno z domů… Kolem nás projíždějí ženy na úzkých loďkách, mají s sebou děti, i kojence a žebrají právě prostřednictví těch dětí, jejich prosebných očí, smutných pohledů. Na jezeře strávíme cca dvě hodiny, celou tu dobu je co sledovat, součástí je i prohlídka krokodýlí farmy, což však je jen několik líných krokodýlů na pontonu uprostřed jezera – zcela zjevná atrakce pro turisty.
16. 1. 2011, neděle - po stopách Jackie Chana
Dušánek nás ráno budí nechutně brzy, v 1 hodinu a.m. Pravda, místního času je to 8.00 hodin, ale vyoraní jsme spíš na ten náš čas. Po snězení drobných zásob vyrážíme do ulic. Pravda, jsou o něco tišší a méně lidnatější než v noci. Jdeme směr přístav, abychom se dostali z pevninské části státu Honkong - Kowloon - do vlastního ostrovního Honkongu, tj. onoho pověstného mrakodrapového města, kde se odehrávají honičky z akčních filmů.
Procházíme ulicí plnou obchůdků, hodně z nich je ještě zavřených, ale přesto zde již jsou různí náhončí, kteří nás lákají na zlato či zaručeně pravé hodinky zn. Rolex. Tyto nákupní touhy nemáme, spíše se kocháme pohledem na banyánové stromy se spletitými vzdušnými kořeny. Zaujme nás květinový trh, díky kterému se postupně vsouváme do osidel toho pravého, nefalšovaného, lidového, nejsurovějšího tržišťového místa, kde naši hoši ožívají a okamžitě se shlédnou v těch nejsmradivějších blafech. Já už jsem z Taiwanu docela otrlá, tak mě tak neděsí blízkost jatek, tedy stánku, kde porcovali kravskou hlavu, ze které ještě tekla krev, ani puch různých vařených vnitřností či jiných lahůdek. Dali jsme si polévku s masovými (?!) knedlíčky, které, jak jsme pak objevili, měli hygienicky položené v sítu na kraji dřevěného začernalého pultu a bílou rýži s vaječnou omeletou a krevetami. To bylo, jak prohlásila Liduška, lahodné a neškodné. Obzvlášť ta suchá rýže. Pánové si dali ještě jakási nevábná masa a samozřejmě dojedli po nás polévku plnou knedlíčků. Liduška se polévky tkla jen velmi lehce, já vodu snědla, ale s ohledem na hlad pánů jim knedlíčky nechala.
Po obědě se procházíme po nábřeží, užíváme si sluníčka, které nás trochu ohřívá, kocháme se pohledem na druhý břeh – na pravý Honkong a jeho výškové budovy ponořené do lehkého oparu. Nábřeží, po kterém kráčíme, je nábřeží hvězd, svůj otisk dlaně zde mají např. Bruce Lee, Jackie Chan a spoustu dalších. Do ostrovní části Honkongu se přeplavujeme trajektem. Pak přecházíme ulici přes most, most je přeplněn skupinkami sedících žen, sedí na rozložených papírových krabicích, ve skupinách po pěti, osmi, případně i více ženách . Jednotlivé skupinky jsou odděleny přepážkami z papundeklu, ženy jsou zachumlané do svetrů, dek a jejich hlasy se nesou do daleka. Je to jednolité všepřehlušující žvatlání. Nejsou to bezdomovkyně, jak jsme se ze začátku mohli domnívat. Některé skupinky si čtou (i ze čteček), některé pracují na noteboocích, mají mobily, hrají karty či různé jiné hry. Těch žen je ohromující množství. Jdeme a ony sedí i na dalším mostě, štěbetají, některé obědvají z kastrůlků, některé dokonce něco vaří. Liduška podotýká, že Ajka by je neminula, aniž by zjistila, o co jde. Jirka to bere jako výzvu, vybírá si mladší skupinku a za chvíli nám již tlumočí, co se dozvěděl. Je to prostě nedělní dívčí a dámský sedánek. Setkání s přítelkyněmi, protože v Honkongu vlastně nejsou skoro žádná místa, kde by se dalo setkávat, byty jsou malé, parků je poskrovnu. Tak se setkávají takto. Většinou vládne vlahé počasí,tak posezení na chladném betonu je příjemné. Setkávají se tak každou neděli, víkend co víkend. Dnešních 14°C setkání moc nepřeje, ale zdá se, že ženy dnešní zima ani moc neochromuje. Jejich hlasy nám zní v uších ještě dlouho poté, co jsme z jejich doslechu pryč…
Spojení mezi horní částí Honkongu a přístavištěm obstarává běžící pás. Je to skvělé zařízení, terén je opravdu velmi svažitý, šetříme si tak síly na další procházky městem a snažíme se rozhlížet seč je to možné – to je ovšem trochu zádrhel, běžící pás má stříšku, zřejmě proti pálícímu slunci, dnes spíše proti chladu. To je jediná jeho vada na účelnosti.
Běžícím pásem se dostáváme do výšky cca 250 výškových metrů. Vyšší cíle dnes nemáme, nechceme ani do sedla – výška cca 400 m, kam nás může zavézt zubačka, ani na nejvyšší vrchol, ten má cca 570m. Procházíme si místní botanickou zahradu spojenou se zookoutkem, pozorujeme velmi čilou opici v kleci, kocháme se orchidejemi ve skleníku a plynule scházíme dolů, kolem křesťanského kostela sv. Johna, přicházíme k šalině, tedy místní tramvaji, která je stejně jako autobusy poschoďová.
Nastupujeme do ní a kocháme se pohledy na mrakodrapy i ruch v ulicích. Ve večerních hodinách se vracíme kolem stále ještě sedících skupinek žen na mostě i všech přechodech, lávkách, v chodbách bank, obchodních domů. Vypadají poněkud unaveněji, ani tak už hlasitě neštěbetají, ale stále tam ještě sedí a besedují…
Nastupujeme do ní a kocháme se pohledy na mrakodrapy i ruch v ulicích. Ve večerních hodinách se vracíme kolem stále ještě sedících skupinek žen na mostě i všech přechodech, lávkách, v chodbách bank, obchodních domů. Vypadají poněkud unaveněji, ani tak už hlasitě neštěbetají, ale stále tam ještě sedí a besedují…
Ve 20 hod trajektem přejíždíme zpět a netrpělivě čekáme, zda se spustí laser show, o které jsme si přečetli na internetu. Světelné představení opravdu přišlo. Z výškových domů se nejprve nenápadně a pak se stále větší razancí a intenzitou mrskají paprsky, převážně bílé, zelené, střídavě z různých výškových budov, různých tvarů. Je tma a vidíme jen obrysy domů, po kterých jsou taženy světla i červená, modrá a do toho ty paprsky… Je to efektní a krásné.
17. 1. 2011, pondělí - obří Budha
Dnes jsme vyzkoušeli Hongkongské metro. Je to prý jedno z nejlépe značených meter na světě a pravdou je, že pánové se zorientovali okamžitě. Mířili jsme směr Tung Chung, naším cílem byla kabinová lanovka, která nás vynesla do výšky cca 600mnm do areálu 2. největšího sedícího Budhy na světě. Trochu nás zklamalo, že nejde o žádné historické dílo, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tento Budha byl vztyčen v r. 1997, že by tedy byl postaven na počest vrácení Hongkongu Číně? To se můžeme jen domnívat. Procházka z lanovky k němu je mírně do kopce a pak po schodech, což přivítáme, protože jsme zmrzlí docela obstojně. Ještě Dušánek s sebou měl univerzální český tisk – noviny mladé fronty, na které jsme si v lanovce mohli sednout. Ale k Budhovi – je z kovových plátů, které byly instalovány na bambusovou kostru. Poté navštěvujeme nedaleký chrám, typově stejný, jaké známe z Taiwanu – zlatě červený, nazdobený, s krucánkama, ale bohužel také není historický, ale krásně betonový. A vedle něj pro jistotu roste ještě další, větší betonová nádhera ve stejném stylu. Cementárna Mokrá zde má odbytiště ještě neobjevené a vskutku co lačnosti po betonu nenasytné…
Kocháme se okolistou květenou, obzvlášť se nám moc líbí rozkvetlé stromy, které z neznalosti pojmenováváme „motýlkové“.
Noční Hongkong
Pak se již vracíme do města, necháváme se převést metrem až do Hongkongské části. Čeká nás cesta zubačkou na kopec nad Hongkongem. Chtěli jsme to stihnout ještě před setměním, abychom se z výšky pokochali pohledem na panorama známé z mnoha fotek i filmů ještě za světla, ale nezadařilo se nám to. Na lanovku jsme si museli vystát regulerní frontu, po vystoupení ze zubačky je už více tma než světlo. A surově fučí vítr, zima je vlezlá, nezahřívají nás ani všechny naše teplejší svršky, co jsme si na sebe dali. Pohled na Hongkong s domy orámovanými světly však stojí také za to. Mrakodrapy jsou pod námi jako na dlani. Zkoušíme fotit, ve snaze zachytit tu krásu. Ve 20 hod bychom rádi opět viděli laser show, ale je teprve 19 hod, tak obcházíme vrchol, abychom se zahřáli. Ve 20 hod jsme opět na výchozím místě a hledíme na domy, které pod námi blikají, svítí, vrhají na sebe světelné pruhy – ale je to v mnohem menší intenzitě než jsme to viděli z trajektu a ze břehu. Přesto je to nádherné, velkolepé rozloučení s Hongkongem, zítra na nás již čeká let se společností Air Asia do dalšího neznáma...
18. 1. 2011, úterý, "ejrejža"
Při letu s asijskou leteckou společnosti Air asia (ejrejža) do Bankoku jsme zažili docela silné turbulence, ty nám však nezabránily, abychom s chutí konzumovali objednané a zaplacené jídlo, za zvuků, které provázely nevolnosti více než cca 1/3 cestujících.
Z letiště do Bankogu jedeme taxíkem, což je pro 4 osoby asi nejlevnější dopravní prostředek. Okolí je podivně ploché, až později zahlédneme nějaké výškáče, ovšem je to slabý odvar Hongkongu. Provoz houstne, taxíků přibývá, mají pěkné pastelové barvy, nejhezčí jsou růžové. Mezi nimi se proplétají motorové rikše, motorky, autobusy… Ubytováváme se v Kao shanu, které je díky Lonely Planet tak zpopularizované, že snad už se ani jinde v Bankogu ubytovat tak rychle a příjemně i levně nedá. Oblast je to značně turistická, jako ostatně asi celý Bankog. Procházíme se ulicí plné stánků a prodejců různého zboží, oblečením, kabelkami, korálky počínaje, rozmanitými jídly konče. Užíváme si čerstvého exotického ovoce, zabrousíme i k nejbližšímu chrámu, kde dovádějí děti a kočky a obojí se ochotně nechávají fotit. Lebedíme si v teple, skok do 30°C z chladného Hongkongu je víc než příjemný.
19. 1. 2011, středa - království Kambodžské
Následující den se přesouváme autobusem směr Kambodža. Po propletení se Bangkokem vjíždíme do tajských úrodných širých lánů. Tedy ovšem – políček. Rýže se střídá s řádky palem, do pravých úhlů zavlažovací kanály plné hnědé vody, sem tam dřevěná či plechová budka, občas políčko nedefinovatelné zeleniny, cukrové třtiny a zase rýže. Stále jen rovina.
Po pěším přechodu hranic pokračujeme v jízdě autobusem do cíle naší cesty, Siem Rapu, města poblíž vysněného Ankorwatu.
První den věnujeme projížďce po okolí, obhlížíme blízké chrámy, kolem nichž jsou malé stavbičky, keramické věžičky, úložiště na lidské ostatky. Jsou krásně zdobené, je jich tu mnoho, je zde i moderní část, ty už nejsou keramické, ale vyvedené v pastelových barvách.
Výlet po jezeře
Vracíme se umoření vedrem, ale výlet stál za to. Ten život v okolí jezera, i když již částečně podřízený turismu, byl opravdu zajímavý. Vylodili jsme se na jiném místě, než jsme se naloďovali a po ujití pár metrů nás čekalo překvapení: poskakující děti kolem nás, cca 10tileté, a nabízí nám za 3 dolary porcelánové talíře, malované, s díky odmítáme, a pak si najednou všímáme – na talířcích jsou naše fotky. Jsme vyfoceni všichni! Docvakává nám, že to focení na molu nebylo jen tak náhodné, bylo zacílené opravdu na nás a pochopitelně na všechny další turisty, kteří tudy procházeli. Nebýt toho, že naše cestování z daleka nekončí a umístit talíř do batohu není to nejlepší, tak bysme si tento suvenýr koupili. Jen pro ten nápad, pro radost i výdělek dětí…
Ankorwat!
V podvečer nás čeká návštěva vysněného chrámu chrámů, splnění obrovského snu. Ankorwat. Jen to slovo zní zázračně, tajemně, vzdáleně. Je to něco ne z jiného světadílu ale spíše z jiné planety, co se nedosažitelnosti (po stránce naplnění snu) týká. A teď se k němu blížíme. Jedeme tuktukem, jak jinak, míříme k němu schválně tak pozdě odpoledne, abychom ho zastihli v jeho největší kráse – při západu slunce. Ankorwat je jeden z mnoha chrámů v této oblasti, zřejmě ten největší, nejrozsáhlejší, opravdu velkolepý. V 16. 45 se otevírají pokladny na nákup vstupenek na další dny, přičemž na vstupenku na zítřejší den je možné jít již dnes – tedy v tuto dobu. Při nákupu lístků nás fotí, dostáváme vstupenku se svým foto. Tak to je něco! To je pro nás také nový zážitek, zatím nás nikde jinde při našich cestách takové opatření nepotkalo. Vše proběhlo rychle, žádné velké zdržování, že je člověk focen, skoro ani nezpozoruje. Jen upřenější kouknutí do okénka přepážky a už dostáváme lístek.
Přicházíme hlavní promenádní cestou k chrámu, přecházíme vodní příkop, míjíme jezírko a se zatajeným dechem si prohlížíme mohutnou stavbu. Je mnohem větší, než jsme si představovali, působí majestátním, starobylým dojmem. Fotíme jako zběsilí, využíváme toho, že už je zde méně lidí, do protívky se trousí znavení turisté a šouravě chrám opouští. Zítra asi budeme vypadat obdobně. Zítra nás čeká velké sousto Angkorských watů (tedy chrámů). Při pohledu na tento největší si uvědomujeme, že nám tu chybí kolem něho džungle, ve které byly chrámy nalezeny, je tu prostranství, jen pár palem i dalších stromů, ale džungle nikde. Chrám se zlatavě, červenavě třpytí díky čímdál nižšímu slunci, procházíme jeho vnitřek, vše co se dá a pak se ještě honem vracíme k jezírku, abychom si vyfotili odraz chrámu v jeho hladině. Docela se zadařilo.
21. 1. 2011, pátek - Ankorské waty
Budíček je v 5,30, abychom si vychutnali východ slunce nad chrámy. Náš tuktukář nás už čeká. Je docela chladno, ale my vyrážíme směle jen v tričkách, přece si nebudeme brát větrovky, abychom je pak celý den tahali. Cesty jsou zatím docela prázdné, uháníme s naším 4 místným tuktukem jako o závod. Potkáváme jen sem tam nějakou motorku, případně osamělý tuktuk. Vítr kolem nás hviždí a z nás se pomalu ale jistě stávají rampouchy. Nu, trochu jsme to podcenili, nějaké ty zimní doplňky by se hodily. Neměli jsme ssebou moudrou radu starších, aby nám to připomněla, Lubor ani Zdeněk by nás takovou mladickou nerozvážnost nenechali udělat. Dvacet, pětadvacet minut jízdy nás prokřehlo dokonale.
Zastavujeme u prvního osamělého chrámu ( Prasat Kravan ) a první co se stane,vrhá se k nám iniciativní domorodá dívčina s nabídkou cold drink. Hrubě to neodhadla, takhle vařící čaj s rumem, to bysme přivítali!
Do chrámu Prasat Kravan se opírá vycházející slunce. Kocháme se pohledem na červenavé kameny, lačně popoháníme sluníčko, aby se šplhalo výš a výš a konečně nás zahřálo. Je tu nádherně liduprosto. Snídáme na kamenné zídce a konečně se trochu prohříváme.
Zastavujeme u prvního osamělého chrámu ( Prasat Kravan ) a první co se stane,vrhá se k nám iniciativní domorodá dívčina s nabídkou cold drink. Hrubě to neodhadla, takhle vařící čaj s rumem, to bysme přivítali!
Do chrámu Prasat Kravan se opírá vycházející slunce. Kocháme se pohledem na červenavé kameny, lačně popoháníme sluníčko, aby se šplhalo výš a výš a konečně nás zahřálo. Je tu nádherně liduprosto. Snídáme na kamenné zídce a konečně se trochu prohříváme.
Zase tuktukem s naším řidičem přejíždíme cca 1,5 km k Sraz Srangu, rybníku, u kterého si právě fotograf aranžuje mnichy a fotí je při vycházejícím slunci. Využíváme situace a přidáváme se k fotografování taktéž.
Pokračujeme naproti přes cestu, jdeme ke chrámu Banteay Kdey, zde jsme svědky natáčení sekvence s tanečnicemi - nastrojené a namalované dívky se něžně a vláčně pohybují do rytmu jemné podmanivé hudby, mají stejný výraz i pohyby jako dívky vytesané dávnými umělci na stěny chrámů...
Obcházíme chrám, obdivujeme prorostlý strom do jeho zdí.
Popojíždíme k dalšímu chrámu, cca 2 km odsud, je to chrám Ta Prohm a zviditelnil se tím, že v něm byl natočen film Lara Croft. Film jsme neviděli, ale prostředí chrámu je úžasné, velkolepé, v chrámu bylo ponecháno nejvíce zelěně, prorůstající stromy jsou fascinující...
... Jedeme 4 km na východ a jsme u chrámu Pre Rup. Je to pyramidální stavba, na kterou lezeme po prudkých schodech.
... Následuje East Mebon, čtvercového tvaru, se slonečkama v každém rohu
Přes komplex Ta Som ( opětovně ponecháný v džungli ) přijíždíme za 2km k komlexu Neak Pean. Jedná se o jezerní kompex, nebo spíš bazénový, kde je 5 nádrží, ve středové nádrži je hladina vyšší než ve čtyřech okrajových, v okrajových je krytý přepad, kopulka, v její vnitřní části jsou v jedné slon, v další lev, tyg, kůň. V nádržích je svatá voda, z horní nádrže, když je dostatek vody, to přetéká do okrajových bazénků.
... 2 km na západ je Preach Khan, příchod k tomuto komplexu je jak k našim zámkům či hradům, průchod podél džungle, jakoby alejí
přicházíme k vodní ploše, na které počínají kvést lotusy, vcházíme na most, kde jsou sochy s uraženýma hlavama a nesoucí hada, procházíme branou k chrámu, který by se docela vyjímal v Řecku. "Řecký" chrám má dlouhatánské chodby s průhledy do obou stran.
Procházíme si ho skrz na skrz, druhá strana je zrcalovitě stejná, tj. přicházíme k mostu se sochami, většinou zase bez hlav, následuje džunglová alej.
Chrám Ta Keo je hodně prudký, pyramidálního tvaru, bez ozdob, chůze po něm je dost nebezpečná, v našich podmínkách by byl nepřístupný. Ale zde se na něj opatrně šplháme, kocháme se rozhledem z něj. Je to nejstarší chrám v této oblasti.
Východní bránou vjíždíme do místního "lednicko-valtického" areálu Angkor Thomu.
Je to upravené prostranství s několika chrámy, pomalu ho procházíme, míříme ke sloní terase. Těšíme se pohledem na první opičky, přes terasu leprózního krále se dostáváme k terase sloní.
V polovině ji opouštíme a míříme přes lesík k chrámu Phimeanakas. Je to pyramida v parku, vstup na vlastní nebezpečí.
Po prohlíkové trase míjíme komlex Baphuon, bohužel je v rekonstrukci a zavízá se v 15 hodin, my jsme u něho později, tak nám něco zůstavá na příště ( bude - li nějaké příště ).
Za zmínku stojí ještě bezesporu chrám Bayon, chrám s hlavama. Má 54 věží a 216 obličejů, tj. 4 obličeje na každé věži... Jsme zde už v podvečer a chrám se začíná zbarvovat do červenava. I když jsme už hodně unavení, vnímáme jeho tajemnost a krásu.
Na závěr dne jdeme ke chrámu na kopci Phnom Bakheng. Spolu s námi se tam ale hrnou davy lidí, jakoby se všichni turisti rozhodli, že západ slunce budou sledovat odsud. Není se ale co divit, je to jediný kopec v okolí a na něm ještě chrám. Tak tam kráčíme také, nenecháme se vézt na slonech po sloní stezce - to činí opravdu jen ti zazobanější turisté.
Srocení tuktukářů na stezce pod odbočkou ke chrámů dává tušit, kolik lidí se tam hrne...
Na vrchol chrámu vedou úzké, prudké schody, navíc je docela umění najít si místo a protlačit se k nim a pak se ještě nenechat sežduchnout. Zdárně se vyšplháme nahoru, obcházíme chrám a potvrzujeme si, co vlastně víme už dávno - davová turistika nás nejenže nebaví, ale přímo znechucuje. I když zde západ slunce může být úžasný, za podmínek, kdy si hledáš místo na stoupnutí a ruší tě žvatlání nesčíslných hlasů, to to pravé není... To dnešní snídaně při východu slunce v osamělém chrámu - to byla pohádka!
Dereme se v protisměru pryč odsud, po sloní stezce dolů k tuktuku.
Tím, že opouštíme chrám před západem slunce má jednu velkou výhodu i pro našeho tuktukáře - silnička je prázdná, uhání si to osaměle a tudíž rychle zpět k městu.
Bleskově se sprchuje v našem hostelu, krátce nabíráme sil a vyrážíme do města, do Siam Reapu. Dáváme si výbornou kambodžskou večeři - polévku Amok, v kokosovém ořechu - završenou ovocnými koktejly. Užíváme si ožírání noh rybičkami - tentokrát velkými. Žádní 4 cm štíhlí chudáčci, ale pěkní tlusťoučcí 10 cm macíci. Docela už koušou, že sebou i chvílemi škubeme, ale je to velmi příjemné, únava celého dne z nás spadává. Pak se ještě poddáváme masáži nohou - je docela bolestivá, ale také úlevná. Naše večerní slasti končí relaxačním pálením voskové svíce v uších a souběžnou masáží hlavy - jemné pohyby kolem ucha, oka, na čele. Je to procedura proti bolesti hlavy, uší, stresu a zároveň je to pročištění uší. Ověřit jsme si mohli to pročištění uší - když se vosková trubička rozstříhla, bylo vidět, co všechno obsahovaly naše uši - no fuj!
22. 1 2011, sobota - hurá na Phnompenh!
Vstáváme kolem 6 a.m. , snídáme v blízkém pouličním bufíku a v 8 hod jedeme směr hlavní město Kambodže, Phnompenh. Dnes cestujeme mikrobusem a byla to dobrá volba, protože řidič s námi jede celkem zběsile, předjíždí, troubí, jede opravdu tak, že rychleji se už ani v těchto podmínkách jet nedá, když musí stále vyhýbat kolům, motorkám, rikšám, sem tam autům, náklaďáčkům a silnice není nijak široká...
Krajina je rovinatá, zase rýžová políčka, střídaná ale poli s lekníny - posléze si uvědomujeme, že to jsou zde vlastně všude lotosy, lotosová pole. Později je vidíme prodávat i na ulicích - zelené kalichy.
Políčka jsou sem tam ozdobena v meziřádku vysokými palmami. Působí to romanticky, asi jsme opravdu v jiném světadílu...
Sjednáváme si tuktuk, veze nás do 19 km vzdáleného místa, kde mají být vodopády. Chudák motorka nás sotva utáhne, stašně do kopců hrčí, zabírá na jedničku z posledních sil, ale nakonec to zvládne. Odbočujeme z hlavní cesty, cca 1,5 km od vodopádů nás tuktukář vysazuje a dál už musíme po svých. Docela rádi se procházíme, užíváme si přírodu kolem.Cesta je z červenooranžové hlíny, kolem nás je džungle. Fotíme kytky, posloucháme zvuky z příkrovu lesa, který je po obou stranách cesty. Posledních pár metrů scházíme z kopce, přidržujeme se bambusového zábradlí. Otevírá se nám pohled na řeku a vodopády. Kromě jedné jediné prodavačky nápojů zde není nikdo. Nádhera! Brodíme se, cachtáme, převlékáme do plavek a noříme svá zpocená těla do úžasných teploučkých tůněk, necháváme si záda a ramena masírovat proudy padající vody.
Na hotelové pláži
Kohkong opouštíme zase se zavazadly a na doporučení našeho tuktukáře, který nás tam i zavezl, část odpoledne trávíme na hotelové pláži. Přicházíme k ní přes honosný několikahvězdičkový hotel, který je centrem hazardu zde v pohraničí. Pláž je prázdná, zřejmě je hotel pro běžné smrtelníky drahý a ti ostatní se sem nepřijeli koupat, ale hrát hazardní hry. Když docházíme k hotelu, dveře nám otevírají olivreovaní vrátní, část personálu se vrhá k nám, aby nám pomohla s baťohy, ale my hrdě proplujeme vstupní halou a na pláž. Zde jsme leželi cca 1 1/2 hodiny a za celou dobu se přišel do moře vykoupat jeden tatínek s dvěva dětmi, jank byla pláž pouze pro nás.
Pěšky přes hranice
Od hotelu je k hranici cca 1 km, přicházíme k ní pěšky, nastává razítkování dokladů, vyplňování údajů o bezinfekčnosti, přihlašovací a odhlašovací lístky k pobytu a pak už jsme zase v Thajsku. Už zde na hranicích je poznat, že jsme se dostali do bohatší, dražší země. Doprava přímo do Bankogu je nehorázně drahá, využíváme zkušenosti našeho zcestovalého syna a jedeme v otevřené dodávce cca 16 km do Kjong Tai, kde přesedáme do jiné dodávky a tou zdoláváme cca 60 km do Tratu. Našimi spolucestujícími jsou maminy z dětmi, 2 babičky, 2 běloši. Sedíme na nepříliš pohodlné podélné lavici, vítr nám pročechrává vlasy, zima nám není a že je naše počínání lehkovážné, poznáváme až následující dny, kdy se nás zmocňuje parádní nachlazení. No holt nejsme tak otužilí jako místní mimina a kojící matky, měli jsme se při jízdě na otevřeném voze přiodít zimními doplňky. Podcenili jsme to, ale to zatím nevíme, zatím si to užíváme.
V Tratu se ubytováváme u místního kanálu v levném hostelu, ten honosnější, moderní, na lepším místě odmítáme, spokojujeme se s tímto i když kanál je poněkud smradlavý a dveře do místnosti musíme velice rychle zavírat, aby se nám tam nevrhli komáři. Ale lůžka jsou čistá, široká, vyspíme se krásně.
27. 1. 2011, čtvrtek - minivanem do hlavního města
Po snídani v milé restauraci majitele bungalovů jsme byli odvezeni na autobusové nádraží minivanů, malých autobusů, které odjíždějí každou hodinu do Bankogu. Jsou o něco dražší než klasický autobus, ale spolehlivější (čemuž po zkušenostech rádi věříme) a hlavně rychlejší. Cestou máme pouze dvě desetiminutové přestávky, cesta opravdu odsýpá a do Bagkogu přijíždíme načas. Zbržďuje nás až dopravní zácpa ve středu města.
Poznávání Bankogu
Do Kaosanu se necháváme převést taxíkem. Ubytováváme se v jednom z hostelů, ve třetím patře, v hezkém pokoji, společně. Po obědě vyrážíme místní vodní šalinou ke kmerskému watu, který byl postaven v letech 1100-1300, Wat arunu. Je to nádherný chrám, obložený ozdůbkami z keramiky a porcelánu, které byly použity z lodí, které přijížděly do Číny a byly přetíženy a tudíž ji bylo třeba odlehčit. Po chrámu šplháme po vysokých strmých schodech a tajíme dech nad jeho zvláštní jinou krásou a neskutečnou prací, která do něj byla vložena. Není na něm místečka, které by nebylo obloženo, ozdobeno. Barvy toho všeho jsou decentní, léty trochu omšelé, ale možná i proto to vypadá tak úžasně.
Zase říční šalinou přejíždíme jen z jednoho břehu na druhý, ke chrámu Wat Pho, je to chrám ležícího Budhy, dlouhého 46 m.Vyroben je z cihel, dokončen do tvaru sádrou a natřen na zlato.
Další chrámy tohoto areálu jsou opravené, čiší z nich novota, umělost, jsou moc barevné, zlaté, třpytivé. To co se nám líbilo u chrámu na protějším břehu, u tohoto nás neoslňuje. Až při zapadajícím slunci začínáme chápat i tuto krásu. Najednou vše kolem nás krásně pableskuje, nikoli uměle, ale už umělecky...
Nazpět jdeme pěšky kolem královského paláce, procházíme i trhem s oblečením, prohlížíme trička, sukně, ale že bysme své nákupy nemohly unést, se říct nedá.
Během celého dnešního dne nás trápí lehké střevní potíže, nic kritického, zkrátka nám jen dělá dobře pocit, když záchody jsou blízko. Navíc všichni ještě postupně dostáváme rýmu, což je jistě následek jízdy v otevřeném vozidle...
28. 1. 2011 pátek
Využíváme opět služeb lodní šaliny, necháváme se dovézt ke Královskému paláci. Otevírá se v 8.30 hod, my jsme tam jen o chvilku později a již je zde hemžení národa. Doufali jsme, že brzký příchod bude znamenat méně lidí, ale není tomu tak. Prohlížíme si spoustu menších chrámů, zlatou zvonici, pak jdeme do chrámu, ve kterém je slavný nefritový budha. Chrám je obrovský, jako do všech chrámů i sem vstupujeme bosky, nefriťáček je na samém konci chrámu, u stropu, vzhledem k velikosti budovy malá, cca půlmetrová soška. Později v muzeu zjišťujeme, že v každém ročním období ho oblékají do jiných šatečků. Teď je v zimním.
Mimo chrámy je nedýchatelný pařák, jsme znavení, vyžíznění, sotva se plazíme. Pak procházíme kolem paláce, který je hodně podobný evropské architektuře, dole v něm je výstava zbraní. Ty nás nechávají klidnými, jen procházíme tuto výstavu a raději se venku kocháme pohledem na keře ostříhané do kulovitých tvarů z větví, fotíme květenu, lotosy. Pak procházíme i muzejní částí paláce, kde jsou věci darované budhům. Sklo, keramika, porcelán, nepřeberné množství krásných věcí. Na stěnách jsou fotky královské rodiny, král je zde vyfocen jako mladík, na trůn přitom usedl v r. 1946, takže má kolem 90ti let.
Pak jsme přišli k čínskému chrámu, dále k naproti umístěnému watu, ve kterém je sedící budha v nadživotní velikosti, zlatý. Vyloupli ho ze sádry, kterou byl dlouhá léta pokryt, nevědělo se, jak moc je cenný.
Odcházíme odsud čínskou čtvrtí, během pár kroků se ocitáme v jiném světě, vzpomínáme na Taiwan. Blíží se čínský nový rok, tak je to tu zaplavené spoustou lesklých cetek, mraky věciček, které nejsou k ničemu, jen jsou lesklé, barevné - převažuje červená a zlatá. Vedro je úmorné, jsme fakt docela zmoženi, obědváme u stanice metra v malé restauraci. Metrem se pak popovezeme k obchodnímu centru. Zde nastává ta pravá hrůza pro nás. Prvotní úsilí a nadšení něco koupit pro rodiny nás velmi brzy opouští, je zde obrovské množství lidí, hlasitá muzika, zima z klimatizace. Po vedru venku je to pro nás docela teplotní šok, klepeme se a vůbec si to neužíváme. Docela dost lituji, že jsem více nepůsobila na Dušánka a nedonutila ho k návštěvě květinové burzy, která mne zaujala u přístavu na mapce... (Jenže jsme o burze nic nevěděli, tak jsem další cestování napříč Bankogem neprosazovala). ... Přece jen něco málo nakupujeme a už naprosto nepoužitelní vyrážíme pěšky zpět ke Kaosanu. Chtěli jsme jet autobusem, ale je taková dopravní zácpa, že by to byla sebevražda, radši se pohybujeme po svých, než abysme viseli za jednu ruku ve stojícím a jen občas popojedoucím autobuse. Teď nás zase moří výfukové plyny a hluk, bolí nás celý člověk a do rytmu si smrkáme a prskáme. Prostě pohodový city walking.
Večeříme v pouliční restauraci svalení do křesel z pytlů, my holky si dáváme misku rýže a čaj, pánové si užívají klasické thajské jídelko.
Po večeři nás Jirka doprovází na letiště, chytáme taxi téměř okamžitě. Řidič je milý a vcelku klidně snáží, že mu auto zamořujeme bacily. Jinak jsou na to totiž strašně háklivý, bojí se nákazy opravdu moc.
Na letišti se musíme s Jiříkem, naším úžasným průvodcem, rozloučit a to nikoli na 10 dní, jak jsme si mysleli, ale nejspíš na 5 měsíců. Vypadá to, že jeho zahraniční pobyt bude pokračovat i další semestr...
Bylo to nádherné, Jirko, opět jsi nás provedl kusem nádherného světa a ukázal nám oblasti, kam bychom si bez tebe vůbec netroufli!
Asie je úžasný světadíl, plný skvělých lidí, zvláštních paradoxů, překrásné přírody. Kdo ho okusí, musí se k němu vracet.
Good buy Asia and nice to meet you!
Pokračujeme naproti přes cestu, jdeme ke chrámu Banteay Kdey, zde jsme svědky natáčení sekvence s tanečnicemi - nastrojené a namalované dívky se něžně a vláčně pohybují do rytmu jemné podmanivé hudby, mají stejný výraz i pohyby jako dívky vytesané dávnými umělci na stěny chrámů...
Obcházíme chrám, obdivujeme prorostlý strom do jeho zdí.
Popojíždíme k dalšímu chrámu, cca 2 km odsud, je to chrám Ta Prohm a zviditelnil se tím, že v něm byl natočen film Lara Croft. Film jsme neviděli, ale prostředí chrámu je úžasné, velkolepé, v chrámu bylo ponecháno nejvíce zelěně, prorůstající stromy jsou fascinující...
... Jedeme 4 km na východ a jsme u chrámu Pre Rup. Je to pyramidální stavba, na kterou lezeme po prudkých schodech.
Přes komplex Ta Som ( opětovně ponecháný v džungli ) přijíždíme za 2km k komlexu Neak Pean. Jedná se o jezerní kompex, nebo spíš bazénový, kde je 5 nádrží, ve středové nádrži je hladina vyšší než ve čtyřech okrajových, v okrajových je krytý přepad, kopulka, v její vnitřní části jsou v jedné slon, v další lev, tyg, kůň. V nádržích je svatá voda, z horní nádrže, když je dostatek vody, to přetéká do okrajových bazénků.
... 2 km na západ je Preach Khan, příchod k tomuto komplexu je jak k našim zámkům či hradům, průchod podél džungle, jakoby alejí
přicházíme k vodní ploše, na které počínají kvést lotusy, vcházíme na most, kde jsou sochy s uraženýma hlavama a nesoucí hada, procházíme branou k chrámu, který by se docela vyjímal v Řecku. "Řecký" chrám má dlouhatánské chodby s průhledy do obou stran.
Procházíme si ho skrz na skrz, druhá strana je zrcalovitě stejná, tj. přicházíme k mostu se sochami, většinou zase bez hlav, následuje džunglová alej.
Chrám Ta Keo je hodně prudký, pyramidálního tvaru, bez ozdob, chůze po něm je dost nebezpečná, v našich podmínkách by byl nepřístupný. Ale zde se na něj opatrně šplháme, kocháme se rozhledem z něj. Je to nejstarší chrám v této oblasti.
Východní bránou vjíždíme do místního "lednicko-valtického" areálu Angkor Thomu.
Je to upravené prostranství s několika chrámy, pomalu ho procházíme, míříme ke sloní terase. Těšíme se pohledem na první opičky, přes terasu leprózního krále se dostáváme k terase sloní.
V polovině ji opouštíme a míříme přes lesík k chrámu Phimeanakas. Je to pyramida v parku, vstup na vlastní nebezpečí.
Po prohlíkové trase míjíme komlex Baphuon, bohužel je v rekonstrukci a zavízá se v 15 hodin, my jsme u něho později, tak nám něco zůstavá na příště ( bude - li nějaké příště ).
Za zmínku stojí ještě bezesporu chrám Bayon, chrám s hlavama. Má 54 věží a 216 obličejů, tj. 4 obličeje na každé věži... Jsme zde už v podvečer a chrám se začíná zbarvovat do červenava. I když jsme už hodně unavení, vnímáme jeho tajemnost a krásu.
Na závěr dne jdeme ke chrámu na kopci Phnom Bakheng. Spolu s námi se tam ale hrnou davy lidí, jakoby se všichni turisti rozhodli, že západ slunce budou sledovat odsud. Není se ale co divit, je to jediný kopec v okolí a na něm ještě chrám. Tak tam kráčíme také, nenecháme se vézt na slonech po sloní stezce - to činí opravdu jen ti zazobanější turisté.
Srocení tuktukářů na stezce pod odbočkou ke chrámů dává tušit, kolik lidí se tam hrne...
Na vrchol chrámu vedou úzké, prudké schody, navíc je docela umění najít si místo a protlačit se k nim a pak se ještě nenechat sežduchnout. Zdárně se vyšplháme nahoru, obcházíme chrám a potvrzujeme si, co vlastně víme už dávno - davová turistika nás nejenže nebaví, ale přímo znechucuje. I když zde západ slunce může být úžasný, za podmínek, kdy si hledáš místo na stoupnutí a ruší tě žvatlání nesčíslných hlasů, to to pravé není... To dnešní snídaně při východu slunce v osamělém chrámu - to byla pohádka!
Dereme se v protisměru pryč odsud, po sloní stezce dolů k tuktuku.
Tím, že opouštíme chrám před západem slunce má jednu velkou výhodu i pro našeho tuktukáře - silnička je prázdná, uhání si to osaměle a tudíž rychle zpět k městu.
Bleskově se sprchuje v našem hostelu, krátce nabíráme sil a vyrážíme do města, do Siam Reapu. Dáváme si výbornou kambodžskou večeři - polévku Amok, v kokosovém ořechu - završenou ovocnými koktejly. Užíváme si ožírání noh rybičkami - tentokrát velkými. Žádní 4 cm štíhlí chudáčci, ale pěkní tlusťoučcí 10 cm macíci. Docela už koušou, že sebou i chvílemi škubeme, ale je to velmi příjemné, únava celého dne z nás spadává. Pak se ještě poddáváme masáži nohou - je docela bolestivá, ale také úlevná. Naše večerní slasti končí relaxačním pálením voskové svíce v uších a souběžnou masáží hlavy - jemné pohyby kolem ucha, oka, na čele. Je to procedura proti bolesti hlavy, uší, stresu a zároveň je to pročištění uší. Ověřit jsme si mohli to pročištění uší - když se vosková trubička rozstříhla, bylo vidět, co všechno obsahovaly naše uši - no fuj!
22. 1 2011, sobota - hurá na Phnompenh!
Vstáváme kolem 6 a.m. , snídáme v blízkém pouličním bufíku a v 8 hod jedeme směr hlavní město Kambodže, Phnompenh. Dnes cestujeme mikrobusem a byla to dobrá volba, protože řidič s námi jede celkem zběsile, předjíždí, troubí, jede opravdu tak, že rychleji se už ani v těchto podmínkách jet nedá, když musí stále vyhýbat kolům, motorkám, rikšám, sem tam autům, náklaďáčkům a silnice není nijak široká...
Krajina je rovinatá, zase rýžová políčka, střídaná ale poli s lekníny - posléze si uvědomujeme, že to jsou zde vlastně všude lotosy, lotosová pole. Později je vidíme prodávat i na ulicích - zelené kalichy.
Políčka jsou sem tam ozdobena v meziřádku vysokými palmami. Působí to romanticky, asi jsme opravdu v jiném světadílu...
Ve vesnicích vedle silnice je všude vodní příkop, pak teprve následují stavení, ve většině je název "dům" příliš honosný. Tak tedy stavení jsou většinou na kůlech, připravena na období dešťů. Tyto jsou z honosné čtvrti, ty opravdu lepší:
Děti se popelí v prachu mezi hromadami odpadků.
Do Phomphenu jsme přijeli asi ve 13 hod, tj. s cca dvouhodinovým zpožděním. To je nádhera na zdejší poměry! Po vystoupení z autobusu se na nás vrhli tuktukáři, nechali jsme se odvézt do uličky k jezeru, kde se hodně často ubytovávají cizinci. Jedeme tam úzkou ulicí, po krátkém hledání vybíráme hostel, pokoje máme dva, ve 3. patře. S chutí odkládáme batohy a vyrážíme do města.
V Phomphenu moc pamětihodností není, po ubytování vyrážíme na pahrbek, na jehož vrcholu je budhistická kaple. Park kolem ní je plný lidí, zjevně je to místní relaxační zóna. Potom jdeme ke královskému paláci, kolem něho je pěkná zahradní výzdoba, plno palem, kvetoucích stromů, lotosů...
Palác září zlatem, je udržovaný, čistý. V zámecké pagodě je podlaha ze stříbrných dlaždic. Jejich vzhled trochu narušuje přelepení okrajů izolepou... V hlavní pagodě je pak zlatý budha se spoustou diamantů, nad ním sedí vzácný smaragdový malý budha.
Jedeme tuktukem i k památníku nezávislosti, jedná se o dost nehezkou stavbu, jak zjišťujeme.
Večeři jsme si dali na uličce u našeho hostelu, v malinké rodinné restauraci.
Jsme tam vlastně jediní hosté, jídlo je moc dobré. Záchůdek je hodný zapamatování, jdeme k němu přes mrňavou kuchyňku, záchod je turecký, z důvodu úspory místa je umístěný příčně v rohu, takže se na něm dá čurat jen "do rohu a naširoko", jak pravila Liduška...
23. 1. 2011, neděle - spolehlivá doprava
Tuktukář na nás zvoní již v 7,15hod a převáží nás ranním městem, ve kterém už ale na nedělní ráno docela čile kolotá život, na autobusové nádraží. Autobus je již připraven a úderem osmé hodiny k našemu nesmírnému údivu, přesně dle jízdního řádu, vyjíždíme. Ovšem, jak záhy zjišťujeme, neodjíždíme z nádraží, ale zasunujeme se blíž k budově, o stínu. Řidič se šel něco pohrabat v motoru. Výborně! Bylo by to opravdu zvláštní, kdybychom odjeli načas. Řidičova činnost nás ale měla varovat. Jevila se ale na tuto zemi natolik normální, že nevarovala... Úderem 8,30 (nakonec fakt docela brzo) se začínáme hlemýždím tempem sunout přes PhomPhen. Provoz je hustý, vůbec to nevypadá na neděli. Velký autobus je neohrabaný, nejezdí tak pružně a rychle, jak včerejší mikrobusek. Ale nakonec se přece jen přes všechny motorky, vozíky, tuktuky, náklaďáčky vymotáme z města a supíme si to po místní hlavní cestě, u nás by to byla sotva okreska. Okolní krajina je jiná než včera, je kopcovitá, podél silnice je ale stále vodní příkop, nejsou zde rýžová políčka, ale spíš sady - s jackfruitovým ovocem, pak nějaké palmy vysázené pravidelně - tudíž jsme usoudili, že se jedná o ovocný sad, dále vidíme cukrovou třtinu a tím pestrost plodin, zdá se, končí.
Míjíme úžasný lidový trh, který si detailně díky našemu tempu detailně prohlížíme. Vidíme zde syrové maso, ryby, vnitřnosti, hromady odpadků, kotle s uvařeným jídlem, ovoce, haldy triček či jiných oděvů a spoustu prodávajících i kupujících, hojně jsou oblečeni ve "slušivých" bavlněných pyžamech. Dívky, ženy, stařeny, drobotina, všechny generace je tu možné vidět takto. Pyžámka, které jsme kdysi nosili jako děti, tu opravdu frčí.
V půlce cesty máme zastávku, kupujeme si jackfruit i pečené banánky. Přicházíme jim na chuť, mají trochu sladkoslanou příchuť, povrch vypražený do křupava, jsou horké a lahodné. Kdo, jak, na čem je připravuje je lepší se nedívat.
Po přestávce ujíždíme dál. A náš autobus začíná mít nějaké problémy. Tedy ne autobus, ale spolujezdci sedící před námi. Ze zavazadlového prostoru nad hlavami začíná kapat voda, záhy se kapání mění v tekoucí čirůček, následně už to regulerně valí na celé první pravé půlce autobusu. Já a Dušánek sedíme na hraně inkliminované zóny, semtam nás potřísní nějaká kapka. Spolujezdec řidiče pohotově rozdává plastové minižidličky a postižení na ně usedají do chodbičky autobusu. Zajímavé, jak je autobus vybaven a jak snadno je problém vyřešen! Poslední kopec ve městě Sihanouk Ville, našem dnešním cíli, autobus vyjíždí již ztěží, začíná dokonce smrdět, jsme rádi, že z něj ve zdraví vystupujeme.
Ubytováváme se v hotýlku kousek od moře, vede k němu široká prašná cesta, lemují ji stánky se zbožím a pochopitelně neodmyslitelný nepořádek všude kolem... Bydlíme v přízemí a až poněkud opožděně zjišťujeme, že v pokoji páchne plíseň a neschne prádlo. Ale postele jsou tu široké, sice jen dvě, ale pohodlně se na ně vlezeme, Liduška spí s mladým borcem - naším Jirkou.
Vydáváme se na procházku po pláži, v blízkosti hotelů a restaurací je zaplněná lehátky, slunečníky, jdeme pryč odsud, toto davové rožnění nás nenaplňuje.
Přímou úměrou s ujítými kroky lidí ubývá, pobřeží je pustější, písečná pláž bez lidí. To může být naše místo. Koupeme se, moře je teplé, nádherně nepředstavitelně lahodně vlahé. Necháváme se prohřívat sluníčkem a po chvíli k nám přichází kambodžská dívenka, přisedává si, je milá, uculuje se a nabízí nám ovoce. Jirka se s ní pouští do smlouvání, oba si ten obchod užívají, ona už ví, že koupíme, Jirka míní snížit cenu co nejvíce, ona na nás ostatních ale už nejspíš vidí, že jí zaplatíme její cenu. Žvatlají spolu, nakonec vyhrává opravdu dívenka, protože je fakt milá a nám se jí zželí. Cena už je beztak nízká, kupujeme meloun, mango - to nám loupe, protože Dušánek ho loupat neumí, chvíli ho sledovala, jak boří do manga nůž, pak mu ovoce vzala a zkušenými pohyby svýma upatlanýma ručkama nám ovoce naporcovala. Jíme s chutí a společně se smějeme. Mango je nesmírně sladké a moc dobré. Meloun si čtvrtíme, dívenka nám odebírá slupky a aranžuje si je doprostřed tácku. Stále se usmívá, oči jí jen hrají. Šáhne Dušánkovi na špeky a je z toho u vytržení.
Zpět se nevracíme po pláži, ale zadem, jdeme do mírného kopečka, zákoutí jsou zde klasická kambodžská, tj. binec, rozestavěné a už rovnou ruinovité stavení, hemžící se špinavé děti, hlučný provoz motorek, na chodníku rozložená rodina - několik dětí, prarodiče, rodiče, možná i bratři, sestry rodičů - vařící si večeři, později se zde zjevně uloží ke spánku. Proč ne, chodník je na rozdíl od prašného okolí relativně čistý, teplý, nebude třeba přikrývky ani podložky...
V našem pokoji v hotýlku je smrad přímo hnusný, pach plísně, nevyvětraného pokoje. Drží se tu vlhko i v tom vedru. Pouštíme rychle větráky a hned je to lepší. Dokonce ani Dušánek neprotestuje a nebojí se ofouknutí.
Po sprše vyrážíme do víru města. Nacházíme trh, domorodí prodejci nabízejí vybrané lahůdky: cvrčky, larvy, žáby, hady, brouky, červy. Jirka si kupuje hádka na špejli a náhle Dušánek zaslechne otázku jakési dívky: "Co to je?" a odpoví "cvrček". Dívka zírá do plata s broukama a pak jí dojde odpověď. Je radostí bez sebe, že potkává krajany a nás to také těší. V těchto končinách se to zase tak často nepoštěstí. Chvíli s nimi posedíme, popovídáme si, dívka si nakoupila od každé z uvedených lahůdek něco a statečně to ochutnává, její tři společníci se odtahují, popisují své žaludeční potíže. Jsou to máčky a dívčina je dost dobrá!
24. 1. 2011 - pondělí: Na motorky!
Jezdit na motorce je jistě skvělé. V patnácti, dvaceti, pětadvaceti letech si ji zkusit řídit má jistě své kouzlo, patří to k tomuto věku. Ale sednou na ni poprvé v 56ti letech coby řidič, to chce kus odvahy a velké pozůstatky klukovské duše.
Náš táta měl to ráno takový lehký děs v očích smíšený se suveréním vystupováním. Motorky půjčovali hned před naším hotelem, my s Liduškou jsme se jaly prašnou cestu vzhůru do kopce stoupat po svých. Svými pohledy jsme Dušánka zjevně znervózňovaly... Jirka nás po chvíli naložil obě dvě na jeho motorku a vyfrčel s námi na hlavní cestu. Tam jsme se otočili a koukali vstříc našemu papá. Táta ála Bud Spencer vysupěl do kopce, motorka jela pomalu, ale bez kymácení, jen s lehce propadlými pneumatikami. Dál už jsem jela s ním, Liduška se sice nabízela, že pojede ona, ať si užiji synáčka, ale přece nemůžeme obětovat lékařku výpravy!
Tak jedu já, zpočátku se třesu tak, že kvůli tomu málem spadneme, ale posléze se uklidňuji i já i řidič a supíme si to za ujíždějícím Jirkou. Míříme objevovat hezčí pláže. Docela brzy objevujeme krásnou, s bílým pískem, pustou, ale rozhodujeme se, že je brzy a že vlastně chceme nejen válet se na pláži, ale hlavně poznávat okolí. Pláž je to však ukázková, jak z reklamních letáků - jemný, zářící písek, modrozelené moře, palmy, klid...
Pokračujeme a mně se začíná pomalu ale jistě jízda líbit. Větrovky, které jsme si nakonec nevzali, opravdu nejsou třeba. Je teplo, vítr nám čechrá vlasy bez přileb. Tedy přilby mají jen řidiči, my s Liduškou ne. Vyjíždíme ke chrámu, nově stavěnému, jsou zde četné sochy ve znamení zvěrokruhu - opice, tygr, zajíc... Oblé betonové potvůrky.
Oběd máme opravdu romantický - v chatce na kůlech u moře, zatímco nám připravují kuře, tak se koupeme, houpeme v sítích, pak jíme ležíce na zemi na rohožích. Porce je obrovská, sytíme své hladové žaludky, chybka trochu je, že nám to kuře nasekali do rýže i s kostmi. A masa to kuře moc nemělo... Ale pohodovou náladu nám to zkazit nemůže, pivo dopíjíme v houpacích sítích.
Zajíždíme k národnímu parku, rozhodujeme se mezi pěší tůrou po kopečkách, díky vedru vyhrává plavba na loďce do mangrovníkové rezervace. Náš průvodce čile žvatlá o krásách parku, moc mu nerozumíme, ale kocháme se poklidem na vodě, koukáme na okolní břehy, propletence mangrovníku, který má rád sladkoslanou teplou vodu a je zcela neprostupný.
Plavba je na dvě hodiny, součástí je krátká přestávka, kdy pěšky kráčíme po dřevěné lávce, mangrove máme na dosah, lezeme na rozhlednu , nelze řešit, že sem tam nějaké prkno chybí. Pohled shora má také něco do sebe, ale trochu jsme se zpozdili, počítáme tak o 5 - 10 let, protože mangrovníky jsou už docela vysoké a my nevidíme moc do okolí, pouze na nejbližší příkrov z mangrovníků.
Vracíme se k přístavu umoření vedrem a ujíždíme na motorkách zpět k Sihánouk Ville. Zpáteční cesta je proti větru, svištíme s ním o závod a jízda mne sice osvěžuje, ale nemám z zdaleka takový požitek jako ráno. Zřejmě únava způsobuje, že si nějak víc uvědomuji nebezpečí jízdy na motorce, vidím písek na silnici, cítím naklánějící se nestabilní stroj, už dopředu mne bolí sedřené tělo, hlava bez přilby je strašně holá a tak křehká.
... Jízdu na motorce jsme přežili ve zdraví. Ve městě nás zpomalil chumel lidí přesahující až do silnice, davy proudily nekoordinovaně na všechny strany, objevujeme, že se jedná o trh, takový ten pravý, kambodžský - syrové ryby, maso, mouchy, pachy, obrovské množství zeleniny, ovoce, syrová vejce rozkleplá v pytlíku, vedro až k zalknutí, v uličkách chatrčových stánků houstnoucí vzduch, vedro až k zalknutí, už regulerní smrad, mokro, blátíčko, ženy sedící na zemi na suchším kousku, pytle s rýží, balíky nudlí, křik, nabízení. Je to neuvěřitelně odlišný kousek světa, kupodivu ani Dušánek netouží po tom, něco si zde kupovat k jídlu...
Ujíždíme k plážičce, kterou jsme objevili ráno, je na ní trochu rušněji, ale stále je velmi příjemná. Koupeme se v teplém moříčku, fotíme západ slunce, který je krásně barevně vyvedený, tvoříme kýčovité obrázky přes palmové listy...
Večeříme na pláži - té poblíž našeho hostelu, Dušánek si dává Amok, jídlo, které jsme si my ostatní už několikrát dali, protože nám moc chutná, ale on se bál si ho dát, protože obsahuje kokos a ten Dušánek nerad. Kokosová příchuť ale vždy byla velmi jemná, spíše jen její náznak. V provedení této restaurace je Amok ale silně kokosový, pálivosti je už méně. Se šklebením si to pepří,solí, přidává chilli.
Koupě lístků na autobus do příhraničního města nedopadá jak jsme si představovali, nebudeme odjíždět ráno, ale až ve 12,30 hod. No co, alespoň si ještě ráno užijeme moře.
25. 1. 2011 - úterý
Snídáme v restauraci na pláži, my holky máme náznak střevních potíží. Ale zatím je to opravdu jen náznak, tak si v pohodě dáváme i kávu s mlékem. Po jídle se jen přesouváme o pár metrů blíž k moři, pod slunečníky. Já s Dušánkem se koupeme, Liduška s Jirkou dávají přednost internetu a na chvíli nás opouštějí. Lidí v okolí je jen pár, je to tu skvostné. Nádherný veget. Škoda, že se nemůžeme povalovat trochu déle, ale doba odjezdu zas o kus dál se přiblížila.
Na kopečku čekáme na náš bus, má zpoždění pouhou 1/4hodiny, což je fakt nádhera. Usedáme na naše zaplacená místa hned za řidičem, máme hezký výhled. Vozíme se po městě poněkud dle našeho mínění neorganizovaně sem a tam, cca až 1 hod poté opouštíme město. Město není velké, ale proplétat se jeho uličkami s velkým autobusem asi není jen tak. Autobus jede lehce zadýchaně, obzvláště jízdy do kopce mu nesvědčí.
Odbočku na Kohkong, kam míříme, jsme minuli, naši pánové trochu znejistěli. Nezdá se dle mapy, že by dále měla být odbočka ještě jiná. Cca po 15 km další jízdy se vše vysvětluje, řidič odbočuje k odpočivadlu a autobus nás vyhazuje s tím, že pokračuje do Phomphenu a pro nás přijede jiný. Ten jiný přijel asi za 3/4 hodiny, to jsme ani nepředpokládali, že by tak brzy! O našich předplacených místech za řidičem si můžeme nechat zdát. Nakonec, to je to nejmenší, hlavně, že autobus je tu a jede správným směrem. Vracíme se oněch 15 km a pak již konečně odbočujeme na Kohkong.Po cca 25 km ejhle - je čas na jídlo. Následuje odbočení k dalšímu odpočivadlu. Zde jsme se občerstvili, prohlédli stánky, kupujeme ovoce, někteří ho i jí, já ovšem ne, protože ranní počáteční žaludeční obtíže bohužel pokračují. Není to tak hrozné jako tehdy na Taiwanu či v Egyptě, ale do pohody můj současný tělesný stav má daleko.
Minuty ubíhají, řidič s pomocníky obíhá autobus, koukají se do motoru, doplňují kapalinu, v autobuse to bublá, z otvoru na vodu se vyřine hnědý průjem (autobus se zjevně cítí jako já). Zdá se, že odjezd se odsunuje na neurčito. Bloumáme k blízkému mostu, prohlížíme místní rybářské domky, koukáme na krávy blížící se k nám po silnici... Večer se blíží a autobus si stále pochrochtává. Většina cestujících jsou domorodci, zdá se, že situace je nikterak nerozházela, posedali si na zem kolem autobusu nebo pospávají uvnitř. Cizinci jsme tu vlastně jen my + Ital s přítelkyní a Japonská dvojice. Jirka se s nimi dává do řeči a domlouváme se, že bysme si zaplatili nějakého řidiče, který by nás do Kohkongu zavezl. Přijíždí vozidlo typu ford tranzit pro přepravu osob, Jirka s Italem domlouvají cenu a s úlevou odjíždíme, ponechávajíc ostatní i s autobusem jejich osudu.
Projíždíme přes hory, džunglí, ale den pomalu končí, takže už toho moc nevidíme. Jedeme klikatící se cestou, která je lemována hradbou tmavého porostu, působí to temně, nekonečně, snově neskutečně...
Do Kohkongu přijíždíme cca v 19,30 hod, ale pocitově musí být nejméně půlnoc. Docela rychle si nacházíme ubytování - na první pokus, v přízemním útulném domečku, náš pokoj má okno do chodby, ale soukromí je chráněno neprůhledným závěsem. Místnost je zase pro všechny, což vždycky oceňujeme.
Vyrážíme do ulic, je tu hodně temno, žádné pouliční osvětlení, světla v domech jako bludičky. Večeříme v příjemné restauraci se střechou ze slaměných došek. Jen nás trochu žerou hmyzáci...
Ubytováváme se v hotýlku kousek od moře, vede k němu široká prašná cesta, lemují ji stánky se zbožím a pochopitelně neodmyslitelný nepořádek všude kolem... Bydlíme v přízemí a až poněkud opožděně zjišťujeme, že v pokoji páchne plíseň a neschne prádlo. Ale postele jsou tu široké, sice jen dvě, ale pohodlně se na ně vlezeme, Liduška spí s mladým borcem - naším Jirkou.
Vydáváme se na procházku po pláži, v blízkosti hotelů a restaurací je zaplněná lehátky, slunečníky, jdeme pryč odsud, toto davové rožnění nás nenaplňuje.
Přímou úměrou s ujítými kroky lidí ubývá, pobřeží je pustější, písečná pláž bez lidí. To může být naše místo. Koupeme se, moře je teplé, nádherně nepředstavitelně lahodně vlahé. Necháváme se prohřívat sluníčkem a po chvíli k nám přichází kambodžská dívenka, přisedává si, je milá, uculuje se a nabízí nám ovoce. Jirka se s ní pouští do smlouvání, oba si ten obchod užívají, ona už ví, že koupíme, Jirka míní snížit cenu co nejvíce, ona na nás ostatních ale už nejspíš vidí, že jí zaplatíme její cenu. Žvatlají spolu, nakonec vyhrává opravdu dívenka, protože je fakt milá a nám se jí zželí. Cena už je beztak nízká, kupujeme meloun, mango - to nám loupe, protože Dušánek ho loupat neumí, chvíli ho sledovala, jak boří do manga nůž, pak mu ovoce vzala a zkušenými pohyby svýma upatlanýma ručkama nám ovoce naporcovala. Jíme s chutí a společně se smějeme. Mango je nesmírně sladké a moc dobré. Meloun si čtvrtíme, dívenka nám odebírá slupky a aranžuje si je doprostřed tácku. Stále se usmívá, oči jí jen hrají. Šáhne Dušánkovi na špeky a je z toho u vytržení.
V našem pokoji v hotýlku je smrad přímo hnusný, pach plísně, nevyvětraného pokoje. Drží se tu vlhko i v tom vedru. Pouštíme rychle větráky a hned je to lepší. Dokonce ani Dušánek neprotestuje a nebojí se ofouknutí.
Po sprše vyrážíme do víru města. Nacházíme trh, domorodí prodejci nabízejí vybrané lahůdky: cvrčky, larvy, žáby, hady, brouky, červy. Jirka si kupuje hádka na špejli a náhle Dušánek zaslechne otázku jakési dívky: "Co to je?" a odpoví "cvrček". Dívka zírá do plata s broukama a pak jí dojde odpověď. Je radostí bez sebe, že potkává krajany a nás to také těší. V těchto končinách se to zase tak často nepoštěstí. Chvíli s nimi posedíme, popovídáme si, dívka si nakoupila od každé z uvedených lahůdek něco a statečně to ochutnává, její tři společníci se odtahují, popisují své žaludeční potíže. Jsou to máčky a dívčina je dost dobrá!
24. 1. 2011 - pondělí: Na motorky!
Jezdit na motorce je jistě skvělé. V patnácti, dvaceti, pětadvaceti letech si ji zkusit řídit má jistě své kouzlo, patří to k tomuto věku. Ale sednou na ni poprvé v 56ti letech coby řidič, to chce kus odvahy a velké pozůstatky klukovské duše.
Náš táta měl to ráno takový lehký děs v očích smíšený se suveréním vystupováním. Motorky půjčovali hned před naším hotelem, my s Liduškou jsme se jaly prašnou cestu vzhůru do kopce stoupat po svých. Svými pohledy jsme Dušánka zjevně znervózňovaly... Jirka nás po chvíli naložil obě dvě na jeho motorku a vyfrčel s námi na hlavní cestu. Tam jsme se otočili a koukali vstříc našemu papá. Táta ála Bud Spencer vysupěl do kopce, motorka jela pomalu, ale bez kymácení, jen s lehce propadlými pneumatikami. Dál už jsem jela s ním, Liduška se sice nabízela, že pojede ona, ať si užiji synáčka, ale přece nemůžeme obětovat lékařku výpravy!
Tak jedu já, zpočátku se třesu tak, že kvůli tomu málem spadneme, ale posléze se uklidňuji i já i řidič a supíme si to za ujíždějícím Jirkou. Míříme objevovat hezčí pláže. Docela brzy objevujeme krásnou, s bílým pískem, pustou, ale rozhodujeme se, že je brzy a že vlastně chceme nejen válet se na pláži, ale hlavně poznávat okolí. Pláž je to však ukázková, jak z reklamních letáků - jemný, zářící písek, modrozelené moře, palmy, klid...
Pokračujeme a mně se začíná pomalu ale jistě jízda líbit. Větrovky, které jsme si nakonec nevzali, opravdu nejsou třeba. Je teplo, vítr nám čechrá vlasy bez přileb. Tedy přilby mají jen řidiči, my s Liduškou ne. Vyjíždíme ke chrámu, nově stavěnému, jsou zde četné sochy ve znamení zvěrokruhu - opice, tygr, zajíc... Oblé betonové potvůrky.
Oběd máme opravdu romantický - v chatce na kůlech u moře, zatímco nám připravují kuře, tak se koupeme, houpeme v sítích, pak jíme ležíce na zemi na rohožích. Porce je obrovská, sytíme své hladové žaludky, chybka trochu je, že nám to kuře nasekali do rýže i s kostmi. A masa to kuře moc nemělo... Ale pohodovou náladu nám to zkazit nemůže, pivo dopíjíme v houpacích sítích.
Zajíždíme k národnímu parku, rozhodujeme se mezi pěší tůrou po kopečkách, díky vedru vyhrává plavba na loďce do mangrovníkové rezervace. Náš průvodce čile žvatlá o krásách parku, moc mu nerozumíme, ale kocháme se poklidem na vodě, koukáme na okolní břehy, propletence mangrovníku, který má rád sladkoslanou teplou vodu a je zcela neprostupný.
Plavba je na dvě hodiny, součástí je krátká přestávka, kdy pěšky kráčíme po dřevěné lávce, mangrove máme na dosah, lezeme na rozhlednu , nelze řešit, že sem tam nějaké prkno chybí. Pohled shora má také něco do sebe, ale trochu jsme se zpozdili, počítáme tak o 5 - 10 let, protože mangrovníky jsou už docela vysoké a my nevidíme moc do okolí, pouze na nejbližší příkrov z mangrovníků.
Vracíme se k přístavu umoření vedrem a ujíždíme na motorkách zpět k Sihánouk Ville. Zpáteční cesta je proti větru, svištíme s ním o závod a jízda mne sice osvěžuje, ale nemám z zdaleka takový požitek jako ráno. Zřejmě únava způsobuje, že si nějak víc uvědomuji nebezpečí jízdy na motorce, vidím písek na silnici, cítím naklánějící se nestabilní stroj, už dopředu mne bolí sedřené tělo, hlava bez přilby je strašně holá a tak křehká.
... Jízdu na motorce jsme přežili ve zdraví. Ve městě nás zpomalil chumel lidí přesahující až do silnice, davy proudily nekoordinovaně na všechny strany, objevujeme, že se jedná o trh, takový ten pravý, kambodžský - syrové ryby, maso, mouchy, pachy, obrovské množství zeleniny, ovoce, syrová vejce rozkleplá v pytlíku, vedro až k zalknutí, v uličkách chatrčových stánků houstnoucí vzduch, vedro až k zalknutí, už regulerní smrad, mokro, blátíčko, ženy sedící na zemi na suchším kousku, pytle s rýží, balíky nudlí, křik, nabízení. Je to neuvěřitelně odlišný kousek světa, kupodivu ani Dušánek netouží po tom, něco si zde kupovat k jídlu...
Ujíždíme k plážičce, kterou jsme objevili ráno, je na ní trochu rušněji, ale stále je velmi příjemná. Koupeme se v teplém moříčku, fotíme západ slunce, který je krásně barevně vyvedený, tvoříme kýčovité obrázky přes palmové listy...
Koupě lístků na autobus do příhraničního města nedopadá jak jsme si představovali, nebudeme odjíždět ráno, ale až ve 12,30 hod. No co, alespoň si ještě ráno užijeme moře.
25. 1. 2011 - úterý
Snídáme v restauraci na pláži, my holky máme náznak střevních potíží. Ale zatím je to opravdu jen náznak, tak si v pohodě dáváme i kávu s mlékem. Po jídle se jen přesouváme o pár metrů blíž k moři, pod slunečníky. Já s Dušánkem se koupeme, Liduška s Jirkou dávají přednost internetu a na chvíli nás opouštějí. Lidí v okolí je jen pár, je to tu skvostné. Nádherný veget. Škoda, že se nemůžeme povalovat trochu déle, ale doba odjezdu zas o kus dál se přiblížila.
Na kopečku čekáme na náš bus, má zpoždění pouhou 1/4hodiny, což je fakt nádhera. Usedáme na naše zaplacená místa hned za řidičem, máme hezký výhled. Vozíme se po městě poněkud dle našeho mínění neorganizovaně sem a tam, cca až 1 hod poté opouštíme město. Město není velké, ale proplétat se jeho uličkami s velkým autobusem asi není jen tak. Autobus jede lehce zadýchaně, obzvláště jízdy do kopce mu nesvědčí.
Odbočku na Kohkong, kam míříme, jsme minuli, naši pánové trochu znejistěli. Nezdá se dle mapy, že by dále měla být odbočka ještě jiná. Cca po 15 km další jízdy se vše vysvětluje, řidič odbočuje k odpočivadlu a autobus nás vyhazuje s tím, že pokračuje do Phomphenu a pro nás přijede jiný. Ten jiný přijel asi za 3/4 hodiny, to jsme ani nepředpokládali, že by tak brzy! O našich předplacených místech za řidičem si můžeme nechat zdát. Nakonec, to je to nejmenší, hlavně, že autobus je tu a jede správným směrem. Vracíme se oněch 15 km a pak již konečně odbočujeme na Kohkong.Po cca 25 km ejhle - je čas na jídlo. Následuje odbočení k dalšímu odpočivadlu. Zde jsme se občerstvili, prohlédli stánky, kupujeme ovoce, někteří ho i jí, já ovšem ne, protože ranní počáteční žaludeční obtíže bohužel pokračují. Není to tak hrozné jako tehdy na Taiwanu či v Egyptě, ale do pohody můj současný tělesný stav má daleko.
Minuty ubíhají, řidič s pomocníky obíhá autobus, koukají se do motoru, doplňují kapalinu, v autobuse to bublá, z otvoru na vodu se vyřine hnědý průjem (autobus se zjevně cítí jako já). Zdá se, že odjezd se odsunuje na neurčito. Bloumáme k blízkému mostu, prohlížíme místní rybářské domky, koukáme na krávy blížící se k nám po silnici... Večer se blíží a autobus si stále pochrochtává. Většina cestujících jsou domorodci, zdá se, že situace je nikterak nerozházela, posedali si na zem kolem autobusu nebo pospávají uvnitř. Cizinci jsme tu vlastně jen my + Ital s přítelkyní a Japonská dvojice. Jirka se s nimi dává do řeči a domlouváme se, že bysme si zaplatili nějakého řidiče, který by nás do Kohkongu zavezl. Přijíždí vozidlo typu ford tranzit pro přepravu osob, Jirka s Italem domlouvají cenu a s úlevou odjíždíme, ponechávajíc ostatní i s autobusem jejich osudu.
Projíždíme přes hory, džunglí, ale den pomalu končí, takže už toho moc nevidíme. Jedeme klikatící se cestou, která je lemována hradbou tmavého porostu, působí to temně, nekonečně, snově neskutečně...
Do Kohkongu přijíždíme cca v 19,30 hod, ale pocitově musí být nejméně půlnoc. Docela rychle si nacházíme ubytování - na první pokus, v přízemním útulném domečku, náš pokoj má okno do chodby, ale soukromí je chráněno neprůhledným závěsem. Místnost je zase pro všechny, což vždycky oceňujeme.
Vyrážíme do ulic, je tu hodně temno, žádné pouliční osvětlení, světla v domech jako bludičky. Večeříme v příjemné restauraci se střechou ze slaměných došek. Jen nás trochu žerou hmyzáci...
26. 1. 2011 středa - džunglí k vodopádům
Sjednáváme si tuktuk, veze nás do 19 km vzdáleného místa, kde mají být vodopády. Chudák motorka nás sotva utáhne, stašně do kopců hrčí, zabírá na jedničku z posledních sil, ale nakonec to zvládne. Odbočujeme z hlavní cesty, cca 1,5 km od vodopádů nás tuktukář vysazuje a dál už musíme po svých. Docela rádi se procházíme, užíváme si přírodu kolem.Cesta je z červenooranžové hlíny, kolem nás je džungle. Fotíme kytky, posloucháme zvuky z příkrovu lesa, který je po obou stranách cesty. Posledních pár metrů scházíme z kopce, přidržujeme se bambusového zábradlí. Otevírá se nám pohled na řeku a vodopády. Kromě jedné jediné prodavačky nápojů zde není nikdo. Nádhera! Brodíme se, cachtáme, převlékáme do plavek a noříme svá zpocená těla do úžasných teploučkých tůněk, necháváme si záda a ramena masírovat proudy padající vody.
Na hotelové pláži
Kohkong opouštíme zase se zavazadly a na doporučení našeho tuktukáře, který nás tam i zavezl, část odpoledne trávíme na hotelové pláži. Přicházíme k ní přes honosný několikahvězdičkový hotel, který je centrem hazardu zde v pohraničí. Pláž je prázdná, zřejmě je hotel pro běžné smrtelníky drahý a ti ostatní se sem nepřijeli koupat, ale hrát hazardní hry. Když docházíme k hotelu, dveře nám otevírají olivreovaní vrátní, část personálu se vrhá k nám, aby nám pomohla s baťohy, ale my hrdě proplujeme vstupní halou a na pláž. Zde jsme leželi cca 1 1/2 hodiny a za celou dobu se přišel do moře vykoupat jeden tatínek s dvěva dětmi, jank byla pláž pouze pro nás.
Pěšky přes hranice
Od hotelu je k hranici cca 1 km, přicházíme k ní pěšky, nastává razítkování dokladů, vyplňování údajů o bezinfekčnosti, přihlašovací a odhlašovací lístky k pobytu a pak už jsme zase v Thajsku. Už zde na hranicích je poznat, že jsme se dostali do bohatší, dražší země. Doprava přímo do Bankogu je nehorázně drahá, využíváme zkušenosti našeho zcestovalého syna a jedeme v otevřené dodávce cca 16 km do Kjong Tai, kde přesedáme do jiné dodávky a tou zdoláváme cca 60 km do Tratu. Našimi spolucestujícími jsou maminy z dětmi, 2 babičky, 2 běloši. Sedíme na nepříliš pohodlné podélné lavici, vítr nám pročechrává vlasy, zima nám není a že je naše počínání lehkovážné, poznáváme až následující dny, kdy se nás zmocňuje parádní nachlazení. No holt nejsme tak otužilí jako místní mimina a kojící matky, měli jsme se při jízdě na otevřeném voze přiodít zimními doplňky. Podcenili jsme to, ale to zatím nevíme, zatím si to užíváme.
V Tratu se ubytováváme u místního kanálu v levném hostelu, ten honosnější, moderní, na lepším místě odmítáme, spokojujeme se s tímto i když kanál je poněkud smradlavý a dveře do místnosti musíme velice rychle zavírat, aby se nám tam nevrhli komáři. Ale lůžka jsou čistá, široká, vyspíme se krásně.
27. 1. 2011, čtvrtek - minivanem do hlavního města
Po snídani v milé restauraci majitele bungalovů jsme byli odvezeni na autobusové nádraží minivanů, malých autobusů, které odjíždějí každou hodinu do Bankogu. Jsou o něco dražší než klasický autobus, ale spolehlivější (čemuž po zkušenostech rádi věříme) a hlavně rychlejší. Cestou máme pouze dvě desetiminutové přestávky, cesta opravdu odsýpá a do Bagkogu přijíždíme načas. Zbržďuje nás až dopravní zácpa ve středu města.
Poznávání Bankogu
Do Kaosanu se necháváme převést taxíkem. Ubytováváme se v jednom z hostelů, ve třetím patře, v hezkém pokoji, společně. Po obědě vyrážíme místní vodní šalinou ke kmerskému watu, který byl postaven v letech 1100-1300, Wat arunu. Je to nádherný chrám, obložený ozdůbkami z keramiky a porcelánu, které byly použity z lodí, které přijížděly do Číny a byly přetíženy a tudíž ji bylo třeba odlehčit. Po chrámu šplháme po vysokých strmých schodech a tajíme dech nad jeho zvláštní jinou krásou a neskutečnou prací, která do něj byla vložena. Není na něm místečka, které by nebylo obloženo, ozdobeno. Barvy toho všeho jsou decentní, léty trochu omšelé, ale možná i proto to vypadá tak úžasně.
Zase říční šalinou přejíždíme jen z jednoho břehu na druhý, ke chrámu Wat Pho, je to chrám ležícího Budhy, dlouhého 46 m.Vyroben je z cihel, dokončen do tvaru sádrou a natřen na zlato.
Další chrámy tohoto areálu jsou opravené, čiší z nich novota, umělost, jsou moc barevné, zlaté, třpytivé. To co se nám líbilo u chrámu na protějším břehu, u tohoto nás neoslňuje. Až při zapadajícím slunci začínáme chápat i tuto krásu. Najednou vše kolem nás krásně pableskuje, nikoli uměle, ale už umělecky...
Nazpět jdeme pěšky kolem královského paláce, procházíme i trhem s oblečením, prohlížíme trička, sukně, ale že bysme své nákupy nemohly unést, se říct nedá.
Během celého dnešního dne nás trápí lehké střevní potíže, nic kritického, zkrátka nám jen dělá dobře pocit, když záchody jsou blízko. Navíc všichni ještě postupně dostáváme rýmu, což je jistě následek jízdy v otevřeném vozidle...
28. 1. 2011 pátek
Využíváme opět služeb lodní šaliny, necháváme se dovézt ke Královskému paláci. Otevírá se v 8.30 hod, my jsme tam jen o chvilku později a již je zde hemžení národa. Doufali jsme, že brzký příchod bude znamenat méně lidí, ale není tomu tak. Prohlížíme si spoustu menších chrámů, zlatou zvonici, pak jdeme do chrámu, ve kterém je slavný nefritový budha. Chrám je obrovský, jako do všech chrámů i sem vstupujeme bosky, nefriťáček je na samém konci chrámu, u stropu, vzhledem k velikosti budovy malá, cca půlmetrová soška. Později v muzeu zjišťujeme, že v každém ročním období ho oblékají do jiných šatečků. Teď je v zimním.
Mimo chrámy je nedýchatelný pařák, jsme znavení, vyžíznění, sotva se plazíme. Pak procházíme kolem paláce, který je hodně podobný evropské architektuře, dole v něm je výstava zbraní. Ty nás nechávají klidnými, jen procházíme tuto výstavu a raději se venku kocháme pohledem na keře ostříhané do kulovitých tvarů z větví, fotíme květenu, lotosy. Pak procházíme i muzejní částí paláce, kde jsou věci darované budhům. Sklo, keramika, porcelán, nepřeberné množství krásných věcí. Na stěnách jsou fotky královské rodiny, král je zde vyfocen jako mladík, na trůn přitom usedl v r. 1946, takže má kolem 90ti let.
Pak jsme přišli k čínskému chrámu, dále k naproti umístěnému watu, ve kterém je sedící budha v nadživotní velikosti, zlatý. Vyloupli ho ze sádry, kterou byl dlouhá léta pokryt, nevědělo se, jak moc je cenný.
Odcházíme odsud čínskou čtvrtí, během pár kroků se ocitáme v jiném světě, vzpomínáme na Taiwan. Blíží se čínský nový rok, tak je to tu zaplavené spoustou lesklých cetek, mraky věciček, které nejsou k ničemu, jen jsou lesklé, barevné - převažuje červená a zlatá. Vedro je úmorné, jsme fakt docela zmoženi, obědváme u stanice metra v malé restauraci. Metrem se pak popovezeme k obchodnímu centru. Zde nastává ta pravá hrůza pro nás. Prvotní úsilí a nadšení něco koupit pro rodiny nás velmi brzy opouští, je zde obrovské množství lidí, hlasitá muzika, zima z klimatizace. Po vedru venku je to pro nás docela teplotní šok, klepeme se a vůbec si to neužíváme. Docela dost lituji, že jsem více nepůsobila na Dušánka a nedonutila ho k návštěvě květinové burzy, která mne zaujala u přístavu na mapce... (Jenže jsme o burze nic nevěděli, tak jsem další cestování napříč Bankogem neprosazovala). ... Přece jen něco málo nakupujeme a už naprosto nepoužitelní vyrážíme pěšky zpět ke Kaosanu. Chtěli jsme jet autobusem, ale je taková dopravní zácpa, že by to byla sebevražda, radši se pohybujeme po svých, než abysme viseli za jednu ruku ve stojícím a jen občas popojedoucím autobuse. Teď nás zase moří výfukové plyny a hluk, bolí nás celý člověk a do rytmu si smrkáme a prskáme. Prostě pohodový city walking.
Večeříme v pouliční restauraci svalení do křesel z pytlů, my holky si dáváme misku rýže a čaj, pánové si užívají klasické thajské jídelko.
Po večeři nás Jirka doprovází na letiště, chytáme taxi téměř okamžitě. Řidič je milý a vcelku klidně snáží, že mu auto zamořujeme bacily. Jinak jsou na to totiž strašně háklivý, bojí se nákazy opravdu moc.
Na letišti se musíme s Jiříkem, naším úžasným průvodcem, rozloučit a to nikoli na 10 dní, jak jsme si mysleli, ale nejspíš na 5 měsíců. Vypadá to, že jeho zahraniční pobyt bude pokračovat i další semestr...
Bylo to nádherné, Jirko, opět jsi nás provedl kusem nádherného světa a ukázal nám oblasti, kam bychom si bez tebe vůbec netroufli!
Asie je úžasný světadíl, plný skvělých lidí, zvláštních paradoxů, překrásné přírody. Kdo ho okusí, musí se k němu vracet.
Good buy Asia and nice to meet you!
